21 Cdo 1473/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci
dědictví po V. Š., zemřelém dne 20. září 1996, za účasti 1) V. M., jako právní
nástupkyně M. Š., zemřelé dne 8. června 1998, zastoupené Mgr. Evou Durdilovou,
advokátkou se sídlem v Praze 3, Slezská č. 144, 2) J. W., zastoupené Mgr. Evou
Durdilovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Slezská č. 144, 3) A. J., jako
právní nástupkyně M. J., zemřelého dne 11.1.2004, 4) L. N. (dříve O.), jako
právní nástupkyně M. J., zemřelého dne 11.1.2004, zastoupené JUDr. Zdeňkem
Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 48, 5) M. K., jako
právní nástupkyně M. J., zemřelého dne 11.1.2004, a 6) V. Š., zastoupeného
JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 48,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 1418/1996, o dovoláních
V. Š. a L. N. (dříve O.) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.
dubna 2013, č. j. 24 Co 352/2010-1115, ve znění usnesení ze dne 4. listopadu
2014, č. j. 24 Co 352/2010-1216, takto:
Usnesení městského soudu (ve znění usnesení ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 24
Co 352/2010-1216) se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Řízení o dědictví po V. Š., zemřelém dne 20.9.1996 (dále též jen „zůstavitel“),
bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 5.11.1996, č.j.
18 D 1418/1996-1. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla
pověřena JUDr. Alena Procházková, notářka v Praze (§ 38 o.s.ř.).
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 12.11.1999, č.j. 18 D 1418/1996-255,
rozhodl, že „kopie listiny označená jako Závěť ze dne 6.8.1996 není závěť ve
smyslu ustanovení § 476 a § 476a občanského zákoníku“ (výrok I.) a že „ověřená
kopie listiny označená jako Čestné prohlášení ze dne 6.8.1996 není odvolání
závěti ve smyslu ustanovení § 480 odst. 1 občanského zákoníku“ (výrok II.),
dále uložil V. Š., aby podal žalobu proti M. Š. (právní předchůdkyni V. M.), J.
W. a M. J. (právnímu předchůdci A. J., L. N. a M. K.) o určení, že „závěť
zůstavitele sepsaná ve formě notářského zápisu ze dne 14.6.1996 je
neplatná“ (výrok III.). Uvedl, že „zůstavitel zanechal dvě závěti sepsané ve
formě notářského zápisu, a to závěť ze dne 30.10.1995 obsahující odkaz
veškerého majetku a závěť ze dne 14.6.1996, která rovněž obsahuje odkaz
veškerého majetku a tím ruší závěť předchozí“, že V. Š. na jednání ze dne
20.5.1998 sdělil, že „existuje závěť ještě pozdější“ a dne 8.6.1998 založil do
spisu kopii listiny označené jako „závěť“ ze dne 6.8.1996 a ověřenou fotokopii
listiny označené jako „čestné prohlášení“ ze dne 6.8.1996, která „obsahuje mimo
jiné prohlášení zůstavitele o odvolání závěti ze dne 14.6.1996“. Dospěl k
závěru, že listina obsahující závěť či listina odvolávající závěť „musí být
předloženy ve své originální podobě“, neboť „kopie spolehlivě neprokazují, že
zůstavitel skutečně listiny vlastnoručně podepsal“ a že „listiny byly
vlastnoručně podepsány i dvěma svědky“, že zůstavitel mohl „originály
předmětných listin, pokud skutečně existovaly, zničit, a projevit tak svou vůli
zrušit účinky těchto listin“. Protože V. Š. zpochybnil platnost závěti ze dne
14.6.1996 tím, že namítal, že „k sepsání této závěti došlo protiprávním
způsobem, neboť zůstavitel byl psychicky vydírán“, soud jej odkázal k podání
žaloby podle § 175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013).
K odvolání V. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2000, č.j. 24 Co
61/2000-272, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.11.1999, č.j. 18 D
1418/1996-255, „ve výroku I., kterým bylo rozhodnuto, že kopie listiny označená
jako závěť ze dne 6.8.1996 není závěť“, potvrdil a „ve výrocích II. a III.“
usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil
se se závěrem soudu prvního stupně ohledně nutnosti předložení originálu závěti
v dědickém řízení, neboť podle něj „okolnost, že zůstavitel originál listiny
nezničil, nelze prokázat jinak než právě předložením nezničeného originálu“. V
otázce odvolání závěti ze dne 14.6.1996 pozdější závětí však na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že zničením listiny, která obsahuje odvolání
závěti, se platnost původní závěti neobnoví, a zavázal soud prvního stupně k
doplnění dokazování ohledně zjištění stanoviska ostatních dědiců k „čestnému
prohlášení“ ze dne 6.8.1996, případně k provedení výslechu svědků, kteří tuto
listinu podepsali.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18.10.2002, č.j. 18 D 1418/1996-486,
uložil V. Š., aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal u
Obvodního soudu pro Prahu 5 „žalobu proti J. W., že není dědičkou zůstavitele“,
„žalobu proti M. J. o určení, že M. J. není dědicem zůstavitele“ a „žalobu
proti V. M. (jako právní nástupkyni M. Š.) o určení, že není dědičkou po
zůstaviteli ze závěti ze dne 14.6.1996“ (výrok I.); současně uložil J. W., M.
J. a V. M., aby podali do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení u
Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu proti V. Š. o určení, že není dědicem
zůstavitele“ (výrok II.). Dospěl k závěru, že „mezi účastníky došlo ke sporům
ohledně platnosti listiny označené jako Čestné prohlášení ze dne 6.8.1996,
ohledně platnosti závěti sepsané ve formě notářského zápisu ze dne 14.6.1996 a
ohledně dědické nezpůsobilosti J. W. a V. Š.“ a bylo třeba postupovat podle §
175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013).
K odvolání V. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2003, č.j. 24 Co
50/2003-507, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18.10.2002, č.j. 18 D
1418/1996-486, „ve výroku I. změnil jen tak, že V. Š. se ukládá podání žaloby
proti J. W. a M. J. o určení, že nejsou dědici ze závěti ze dne 14.6.1996“,
„jinak v tomto výroku“ usnesení potvrdil a rozhodl, že „ve výroku II. zůstává
nedotčeno“. Uvedl, že J. W. „je zákonnou dědičkou a také dědičkou ze závěti ze
dne 14.6.1996“ a že M. J. „by v případě prokázání zrušení závěti ze dne
14.6.1996 čestným prohlášením ze dne 6.8.1996 nebyl dědicem podle této závěti,
avšak v případě prokázání neplatnosti závěti ze dne 14.6.1996 by mohl být
dědicem podle závěti předchozí, která by nebyla zrušena neplatnou závětí
pozdější“, a že proto bylo nutné upřesnit podání žaloby o určení, že tito
dědicové nejsou dědici ze závěti ze dne 14.6.1996.
K dovolání V. Š. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 22.4.2004, č.j.
30 Cdo 680/2004-532, dovolací řízení zastavil pro nesplnění podmínky povinného
zastoupení dovolatele advokátem.
Poté, co usnesením ze dne 27.12.2004, č.j. 18 D 1418/1996-560, které bylo
potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2005, č.j. 24 Co
134/2005-574, rozhodl o tom, že na místo M. J., zemřelého dne 11.1.2004, se
bude v řízení pokračovat s A. J., L. N. (dříve O.) a M. K., Obvodní soud pro
Prahu 5 usnesením ze dne 9.8.2007, č.j. 18 D 1418/1996-747, určil obecnou cenu
majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou v bezpodílovém
spoluvlastnictví manželů, částkou 107.676 Kč a co z tohoto majetku patří do
dědictví a co pozůstalé manželce.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 21.4.2008, č.j. 18 D 1418/1996-830,
určil obecnou cenu majetku zůstavitele částkou 3.083.702,50 Kč, výši dluhů
částkou 8.190 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3.075.512,50 Kč. Uvedl mimo
jiné, že „nepřihlížel k nároku zůstavitele podle zákona č. 403/1990 Sb. na
vydání nemovitostí v katastrálním území K. H., a to domu, část obce H., a
strojírny se všemi součástmi a příslušenstvím, na parc. č. 2559/9, včetně všech
souvisejících pozemků (dále také jen „restituční nárok zůstavitele“), a omezil
se pouze na zjištění jeho spornosti“, když „vycházel z rozdílných skutkových
tvrzení účastníků“, neboť V. Š. uvedl, že „nárok zůstavitele na vydání
nemovitostí v katastrálním území K. H. ke dni úmrtí zůstavitele neexistoval,
neboť nebyl zůstavitelem v souladu se zákonem č. 403/1990 Sb. řádně a včas
uplatněn, resp. neexistuje relevantní důkaz, že by zůstavitelem uplatněn byl“,
že „marným uplynutím lhůty šesti měsíců od účinnosti zákona č. 403/1990 Sb.,
která nastala dne 1.11.1990, tedy nárok zůstavitele zanikl“, a že proto
„zůstavitel nemohl tímto nárokem disponovat ani v době pořízení závěti ze dne
14.6.1996“; naproti tomu, že J. W., V. M., A. J. a L. N. (dříve O.) uvedly, že
„za života zůstavitele byl tento nárok na vydání nemovitostí řádně a včas
zůstavitelem uplatněn a existoval ke dni sepsání závěti ze dne 14.6.1996 i ke
dni úmrtí zůstavitele“ a že „by měl být předmětem dědictví“. Toto usnesení
nabylo právní moci dne 16.5.2008.
Obvodní soud Prahu 5 usnesením ze dne 12.11.2008, č.j. 18 D 1418/1996-844,
ukončil účast v řízení o dědictví po zůstaviteli A. J., L. N. (dříve O.) a M.
K., jež do řízení vstoupily jakou právní nástupkyně M. J. Dospěl k závěru, že
„M. J. byl určen jako dědic nároku na vydání nemovitostí v katastrálním území
K. H., tj. majetku, který nebyl zařazen do soupisu aktiv a pasiv dědictví“ a
„není ani dědicem zůstavitele ze zákona, tj. nesvědčí mu žádný dědický titul“,
a že proto „bylo třeba jeho účast v dědickém řízení ukončit podle § 94 odst. 4
o.s.ř., neboť v řízení se nejedná o jeho právech a povinnostech“.
K odvolání A. J., L. N. (dříve O.) a M. K. Městský soud v Praze usnesením ze
dne 30.11.2009, č.j. 24 Co 43/2009-878, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 12.11.2008, č.j. 18 D 1418/1996-844, změnil tak, že „se v tomto řízení
neukončuje účast A. J., L. N. (dříve O.) a M. K. jako právních nástupců
zemřelého M. J.“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „v
dědickém řízení platí zvláštní úprava uvedená v § 175k odst. 1 nebo odst. 2
o.s.ř.“ a že „soud I. stupně nepostupoval správně, když účast procesních
nástupců zemřelého závětního dědice M. J. v tomto řízení ukončil s odkazem na
ustanovení § 94 odst. 4, § 175k odst. 3 a § 175y odst. 1 o.s.ř.“. Podle názoru
odvolacího soudu navíc „nebyl na místě ani postup podle § 175k odst. 3 o.s.ř.“,
neboť zůstavitel „uplatnil restituční nárok podle zák. č. 403/1990 Sb.“ a
„vystupuje jako žalobce ve sporu o vydání věci“, z čehož odvolací soud dovodil,
že „uplatněný nárok je předmětem dědictví“, přičemž „skutečnost, zda toto
uplatnění bude či nebude úspěšné, nemá vliv na to, že uplatněný nárok se dědí a
dědici tohoto nároku vstupují do práv a povinností zůstavitele“, a že „M. J.
lze podle závěti, jejíž platnost nebyla dosud zpochybněna, důvodně považovat za
dědice části zůstavitelem uplatněného nároku podle zák. č. 403/1990 Sb.“.
Současně upozornil soud prvního stupně na možnost postupu podle § 175o odst. 2
o.s.ř., zjistí-li soud předtím, než bylo dědické řízení pravomocně skončeno,
nové skutečnosti, které vyžadují změnu usnesení podle § 175o odst. 1 o.s.ř.
dříve, než bylo dědické řízení pravomocně skončeno“.
Obvodní soud pro Prahu 5 - poté, co při jednání konaném dne 1.7.2010
konstatoval, že „soupis aktiv dědictví se doplňuje o položku č. 15: restituční
nárok zůstavitele podle zákona č. 403/1990 Sb. na vydání nemovitostí v
katastrálním území K. H., ke dni úmrtí neoceňován“ - usnesením ze dne
24.8.2010, č.j. 18 D 1418/1996-975, potvrdil nabytí dědictví „podle dědických
podílů“, přičemž M. Š. potvrdil nabytí spoluvlastnických podílů (na pozemcích
tam uvedených) specifikovaných v usnesení pod bodem 1. písmeny a) až i),
šatstva, prádla a obuvi bez hodnoty, a hotovosti vrácené z Fakultní nemocnice v
Motole ve výši 380 Kč; J. W. potvrdil nabytí nemovitosti zapsané na LV č. 52
pro katastrální území R., obec P. v ceně 384.100,- Kč a spoluvlastnického
podílu ve výši 2/3 restitučního nároku zůstavitele, který však neocenil; M. J.
potvrdil nabytí spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 restitučního nároku
zůstavitele, který neocenil; V. Š. potvrdil nabytí spoluvlastnického podílu o
velikosti id. 2/12 na pozemku parc. č. 480 zapsaném na LV č. 224 pro
katastrální území R., obec P., v ceně 32.318,33 Kč; určil odměnu soudní
komisařky JUDr. Aleny Procházkové ve výši 21.390 Kč a její hotové výdaje ve
výši 1000 Kč, tedy „náklady včetně DPH v celkové výši 26.868 Kč“, a rozhodl, že
na úhradě této částky se účastníci podílí „podle poměru toho, co z dědictví
nabyli k celému dědictví“, a to V. M. částkou 23.239,79 Kč, J. W. částkou
3.346,62 Kč a V. Š. částkou 281,59 Kč, přičemž jsou povinni uhradit tyto částky
soudní komisařce do 10 dnů od právní moci tohoto usnesení, a dále rozhodl, že
„žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. V odůvodnění uvedl,
že „prostá kopie Závěti ze dne 6.8.1996 (originál nebyl předložen) a úředně
ověřená kopie Čestného prohlášení ze dne 6.8.1996 (originál nebyl předložen)
nesplňují zákonem stanovené podmínky pro platnost závěti či odvolání závěti“ a
že „k nim proto nepřihlížel“, že žaloba podle § 175k odst. 2 o.s.ř. „žádným z
účastníků ve stanovené lhůtě podána nebyla“, že „postupoval podle závěti ze dne
14.6.1996“, neboť „závěť předchozí ze dne 30.10.1995 nemůže vedle této závěti
obstát a existence závěti pozdější nebyla v řízení prokázána“, že „dědicové
nedospěli k dohodě o vypořádání dědictví“, a že proto bylo nabytí dědictví
dědicům potvrzeno „podle dědických podílů vyplývajících ze závěti ze dne
14.6.1996“.
K odvolání V. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.4.2013, č.j. 24 Co
352/2010-1115, ve znění usnesení ze dne 4.11.2014, č.j. 24 Co 352/2010-1216,
zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24.8.2010, č.j. 18 D
1418/1996-975, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že
„zůstavitel vystupoval jako žalobce v řízení o uzavření dohody o vydání věci
podle zák. č. 403/1990 Sb. u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C
126/92“, že toto řízení je nyní přerušeno, protože „nejsou známi dědicové
nároku“, a dospěl k závěru, že „v tomto řízení se rozhoduje o restitučním
nároku zůstavitele vůči povinné osobě“; vytknul soudu prvního stupně, že
„nezjistil cenu předmětného restitučního nároku ke dni smrti zůstavitele“ a
uložil mu, aby „doplnil soupis aktiv dědictví a opravil podle § 175o odst. 2
o.s.ř. své pravomocné usnesení o obecné ceně majetku, výši dluhů a čisté
hodnotě dědictví ze dne 21.4.2008, č.j. 18 D 1418/1996-830“. Dále vycházel ze
zjištění, že „ze zákona by byli povoláni dědit manželka, dcera a syn rovným
dílem, tzn. každý k jedné třetině dědictví“, že V. Š. „se v odvolání ještě před
pravomocným skončením věci dovolal relativní neplatnosti závěti (ze dne
14.6.1996)“, že „nepominutelný podíl V. Š. se rovná podle § 479 o. z. (ve znění
účinném do 31.12.2013) polovině tohoto podílu a činí proto jednu šestinu
dědictví“, že „to při obecné ceně majetku 3.083.802,50 Kč odpovídá mnohem vyšší
ceně, než je cena majetku, který podle napadeného usnesení V. Š. nabyl“, a
soudu prvního stupně uložil, aby se „při potvrzování nabytí dědictví podle
dědických podílů vypořádal s neopominutelným podílem V. Š.“. Odvolací soud dále
vytknul soudu prvního stupně, že nepostupoval v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu ČR, a přestože nebyla uzavřena dohoda o vypořádání dědictví,
potvrdil nabytí dědictví dědicům „podle jednotlivých věcí, nikoli dle podílů“ a
že „i z tohoto důvodu bylo nutné napadené usnesení zrušit“. K námitkám
odvolatele ohledně platnosti „závěti“ ze dne 6.8.1996 uvedl, že „nebyl
předložen originál této závěti, proto nesplňuje podmínky § 476 odst. 1 o. z.
(ve znění účinném do 31.12.2013)“, že „dědictví nelze projednat podle závěti,
jejíž originál nebyl v řízení předložen a platí to i o čestném prohlášení
zůstavitele z téhož dne, které navíc obsahově nemá charakter závěti ani
odvolání závěti“, navíc že „o obou těchto listinách již pravomocně rozhodl soud
prvního stupně usnesením ze dne 12.11.1999, č.j. 18 D 1418/1996-255“, a že „z
tohoto rozhodnutí je proto třeba vycházet“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali V. Š. a L. N. (dříve O.) dovolání.
V. Š. v dovolání namítá, že „předmětem dědictví se nemůže stát restituční
nárok, který zůstavitel sice u soudu uplatnil (jako jeden z žalobců)“,
neuplatnil jej však „pro sebe“, ale „pro osoby, jimž jej před podáním žaloby
postoupil“, a které současně s ním žalobu podle zákona č. 403/1990 Sb. podaly,
že „rozhodnutí zveřejněné pod R 34/93 nelze na tento případ aplikovat“ a že
„pokud zůstavitel v závěti ze dne 14.6.1996 odkazoval restituční nárok,
disponoval s něčím, co již nebylo jeho majetkovým právem“. Z těchto důvodů také
nesouhlasí s tím, aby restituční nárok byl v pozůstalostním řízení zařazen do
aktiv dědictví a aby byl oceňován. Dále má za to, že, „byla-li pořízena
zůstavitelem závěť, která byla pozdějšího data než závěť předchozí, a bylo-li
její platné sepsání doloženo svědky, kteří tuto skutečnost potvrdili podle
prosté kopie závěti předložené v pozůstalostním řízení, nelze postupovat podle
závěti předchozí, která byla zrušena časově navazující závětí“, když
„skutečnost, že nebyl předložen originál nové závěti, neumožňuje učinit takový
závěr, že je možno postupovat podle závěti předchozí“. Dovolatel rovněž
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že o „závěti“ a „čestném prohlášení“ ze
dne 6.8.1996 „již bylo pravomocně rozhodnuto soudem prvního stupně v usnesení
ze dne 12.11.1999, č.j. 18 D 1418/96-255“, a domnívá se, že, odkazoval-li soud
podle § 175k odst. 2 o.s.ř. všechny účastníky k podání žalob, „nevycházel ze
zákona, který ukládá vyzvat k podání žaloby toho z dědiců, jehož dědické právo
se jeví jako méně pravděpodobné“. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil
usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
24.8.2010, č.j. 18 D 1418/1996-975, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
L. N. (dříve O.) v dovolání kromě námitek obsahově totožných s V. Š., namítá
dále, že „je nucena být účastníkem pozůstalostního řízení, jímž se necítí a
jímž ani právně není“. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil usnesení
odvolacího soudu, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
24.8.2010, č.j. 18 D 1418/1996-975, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v
projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.) - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“). Po
zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, včetně
dodatku k dovolání V. Š., který byl doručen soudní komisařce JUDr. Aleně
Procházkové dne 12.12.2013, byla podána proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu, oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti obou (obsahově
téměř totožných) dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů) vyřešení právní otázky, zda může svědčit dědické právo
osobám povolaným závětí, která byla předložena v dosavadním dědickém řízení
pouze ve fotokopii. Vzhledem k tomu, že odvolací soud uvedenou otázku posoudil
v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud
České republiky k závěru, že dovolání V. Š. a L. N. (dříve O.) jsou podle
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustná.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud České republiky dospěl k závěru, že obě dovolání jsou opodstatněná.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 20.9.1996, je třeba v řízení o
dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č.
99/1963 Sb., ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „OSŘ“, srov. Čl. II bod
3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění se použije právo
platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31.12.1997 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník).
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědické právo po V. Š. svědčí ze
zákona dědičce pozůstalé manželky M. Š., V. M., a dětem zůstavitele J. W. a V.
Š. V průběhu řízení před soudem prvního stupně byly zjištěny dvě závěti sepsané
formou notářského zápisu, jimiž zůstavitel pořídil o veškerém svém majetku, a
to závěť ze dne 30.10.1995 a závěť ze dne 14.6.1996. Při prvním jednání konaném
dne 20.5.1998 sdělil V. Š., že existuje ještě pozdější závěť, kterou následně
soudu v prosté fotokopii předložil (čl. 156). Tato listina je v záhlaví
označena jako „závěť“, je sepsána strojopisně, na konci textu je vlevo dole
uvedeno datum 6.8.1996 a vpravo dole podpis zůstavitele; pod tímto textem je
doložka: „My níže podepsaní dosvědčujeme, že jsme byli přítomni a na vlastní
oči jsme viděli, že výše uvedenou závěť pan V. Š., dnešního dne, tj. 6. srpna
1996, vlastnoručně podepsal“ a pod doložkou jsou podpisy čtyř osob s uvedením
rodných čísel a adres (vše ručně psané, více méně čitelné). V článku I. této
„závěti“ je uvedeno: „tímto ruším veškeré mé předchozí závěti a prohlašuji tuto
závěť za jedinou pravou a poslední“.
V souzené věci z obsahu spisu (zejména z protokolu o jednání sepsaného dne
9.9.1999 soudní komisařkou JUDr. Alenou Procházkovou na čl. 250, z podání V. Š.
doručeného JUDr. Aleně Procházkové dne 1.6.2007 na čl. 695, z vyjádření
ostatních účastníků k námitkám V. Š. ze dne 4.6.2007 na čl. 698, z odvolání V.
Š. doručeného soudní komisařce JUDr. Aleně Procházkové dne 13.9.2010 na čl.
983) vyplývá, že mezi účastníky vznikl spor o to, zda originál této listiny
označené jako závěť byl sepsán a zůstavitelem podepsán dne 6.8.1996, případně
zda originální listina této „závěti“ byla či nebyla do smrti zůstavitele z jeho
vůle zničena.
Dovolatelé především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že skutečnost, že v
souzené věci nebyl předložen originál pozdější závěti, umožňuje bez dalšího
učinit závěr, že je možno postupovat podle závěti předchozí. Ani dovolací soud
nepovažuje tento názor odvolacího soudu za správný.
Podle ustanovení § 480 odst. 1 obč. zák. závěť se zrušuje platnou závětí
pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí
mít formu, jaké je třeba k závěti. Podle § 480 odst. 2 obč. zák. zůstavitel
zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.
Závěť může být kdykoli zrušena tím, že zůstavitel pořídí platnou závěť novou
(lhostejno jakou formou), vedle které závěť předchozí nemůže obstát, nebo tím,
že zůstavitel zničí listinu, na níž byla napsána. Zničením listiny obsahující
závěť se rozumí její roztrhání, spálení, vymazání textu, přeškrtání podpisu,
data atp. Účinky zrušení závěti však nastanou pouze v tom případě, že závěť
zničí sám zůstavitel, a to záměrně, tedy s úmyslem závěť zrušit. Pokud ke
zničení listiny obsahující závěť dojde omylem, nešťastnou náhodou či listinu
zničí jiná osoba než zůstavitel, nemá to za následek zrušení závěti. Zničení
závěti má právní následky jen za předpokladu, že je zde dána pořizovací
způsobilost zůstavitele a jeho vůle závěť zničit. Jestliže byla závěť pořízena
ve více vyhotoveních, je k jejímu zrušení nezbytné zničit všechna vyhotovení.
Právní úkon zrušení závěti musí být učiněn osobně pořizovatelem závěti; není
možné, aby jej za zůstavitele učinil jeho zástupce (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 20.3.2008, sp. zn. 21 Cdo 2968/2006, publikovaný v časopise Ad
Notam pod č. 5, ročník 2008).
Platná závěť pozdější zrušuje závěť předcházející, pokud vedle ní nemůže
obstát, již okamžikem, kdy byla zřízena. Na skutečnost, že závěť předcházející
byla zrušena závětí pozdější, nemá žádný vliv, zda pozdější závěť existovala
ještě v okamžiku smrti zůstavitele, nebo zda ji zůstavitel ještě za svého
života odvolal, zrušil další závětí nebo zničil listinu, na níž byla závěť
sepsána. Odvoláním, zrušením, či zničením pozdější závěti nedojde k obnovení
závěti předcházející (srov. zejména usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
26.7.1999, sp. zn. 18 Co 385/98, publikované v časopise Ad Notam č. 3, ročník
2000).
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že, dojde-li ke zničení listiny
obsahující poslední vůli zůstavitele neúmyslně nebo osobou odlišnou od
zůstavitele, bude pořízení pro případ smrti přesto vyvolávat právní účinky,
jestliže se současně prokáže, že závěť obsažená ve zničené listině měla
potřebné formální náležitosti (např. že byla napsána či podepsána vlastní rukou
zůstavitele), a zjistí-li se, jaký měla obsah. Při ztrátě listiny obsahující
poslední vůli zůstavitele je možné dědické právo z této závěti nabýt, prokáže-
li se existence této listiny ke dni smrti zůstavitele a její platnost po
formální i obsahové stránce (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29.8.2013, sp. zn. 21 Cdo 2242/2012). Uvedené platí tím spíše v případech, kdy
se jako důkazní prostředek nabízí fotokopie závěti a výslech osob, které měly
závěť podepsat jako svědci této (allografní) závěti.
Vzhledem k tomu, že ztrátou či zničením originální listiny zachycující poslední
vůli zůstavitele nemusí být vždy (za všech okolností) závěť zrušena, je
nepochybné, že posouzení dědického práva účastníků řízení o dědictví v souzené
věci záviselo na zjištění sporných skutkových okolností (zda zůstavitel dne
6.8.1996 platně pořídil o svém majetku závětí, event. zda tato závěť byla
účinná také ke dni smrti zůstavitele). Dovolatelé tedy právem soudům vytýkají,
že se dostatečně nezabývaly otázkou platnosti listiny označené jako „závěť“ ze
dne 6.8.1996, že vycházely z nesprávného právního názoru, že „dědictví nelze
projednat podle závěti, jejíž originál nebyl v řízení předložen“, a že
„okolnost, že zůstavitel originál listiny nezničil, nelze prokázat jinak než
předložením nezničeného originálu“. Nelze přitom přehlédnout, že V. Š. k
prokázání svých tvrzení opakovaně navrhoval výslech osob podepsaných na listině
označené jako „závěť“ ze dne 6.8.1996. Závěr odvolacího soudu, že dědictví po
zůstaviteli nelze projednat podle fotokopie listiny označené jako „závěť“ (bez
dalšího zjišťování rozhodných skutečností) již proto, že originál této listiny
nebyl v dosavadním řízení předložen, není správný.
Dovolatelé dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „o listině ze dne
6.8.1996 označené jako Závěť již bylo pravomocně rozhodnuto soudem prvního
stupně v usnesení ze dne 12.11.1999, č.j. 18 D 1418/96-255“ a že tato okolnost
brání dalšímu projednání.
Podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ jestliže někdo před potvrzením nabytí
dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který
dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s
tím, u koho má za to, že je dědicem.
Dovolací soud již dříve dovodil, že poté, co bylo ve sporu o dědické právo
pravomocně rozhodnuto usnesením vydaným podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř.
(nebo rozhodnutím soudu vydaným podle Části třetí o.s.ř. o dědickém právu
uplatněném žalobou podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.), může být v řízení o
dědictví znovu ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 (nebo odst. 2) o.s.ř.
posuzováno, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, jen tehdy,
jestliže vyšly najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a
jestliže v řízení vznikl „nový“ („další“) spor o dědické právo (srov. k tomu
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4758/2009).
Tyto závěry však lze aplikovat jen v situaci, kdy usnesením vydaným podle §
175k odst. 1 o.s.ř. bylo dříve rozhodnuto „o dědickém právu“ některého z
účastníků, kdy rozhodné skutečnosti mezi účastníky byly nesporné a kdy
rozhodnutí o tomto sporu záviselo jen na jejich právním posouzení.
V souvislosti se shora uvedeným nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu
ohledně vázanosti soudu vyřešením otázky platnosti listiny ze dne 6.8.1996
označené jako „závěť“ pravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne
12.11.1999, č.j. 18 D 1418/96-255. A to již proto, že uvedeným usnesením bylo
ve výroku I. rozhodnuto „pouze“ o tom, že „kopie listiny označená jako závěť ze
dne 6.8.1996 není závětí“, nikoliv však o otázce, zda byl platně pořízen
originál této listiny (a tím byla zrušena předchozí závěť ze dne 14.6.1996),
případně zda tato listina byla z vůle zůstavitele zničena (a nastupuje zákonná
dědická posloupnost). Mezi účastníky spornou otázku existence dědického práva
osob opírající se o tento tvrzený dědický titul - listinu ze dne 6.8.1996
označenou jako „závěť“ - tak nelze pokládat za pravomocně uzavřenou a závazně
vyřešenou pro další postup soudů v řízení o dědictví po zůstaviteli. Za této
situace proto bylo namístě (a v dalším řízení bude nezbytné) - po marném pokusu
vyřešit spor dohodou - odkázat účastníky, kteří opírají své dědické právo o
listinu ze dne 6.8.1996 označenou jako „závěť“, k podání žaloby o určení, že
jsou dědici ze závěti ze dne 6.8.1996 ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2
o.s.ř., neboť jejich dědické právo z této „závěti“ se - za současného
skutkového stavu - jeví jako méně pravděpodobné.
Dovolatelé dále namítají, že restituční nárok zůstavitele „není předmětem
dědictví“, neboť jej zůstavitel neuplatnil „pro sebe“, ale „pro osoby, jimž jej
před podáním žaloby postoupil“.
Podle ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky
sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny
majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k
nim nepřihlíží.
Sporností aktiv nebo pasiv dědictví ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ se
v ustálené judikatuře soudů rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení
o dědictví o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (pro právní
závěr), zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, patřily
zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků řízení o dědictví shodné nebo liší-li se
jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, jakož i tehdy,
vyjádří-li některý z účastníků pouhý nesouhlas se zařazením majetku nebo dluhů
do aktiv a pasiv dědictví, aniž by vůbec uvedl skutečnosti rozhodné pro
posouzení, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily
zůstaviteli, nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví. V případě, že
účastníci mají jen rozdílný právní nebo jiný názor na otázku, zda věc nebo jiná
majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na
„zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda
patří nebo nepatří do dědictví. Protože se soud v řízení o dědictví nezabývá
těmi aktivy nebo pasivy dědictví, která zůstala mezi účastníky sporná, nejsou
majetek nebo dluhy, jichž se spornost týká, v dědickém řízení vypořádány.
Podle ustanovení § 175o odst. 1 OSŘ na podkladě zjištění podle § 175m OSŘ určí
soud obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě
výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Podle odstavce druhého téhož
ustanovení zjistí-li soud dříve, než dědické řízení je pravomocně skončeno,
nové skutečnosti, které vyžadují změnu tohoto usnesení, provede potřebnou
opravu novým usnesením.
Při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě
výše jeho předlužení soud vychází ze zjištění zůstavitelova majetku a jeho
dluhů, promítnutého do soupisu aktiv a pasiv dědictví. K těm věcem nebo jiným
majetkovým hodnotám, popřípadě dluhům, u nichž se omezil jen na zjištění jejich
spornosti, při tomto svém rozhodování nepřihlíží. Ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ
soudu umožňuje dřívější usnesení vydané podle § 175o odst. 1 OSŘ až do doby
pravomocného skončení dědického řízení změnit, vyjdou-li najevo nové
skutečnosti, z nichž je nepochybné, že usnesení není správné. Novou skutečností
je přitom pouze to, co v době původního rozhodnutí nebylo soudnímu komisaři ani
účastníkům řízení známo (srov. k tomu právní názor uveřejněný v rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1965, sp. zn. 11 Co 659/65, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 1966).
V souzené věci z obsahu spisu (zejména z vyjádření V. Š. ze dne 25.7.2007 na
čl. 751 a ze dne 30.7.2007 na čl. 756, z protokolu o jednání sepsaném soudní
komisařkou JUDr. Alenou Procházkovou dne 9.4.2008 na čl. 823) vyplývá, že mezi
účastníky vznikl spor o zařazení restitučního nároku zůstavitele mezi aktiva
dědictví. V. Š. namítal, že restituční nárok nemá být zařazen do dědictví po
zůstaviteli, neboť zůstavitel nebyl ke dni smrti oprávněn s ním disponovat,
když jej předtím na základě prohlášení o postoupení ze dne 29.4.1991 (na čl.
381) platně převedl (na V. Š. a J. W.) a v řízení vedeném u Okresního soudu v
Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 126/92 jej neuplatnil pro sebe (k tomuto svému
tvrzení nabídl jako důkaz návrh na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání
věcí podle zák. č. 403/1990 Sb. na čl. 386 a dohodu o vydání věci ze dne
15.4.1998 na čl. 392). Naopak ostatní účastníci namítali, že restituční nárok
byl za života zůstavitele řádně a včas uplatněn a existoval i ke dni smrti
zůstavitele.
Z uvedeného vyplývá, že mezi účastníky vznikl spor o zařazení majetku
(restitučního nároku zůstavitele) do aktiv dědictví, a za této situace soud
prvního stupně v usnesení ze dne 21.4.2008, č.j. 18 D 1418/96-830, při určení
obecné ceny majetku zůstavitele, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví správně
nepřihlížel k restitučnímu nároku zůstavitele a omezil se ve smyslu § 175k
odst. 3 OSŘ pouze na zjištění jeho spornosti. Toto usnesení nabylo právní moci
dne 16.5.2008, když žádný z účastníků proti němu nepodal odvolání. Otázka
spornosti zařazení tohoto majetku do aktiv dědictví zůstavitele byla tímto
pravomocně a pro další postup soudů v tomto řízení závazně vyřešena. Protože v
dalším řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by v době původního
rozhodování ve smyslu § 175o odst. 1 OSŘ nebyly známy a které by odůvodňovaly
změnu původního rozhodnutí podle § 175o odst. 2 OSŘ, nebylo namístě, aby se
odvolací soud otázkou správnosti postupu soudu prvního stupně podle § 175k
odst. 3 OSŘ v usnesení ze dne 30.11.2009, č.j. 24 Co 43/2009-878, (k odvolání
A. J., L. O. a M. K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
12.11.2008, č.j. 18 D 1418/96-844, kterým byla ukončena jejich účast v dědickém
řízení) a v dovoláním napadeném usnesení opětovně zabýval. Z tohoto důvodu
rovněž nebylo (a v dalším řízení nebude) nutné zjišťovat obvyklou cenu
restitučního nároku zůstavitele.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože
nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a
věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Při novém rozhodování věci odvolací soud řádně přihlédne též k tomu, že dědici
po zůstaviteli V. Š. – M. Š. a M. J. - již zemřeli a že smrtí zanikla jejich
způsobilost mít práva a povinnosti (srov. § 7 odst. 2 větu první obč. zák.).
Manželka zůstavitele M. Š. a synovec zůstavitele M. J. tedy nemohou být
nositeli žádných práv (jejich majetek přešel dnem smrti na jejich dědice -
srov. § 460 obč. zák.) a nemohou nabývat práva a plnit povinnosti. Účastníky
řízení o dědictví po zůstaviteli V. Š. jsou dědici M. Š. a M. J., a to proto,
že dnem jejich smrti nabyli jako dědictví též to, co jim připadne (má
připadnout) z dědictví po zůstaviteli V. Š. (s účinností ke dni smrti
zůstavitele). Skutečnost, že M. Š., event. M. J. nabyli majetek zůstavitele
(podíl na něm), neboť se dožili smrti zůstavitele a stali se dědici
zůstavitele, je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví tak, že se
potvrzuje nabytí dědictví (zcela nebo podílem) „dědicům po M. Š.“ event.
„dědicům po M. J.“, samozřejmě pouze za předpokladu, že jejich dědické právo
nebude v dalším řízení úspěšně popřeno (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 22.5.2012, sp. zn. 21 Cdo 198/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 30.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 4110/2014).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu