21 Cdo 148/2023-221
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce statutárního města Karviná se sídlem magistrátu v Karviné-
Fryštátu, Fryštátská č. 72/1, IČO 00297534, proti žalované V. Z., zastoupené
JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné 4 – Mizerově, Stavbařů
č. 2202/34, o 587 335 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C
187/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
25. května 2022, č. j. 16 Co 48/2022-196, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 8.
2021, č. j. 20 C 187/2017-160, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Karviné k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 20. 6.
2017 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody 587 335 Kč. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že žalovaná byla na základě rozsudku Okresního soudu v
Karviné, sp. zn. 3 T 117/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ze dne 31. 10. 2014, č. j. 5 To 351/2014-456, uznána vinnou ze spáchání
trestného činu podvodu a zneužití pravomoci úřední osoby a že současně byla
žalované stanovena povinnost zaplatit žalobci (jakožto poškozenému) náhradu
škody ve výši 587 335 Kč, která „odpovídá výši odvodu za porušení rozpočtové
kázně dle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech“. K porušení
rozpočtové kázně (k trestné činnosti) došlo jednáním žalované v období od 16.
6. 2011 do 29. 11. 2011, které bylo odhaleno až v závěru roku 2013. Vzhledem k
době uplynulé od spáchání trestné činnosti žalované do úhrady odvodu za
porušení rozpočtové kázně, která byla žalobcem provedena na základě platebního
výměru ze dne 11. 8. 2015, došlo k prodlení se zaplacením odvodu za porušení
rozpočtové kázně. Žalobci proto bylo dne 14. 9. 2015 vyměřeno penále za
prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně podle § 44a odst. 7 zákona č.
218/2000 Sb. ve výši 587 335 Kč. Požadovaná částka představuje škodu, která
vznikla jako důsledek spáchání trestné činnosti žalovanou, neboť v důsledku
jejího jednání musel žalobce zaplatit penále za prodlení s odvodem za porušení
rozpočtové kázně.
2. Žalovaná uvedla, že žalobu považuje za nedůvodnou. Zpochybnila
tvrzení žalobce, že povinnost k zaplacení penále za prodlení s odvodem vznikla
jako důsledek její trestné činnosti. Má za to, že „nelze zjistit příčinnou
souvislost mezi jednáním žalované … a následným placením penále za prodlení s
odvodem za porušení rozpočtové kázně“. Dodala, že pokud bylo žalobci uloženo
zaplatit penále za prodlení, „tak toto má svůj důvod v jednání žalobce a
nikoliv žalované“.
3. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 20 C
187/2017-160, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 29 367 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalovaná od 1. 7. 2005
pracovala pro žalobce jako „referent administrativy“ a od 1. 11. 2011 jako
„referent sociálních věcí“ a že byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne
26. 8. 2014, č. j. 3 T 117/2014-424, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 31. 10. 2014, č. j. 5 To 351/2014-456, uznána vinnou, že v době
od 16. 6. 2011 do 29. 11. 2011 se záměrem neoprávněně se obohatit jako
zaměstnankyně žalobce vykonávající komplexní agendu péče o staré občany nebo
osoby se zdravotním postižením a od 1. 11. 2011 jako referent sociálních věcí
nepostupovala podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a vyhlášky
č. 182/1981 Sb., čímž porušila základní povinnosti úředníka podle § 16 odst. 1
písm. b), písm. c), písm. h) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních
samosprávných celků a o změně některých zákonů, neboť bez vědomí osob zdravotně
postižených či tělesně postižených jejich jménem vypsala fiktivní žádosti o
poskytnutí nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na
účty, k nimž měla dispoziční oprávnění, předložila ke schválení, v důsledku
čehož byly schváleny a vyplaceny částky, které použila pro svoji potřebu, čímž
způsobila žalobci škodu v celkové výši 587 335 Kč a tímto jednáním spáchala
zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a
zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. f) trestního zákoníku; současně byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobci náhradu škody ve výši 587 335 Kč. Platebním výměrem Finančního úřadu
pro Moravskoslezský kraj č. j. 25168061/15/3200-31473-806126, který nabyl
právní moci dnem 12. 9. 2015, byl žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za
porušení rozpočtové kázně ve výši 587 335 Kč, neboť finanční prostředky získané
v této výši žalovanou nebyly použity na vymezený účel, a platebním výměrem
téhož úřadu č. j. 2750559/15/3200-31473-806126, který nabyl právní moci dnem
15. 10. 2015, bylo žalobci vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení
rozpočtové kázně ve výši 587 335 Kč, které žalobce uhradil dne 12. 10. 2015. Žádost žalobce o prominutí penále Generální finanční ředitelství rozhodnutím č. j. 4309/17/7500-30470-010198 zamítlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaná svým jednáním porušila povinnost při plnění pracovních úkolů, že mezi
jejím porušením pracovních povinností a vznikem škody představované vyměřeným
penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je dána příčinná
souvislost a že škodu způsobila úmyslně, za účelem se obohatit. Uzavřel, že
kdyby žalovaná nepáchala trestnou činnost, žalobce by nebyl povinen odvést do
státního rozpočtu uvedenou částku a nebylo by mu vyměřeno penále za prodlení s
odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 21. 6. 2011 do 14. 8. 2015, a
že proto jsou splněny podmínky odpovědnosti žalované za škodu stanovené v § 250
zákoníku práce.
Dodal, že není na místě tvrzení žalované, že „žalobce měl
zaplatit dříve penále za porušení s odvodem rozpočtové kázně“, jelikož ho mohl
„zaplatit nejdříve na základě platebního výměru ve lhůtě v něm stanovené …, a
tudíž žalobce v žádném případě nebyl v prodlení s úhradou odvodu“.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5.
2022, č. j. 16 Co 48/2022-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „v daném případě nemá odpovědnost
za škodu povahu pracovněprávního, ale občanskoprávního nároku“, neboť jestliže
„zaměstnanec činil sporné skutky na vlastní účet, v úmyslu opatřit sobě
prospěch, je nepochybné, že tím nesledoval z objektivního ani ze subjektivního
hlediska plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně vlastní
prospěch, a že touto činností jednoznačně vybočil z mezí plnění pracovních
úkolů či přímé souvislosti s nimi“, a že se tedy jednalo o „exces“ z plnění
pracovních povinností žalované. To však podle názoru odvolacího soudu nic
nemění na věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, protože i v případě
posouzení věci podle ustanovení § 250 a násl. zák. práce jsou předpoklady
odpovědnosti žalované za škodu stanovené zákoníkem práce splněny. Odvolací soud
shledal, že žalovaná způsobila svému zaměstnavateli škodu úmyslně, a že proto
„i pokud by se jednalo o pracovněprávní odpovědnost, neplatí omezení uvedené v
§ 257 odst. 2 zákoníku práce“. Uzavřel, že „na vzniku škody se nepodílí
porušení povinností ze strany žalobce“, protože žalobce měl řádně nastavený
systém kontroly práce svých zaměstnanců a nemohl předpokládat, že podklady, na
jejichž základě byly vystaveny platební poukazy, žalobkyně zfalšovala.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Namítá, že na uložení „sankčního penále“ nenese žádnou vinu, neboť penále bylo
uloženo za zanedbání činnosti žalobce, který nevytvořil žádné mechanismy
způsobilé odhalit nesprávnou manipulaci s dotačními finančními prostředky, a
„nikoliv jako přímý důsledek jednání žalované“, a že proto není dána zákonem
požadovaná příčinná souvislost; v této souvislosti odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2681/2016, se kterým je
napadený rozsudek odvolacího soudu „v přímém rozporu“. Poukazuje na to, že v
rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o prominutí penále Generální finanční
ředitelství uvedlo, že odpovědnost za plnění stanovených podmínek poskytnutí
dotace spočívala pouze na daňovém subjektu, že na něm též bylo, aby učinil
opatření, která by nedovolila protiprávní činnost páchat, a že se nelze
dovolávat toho, že zaměstnankyně postupovala velmi sofistikovaně, a uvádí, že
soudu nepřísluší tyto okolnosti „znovu posuzovat a dovozovat, že odpovědnost
dovolatelky za škodu (penále) je dána“, neboť předchozí pravomocná a
vykonatelná rozhodnutí správních orgánů jsou pro soud závazná (§ 135 občanského
soudního řádu). Vytýká odvolacímu soudu, že „hodnotí skutkové okolnosti i
právní posouzení věci pouze ve smyslu § 250 odst. 1“ zákoníku práce, přestože
dovodil odpovědnost dovolatelky jako nárok občanskoprávní. Žalovaná navrhla,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
6. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, nebo
zamítl, neboť má za to, že odvolací soud se neodchýlil od žalovanou zmíněného
rozsudku Nejvyššího soudu, který se „týkal skutkově jiného případu“. Zdůraznil,
že „penále nevzniklo z důvodů na straně žalobce (žalobce neporušil žádnou
povinnost), nýbrž příčinu k jeho vzniku zavdala výhradně žalovaná“, a že „byly
splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu“.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Namítá-li dovolatelka, že soudu nepřísluší „znovu posuzovat“
okolnosti uvedené v (odůvodnění) rozhodnutí Generálního finančního ředitelství
o zamítnutí žádosti žalobce o prominutí penále a „dovozovat, že odpovědnost
dovolatelky za škodu (penále) je dána“, neboť předchozí pravomocná a
vykonatelná rozhodnutí správních orgánů jsou pro soud ve smyslu § 135 o. s. ř.
závazná, postrádá dovolání v této části údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.,
který je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Dovolací soud se proto touto námitkou nezabýval.
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné –
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalovaná od 1. 7. 2005 pracovala pro žalobce jako „referent
administrativy“ a od 1. 11. 2011 jako „referent sociálních věcí“ a že byla
rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2014, č. j. 3 T 117/2014-424,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2014, č. j. 5
To 351/2014-456, uznána vinnou, že v době od 16. 6. 2011 do 29. 11. 2011 se
záměrem neoprávněně se obohatit jako zaměstnankyně žalobce vykonávající
komplexní agendu péče o staré občany nebo osoby se zdravotním postižením a od
1. 11. 2011 jako referent sociálních věcí nepostupovala podle zákona č.
100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a vyhlášky č. 182/1981 Sb., čímž
porušila základní povinnosti úředníka podle § 16 odst. 1 písm. b), písm. c),
písm. h) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o
změně některých zákonů, neboť bez vědomí osob zdravotně postižených či tělesně
postižených jejich jménem vypsala fiktivní žádosti o poskytnutí nárokové dávky,
které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měla dispoziční
oprávnění, předložila ke schválení, v důsledku čehož byly schváleny a vyplaceny
částky, které použila pro svoji potřebu, čímž způsobila žalobci škodu v celkové
výši 587 335 Kč a tímto jednáním spáchala zločin podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a zločin zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) trestního zákoníku; současně
byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 587 335
Kč. Platebním výměrem Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 11. 8.
2015, č. j. 25168061/15/3200-31473-806126, který nabyl právní moci dnem 12. 9.
2015, byl žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové
kázně ve výši 587 335 Kč, neboť finanční prostředky v této výši poskytnuté
žalobci ze státního rozpočtu nebyly použity na vymezený účel, nýbrž pro vlastní
potřebu žalované, a platebním výměrem téhož úřadu ze dne 14. 9. 2015, č. j.
2750559/15/3200-31473-806126, který nabyl právní moci dnem 15. 10. 2015, bylo
žalobci vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za
období od 21. 6. 2011 do 14. 8. 2015 ve výši 587 335 Kč, které žalobce uhradil
dne 12. 10. 2015. Žádost žalobce o prominutí penále Generální finanční
ředitelství rozhodnutím ze dne 7. 3. 2017, č. j. 4309/17/7500-30470-010198,
zamítlo.
12. Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího
soudu na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze zaměstnanci přičítat v
příčinné souvislosti s povinností zaplatit penále za prodlení s odvodem do
státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb.,
které bylo uloženo platebním výměrem finančního úřadu zaměstnavateli, zaviněné
porušení povinností spočívající v tom, že zaměstnanec bez vědomí zdravotně či
tělesně postižených osob jejich jménem vypsal fiktivní žádosti o poskytnutí
nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž
měl dispoziční oprávnění, předložil ke schválení, v důsledku čehož byly
schváleny a vyplaceny částky, které použil pro svoji potřebu. Vzhledem k tomu,
že tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237
o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je částečně opodstatněné.
14. Podle ustanovení § 250 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), zaměstnanec je povinen
nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením
povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (odst.
1). Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů
uvedených v § 252 a 255 (odst. 3).
15. Podle ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“),
každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odst. 1).
Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odst. 3).
16. Povinnost k náhradě škody má povahu pracovněprávního nároku podle
ustanovení § 250 zák. práce, jen jestliže ji zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím,
tedy, jinak řečeno, jestliže ji zaměstnavateli způsobil jeho zaměstnanec při
činnosti prováděné v mezích plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním. Vznikla-li škoda porušením právní povinnosti jinak, řídí se odpovědnost za
škodu ustanovením § 420 obč. zák., i kdyby škůdce byl zaměstnancem poškozeného.
17. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například stanovisko
občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, zn. Cpj
87/70, které bylo uveřejněno pod č. 55/1971 Sb. rozh. obč.) je v mezích plnění
pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním taková činnost zaměstnance, která
nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních
úkolů. Uvedená kritéria přitom nemají stejný význam; rozhodující je věcný
(vnitřní účelový) vztah, tj. vztah k činnosti, jíž byla způsobena škoda, k
pracovním úkolům. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, jíž byla
způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska
plnění pracovních úkolů.
18. Pro závěr, zda povinnost k náhradě škody má povahu pracovněprávního,
nebo občanskoprávního nároku, není samo o sobě významné, zda zaměstnanec
porušil povinnosti uložené mu zákoníkem práce, nebo jinými právními předpisy.
Porušení povinnosti (zaviněným jednáním) ze strany škůdce je předpokladem jak
pro vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák., tak i pro
povinnost k náhradě škody podle ustanovení § 250 zák. práce. Významným v tomto
směru není, který právní předpis ukládá škůdci povinnost, jejímž porušením
vznikla škoda, ale jen to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena
škoda jeho zaměstnavateli, postrádá, či nepostrádá místní, časový a zejména
věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2593, 2612/2010,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2480/2009).
Uvedená kritéria zpravidla nesplňuje majetková trestná činnost spáchaná v
přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele, byť by byla v úzké místní, časové a věcné
souvislosti s plněním pracovních úkolů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1773/2016).
19. Jestliže žalovaná jako zaměstnankyně žalobce bez vědomí zdravotně či
tělesně postižených osob jejich jménem vypsala fiktivní žádosti o poskytnutí
nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž
měla dispoziční oprávnění, předložila ke schválení, v důsledku čehož byly
žalobcem schváleny a vyplaceny částky, které použila pro svoji potřebu, je
nepochybné, že tím nesledovala z objektivního ani ze subjektivního hlediska
plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně „vlastní prospěch“,
a že tedy touto majetkovou trestnou činností spáchanou v přímém úmyslu na úkor
zaměstnavatele vybočila z mezí plnění pracovních úkolů (přímé souvislosti s
ním). Okolnost, že touto činností porušila (také) své povinnosti z pracovního
poměru úředníka, je tu nepodstatná; rozhodující je, že žalovaná jednáním, z
něhož jeho zaměstnavateli vznikla (měla vzniknout) škoda, nesledovala plnění
pracovních úkolů, ale jen „svoje zájmy“, a že tu proto chybí věcný (vnitřní
účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Odvolací soud proto důvodně dovodil,
že „v daném případě nemá odpovědnost za škodu povahu pracovněprávního, ale
občanskoprávního nároku“.
20. Předpokladem pro vznik občanskoprávní (obecné) odpovědnosti za škodu
podle ustanovení § 420 obč. zák., podle něhož je třeba – vzhledem k tomu, kdy
se žalovaná dopustila jednání, v němž je spatřováno porušení jejích povinností
stanovených právními předpisy (srov. § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník) – projednávanou věc i v současné době posuzovat, je porušení
právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní
povinnosti a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně škůdce,
které se předpokládá (presumuje). Škůdce se odpovědnosti zprostí, jestliže
prokáže, že škodu nezavinil.
21. Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti podle ustanovení §
420 obč. zák., se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. O
porušení právní povinnosti jde tehdy, jedná-li škůdce (v podobě konání nebo
opomenutí) v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy
nebo na základě jiných právních skutečností. Porušení právní povinnosti škůdcem
(protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je, nebo
není a který nastává bez ohledu na to, zda ho škůdce chtěl způsobit nebo zda
věděl, že může nastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah
škůdce ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil svou právní
povinnost, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání.
22. Žalobci lze přisvědčit, že mu vznikla újma (že došlo ke zmenšení
jeho majetku) tím, že na základě platebního výměru Finančního úřadu pro
Moravskoslezský kraj zaplatil penále za prodlení s odvodem za porušení
rozpočtové kázně, a je rovněž nepochybné, že žalovaná svým jednáním, kterým se
dopustila trestného činu, též porušila své povinnosti úředníka uvedené v
ustanoveních § 16 odst. 1 písm. b), c), h) a odst. 2 písm. c) zákona č.
312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Za tohoto stavu je pro posouzení věci
dále významné, zda byl splněn další z předpokladů občanskoprávní (obecné)
odpovědnosti za škodu, tj. příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a zjištěným
porušením právní povinnosti.
23. O vztah příčinné souvislosti, který je jednou z podmínek
odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., se jedná, vznikla-li škoda
následkem protiprávního úkonu škůdce (následkem porušení jeho právní
povinnosti). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za
škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence
by ke škodnému následku nedošlo (conditio sine qua non). Přitom nemusí jít o
příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na
nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou,
podstatnou a značnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď
souběžně, nebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro
existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících
příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní
příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně
případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně
řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou
škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost,
která je pro vznik škody rozhodující (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007).
24. Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické
příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit
(izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá
izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace
příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné
zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv.
adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných
předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle
obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti (poznatků) adekvátním
následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
25. Teorie adekvátnosti kauzálního nexu vychází z toho, že musí být v
lidských silách možné předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek
danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je
tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu
předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji
jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se
předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný)
jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je
kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba,
která zahrnuje veškerou zkušenost své doby. Je zřejmé, že co je předvídatelné
pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního
pozorovatele. Každý nedbalostně zaviněný následek je tedy též adekvátním
následkem příslušného jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007,
sp. zn. I. ÚS 312/05).
26. Škoda vzniklá žalobci zaplacením penále za prodlení s odvodem za
porušení rozpočtové kázně je následkem protiprávního úkonu žalované (následkem
porušení jejích právních povinností), neboť bez protiprávního jednání žalované
by ke vzniku povinnosti žalobce zaplatit penále nedošlo (kdyby žalovaná – jak
výstižně uvedl soud prvního stupně – nepáchala trestnou činnost, nebyl by
žalobce povinen odvést prostředky do státního rozpočtu za porušení rozpočtové
kázně a nedošlo by ani k vyměření penále). Podvodné jednání žalované cíleně
směřující k neoprávněnému použití (zneužití) prostředků poskytnutých žalobci ze
státního rozpočtu na dávky sociální péče je adekvátní příčinou vzniku
povinnosti (žalovanou podvedeného) žalobce platit penále za prodlení s odvodem
za porušení rozpočtové kázně ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení
rozpočtové kázně, neboť tento škodní následek byl vzhledem k jednoznačnosti
právní úpravy obsažené v zákoně č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o
změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do
29. 12. 2011 (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), objektivně
předvídatelný. Z ustanovení § 44a odst. 7 věty první a druhé zákona o
rozpočtových pravidlech totiž vyplývá, že za prodlení s odvodem za porušení
rozpočtové kázně [tímto porušením je mimo jiné neoprávněné použití nebo
zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu jejich
příjemcem – srov. § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech] podle
§ 44a odst. 4 písm. b) a c) zákona o rozpočtových pravidlech je porušitel
rozpočtové kázně povinen zaplatit penále ve výši 1 promile z částky odvodu za
každý den prodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodu, a že penále se počítá
ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne,
kdy byly prostředky odvedeny nebo u návratných finančních výpomocí vráceny nebo
nevyplaceny postupem podle § 44a odst. 5 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech.
27. Z uvedeného vyplývá, že příčinou vzniku povinnosti žalobce platit
penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně bylo protiprávní
jednání žalované a nikoliv jednání žalobce spočívající podle dovolatelky v
„zanedbání činnosti“ tím, že žalobce „nevytvořil žádné mechanismy způsobilé
odhalit nesprávnou manipulaci s dotačními finančními prostředky“ [podle
skutkových zjištění odvolacího soudu, ze kterých dovolací soud při právním
přezkumu v dovolacím řízení vychází (musí vycházet), měl žalobce naopak řádně
nastavený systém kontroly práce svých zaměstnanců]. Poukazuje-li dovolatelka ve
prospěch svého názoru o nedostatku „zákonem požadované příčinné souvislosti“ na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2681/2016, pak
přehlíží, že tento rozsudek vychází ze skutkového stavu, který se odlišuje od
skutkového stavu, který je dán v nyní projednávané věci (zejména proto, že ve
věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, bylo penále
zaměstnavateli uloženo za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně,
kterého se zaměstnavatel dopustil v důsledku toho, že nesprávně postupoval při
zjišťování příjmů bývalého zaměstnance pro účely vyplácení náhrady za ztrátu na
výdělku z důvodu nemoci z povolání, a nikoliv za prodlení s odvodem za porušení
rozpočtové kázně, které svým protiprávním, podvodným jednáním cíleně směřujícím
k neoprávněnému použití prostředků poskytnutých zaměstnavateli ze státního
rozpočtu způsobil zaměstnanec, který za tímto účelem – jak tomu bylo v případě
žalované – zneužil svou pravomoc úřední osoby jednající za zaměstnavatele).
28. Za správný však již nelze považovat závěr soudů, že příčinná
souvislost mezi škodou vzniklou žalobci zaplacením penále za prodlení s odvodem
za porušení rozpočtové kázně a zjištěným porušením právních povinností žalované
byla dána po celé období prodlení od 21. 6. 2011 do 14. 8. 2015. Soudy nevzaly
náležitě v úvahu, že od doby, kdy protiprávní jednání žalované mající za
následek porušení rozpočtové kázně vyšlo u žalobce najevo (žalobce uvedl v
žalobě, že k odhalení trestné činnosti žalované došlo „v závěru roku 2013“),
již bylo na žalobci, aby prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu (a
to i bez jím vydaného platebního výměru) splnil svou povinnost provést odvod za
porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu v částce, v jaké byla rozpočtová
kázeň porušena [srov. § 44a odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. c) zákona o
rozpočtových pravidlech]. Jestliže by tak bezodkladně učinil, k dalšímu
prodlení s odvodem by již nedocházelo a žalobce by za dobu následující po
provedení odvodu penále zaplatit nemusel. Protože tím vstoupila do děje jiná,
na jednání žalované nezávislá skutečnost, která byla pro vznik škody
spočívající v zaplacení penále za následující další prodlení rozhodující, je na
místě závěr, že mezi porušením právních povinností žalované a částí škody
vzniklé žalobci zaplacením penále za prodlení, k němuž došlo poté, kdy
protiprávní jednání žalované vyšlo u žalobce najevo, není příčinná souvislost.
29. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše
uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst.
1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v
Karviné) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu