21 Cdo 1573/2023-439
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická č. 2020/4, IČO 41197518, proti žalované Las - pro s.r.o. se sídlem v Bukovince č. 170, IČO 25525085, zastoupené Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká č. 117/22, o zaplacení částky 932 430 Kč s příslušenstvím a částky 434 283 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 30/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2023, č. j. 17 Co 38/2022, 17 Co 39/2022-413, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. října 2021, č. j. 10 C 30/2015-346, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. ledna 2022, č. j. 10 C 30/2015-375, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 2. 3. 2015 (o níž bylo řízení vedeno pod sp. zn. 10 C 30/2015) se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 932 430 Kč s úroky z prodlení „ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne 28. 12. 2014 do zaplacení“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 23. 4. 2014 došlo v ranních hodinách na pracovišti v XY, v provozovně žalované, k těžkému pracovnímu úrazu zaměstnance žalované P.J., který „při dokončování automatické výměny stolů … vstoupil pod stůl“, „v tom okamžiku však došlo k dokončení cyklu, stůl se posunul do spodní vykládací polohy a následně přimáčkl zraněného v oblasti trupu“. Jmenovaný utrpěl mnohočetná zranění, která si vyžádala ústavní i ambulantní zdravotní péči. Žalobkyně smluvním zdravotnickým zařízením „v příčinné souvislosti s těmito zraněními“ uhradila 932 430 Kč, na jejichž náhradu jí vzniklo právo v souladu s ustanovením § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z písemného sdělení Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 20. 6. 2014 totiž vyplývá, že „k těžkému pracovnímu úrazu pana P. J. došlo z důvodu porušení právních předpisů ze strany žalované“, která nevybavila měnič palet ochranným zařízením zamezujícím vsunutí jakýchkoli částí lidského těla mezi příčník měniče palet a dolní část stolu měniče palet, nezprovoznila světelnou zábranu, která v případě jejího porušení zastaví pracovní postup měniče, a neumístila ochranné mříže, které by zabránily vstupu obsluhy do prostoru měniče palet. K úhradě vynaložených nákladů žalobkyně vyzvala žalovanou písemnou výzvou ze dne 9. 12. 2014.
2. Další žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 9. 3. 2016 (o níž bylo řízení vedeno pod sp. zn. 10 C 61/2016) se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 434 283 Kč s úrokem ve výši 8,05 % z částky 434 283 Kč od 20. 10. 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že smluvním zdravotnickým zařízením v souvislosti s léčením mnohočetných zranění P.J., která utrpěl při pracovním úrazu dne 23. 4. 2014, uhradila dalších 434 283 Kč (pokračující náklady léčení). K úhradě pokračujících nákladů žalobkyně vyzvala žalovanou písemnou výzvou ze dne 1. 10. 2015.
3. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 5. 2016, č. j. 10 C 30/2015-69, byla řízení vedená u tohoto soudu pod sp. zn. 10 C 30/2015 a sp. zn. 10 C 61/2016 spojena ke společnému řízení.
4. Žalovaná se uplatněnému nároku bránila tvrzením, že k pracovnímu úrazu zaměstnance P. J. došlo v důsledku porušení bezpečnostních předpisů tímto zaměstnancem, který se pokoušel zaseknutý (zapadlý) stůl uvolnit, aniž stroj vypnul a použil k uvolnění k tomu určené pomůcky.
5. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 10 C
30/2015-187, žalobám v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 2. 2019, č. j. 17 Co 279/2017-216, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť soud prvního stupně tím, že pominul návrh žalované na vstup vedlejšího účastníka (Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group) do řízení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
6. Okresní soud ve Vyškově (poté, co Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group oznámila, že do řízení nebude vstupovat) následně rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 10 C 30/2015-346, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 932 430 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 932 430 Kč od 28. 12. 2014 do zaplacení (výrok I) a částku 434 283 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 434 283 Kč od 20. 10. 2015 do zaplacení (výrok II), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5 100 Kč (výrok III) a České republice – Okresnímu soudu ve Vyškově soudní poplatek ve výši 63 994 Kč (výrok IV); usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17.
1. 2022, č. j. 10 C 30/2015-375, byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Vyškově náklady zálohované státem ve výši 1 178 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že zaměstnanec žalované P. J. (vykonávající práci pracovníka obsluhy CNC laseru) utrpěl dne 23. 4. 2014 v 6:45 hod. ráno po 11 odpracovaných hodinách pracovní úraz, k němuž došlo při dokončení automatické výměny stolu, kdy „zaměstnanec zřejmě v domnění, že je výměna dokončena, vstoupil pod stůl a v tom okamžiku došlo k dokončení cyklu, stůl se posunul do spodní vykládací polohy a přimáčkl zraněného v oblasti trupu“.
Šetřením Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj bylo zjištěno, že žalovaná v rozporu s bezpečnostními předpisy nevybavila měnič palet ochranným zařízením, a to ochranným krytem zamezujícím vsunutí jakýchkoli částí lidského těla mezi příčník měniče palet a dolní část stolu měniče palet, nezprovoznila světelnou zábranu, která v případě jejího porušení zastaví pracovní postup měniče, a neumístila ochranné mříže bránící vstupu obsluhy do prostoru měniče palet; za tato porušení na úseku bezpečnosti práce byla žalované uložena oblastním inspektorátem práce pokuta 50 000 Kč. Žalobkyně za ústavní a ambulantní péči o pojištěnce P.
J. v souvislosti s uvedeným úrazem vynaložila částky, které v řízení uplatnila žalobou. I když „zraněný pochybil, že k vytažení výrobku nepoužil pomůcky k tomu určené, vzhledem k jeho praxi u předmětného stroje si musel být vědom rizika zvoleného způsobu postupu“, považoval soud prvního stupně za podstatné, že „nebyl řádně krytován prostor, ve kterém k úrazu došlo, a zároveň u stroje nebyly dlouhodobě nainstalovány světelné závory“, přičemž „tyto oba nedostatky, a to každý sám o sobě, mohl zabránit úrazu pojištěnce žalobkyně“.
Žalovaná tak „neudržovala a nekontrolovala ochranná zařízení, která mají chránit zdraví (i život) svých zaměstnanců“. Žalobě bylo proto za použití ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, vyhověno.
7. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 17 Co 38/2022, 17 Co 39/2022-413, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uzavřel, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů vynaložených na léčení poškozeného „ve smyslu ustanovení § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění“, neboť tyto náklady vznikly „jako důsledek zaviněného protiprávního jednání žalovaného“, které spočívalo v porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce [§ 4 odst. 1 písm. a) a c) „zákona č. 309/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů“ a § 3 odst. 1 písm. d) a § 3 odst. 3 „nařízení vlády č. 378/2001 Sb.“] a „jsou tak splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu vzniklou na zdraví poškozeného, jímž je zaviněné protiprávní jednání žalované, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi“.
V jednání poškozeného (který „spadlý výrobek chtěl vyjmout pouze rukou, aniž by použil k tomu určené pomůcky, značně tedy riskoval a počínal si nebezpečně“) „nelze spatřovat prvotní zásadní a rozhodující příčinu vzniku úrazu …,neboť kdyby si žalovaná počínala tak, jak bylo její povinností, a vybavila by měnič palet ochrannými zařízeními …, k žádnému úrazu by nedošlo, neboť poškozený by se prostě do prostoru, v němž k úrazu došlo, nedostal“, a „zcela podstatnou, prvotní a rozhodující příčinou škody na zdraví poškozeného tak je uvedené protiprávní jednání žalované“.
8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka namítá, že „na jedné straně soudy všech stupňů dospěly k závěru, že dovolatel za tento úraz odpovídá“, neboť stroj, na kterém se úraz stal, měl nefunkční tzv. světelné laserové zábrany, „na druhé straně ale i bylo bez pochyb prokázáno, že zaměstnanec se v době úrazu nacházel již za těmito světelnými bránami“, bylo prokázáno, že „zaměstnanec neměl pod stroj vůbec vstupovat“ a „k vyndání odřezků pod tímto strojem (což byl důvod jeho vstupu do prostoru pod stroj) měl použít hrablo“. Zaměstnanec byl o tomto postupu poučen, pracovní pomůcky určené k vyndání odřezků však nepoužil. Dovolatelka uvádí, že soudy obou stupňů o pochybení zaměstnance P. J. věděly a nijak ho nerozporovaly, dospěly však k závěru, že „minimálně částečně dovolatel mohl za vznik úrazu, a tudíž automaticky musí za škodu vzniklou VZP odpovídat. A to bez ohledu na závažnost těchto pochybení“. Dovolatelka s tímto závěrem soudů nesouhlasí a namítá, že Nejvyšší soud v obdobném případu vedeném pod sp. zn. 21 Cdo 4323/2015 vzal v úvahu nejen pochybení zaměstnavatele, ale ve svém rozhodnutí zohlednil rovněž pochybení zaměstnance, který nepoužil ochranné pracovní pomůcky. Oba soudy v posuzované věci „neřešily řádně do hloubky příčinnou souvislost mezi pochybením zaměstnavatele a vznikem úrazu, potažmo výší odpovědnosti zaměstnance za vznik úrazu, tak jak to řešil právě Nejvyšší soud v citovaném judikátu“, nezkoumaly, v jaké míře zaměstnanec svým jednáním zavinil vznik pracovního úrazu. Soudy měly „zhodnotit, zda nárok nepřiznat třeba byť jen částečně, což také nebylo učiněno a zváženo“. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná jako zaměstnavatelka „vědomě porušovala základní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“, že „zraněný p. P. J. pracoval na stroji, který nebyl vybaven bezpečnostními prvky zamezujícími vstup do nebezpečného prostoru měniče palet a žalovaný též neprokázal, že by zraněného seznámil s dodržováním zvláštních pravidel pracovního postupu po stránce bezpečnosti práce“. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 23. 4. 2014 došlo v 6:45 hod. ráno na pracovišti v XY, v provozovně žalované, k těžkému pracovnímu úrazu zaměstnance žalované P. J., který je pojištěncem žalobkyně, a u žalované pracoval na pozici pracovníka obsluhy CNC laseru. K úrazu došlo při obsluze stroje sestávajícího z laserového řezacího zařízení a měniče palet, kdy P. J. (namísto toho, aby použil pro tento účel zaměstnavatelem určené hrablo) ve snaze vyjmout výrobky, které tam propadly, vlezl pod stůl měniče palet, kde ho stroj zachytil a přimáčkl v oblasti trupu, v důsledku čehož utrpěl mnohočetná poranění. Žalobkyně uhradila zdravotnickým zařízením, která v souvislosti s léčením následků uvedeného pracovního úrazu poskytla zdravotnické služby jejímu pojištěnci P. J., za tyto služby (zahrnující ústavní i ambulantní zdravotní péči) celkem 1 366 713 Kč (žalobami uplatněné částky 932 430 Kč a 434 283 Kč). Při šetření pracovního úrazu P.J. Oblastním inspektorátem práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj bylo zjištěno, že žalovaná nesplnila povinnost při zajištění řádného stavu používaných výrobních a pracovních prostředků a zařízení, když nevybavila část laserového řezacího zařízení ochranným zařízením, které chrání život a zdraví zaměstnanců, neboť nevybavila měnič palet ochranným zařízením zamezujícím vsunutí jakýchkoli částí lidského těla mezi příčník měniče palet a dolní část stolu měniče palet, nezprovoznila světelnou zábranu, která v případě jejího porušení zastaví pracovní postup měniče, a neumístila ochranné mříže, které by zabránily vstupu obsluze do prostoru měniče palet; příkazem Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. SD 286/14, Č.j. 9373/9.30/14/14.3-PZ, proto byla žalované za správní delikt na úseku bezpečnosti práce uložena pokuta 50 000 Kč.
14. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek ve smyslu ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, vzniká třetí osobě povinnost k náhradě nákladů na hrazené služby vynaložených příslušnou zdravotní pojišťovnou. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
16. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy došlo (mělo dojít) k protiprávnímu jednání žalované, které mělo za následek vznik nákladů na léčení P. J., a k vynaložení těchto nákladů – podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), a – vzhledem k tomu, kdy došlo k pracovnímu úrazu zaměstnance žalované – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 23. 6. 2014 (dále jen „zák. práce“).
17. Podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.
18. Zdravotní péče se osobám účastným zdravotního pojištění poskytuje zásadně bezplatně a pojištěný zdravotnickému zařízení platí pouze za ty zákonem vymezené výkony, které jsou poskytovány za plnou nebo částečnou úhradu. Za výkony zdravotní péče poskytované bez přímé finanční úhrady získává zdravotnické zařízení odpovídající úhradu od zdravotní pojišťovny, jejímž pojištěncem je ošetřovaný, který na výdaje zdravotního pojištění přispívá platbami pojistného (zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění upravuje právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Jde o originární právo založené zvláštním právním předpisem, které nemá povahu nároku na náhradu škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1783/2015, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3629/2015). Pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce a plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný, resp. (v poměrech ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění) škůdce, nýbrž jde o pojistné plnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4765/2010). Jsou-li splněny podmínky vymezené v § 55 zák. o veřejném zdravotním pojištění, má zdravotní pojišťovna regresní nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého zdravotního pojištěnce, a to proti škůdci.
19. Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na služby poskytnuté svému pojištěnci, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby vůči němu. Povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu zdravotnickému zařízení náklady na služby poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti, která existuje bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby, nebo následkem jiné události. Ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění zakládá zdravotní pojišťovně originární právo na plnění vůči třetí osobě spočívající v náhradě nákladů, které vynaložila na poskytnuté služby hrazené ze zdravotního pojištění, které vznikly v důsledku jejího zaviněného protiprávního jednání vůči pojištěnci zdravotní pojišťovny. Znamená to, že třetí osoba odpovídá zdravotní pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti nebo v jakém byl jejich vznik způsoben jednáním pojištěnce, třetí osobě vůči zdravotní pojišťovně povinnost k plnění podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění nevzniká. Jestliže právo na plnění podle ustanovení§ 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění zdravotní pojišťovně v určitém rozsahu vůbec nevzniklo, není k náhradě v tomto rozsahu nikdo povinen a ohledně této části nákladů vynaložených na poskytnuté služby hrazené ze zdravotního pojištění nelze ani nikomu uložit platební povinnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002, ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2625/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1005/2003).
20. Okolností vylučující nárok zdravotní pojišťovny na náhradu podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění či snižující výši náhrady může být – jak vyplývá z výše uvedeného – i počínání pojištěnce, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení nebo které se na tomto následku podílelo. Takové počínání pojištěnce nemusí být zaviněné a nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na jeho straně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3552/2014, publikovaný pod č. 86/2017 Sb. rozh. obč.). Uvedené platí i v případě pojištěnce, k jehož poškození zdraví, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení, došlo pracovním úrazem [§ 380 odst. 1 (od 1. 10. 2015 potom § 271k odst. 1) zák. práce].
21. V této souvislosti se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila na závěru, že rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti (jako třetí osoby) k náhradě vůči zdravotní pojišťovně podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Významné tedy není, zda zaměstnanec, který pracovní úraz utrpěl, svým jednáním zaviněně porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, neboť tyto okolnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda se zaměstnavatel zcela nebo zčásti zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem zaměstnance podle ustanovení § 367 (od 1. 10. 2015 podle § 270) zák. práce, nikoli však pro stanovení rozsahu povinnosti zaměstnavatele jako třetí osoby k náhradě nákladů na hrazené služby vynaložených zdravotní pojišťovnou v souvislosti s péčí o jejího pojištěnce, který utrpěl pracovní úraz (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3845/2019).
22. Z uvedeného vyplývá, že při posuzování žalobkyní (zdravotní pojišťovnou) uplatněného nároku na plnění podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění je nutné zjistit, v jakém rozsahu se na vynaložení nákladů na ošetření a léčení P. J. podílelo protiprávní jednání žalované (třetí osoby). Žalobkyně nemá proti žalované nárok na náhradu nákladů za hrazené (zdravotní) služby, které sice vynaložila na péči o svého pojištěnce P. J., avšak nebyly zapříčiněny jednáním žalované, neboť s takovou skutečností zákon nárok zdravotní pojišťovny vůči třetím osobám nespojuje. Znamená to, že žalovaná odpovídá žalobkyni pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení P. J. jakožto následky jejího jednání.
23. V projednávané věci proto bylo pro rozhodnutí významné, zda a popřípadě v jakém rozsahu se na vzniku nákladů vynaložených žalobkyní na ošetření a léčení jejího pojištěnce a zaměstnance žalované P. J., k němuž došlo v důsledku poškození jeho zdraví pracovním úrazem, podílelo – vedle porušení povinností žalované zjištěného Oblastním inspektorátem práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj [nevybavení měniče palet ochranným zařízením (ochranným krytem) zamezujícím vsunutí jakýchkoli částí těla do prostoru mezi příčník měniče palet a dolní část stolu měniče palet, nezprovoznění světelné brány, která v případě jejího přerušení zastaví pracovní postup měniče palet, a neumístění ochranných mříží, které mají bránit vstupu obsluhy do prostoru měniče palet] – jednání P. J. spočívající v tom, že při obsluze strojního zařízení (namísto toho, aby použil pro tento účel zaměstnavatelem určené hrablo) ve snaze vyjmout výrobky, které tam propadly, vlezl pod stůl měniče palet [v rozporu s ustanovením § 106 odst. 4 písm. d) zák. práce, které zaměstnancům ukládá povinnost dodržovat při práci stanovené pracovní postupy a používat stanovené pracovní prostředky], neboť v tomto rozsahu by povinnost žalované k náhradě nákladů podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění nemohla být – jak vyplývá z výše uvedeného – dána. Významné zde potom není, zda a v jakém rozsahu žalovaná odpovídá za škodu způsobenou jejímu zaměstnanci pracovním úrazem, resp. zda se žalovaná zcela nebo zčásti povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem svého zaměstnance zprostila podle ustanovení § 367 zák. práce.
24. Odvolací soud se náležitě všemi okolnostmi, které v daném případě měly (mohly mít) vliv na vynaložení nákladů na ošetření a léčení pojištěnce, nezabýval, neboť za nejvýznamnější zde nesprávně považoval rozsah, v jakém žalovaná svému zaměstnanci (pojištěnci žalobkyně) odpovídá za škodu způsobenou pracovním úrazem, a v této souvislosti okolnost, že „kdyby si žalovaná počínala tak, jak bylo její povinností, a vybavila by měnič palet ochrannými zařízeními …, k žádnému úrazu by nedošlo, neboť poškozený by se prostě do prostoru, v němž k úrazu došlo, nedostal“. Na jedné straně se sice nabízí úvaha, že k pracovnímu úrazu a vynaložení nákladů na léčení pojištěnce by nedošlo, kdyby žalovaná zajistila vybavení stroje bezpečnostními prvky v souladu s bezpečnostními předpisy, avšak na druhé straně je současně zřejmé (nepochybné), že se nejedná o samostatnou příčinu vynaložení nákladů, neboť bez jednání poškozeného zaměstnance, který jednal v rozporu s pokyny zaměstnavatele k obsluze stroje, by úraz rovněž nenastal. V těchto souvislostech však odvolací soud rozsah, v němž se na vynaložení nákladů na ošetření a léčení P. J. podílelo protiprávní jednání žalované (třetí osoby), nezvažoval.
25. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí (jakož i doplňující usnesení o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Vyškově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu