21 Cdo
1594/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce P. P., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, Sladkovského č. 2059, proti žalovanému TVAR výrobní družstvo
Pardubice se sídlem v Pardubicích, Husova č. 1682, IČ 00029793, zastoupenému
JUDr. Milanem Václavíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova č.
1105, o 292.573,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích
pod sp. zn. 8 C 238/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. října 2008 č.j. 22 Co
345/2008-366, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 23.10.2008 č.j. 22 Co 345/2008-366, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16.6.2008 č.j. 8 C 238/2006-321
ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady
za nemajetkovou újmu ve výši 292.573,- Kč s úroky z prodlení), není přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce -
vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov.
§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. -
zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní
názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč.
2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
V projednávané věci se žalobce domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu
prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil částku 292.573,- Kč jako „náhradu
nemajetkové újmy v penězích, resp. finanční satisfakci“, jejíž požadovanou výši
žalobce považuje za „přiměřenou i morálně odůvodněnou částku akceptující
vzniklou újmu“. Za právní důvod vzniku uplatněného nároku žalobce považoval
diskriminační jednání („nerovné zacházení se žalobcem jako zaměstnancem“) a
značné snížení jeho důstojnosti i jeho vážnosti na pracovišti ze strany
zaměstnavatele („konkrétně předsedou družstva Z. K.“), které spatřoval zejména
v tom, že žalobci byly ukládány (především předsedou družstva) i jiné pracovní
úkoly, které nebyly uvedeny v jeho pracovní smlouvě a „dle vnitropodnikových
předpisů nespadaly do činnosti (žalobcem zastávané funkce) technologa přípravy
výroby (TEPV)“, že žalobce byl „trestán nezákonnými prostředky“, když „za
trest“ mu byla ukládána práce u lisu, úklid technologického odpadu a jiné
manuální práce a byla mu krácena mzda „za pochybení jiných“ a za odmítnutí
práce nařízené „bez písemného příkazu“, že žalobci nebylo přiznáno zástupné za
zaměstnance Jana Balcara, který od žalovaného „odešel“ a žalobce na jeho práci
„zůstal sám“ (ač „opakovaně žádal o doplnění úseku technologie TEPV na původní
počet zaměstnanců“), a že kromě pověřování „naprosto nereálnými, nesplnitelnými
úkoly, jak věcně tak objemově“ se předseda družstva vůči žalobci „opakovaně
dopouštěl verbálních afektovaných výtek na pracovní činnost žalobce před
spolupracovníky i dalšího nevhodného jednání jako ignorování pravdy, zákonných
i vnitropodnikových předpisů i vlastních příkazů a povinností“, což vedlo k
vytvoření „nepřátelského, ponižujícího a zneklidňujícího prostředí na
pracovišti“, až byl žalobce „nucen pod tíhou takového postupu žalovaného podat
na konci měsíce dubna 2006 výpověď podle ustanovení § 51 zák. práce“.
Diskriminace je v pracovních věcech charakterizována jako jednání (v komisivní
nebo omisivní podobě) zaměstnavatele nebo potencionálního (budoucího)
zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě
neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců nebo
potencionálních (budoucích) zaměstnanců ve srovnání s jinými (ostatními)
zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou zákonem
stanovené diskriminační důvody (srov. § 1 odst. 4, 5, 6, 7 zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 – dále jen „zák. práce“).
Dojde-li v pracovněprávních vztazích k diskriminaci, má zaměstnanec právo se po
zaměstnavateli domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny
následky diskriminace, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby mu
byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. § 7 odst. 4 a 5 zák.
práce), popř. aby mu byla nahrazena škoda (§ 187 odst. 1 a 2 zák. práce).
Náhrada nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce
(jejíž výše závisí na uvážení soudu - srov. § 7 odst. 6 zák. práce), kterou
žalobce – jak vyplývá ze žalobních tvrzení – v projednávané věci po žalovaném
požaduje, přitom stíhá zaměstnavatele tehdy, jestliže vedle diskriminace
(znevýhodnění zaměstnance oproti jiným zaměstnanců, jehož pohnutkou byly
diskriminační důvody) byla současně ve značné míře snížena důstojnost
zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti. Předpokladem vzniku nároku
zaměstnance na náhradu nemajetkové újmy v penězích je tudíž nejen kladný závěr
o tom, že zaměstnanec byl jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s
jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele a že pohnutkou (motivem) k
jednání zaměstnavatele byly zákonem stanovené diskriminační důvody (tuto
skutečnost, je-li zaměstnancem tvrzena, má soud za prokázanou, ledaže
zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak
vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil zásadu rovného zacházení), ale i
(za předpokladu, že nebylo postačující zjednání nápravy podle ustanovení § 7
odst. 4 zák. práce) zjištění, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostního
práva zaměstnance na lidskou důstojnost, chráněného rovněž ustanovením § 11
obč. zák a jako základní lidské právo též článkem 10 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a článkem 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a
politických právech. Za ponižování lidské důstojnosti je přitom třeba považovat
jednání, které je zaměstnancem, jehož se týká, oprávněně vnímáno jako nevítané,
nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti
fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího
prostředí na pracovišti. Uvedené závěry, které dovolací soud již dříve zaujal a
k nimž se i nadále hlásí, jsou obsaženy například v odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.7.2008 sp. zn. 21 Cdo 2875/2007, a
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.2009 sp. zn. 21 Cdo
246/2008.
Žalobce však ve svém dovolání právní posouzení věci soudy z hlediska otázky
předpokladů vzniku nároku zaměstnance na náhradu nemajetkové újmy v penězích
podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce nezpochybňuje. V dovolání sice uvedl,
že uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá,
že toliko podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího
soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a nesouhlasí s postupem, jakým k nim
odvolací soud dospěl. Podstatou všech jeho námitek je obsáhlá polemika s
výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož
závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy (namítá-
li, že „rozhodnutí obou soudů se opíralo pouze o vybrané části svědeckých
výpovědí pracovníků a účastnické výpovědi p. K. v neprospěch žaloby“, že
„skutková zjištění soudů byla dokládána buď jimi (soudy) opakovanými fabulacemi
svědků neporovnávanými se zněním směrnic a zákonů i nesporovanými dokumenty a
časovou osou, nebo dokonce jimi (soudy) vytvářenými fabulacemi“, že se soudy
„nezabývaly žalobcem doloženými statistickými a žalovanou nesporovanými
dokumenty prokazujícími tvrzení žaloby, ani svědeckými výpověďmi ve prospěch
žaloby“, že soud prvního stupně „vkládá do obsahu výpovědi svědků to, co jimi
nikdy nebylo řečeno, případně akcentuje to, co jimi bylo relativizováno“, a že
odvolací soud „s důkazním materiálem a zaprotokolovanými výpověďmi svědků vůbec
nepracoval a své odůvodnění vypracoval téměř výhradně podle rozsudku a lživého
odůvodnění okresního soudu“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v
úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro
posouzení věci významné, vytýká-li například soudům, že „nepřihlédly k jeho
sociální situaci a zdravotnímu stavu při posuzování jeho pracovního zařazení a
jemu netaxativně ukládané činnosti předsedou družstva p. K.“. Žalobce současně
na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů [že „z provedených důkazů
nevyplývá, že by postupem žalovaného byly vytvářeny nerovné podmínky pro
zaměstnance žalovaného“, resp. že by byly na žalobce kladeny „nestejné nároky
oproti ostatním zaměstnancům“, že vytčeným „chováním žalovaného (především
předsedy družstva Z. K.) v pracovněprávních vztazích nedošlo k porušení práv a
povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci žalobce jako
zaměstnance“, a že „nebyla ve značné míře snížena důstojnost žalobce jako
zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti“], v dovolání předestírá vlastní
(opačné) skutkové závěry [že „soudy samy potvrdily nerovné zacházení“, že „soud
naprosto ignoroval zjevnou a prokázanou přímou diskriminaci osoby žalobce“ a že
„rozhodně nelze říci, že důstojnost žalobce a vážnost zaručená zákonem by
bývalým zaměstnavatelem (žalovaným) nebyla účelově ponižována“], na nichž pak
buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „že
je zde důvod přiznat žalobci právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
ust. § 7 odst. 5 zák. práce platného do 31.12.2006“). Tím, že dovolatel na
odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění,
která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že již samotné zjištění odvolacího
soudu o tom, že „žalobci byla ve dvou případech neoprávněně krácena mzda“, „je
potvrzením prokazujícím snižování žalobcovy vážnosti a důstojnosti ve smyslu
uznané žaloby“, potom přehlíží, že porušení pracovněprávních předpisů ze strany
zaměstnavatele nemá vždy za následek snížení důstojnosti a vážnosti
zaměstnance; za nepřípustný zásah do tohoto práva lze považovat – jak uvedeno
výše - pouze takové jednání, které je zaměstnancem, jehož se týká, oprávněně
vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede
ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského,
ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti. O takový případ se
však v posuzované věci nejedná, neboť samotné zkrácení na mzdě, aniž by bylo
zjištěno, že jeho pohnutkou byly diskriminační důvody (žalobce se v takovém
případě může žalobou domáhat jejího doplatku), neznamená, že by tím došlo ke
„snižování žalobcovy vážnosti a důstojnosti“.
Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání v nepředstavují uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud
správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu
přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo
odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu