21 Cdo 1696/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. V. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. A.
E. s.r.o., o 26.115,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 19 C 87/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. dubna 2005 č.j. 55 Co 51/2005-35, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8.
prosince 2004 č.j. 19 C 87/2004-21 s e z r u š u j í a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 26.115,- Kč s 8% úrokem od
15.4.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní
smlouvy ze dne 20.9.1995 mu vznikl pracovní poměr se společností V. V. P.,
s.r.o., která posléze změnila obchodní firmu na K. E., s.r.o. Poté, co dnem
7.3.2001 vstoupil jeho zaměstnavatel do likvidace, s ním uzavřel dne 30.3.2001
dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.3.2001 a téhož dne uzavřel
pracovní smlouvu se žalovaným, v níž byl sjednán nástup žalobce do práce dnem
1.4.2001. Žalobce dovozuje, že na žalovaného přešla podle ustanovení § 249
odst.2 zákoníku práce práva a povinnosti z jeho pracovněprávního vztahu se
společností K. E., s.r.o. v likvidaci, neboť na žalovaného byl převeden veškerý
majetek jeho dosavadního zaměstnavatele a jeho úkoly, o čemž svědčí zejména to,
že \"předmět podnikání, faktická činnost zaměstnanců, zaměstnanci, výrobní
prostředky, úkoly, osoby ve vedení, místo podnikání apod. se po převodu nijak
nezměnily\"; pokus žalovaného \"zanechat závazky vůči zaměstnancům na původní
zůstatkové společnosti\" je třeba považovat za protiprávní. Dosavadní
zaměstnavatel nevyplatil žalobci mzdu za měsíc březen 2001 ve výši 26.115,- Kč
čistého; žalobce požaduje, aby tuto mzdu mu vyplatil z důvodu přechodu práv a
povinností z jeho pracovního poměru žalovaný.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8.12.2004 č.j. 19 C 87/2004-21 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vycházel ze zjištění, že žalobce dohodou ze dne 30.3.2001 rozvázal pracovní
poměr se společností K. E., s.r.o. v likvidaci a ve stejný den uzavřel pracovní
poměr na dobu neurčitou se žalovaným, že \"původní zaměstnavatel žalobce
nezanikl a je dále zapsán v obchodním rejstříku\" a že podle \"sdělení
Městského soudu v Praze, obchodní rejstřík\", které si sám vyžádal, nejsou \"ve
spisech společnosti K. A. E. s.r.o. (C 79953) a společnosti K. E. s.r.o. v
likvidaci (C 39670) založeny žádné listiny, které by se týkaly převodu majetku
či podnikatelských aktivit mezi uvedenými společnostmi\". Podle názoru soudu
prvního stupně žalobce \"neprokázal, že by došlo k převodu zaměstnavatele či
jeho části nebo k převodu úkolů nebo činností zaměstnavatele či jejich částí k
jinému zaměstnavateli, tedy k žalovanému\" ve smyslu ustanovení § 249 odst.2
zákoníku práce. Pracovní poměr mezi žalobcem a společností K. E. s.r.o. v
likvidaci \"navíc\" byl \"řádně ukončen\" a mezi žalobcem a žalovaným byl
\"řádně uzavřen pracovní poměr nový\"; protože podle ustanovení § 249 odst.3
zákoníku práce zůstávají nedotčeny práva a povinnosti dosavadního
zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu
zanikly, není žalovaný proto \"pasivně legitimován k tomu, aby za společnost K.
E. s.r.o. v likvidaci uhradil žalobci mzdu za měsíc březen 2001\". Ve věci soud
prvního stupně rozhodl ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu bez
nařízení jednání s odůvodněním, že žalovaný takový postup navrhl a žalobce s
tím souhlasil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.4.2005 č.j. 55 Co
51/2005-35 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl
k závěru, že soud prvního stupně ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu
s ustanovením § 115a občanského soudního řádu, neboť z \"písemných důkazů
předložených žalobcem zjistil dostatečně skutkový stav\", ztotožnil se s
právním posouzením věci soudem prvního stupně v tom, že \"žalovaný není pasivně
ve věci legitimován, když v měsíci březnu nebyl zaměstnavatelem žalobce, a není
ani právním nástupcem předchozího zaměstnavatele žalobce\", a zdůraznil, že
\"samotný příslib žalovaného, že zaměstnancům společnosti K. E. s.r.o. v
likvidaci zaplatí mzdu za měsíc březen 2001 nezakládá žádný právní důvod pro
to, aby žalovaný mohl být k této povinnosti zavázán soudním rozhodnutím\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že sice
souhlasil s tím, aby soud prvního stupně ve věci rozhodl bez nařízení jednání,
že však soud prvního stupně přesto nemohl ve smyslu ustanovení § 115a
občanského soudního řádu bez nařízení jednání rozhodnout, jestliže dovodil, že
žalobcem předložené listiny neprokazují všechna potřebná skutková zjištění a že
má být rozhodnuto v neprospěch žalobce z důvodu neunesení důkazního břemene.
Odvolací soud se s uvedenými námitkami žalobce náležitě nevypořádal a jeho
závěr, že by soud prvního stupně rozhodl bez nařízení jednání v souladu s
ustanovením § 115a občanského soudního řádu, nemůže obstát. Přípustnost
dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního
řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 12.4.2005), avšak -
vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 8.12.2004 - po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3
zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozsudek odvolacího soudu mimo jiné významné
vyřešení právní otázky, zda soud prvního stupně může podle ustanovení § 115a
o.s.ř. ve věci samé rozhodnout bez nařízení jednání v případě, že se účastníci
práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení
jednání souhlasili, ačkoliv předloženými listinami nebyly všechny rozhodné
skutečnosti prokázány a soud tedy musí založit své rozhodnutí ve věci na závěru
o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene některým z účastníků řízení.
Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Vzhledem k tomu, že její vyřešení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
určující, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 115 odst.1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda
senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny,
jejichž přítomnosti je třeba.
Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat
jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených
listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali,
popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí ve
věcech uvedených v ustanovení § 120 odst.2.
Z ustanovení § 115a o.s.ř. vyplývá, že soud prvního stupně může věc samou
projednat a rozhodnout o ní bez nařízení jednání - kromě toho, že účastníci se
práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez
nařízení jednání souhlasili, a že se nejedná o věc vyjmenovanou v ustanovení §
120 odst.2 o.s.ř. - jen tehdy, lze-li ve věci rozhodnout jen na základě
listinných důkazů a jde-li o listiny, které předložil soudu některý z účastníků
řízení.
Při projednání a rozhodnutí věci bez nařízení jednání soud může vycházet jen z
takových listin, které mu předložili účastníci řízení (jejich zástupci nebo
zmocněnci). Jen ve vztahu k těmto listinám je totiž možné předpokládat, že jde
o listiny účastníkům řízení známé a že k jejich pravosti nebo obsahu nemají
připomínky; vůči ostatním listinám účastníci řízení mají právo se vyjádřit
(srov. § 123 o.s.ř.), důkaz takovými listinami je za této situace přípustný jen
při jednání, a je proto vyloučeno, aby soud prvního stupně postupoval podle
ustanovení § 115a o.s.ř., i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci
vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
Bez nařízení jednání může soud prvního stupně věc projednat a rozhodnout
současně jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě
účastníky předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky
sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. Uvádí-li totiž
ustanovení § 115a o.s.ř. jako předpoklad pro projednání a rozhodnutí věci bez
nařízení jednání, aby ve věci bylo možné \"rozhodnout jen na základě účastníky
předložených listinných důkazů\", vyjadřuje tím nejen požadavek, aby soud při
zjišťování skutkového stavu věci nevycházel - samozřejmě kromě shodných tvrzení
účastníků řízení (§ 120 odst.4 o.s.ř.) - z jiného důkazu než z listin
předložených účastníky řízení (jejich zástupci nebo zmocněnci), ale i podmínku,
že všechny rozhodné skutečnosti budou shodnými tvrzeními účastníků a jimi
předloženými listinami náležitě prokázány a že tedy podkladem pro rozhodnutí
soudu prvního stupně nebudou (také) nesplněná povinnost tvrzení nebo neunesení
důkazního břemene. Ukáže-li se, že účastník řízení dosud nesplnil svou
povinnost tvrzení (nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl
neúplně) nebo povinnost důkazní (nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech
svých sporných tvrzení, které jsou pro právní posouzení věci významné), musí
soud prvního stupně, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci
vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, vždy
nařídit jednání (§ 115 odst.1 o.s.ř.), neboť účastníku řízení je třeba
poskytnout poučení podle ustanovení § 118a odst.1 o.s.ř. nebo podle ustanovení
§ 118a odst. 2 o.s.ř. anebo podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. a bez
nařízení jednání soud nemůže tuto svou poučovací povinnost splnit (srov. též
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2003 sp. zn. 21
Cdo 1491/2002, který byl uveřejněn pod č. 59 v časopisu Soudní judikatura, roč.
2003, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002,
který byl uveřejněn pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2005 sp. zn. 29 Odo 1069/2003, který byl
uveřejněn pod č. 158 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že k projednání věci samé
není třeba ve smyslu ustanovení § 115a o.s.ř. nařídit u soudu prvního stupně
jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených
listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemena tvrzení a důkazní a
jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé tedy byl těmito důkazy
(popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěný skutkový stav věci.
V posuzovaném případě soud prvního stupně při projednání a rozhodnutí věci samé
postupem podle ustanovení § 115a o.s.ř. vzal v úvahu též \"sdělení Městského
soudu v Praze, obchodní rejstřík\", ačkoliv mu tuto listinu nepředložil žádný z
účastníků (soud prvního stupně si sám - jak vyplývá z obsahu spisu - tuto
zprávu vyžádal od Městského soudu v Praze), a ve věci rozhodl též podle
pravidla důkazního břemene, když dovodil, že žalobce prostřednictvím listin
\"neprokázal, že by došlo k převodu zaměstnavatele či jeho části nebo k převodu
úkolů nebo činností zaměstnavatele či jejich částí k jinému zaměstnavateli,
tedy k žalovanému\" ve smyslu ustanovení § 249 odst.2 zákoníku práce. Názor
odvolacího soudu, podle kterého soud prvního stupně ve věci rozhodl v souladu s
ustanovením § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, tedy - jak vyplývá z výše
uvedeného - není v souladu se zákonem.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu