21 Cdo 1696/2025-217
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého
v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem
se sídlem v Plzni, Plovární č. 478/1, proti žalované CHRIST CAR WASH s. r. o.,
se sídlem v Plzni, Koterovská č. 534/175, IČO 25201581, zastoupené JUDr. Janou
Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Petrovická č. 283, o 58 658 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C
54/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.
února 2025, č. j. 13 Co 765/2024-181, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá; v dalším se dovolání zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 731,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jany
Kopáčkové, advokátky se sídlem v Domažlicích, Petrovická č. 283.
1. Žalobou podanou k Okresnímu soudu Plzeň-město dne 13. 2. 2024,
doplněnou dne 7. 3. 2024, se žalobce domáhal zaplacení částky 58 658 Kč s
příslušenstvím. Své podání odůvodnil tím, že se žalovanou jako zaměstnavatelem
uzavřel dne 1. 6. 2016 pracovní smlouvu na dobu určitou, a to do 31. 5. 2017.
Výpovědí ze dne 24. 3. 2017 rozvázala žalovaná s žalobcem pracovní poměr, a to
z důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce, následně dne 13. 4. 2017 došlo ze
strany žalované k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm.
b) zákoníku práce. Žalobce byl následně dne 14. 4. 2017 Úřadem práce České
republiky – krajskou pobočkou v Plzni (dále jen „úřad práce“) zařazen do
evidence uchazečů o zaměstnání a dne 20. 4. 2017 požádal o podporu v
nezaměstnanosti. Dne 21. 4. 2017 však úřad práce rozhodl o tom, že žalobci se
podpora v nezaměstnanosti nepřiznává, neboť žalobce nezískal v rozhodném období
dobu důchodového pojištění v délce alespoň 12 měsíců, a současně protože v době
6 měsíců před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání byl se žalobcem
skončen pracovní poměr z důvodu podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Žalobce se žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi i okamžitého zrušení
pracovního poměru. Okresní soud Plzeň-město i Krajský soud v Plzni žalobě
vyhověly a rozhodly, že obě rozvázání pracovního poměru jsou neplatná. Na
základě výše uvedeného je tak podle žalobce nutno na pracovní poměr nahlížet,
jako by trval až do 31. 5. 2017, a žalobci tak vznikl nárok na podporu v
nezaměstnanosti v žalované výši. Protože podle žalobce nedošlo k přiznání
podpory v nezaměstnanosti výlučně z důvodu neplatného rozvázání pracovního
poměru žalovanou, domáhá se žalobce zaplacení této částky po žalované jako
náhrady škody.
2. Žalovaná namítala, že rozvázání pracovního poměru ze strany žalované
nebylo jedinou příčinou, pro kterou žalobce nesplnil podmínky pro přiznání
podpory v nezaměstnanosti, a že vznik škody v podobě ušlé podpory v
nezaměstnanosti byl způsoben i dalšími příčinami, které jsou na žalované
nezávislé (vyčerpání celé podpůrčí doby v rámci vedení v evidenci uchazečů v
období od 20. 1. 2014 do 8. 2. 2016, absence důchodového pojištění v období od
14. 4. 2015 do 1. 6. 2016).
3. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 20 C
54/2024-102, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Uvedl, že pro odpovědnost žalované jako zaměstnavatele za vznik škody žalobci
jako zaměstnanci musí být splněny kumulativně tři podmínky – protiprávní
jednání žalované, vznik újmy na straně žalobce a příčinná souvislost mezi
protiprávním jednáním a vznikem újmy. Podle soudu prvního stupně však není
splněna podmínka příčinné souvislosti, protože pro zamítnutí žádosti žalobce o
podporu v nezaměstnanosti existoval [kromě skončení pracovního poměru jeho
okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele podle § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce] další (zcela samostatný) důvod, a to, že žalobce nezískal v
rozhodném období (poslední 2 roky před zařazením do evidence uchazečů o
zaměstnání) zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností potřebnou dobu
důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu v délce alespoň 12
měsíců. Tuto skutečnost žalovaná nijak nezavinila. Pracovní poměr žalobce u
žalované trval od 1. 6. 2016 do 31. 5. 2017; pokud žalobce podal žádost o
podporu v nezaměstnanosti již dne 20. 4. 2017, tedy ke dni, k němuž potřebnou
dobu důchodového pojištění nezískal, žalovaná ničím nezavinila, že žalobce
nebyl před vznikem pracovního poměru zaměstnán a nezískal ke dni podání žádosti
potřebnou dobu důchodového pojištění, a žalovaná proto za vzniklou škodu
neodpovídá.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 2. 2025,
č. j. 13 Co 765/2024-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I
rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud po doplněném dokazování rovněž
neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou, byť
vycházel z jiných skutečností než soud prvního stupně. Uvedl, že žalované lze
klást k tíži rovněž to, že žalobce v době uplatnění nároku na podporu v
nezaměstnanosti nesplňoval dobu důchodového pojištění, neboť se tak stalo právě
z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem jako zaměstnancem dne
13. 4. 2017. Pokud by totiž zaměstnavatel pracovní poměr protiprávně neukončil,
tento by skončil ke dni 31. 5. 2017 a po uvedeném datu by žalobci podpora v
nezaměstnanosti náležela. V této souvislosti je pak podle soudu bezvýznamné,
kdy žalobce žádost o podporu v nezaměstnanosti uplatnil, neboť správní orgán
vychází ze skutečností, jež existují v době jeho rozhodování; proto i pokud by
žalobce uplatnil žádost o podporu v nezaměstnanosti až po datu 31. 5. 2017,
rozhodnutí správního orgánu by vyznělo stejně, neboť by bylo rozhodováno za
stejných skutkových okolností. Soud však dále uvedl, že pro přiznání podpory v
nezaměstnanosti bylo potřebné, aby i žalobce učinil vše k zabránění vzniku
škody. Žalobce však v žádosti o podporu v nezaměstnanosti neuvedl, že s
posledním zaměstnavatelem vede (hodlá vést) soudní spor o neplatnost rozvázání
pracovního poměru, čímž by mohlo být zabráněno vydání zamítavého rozhodnutí
správního orgánu například přerušením řízení a vyčkáním na výsledek soudního
řízení, a dále žalobce proti zamítavému rozhodnutí neuplatnil opravný
prostředek (v němž by opět tuto skutečnost mohl předestřít). Nakonec odvolací
soud uvedl, že ustanovení § 54 odst. 1 a 5 zákona č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti, upravuje možnost zpětného přiznání podpory v nezaměstnanosti v
situaci, kdy se dodatečně zjistí, že podpora v nezaměstnanosti byla uchazeči o
zaměstnání neprávem odepřena, a to do pěti let ode dne, od kterého by nárok na
podporu náležel, nebo ode dne, kdy měly být poskytnuty přiznané platby. Obdobně
se postupuje, bylo-li příslušným orgánem rozhodnuto, že skončení
pracovněprávního nebo jiného pracovního vztahu v případě uvedeném v § 39 odst.
2 písm. a) a b) je neplatné. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud zákon
připouští napravení výsledku zamítavého rozhodnutí správního orgánu, nemůže se
jednat o škodu, za niž by měl odpovídat zaměstnavatel z důvodu, že původně se
zaměstnancem neplatně skončil pracovní poměr.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost shledává v právní otázce dovolacím soudem dosud neřešené, a to „Zda
neuvedení skutečností (jejichž uvedení zákon neukládá a jejichž neuvedení ani
nesankcionuje) Úřadu práce v souvislosti s podáním žádosti o přiznání podpory v
nezaměstnanosti, že nelze vyloučit budoucí vedení soudního sporu o neplatnost
rozvázání pracovního poměru, vede k přerušení příčinné souvislosti mezi
neplatným zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem (protiprávním jednáním
zaměstnavatele) a vznikem škody spočívající v nepřiznání podpory v
nezaměstnanosti?“ Dále dovolatel vymezuje otázku: „Může se zaměstnavatel zbavit
odpovědnosti za škodu způsobenou neplatným rozvázáním pracovního poměru (v
případě, že v důsledku protiprávního jednání zaměstnavatele nebyla zaměstnanci
přiznána podpora v nezaměstnanosti) – pouze s odkazem na to, že zákon o
zaměstnanosti formálně připouští možnost zpětné korekce rozhodnutí správního
orgánu, ačkoli tato možnost byla v konkrétním případě již fakticky znemožněna
uplynutím lhůty?“ V závěru svého podání pak dovolatel namítá rozpor napadeného
rozsudku s judikaturou Ústavního soudu, neboť se podle něj jedná o tzv.
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dovolatel
navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu, případně zrušení rozsudků soudů obou
stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobce považuje
za nepřípustné, a navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Podle žalované je
otázka příčinné souvislosti otázkou skutkovou, nikoli právní, a na druhé
dovolatelem předestřené otázce podle žalované napadené rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [(§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Protože dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího
soudu, je nutné ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení zdůraznit, že
dovolání zde není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení. Proto v tomto rozsahu bylo dovolání
žalobce odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu
dovolacího soudu – jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.
s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy
ze dne 1. 6. 2016 v pozici přípravář výroby, a to na dobu určitou do 31. 5.
2017. Dne 24. 3. 2017 obdržel žalobce od žalované výpověď z pracovního poměru
podle § 52 písm. g) zákoníku práce a následně dne 13. 4. 2017 obdržel žalobce
od žalované okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce. Žalobce dopisem ze dne 29. 3. 2017 vytkl neplatnost výpovědi a
dopisem ze dne 27. 4. 2017 namítl neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru a trval na dalším zaměstnávání. Dne 7. 6. 2017 podal žalobce žalobu na
určení neplatnosti obou způsobů rozvázání pracovního poměru s ním, jakož i na
zaplacení náhrady mzdy, jež byla v plném rozsahu úspěšná; rozhodnutí nabylo
právní moci dne 22. 2. 2023. Žalobce byl dne 14. 4. 2017 zařazen do evidence
uchazečů o zaměstnání a dne 20. 4. 2017 požádal žalobce o podporu v
nezaměstnanosti. O této žádosti bylo rozhodnuto zamítavě úřadem práce dne 21.
4. 2017, s právní mocí ke dni 13. 5. 2017, a to z důvodu, že se žadatelem byl v
době posledních šesti měsíců před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání
skončen pracovní poměr z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k práci, kterou vykonával, zvlášť hrubým způsobem [§
39 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti] a že žadatel pro rozhodné období
dvou let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání doložil předchozí
zaměstnání pouze v délce 10 měsíců a 13 dnů, a nikoliv v předepsané délce
alespoň 12 měsíců [§ 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti].
12. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek (mimo jiné) na
vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu, jež má spočívat v nepřiznání podpory v nezaměstnanosti z důvodu
rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem, o kterém však bylo soudem určeno,
že je neplatné. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, je dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř.
přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že se má jednat o škodu způsobenou okamžitým zrušením pracovního poměru
ze dne 13. 4. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“).
15. Podle § 265 odst. 2 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit
zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v
rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
16. Předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou
zaměstnanci podle § 265 odst. 2 zák. práce jsou porušení právních povinností v
rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, vznik
škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a
vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři
tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok
nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo
2204/2011). Podle tohoto ustanovení odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci za
škodu, která mu vznikla i jinak, než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení
právních povinností zaměstnavatele; porušením právní povinnosti zaměstnavatele
v rámci plnění jeho úkolů může být i neplatné rozvázání pracovního poměru
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 498/2000).
17. Podle § 54 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., zákon o zaměstnanosti, ve
znění účinném ke dni 22. 2. 2023 (kdy rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru nabylo právní moci) – dále jen „zák. o zaměstnanosti“, zjistí-
li se dodatečně, že podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci
byla uchazeči o zaměstnání neprávem odepřena nebo přiznána anebo poskytována v
nižší částce, než v jaké náležela, anebo přiznána od pozdějšího dne, než od
kterého náležela, dodatečně se přizná nebo zvýší a doplatí. Obdobně se
postupuje, bylo-li příslušným orgánem rozhodnuto, že skončení pracovněprávního
nebo jiného pracovního vztahu v případě uvedeném v § 39 odst. 2 písm. a) a b)
je neplatné.
18. Podle § 54 odst. 4 zák. o zaměstnanosti nárok na podporu v
nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci nebo jejich jednotlivých splátek
zaniká uplynutím 5 let ode dne, od kterého náležela nebo splátky měly být
poskytnuty.
19. Klíčovou otázkou je, zda zaměstnanci v posuzovaném případě vznikla
škoda. Konstrukce právní normy obsažené v § 54 odst. 1 zák. o zaměstnanosti je
taková, že podpora v nezaměstnanosti uchazeči o zaměstnání objektivně náleží, a
je-li s tímto stavem v rozporu rozhodnutí o jejím nepřiznání, přizná se a
doplatí dodatečně. Obdobný režim je upraven i pro případy, kdy podpora v
nezaměstnanosti byla odepřena z důvodu podle § 39 odst. 2 písm. a) zák. o
zaměstnanosti, ale následně je soudem na základě žaloby podle § 72 zák. práce
určena neplatnost rozvázání pracovněprávního vztahu z důvodu porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem [ve smyslu poznámky pod čarou k § 39 odst. 2 písm.
a) zák. o zaměstnanosti jde o okamžité zrušení pracovního poměru
zaměstnavatelem podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce nebo o výpověď danou
zaměstnavatelem podle § 52 písm. g) zák. práce]; i zde zákon vychází z toho, že
podpora v nezaměstnanosti náležela, a zjistí-li se dodatečně neplatnost důvodu,
pro který byla odepřena, má být dodatečně přiznána. Uvedené znamená, že pokud
podpora uchazeči o zaměstnání stále náležela, nemohla mu vzniknout škoda
následkem porušení povinnosti zaměstnavatele spočívajícího v neplatném
rozvázání pracovního poměru. Uchazeč o zaměstnání má zákonem daný způsob, jak
výplaty podpory v nezaměstnanosti v takovém případě dosáhnout.
20. Vyvstává dále otázka, na niž upozorňuje dovolatel, zda nárok na
podporu nezanikne uchazeči o zaměstnání ještě dříve, než soud rozhodne o žalobě
na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Tato otázka již byla
vyřešena Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 1 Ads
205/2024, podle něhož v případě, že žadatel uspěje u civilního soudu se svou
žalobou na určení neplatnosti, mělo by k prekluzi nároku na výplatu podpory v
nezaměstnanosti dojít až uplynutím pěti let od vydání pravomocného rozsudku
civilního soudu. Stěžovatel v případě úspěchu v civilním řízení může o podporu
v nezaměstnanosti požádat znovu v souladu s uvedeným ustanovením zákona o
zaměstnanosti (viz body 35, 36 odůvodnění tohoto rozsudku).
21. Na základě uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že rozvázal-li
zaměstnavatel pracovní poměr neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru
podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, nezpůsobil tím škodu zaměstnanci, jemuž
jako uchazeči o zaměstnání nebyla z tohoto důvodu přiznána podpora v
nezaměstnanosti, neboť tomuto po pravomocném určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru podpora v nezaměstnanosti stále náleží a má zákonem
předvídanou možnost dosáhnout její výplaty.
22. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného
– z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno,
že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé podle §
243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
23. Protože dovolatel formuloval další dvě právní otázky (uvedené v
dovolání pod č. 1 a 3), je nutné vysvětlit, že založil-li odvolací soud závěr o
nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých
důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost
tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v
časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Proto i v
nyní posuzovaném případě se dovolací soud dále nezabýval otázkami č. 1 a č. 3
dovolání, neboť jejich zodpovězení nemůže mít na správnost závěru odvolacího
soudu žádný vliv.
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.,
neboť žalovaná měla plný úspěch, a žalobce je proto povinen nahradit jí náklady
potřebné k bránění práva, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím jejího zástupce z řad advokátů. Výši nákladů
dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen
„advokátní tarif“). Žalované náleží náhrada nákladů sestávající z odměny
advokáta podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu ve výši 3 460 Kč, paušální částky
náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 821,10 Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V řízení před dovolacím soudem
tedy žalované vznikly náklady v celkové výši 4 731,10 Kč.
25. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení v celkové výši 4 731,10 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Kopáčkové, která
žalovanou v dovolacím řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od
právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu