21 Cdo 1702/2024-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Š. G., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, proti žalované České poště, s. p., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Politických vězňů č. 909/4, IČO 47114983, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, o 27 275 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 55/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2023, č. j. 15 Co 190/2022-237, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 855,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Machače, advokáta se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
3. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2023, č. j. 15 Co 190/2022-237, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
4. Uvádí-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení „stejné práce či práce stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zákoníku práce“), při jejímž řešení se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a poukazuje-li v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, v němž se dovolací soud zabýval „srovnáním práce ošetřovatele v teletníku s prací ošetřovatele býků“, pak nebere náležitě v úvahu, že toto rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v nyní projednávané věci, a že závěry v něm přijaté proto na posuzovanou věc nedopadají [v uvedené věci byla v řízení před soudy zjištěna rozdílná rizikovost (z hlediska hrozby úrazu) práce ošetřovatele telat a práce ošetřovatele býků a na tomto skutkovém základě dovolací soud uzavřel, že „práci ošetřovatele v teletníku Třísov vykonávanou žalobcem … nelze považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako je práce ošetřovatele býků v OMD Chlum“]. Oproti tomu v nyní projednávané věci soudy z hlediska skutkového stavu při porovnávání práce řidičů v SPU (sběrném přepravním uzlu) Praha 022 a SPU Brno 02 nezjistily „žádné významné odlišnosti, které by odůvodňovaly jinou výši základní tarifní mzdy mezi oběma SPU“.
5. Podstatou námitek dovolatelky, že jsou dány skutečnosti, které „zakládají důvodnost rozdílného odměňování vzhledem k tomu, že práce žalobce není stejnou prací či prací stejné hodnoty jako řidiče v Praze, když s sebou nese vyšší míru složitosti, odpovědnosti a namáhavosti“, a že „osoba žalobce, pracoviště a pracovní podmínky, za kterých je práce konána, se liší, a s nimi se liší i složitost, namáhavost a odpovědnost práce“, je nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž soudy založil svůj závěr, že „v projednávané věci skutečně došlo k nerovnému zacházení“ v rozporu se zákoníkem práce a že „žalobci byla přiznána … základní tarifní mzda v žalovaném období v nižší výši než jeho kolegům zaměstnaným u žalované na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni, tj. řidičům vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty“, a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly).
6. Nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s hodnocením provedených důkazů dovolatelka uplatňuje zejména námitkami, že „jednotlivé sběrné přepravní uzly v rámci žalované se liší v rozmístění pracovišť a budov v rámci areálu, což vyžaduje různou náročnost na dispozici s nakládáním a vykládáním materiálu (SPU Olomouc 02 a SPU Brno 02 nevyjímaje)“, že „SPU Praha 022 je oproti ostatním sběrným přepravním uzlům zcela výjimečné pracoviště“, že „práce na pozici řidič v SPU Praha 022 je pro zaměstnance fyzicky namáhavější, organizačně náročnější a nese s sebou rovněž vyšší míru odpovědnosti při nakládce a vykládce nákladních předmětů“, že výpovědí svědkyně Š. bylo prokázáno, že „práce řidiče v Olomouci je náročnější než práce řidiče v Brně“, že „nesouhlasí ani se způsobem vyhodnocení předložených přehledů počtu vozidel SPU Brno 02 a SPU Praha 02 ve sledovaném období“, že žalobce nebyl „roven žádnému řidiči v Praze, ani řidiči v Olomouci, ale ani ostatním řidičům v Brně“, že „práce řidiče v Olomouci má svá specifika“ a že „v průběhu řízení prokázala … rozdílnou organizaci a složitost areálu SPU v Praze a Brně celkově“. Do této kategorie patří i námitky, v nichž dovolatelka předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci.
7. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
8. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
9. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
10. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou kladená otázka (dosud v judikatuře dovolacího soudu podle ní neřešená, resp. při jejímž řešení se soudy měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), „zda individuální způsob a kvalita výkonu práce zaměstnancem (zde žalobcem), může opodstatnit rozdílné odměňování z důvodu rozdílné hodnoty práce“, neboť položením této otázky dovolatelka ve své podstatě (opět) směřuje k zpochybnění soudy zjištěného skutkového stavu věci, vychází-li v ní ze skutkových okolností, které nebyly v řízení zjištěny (že individuální schopnosti a kvalita výkonu práce řidičů v SPU Praha 022 byly vyšší než individuální schopnosti a kvalita výkonu práce žalobce vykonávajícího činnost řidiče SPU Brno 02).
11. K otázce „pečlivého výběru relevantního komparátora“, kterým by v projednávané věci podle dovolatelky měl být „pražský řidič s nejnižší tarifní mzdou“, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2000/2024, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že výše škody způsobené zaměstnanci postiženému nerovným zacházením při poskytování mzdy se určí jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena, určena nebo s ním byla sjednána vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance, že je-li zaměstnanců, kterým byla za těchto okolností stanovena, určena nebo s nimi byla sjednána vyšší mzda, více a není-li výše jejich mzdy stejná, je výše škody dána rozdílem mezi mzdou zaměstnance, kterému byla stanovena, určena nebo s ním byla sjednána nejvyšší mzda, a mzdou postiženého zaměstnance a že skutečnost, že vedle zaměstnanců, kteří vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty za vyšší mzdu, od níž postižený zaměstnanec odvíjí uplatněný nárok na náhradu škody, existují zaměstnanci, kterým je při výkonu stejné práce nebo práce stejné hodnoty zaměstnavatelem poskytována nižší mzda než těmto zaměstnancům, není pro určení výše náhrady škody způsobené postiženému zaměstnanci významná.
12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky dovolatelky, že soudy nepřihlédly k jejím důkazním návrhům, tvrzením a argumentům uplatněným v průběhu řízení (body 26, 32 a 39 dovolání). Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
13. Uvedené námitky ostatně ani nejsou opodstatněné, neboť soud prvního stupně se s uplatněnými argumenty žalované v odůvodnění svého rozsudku odpovídajícím způsobem vypořádal (viz zejména odstavce 50–57 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a řádně odůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy (viz odstavce 29–33 a 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně odvolací soud souhlasil a v odůvodnění svého rozsudku na ně odkázal (viz odstavec 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž zdůraznil, že soud prvního stupně se s námitkami, kterými se žalovaná snažila soud přesvědčit o rozdílnosti pracovních podmínek řidičů v SPU Praha 022 a řidičů v SPU Brno 02, „podrobně vypořádal“ a své závěry „logicky zdůvodnil“.
14. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy „nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
15. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tedy i v části, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co do částky 2 120,03 Kč zamítnuta. Ve vztahu k této části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo odvolání žalované vyhověno, však žalovaná není osobou oprávněnou k podání dovolání, a její dovolání proto není v této části (subjektivně) přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura).
16. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
17. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. (v části, ve které k jeho podání žalovaná nebyla subjektivně oprávněna) a podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve zbývající části) odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu