21 Cdo 1705/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce Penny Market s. r. o. se sídlem v Radonicích, Počernická č.
257, IČO 64945880, zastoupeného Mgr. Marcelou Bernardovou, advokátkou se sídlem
v Praze 6, Slánská č. 1678/20, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr.
Pavlem Ryšem, advokátem se sídlem v Blansku, Mahenova č. 1220/13, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Blansku pod
sp. zn. 6 C 168/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 27. ledna 2012 č. j. 49 Co 242/2012-73, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 15. 6. 2009 žalovaný sdělil žalobci, že s ním „ve smyslu
ustanovení § 56 zákoníku práce ukončuje okamžitě pracovní poměr“, neboť žalobce
mu „od září roku 2006 neproplácí přesčasy, příplatky za odpracované soboty a
neděle“.
Žalobou podanou dne 24. 6. 2009 u Okresního soudu v Blansku se žalobce domáhal,
aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že důvody uvedené žalovaným v okamžitém zrušení
pracovního poměru nejsou dány, neboť žalovanému, který u něj na základě
pracovní smlouvy pracoval od 20. 9. 2006, zaplatil mzdu a příplatky za práci
přesčas a za práci v sobotu a neděli, na které mu vznikl nárok, a že žalovaný
mohl vzhledem ke dvouměsíční subjektivní lhůtě uvedené v ustanovení § 59
zákoníku práce okamžitě zrušit pracovní poměr pouze v případě, že by mu nebyly
vyplaceny mzda nebo příplatky za práci přesčas a za práci v sobotu a neděli za
období březen až květen 2009; žalobce však žalovanému mzdu s uvedenými
příplatky v tomto období vyplatil. Žalobce dále v žalobě uvedl, že okamžité
zrušení pracovního poměru „není důvodné“, že ale netrvá na tom, aby u něj
žalovaný dále pracoval, a že proto vzhledem k ustanovení § 70 odst. 2 písm. b)
zákoníku práce platí, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 16. 6.
2009.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 6. 4. 2010 č. j. 6 C 168/2009-45 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 16.306,- Kč k rukám advokátky Mgr. Marcely Bernardové. Dospěl k závěru,
že žalovaný „nedostatečně určitě specifikoval důvod rozvázání pracovního
poměru, když neuvedl, za které konkrétní období (které měsíce roku) mu nebyla
vyplacena mzda, resp. příplatky za přesčasy a odpracované soboty a neděle“.
Shledal, že z okamžitého zrušení pracovního poměru není zřejmé, zda uvedené
příplatky žalovanému „nebyly vypláceny nikdy“, nebo pouze v některých měsících,
a zda se důvod okamžitého zrušení pracovního poměru vztahuje i k období do
března 2009 (u něhož by „nemohla být dodržena subjektivní lhůta ve smyslu
ustanovení § 59 zákoníku práce“), popřípadě k období měsíců dubna a května
2009. Uzavřel, že pochybnosti o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru
uplatněného žalovaným nelze překlenout ani „výkladem jeho vůle“, a že je proto
okamžité zrušení pracovního poměru neurčité.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 1. 2012 č. j. 49
Co 242/2012-73 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak,
že žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 17.500,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla
Ryše. Dospěl k závěru, že žalobce v posuzované věci sice včas (ve lhůtě uvedené
v ustanovení § 72 zákoníku práce) uplatnil neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru u soudu, avšak neuplatnil vůči žalovanému námitku relativní
neplatnosti tohoto právního úkonu, a to ani v žalobě, která postrádá výslovný
údaj o tom, že žalobce považuje okamžité zrušení pracovního poměru pro
konkrétní vady za neplatné; zmínka o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru je uvedena pouze v žalobním petitu, který je náležitostí žaloby jakožto
procesního úkonu, a proto v něm hmotněprávní úkon není zahrnut.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v
žalobě uplatnil námitku relativní neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru, i když v ní (kromě petitu) výslovně neuvedl slovo „neplatné“, neboť v
žalobě uvedl, že okamžité zrušení pracovního poměru není důvodné, že netrvá na
tom, aby u něj žalovaný dále pracoval, a že proto vzhledem k ustanovení § 70
odst. 2 písm. b) zákoníku práce platí, že pracovní poměr účastníků skončil
dohodou ke dni 16. 6. 2009; tento způsob i den skončení pracovního poměru byl
„specifikován“ též v „zápočtovém listu“ vystaveném žalobcem. Žalobce nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, že zmínka o neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru je uvedena pouze v žalobním petitu, neboť žalobu je třeba
posuzovat podle celého jejího obsahu. Dovolatel nepovažuje za správný ani názor
odvolacího soudu, podle něhož je nezbytné dovolat se neplatnosti právního úkonu
podle ustanovení § 20 zákoníku práce i v případě jeho neurčitosti, neboť toto
ustanovení se vztahuje jen na „další případy neplatnosti právního úkonu v
pracovněprávních vztazích“, jak jsou ustanovení § 19 - 21 zákoníku práce
společným nadpisem označena. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že se
žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne
15. 6. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb. a č. 382/2008 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 13. 9. 2009 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr
okamžitě zrušit, jen jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo
náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí
termínu splatnosti (§ 141 odst. 1 zák. práce).
Právní úkon (včetně okamžitého zrušení pracovního poměru a jiných právních
úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je v pracovněprávních vztazích
neplatný, byl-li postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 37, § 38, §
39, § 40 odst. 3 až 5 a § 49a občanského zákoníku (§ 18 zák. práce) nebo v
ustanoveních § 19 a § 21 zák. práce.
V případě, že byl právní úkon postižen některou z uvedených vad, nenastává jeho
neplatnost bez dalšího („absolutně“). Jde-li o důvod neplatnosti právního
úkonu, považuje se právní úkon za platný, dokud se ten, kdo je takovým úkonem
dotčen, neplatnosti nedovolá; neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám
způsobil (§ 20 věty první a druhá zák. práce). Právo dovolat se neplatnosti
právního úkonu se promlčí, nebylo-li vykonáno před uplynutím stanovené lhůty
(srov. § 329 odst. 1 zák. práce a § 100 odst. 1 a 2 a § 101 občanského
zákoníku).
Neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením
ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec
uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní
poměr skončit tímto rozvázáním (§ 72 zák. práce). Nebyla-li neplatnost
rozvázání pracovního poměru uplatněna ve stanovené lhůtě, právo zanikne; soud v
tomto případě přihlédne k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne
(srov. § 330 zák. práce).
Neplatnost právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru výpovědí,
okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou je - jak je zřejmé z
výše uvedeného - jen „relativní“. Právní podstata tzv. relativní neplatnosti
spočívá – jak správně uvádí odvolací soud - v tom, že se právní úkon považuje -
navzdory vadě, kterou je postižen - za platný, dokud se neplatnosti nedovolá
ten, kdo je k tomu oprávněn, a že se tedy v soudním (nebo jiném) řízení k
neplatnosti právního úkonu nepřihlíží, nebude-li uplatněna, i kdyby její důvod
byl nepochybný, a vychází se z toho, že jde o platný právní úkon; dovolal-li se
neplatnosti ten, kdo je k tomu oprávněn, nastává neplatnost právního úkonu s
účinky ex tunc (od počátku).
Dovolání se neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního
poměru představuje právní úkon, z něhož - jakožto projevu vůle, který lze
učinit pouze jednáním a jen výslovně - musí být patrno (jako jeho tzv.
podstatné náležitosti) jednak to, že se jím uplatňuje neplatnost konkrétního
právního úkonu, jednak označena vada právního úkonu, která způsobila jeho
neplatnost. Jedná se o jednostranný právní úkon adresovaný druhému účastníku
pracovněprávního vztahu, jehož právní následky nastávají okamžikem, kdy byl
adresátu řádně doručen (srov. též § 333 odst. 2 zák. práce).
Dovolání se neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního
poměru spadá do dispoziční volnosti toho, kdo byl takovým úkonem dotčen a kdo
neplatnost nezpůsobil sám, a na úvaze (rozhodnutí) oprávněného účastníka závisí
též to, pro jakou vadu ji uplatní. Může-li se oprávněný účastník rozhodnout,
zda se neplatnosti právního úkonu vůbec dovolá, pak musí být v pracovněprávních
vztazích respektováno též to, pro jaké vady namítal neplatnost právního úkonu.
V případě, že byla oprávněným účastníkem namítnuta relativní neplatnost
právního úkonu, může být v soudním (nebo jiném) řízení uvažována z důvodu jen
těch vad, které podle jeho názoru neplatnost způsobily a které proto ve svém
projevu vůle označil.
Neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým
zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou je třeba, kromě dovolání se
jejich neplatnosti ve smyslu ustanovení § 20 zák. práce, uplatnit také - jak
vyplývá z ustanovení § 72 zák. práce - podáním žaloby u soudu. Chce-li tedy
zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky
vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru učiněného druhým
účastníkem, musí podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon o rozvázání
pracovního poměru je neplatný, a to nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne,
kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti
právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, skončil pracovní poměr mezi
účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby se dovolal neplatnosti tohoto
právního úkonu a kdyby byl jinak naplněn některý z důvodů neplatného rozvázání
pracovního poměru. Marným uplynutím dvouměsíční lhůty právo k podání žaloby o
určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud
se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a
to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání
pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v
případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr
účastníků byl rozvázán platně, aniž by bylo právně významné, že právní úkon o
rozvázání pracovního poměru byl vadný a že se oprávněný účastník neplatnosti
právního úkonu dovolal.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že dovolání se neplatnosti právního úkonu o
rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební
době nebo dohodou ve smyslu ustanovení § 20 zák. práce na jedné straně a včasné
podání žaloby o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou ve smyslu
ustanovení § 72 zák. práce na straně druhé jsou – jak správně uvádí odvolací
soud a jak uvedl Nejvyšší soud České republiky již v odůvodnění svého rozsudku
ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 660/2009, uveřejněném pod č. 20 v časopisu
Soudní judikatura, roč. 2011 - (samostatnými) předpoklady, které musí být (oba)
splněny k tomu, aby soud svým rozhodnutím určil (mohl určit) zaměstnancem nebo
zaměstnavatelem požadovanou neplatnost právního úkonu. Oprávněný účastník se
může dovolat neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru nejen
před zahájením soudního řízení nebo v žalobě, ale i kdykoli v průběhu řízení, a
to až do vyhlášení (vydání) rozhodnutí, kterým se řízení o věci končí,
samozřejmě jen tehdy, připouští-li to pravidla občanského soudního řízení.
Protože jde o hmotněprávní úkon, může být dovolání se neplatnosti právního
úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve
zkušební době nebo dohodou učiněno také vůči soudu; v tomto případě je účinné
vůči druhému účastníku pracovního poměru od okamžiku, kdy se o něm v řízení
dozvěděl (srov. § 41 odst. 3 o. s. ř.). Vůči soudu se může účastník občanského
soudního řízení dovolat neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 20
zák. práce nepochybně mimo jiné prostřednictvím žaloby nebo jiného podání
(úkonu).
Při posouzení, zda žalobce učinil prostřednictvím žaloby hmotněprávní úkon, je
třeba vzít v úvahu, že žaloba (§ 79 o. s. ř.) je procesním úkonem, že údaj o
tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), a vylíčení rozhodujících
skutečností jsou náležitostmi procesního úkonu, a že proto žaloba samotná a
vylíčení jejích náležitostí v sobě bez dalšího neobsahuje úkon hmotněprávní;
judikatura soudů proto již dříve dospěla např. k závěru, že návrh na vydání
rozsudku, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, a jeho odůvodnění,
obsažené v žalobě, je procesním úkonem, který v sobě nezahrnuje bez dalšího
výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon (srov. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. 2. 1994 sp. zn. 2 Cdo 3/94, který byl uveřejněn pod č. 26 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Na druhé straně požadavek
na vylíčení náležitostí žaloby nebrání tomu, aby do žaloby byl zahrnut
hmotněprávní úkon, obsahuje-li žaloba kromě svých náležitostí jakožto
procesního úkonu také vylíčení náležitostí hmotněprávního úkonu, který žalobce
tímto způsobem vyjádřil (projevil). Obsahuje-li tedy žaloba kromě náležitostí
procesního úkonu (§ 42 odst. 4, § 79 odst. 1 o. s. ř.) také projev vůle žalobce
směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které
právní předpisy s takovým projevem spojují, je odůvodněn závěr, že žalobce
učinil prostřednictvím žaloby vůči soudu hmotněprávní úkon (srov. již zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo
660/2009, uveřejněný pod č. 20 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2011).
Podstatnými náležitostmi hmotněprávního úkonu dovolání se relativní neplatnosti
právního úkonu v pracovněprávních vztazích ve smyslu ustanovení § 20 zák. práce
jsou - jak již bylo uvedeno výše a jak také správně uvedl odvolací soud -
uplatnění „relativní“ neplatnosti právního úkonu (náležitě v námitce
individualizovaného) a označení (vylíčení) vad právního úkonu, které způsobily
(měly podle jednajícího způsobit) jeho neplatnost; náležitosti tohoto
komisivního hmotněprávního úkonu musí být vyjádřeny výslovně.
Se závěrem odvolacího soudu, že žaloba neobsahuje projev vůle, kterým se
žalobce dovolává relativní neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
neboť postrádá výslovný údaj o tom, že žalobce považuje okamžité zrušení
pracovního poměru pro konkrétní vady za neplatné, však dovolací soud
nesouhlasí.
Vůle účastníka pracovněprávního vztahu má právem předpokládané (sledované)
účinky, jen jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě
jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření nelze
dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice
srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu
(interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný
nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo
neurčitost lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit
všechny pochybnosti o jeho obsahu (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1272/2012).
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku, §
18 zák. práce). Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr
účastníka tímto způsobem vyjádřený. Výklad může směřovat jen k objasnění jeho
obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze
nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník pracovněprávního vztahu neměl
nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, ani měnit smysl a obsah jinak jasného
právního úkonu (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl
uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo
v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 21 Cdo
227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč.
2001). Při výkladu právního úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat
také s přihlédnutím k následnému chování účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1713/98).
V posuzovaném případě žalobce ve své žalobě mimo jiné uvedl, že okamžité
zrušení pracovního poměru „není důvodné“, že ale netrvá na tom, aby u něj
žalovaný dále pracoval, a že proto vzhledem k ustanovení § 70 odst. 2 písm. b)
zák. práce platí, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 16. 6.
2009. Uvedeným slovním vyjádřením, které je třeba interpretovat ve spojení s
textem ustanovení § 70 odst. 2 písm. b) zák. práce, na něž toto vyjádření
odkazuje a jež upravuje skončení pracovního poměru v případě, že zaměstnavatel,
se kterým zaměstnanec neplatně rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením nebo
zrušením ve zkušební době, netrvá na tom, aby zaměstnanec u něho dále pracoval,
jakož i ve spojení s dalším obsahem žaloby, dal žalobce zřetelně najevo, že
považuje okamžité zrušení pracovního poměru, k němuž žalovaný přistoupil
dopisem ze dne 15. 6. 2009, za neplatné, že ale netrvá na tom, aby žalovaný u
něj dále pracoval. Protože žalobce označil v žalobě i vady okamžitého zrušení
pracovního poměru, které způsobily (měly podle něj způsobit) jeho neplatnost,
je opodstatněn závěr, že žaloba kromě náležitostí procesního úkonu (§ 42 odst.
4, § 79 odst. 1 o. s. ř.) obsahuje i podstatné náležitosti hmotněprávního úkonu
dovolání se relativní neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru
učiněného dopisem žalovaného ze dne 15. 6. 2009 ve smyslu ustanovení § 20 zák.
práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v
Brně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu