21 Cdo 172/2025-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. D., zastoupeného Mgr. Dušanem Havlenou, advokátem se sídlem v Blatné, B. Němcové č. 1602, proti žalovaným 1) VISHAY ELECTRONIC spol. s r. o. se sídlem v Přešticích, Masarykovo nám. č. 326, IČO 40509044, zastoupenému JUDr. Danou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany č. 139/1, a 2) Boca cowork s. r. o. se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Hartigova č. 1131/88, IČO 07860421, o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 406/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2023, č. j. 30 Co 207/2023-129,
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dany Kolaříkové, advokátky se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany č. 139/1. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2023, č. j. 30 Co 207/2023-129, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že nárok uplatněný žalobou o určení, že pracovní poměr žalobce sjednaný v pracovní smlouvě uzavřené s žalovaným 2) „na dobu určitou od 1. 7. 2021 do 31. 6. 2022“ trvá, není dán, neboť pracovní poměr žalobce u žalovaného 2) skončil jeho zrušením ve zkušební době ke dni 20. 9. 2021 doručením listiny ze dne 30. 7. 2021, jehož neplatnost žalobce neuplatnil u soudu žalobou podle § 72 zákoníku práce] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 3. Soudní praxe dospěla již dříve k závěru, že nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně; to platí i v řízení o žalobě na určení, že pracovní poměr trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura). Na základě žaloby o určení, že pracovní poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru; soud se v řízení omezí toliko na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být ve smyslu ustanovení § 48 odst. 1 zákoníku práce důvodem k rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 Sb. rozh. obč.). 4. Bylo-li v projednávané věci zejména na základě shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) zjištěno, že žalobci bylo dne 20. 9. 2021 doručeno zrušení pracovního poměru žalobce a žalovaného 2) ve zkušební době provedené dopisem žalovaného 2) ze dne 30. 7. 2021 a že žalobce neuplatnil neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru u soudu žalobou podle § 72 zákoníku práce, je závěr odvolacího soudu, že pracovní poměr žalobce u žalovaného 2) skončil ke dni 20. 9. 2021 a že proto po tomto datu nemůže (stále) trvat (nehledě na to, že byl uzavřen na dobu určitou do „31. 6. 2022“), zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu. 5. Namítá-li dovolatel, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době mu nebylo doručeno řádně, neboť k jeho doručení došlo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a nikoliv na pracovišti žalobce, lze s ním souhlasit jen potud, že listiny uvedené v ustanovení § 334 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2023 (mezi něž patří i zrušení pracovního poměru ve zkušební době) lze zaměstnanci doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb jen tehdy, není-li doručení možné provést samotným zaměstnavatelem na pracovišti zaměstnance, a že proto zásadně nemá právní účinky doručení takové písemnosti zaměstnanci, k němuž zaměstnavatel přistoupil prostřednictvím provozovatele poštovních služeb v rozporu s ustanovením § 334 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2023. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se však prosadil právní názor, že uvedený závěr o neúčinnosti doručení neplatí, jestliže zaměstnanec (popř. oprávněný příjemce) písemnost skutečně převzal (jak tomu podle zjištění odvolacího soudu bylo i v projednávané věci), neboť za této situace se pochybení ve způsobu doručení (s ohledem na to, že se písemnost dostala k zaměstnanci) stává obsoletním (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1350/2009, který byl uveřejněn pod č. 36/2011 v časopise Soudní judikatura, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2036/2017). 6. Poukazuje-li dovolatel v souvislosti s doručováním zrušení pracovního poměru ve zkušební době žalovaným 2) na § 337 zákoníku práce, přehlíží, že toto ustanovení se týká doručování písemností určených zaměstnavateli zaměstnancem, a nikoliv písemností určených zaměstnanci zaměstnavatelem. 7. Namítá-li dovolatel, že mu byla doručena pouze kopie zrušení pracovního poměru ve zkušební době, a nikoliv jeho originál, pak v dovolání předestírá skutečnost, která není součástí skutkových zjištění soudu. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 8. V části, v níž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že „nepoměřoval zásadu zvláštní zákonné ochrany zaměstnance s jinými právními zásadami, zvláště s principem právní jistoty“ a že se nezabýval tvrzením žalobce o jeho diskriminaci z důvodu státní příslušnosti, rozporem s dobrými mravy, porušením principu poctivosti a zjevným zneužitím práva, dovolání postrádá vymezení (zformulování) konkrétních právních otázek, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a v souvislosti s tím údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Pro tyto vady dovolání, které nebyly odstraněny ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř., nelze v dovolacím řízení pokračovat. 9. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit námitka dovolatele, že odvolací soud „vycházel výlučně z důkazů předložených žalovaným a zcela opomenul“ důkazy předložené jím a že „vůbec nevysvětlil a neodůvodnil“, proč neprovedl jím navržené důkazy. Tyto výtky by mohly představovat (kdyby byly důvodné) námitku tzv. jiných vad řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není. Námitka ostatně ani není opodstatněná, neboť soudy činily svá skutková zjištění též z listinných důkazů předložených žalobcem (pracovní smlouva, informace o výsledku kontroly Státního úřadu inspekce práce – viz odst. 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 12. 12. 2022 je zřejmé, že žalobce ani po poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. žádné další důkazy nenavrhl, a jiné důkazy neoznačil ani v odvolacím řízení (viz obsah přepisu zvukového záznamu z jednání odvolacího soudu konaného dne 5. 9. 2023). 10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu