21 Cdo 1730/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce JUDr. Ing. B. P., Ph. D., zastoupeného advokátem, proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, o
1.501.426,-Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 26 C 84/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 19. září 2007, č. j. 11 Co 183/2007 - 173, takto:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku ohledně částky 96.330,- Kč s 2 %
úrokem z prodlení od 14. 5. 2004 do zaplacení, se odmítá; v dalším se rozsudek
městského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaná (její právní předchůdkyně Č. k. a.) zaplatila 1.501.426,-Kč s úroky
prodlení, jež vyčíslil jako „náhradu škody“ v podobě ušlého výdělku za období
od dubna 2002 do února 2005. Žalobu odůvodnil zejména tím, že po odvolání z
funkce vrchního ředitele úseku řízení rizik a metodiky žalované s ním byl dne
29. 5. 2001 neplatně rozvázán pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 65
odst. 3 a § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, že žalovaná nesplnila povinnost
nabídnout mu vhodná volná pracovní místa a že mu proto odpovídá za škodu
vzniklou v důsledku porušení této právní povinnosti podle ustanovení § 187
odst. 2 zák. práce; škoda spočívá v ušlém výdělku za žalované období.
Obvodní soud pro Prahu 7 (poté, co usnesením ze dne 12. 10. 2004, č. j. 26 C
84/2004-23, řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 104/2001 a co usnesením ze dne 20.
6. 2005, č. j. 26 C 84/2004-31, rozhodl, mimo jiné, o tom, že v přerušeném
řízení se bude pokračovat) rozsudkem ze dne 29. 12. 2005, č. j. 26 C
84/2004-98, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 84.466,20 Kč „do rukou advokáta žalované“ a že žalobci
se vrací část soudního poplatku ve výši 22.605,- Kč. Po zjištění, že žalovaná s
účinností ke dni 30. 5. 2001 odvolala žalobce z funkce vrchního ředitele úseku
řízení rizik a metodiky, že mu dne 29. 5. 2001 dala výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 65 odst. 3 ve spojení s § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, že
žalobci neučinila nabídku volných pracovních míst, kterých ke dni výpovědi bylo
jedenáct, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 4. 2003, č. j.
12 C 104/2001-27, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
1. 2. 2005, č. j. 16 Co 403/2004-76, nabyl právní moci dne 16. 2. 2005, bylo
určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, se zabýval tím, zda
žalobci v důsledku porušení povinnosti žalované nabídnout mu jiné volné
pracovní místo vznikla škoda, v čem lze tuto škodu spatřovat a jaká je její
výše. Vyšel z toho, že žalobci vzniklá škoda spočívá v ušlém výdělku, kterého
by žalobce mohl dosáhnout v novém pracovním zařazení u žalované při splnění
nabídkové povinnosti žalovanou, popř. v ušlém výdělku, jestliže mu žalovaná
nenabídla jinou práci ihned, ale s bezdůvodným zpožděním. Protože ale v
rozhodném období byl žalobce zaměstnán i u jiných zaměstnavatelů, za škodu
považoval pouze rozdíl ve výši mzdy, které by žalobce dosáhl při splnění
nabídkové povinnosti žalovanou v pracovním poměru u žalované, a výší mzdy,
které žalobce skutečně dosáhl v pracovních poměrech u jiných zaměstnavatelů. Po
porovnání příjmů dosažených žalobcem za žalované období (od dubna 2002 do února
2005) u jiných zaměstnavatelů (3.789.013,- Kč hrubého) s nejlépe placeným
místem (místem „poradce“), jež mohla žalovaná žalobci nabídnout (40.000,- Kč
hrubého měsíčně) dospěl k závěru, že „tím, že žalobce v souzeném období
pracoval u jiných zaměstnavatelů a dosáhl tam zjištěného výdělku, předešel
vzniku škody a dosaženým výdělkem získal více, než mu mohlo ujít z
nenabídnutých pozic, a to i z té nejlépe placené“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2006, č. j. 11
Co 231/2006-130), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že
nebylo-li s žalobcem po jeho odvolání z funkce dohodnuto další pracovní
zařazení, nevznikl žalobci nárok na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 61 zák. práce, ale že mu vznikla škoda, za kterou žalovaná odpovídá podle ustanovení §
187 odst. 2 zák. práce. Vytkl mu však, že nesprávně postupoval při zjišťování
výše této škody. Podle názoru odvolacího soudu pro určení způsobu výpočtu a
stanovení výše náhrady škody je třeba vycházet z toho, jaké nároky z neplatně
rozvázaného pracovního poměru mohl žalobce uplatnit podle ustanovení § 61 zák. práce. Z ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce dovodil, že tuto náhradu je třeba
přiznat žalobci za prvních 6 měsíců a teprve za další období je možno
přihlédnout k tomu, že žalobce byl zaměstnán a jakého příjmu v jiném zaměstnání
dosahoval. Souhlasil dále s tím, že při výpočtu náhrady škody je třeba vycházet
ze mzdy, kterou žalobce mohl dosahovat, kdyby žalovaná splnila svou nabídkovou
povinnost. Uložil soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval tím, které
pracovní místo mohlo být žalobci nabídnuto a jakého výdělku by žalobce na
vhodném místě dosahoval. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 26 C 84/2004-146,
uložil žalované zaplatit žalobci 240.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 %
ročně od 14. 5. 2004 do zaplacení, žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci
1.261.426,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 105.263,- Kč od
14. 5. 2004 do zaplacení, 3 % ročně z částky 246.064,- Kč od 16. 10. 2004 do
zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 910.099,- Kč od 13. 7. 2005 do
zaplacení, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 126.844,90 Kč „do rukou advokáta žalované“. Znovu vyšel z toho,
že žalovaná s účinností ke dni 30. 5. 2001 odvolala žalobce z funkce vrchního
ředitele úseku řízení rizik a metodiky, že mu dne 29. 5. 2001 dala výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 65 odst. 3 ve spojení s § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, že žalobci neučinila nabídku volných pracovních míst, kterých ke
dni výpovědi bylo jedenáct, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
14. 4. 2003, č. j. 12 C 104/2001-27, který ve spojení s rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, č. j. 16 Co 403/2004-76, nabyl právní moci dne
16. 2. 2005, bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Vycházeje dále ze závazného názoru odvolacího soudu, že při určení výše škody
je rozhodující mzda, kterou mohl žalobce dosahovat, kdyby žalovaná splnila
svoji povinnost nabídnout žalobci jiné vhodné pracovní místo, a že náhradu této
mzdy za prvních šest měsíců je třeba žalobci přiznat v plné výši, dovodil, že
za základ určení výše ušlé náhrady mzdy je možno považovat i nejlépe placené
místo „poradce“. S přihlédnutím k ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb.
stanovil výši škody vzniklé žalobci ušlou náhradou mzdy z místa „poradce“ za
prvních šest měsíců na 240.000,- Kč (6 x 40.000,- Kč). Za další období žalobci
žádnou náhradu škody nepřiznal, neboť „přihlédl k tomu, že byl žalobce v celém
žalovaném období (od dubna 2002 do února 2005) zaměstnán u jiných
zaměstnavatelů a dosáhl u nich hrubého výdělku 3.789.013,- Kč a byla mu
vyplacena čistá mzda v celkové výši 2.373.591,- Kč“.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2007, č.
j. 11 Co 183/2007 - 173, rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o
věci samé ohledně částky 96.330,- Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku o
věci samé a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 46.588,- Kč k rukám
advokáta. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že nesplněním nabídkové
povinnosti žalovaná porušila svoji právní povinnost a v důsledku toho odpovídá
žalobci podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce za škodu, která „představuje
majetkovou újmu, jež žalobci vznikla v důsledku toho, že nemohl uplatnit nároky
podle ustanovení § 61 odst. 1 a 2 zák. práce“. Za správné rovněž považoval, že
soud prvního stupně vycházel z předpokládaného příjmu na funkci „poradce“,
která byla nejlépe honorovaná, neboť žalobce pro její výkon splňoval
kvalifikační předpoklady, že určil výši náhrady škody za prvních 6 měsíců od
neplatné výpovědi podle § 61 odst. 1 zák. práce, a to v plné nezkrácené výši
240.000,-Kč, že teprve při určení náhrady škody za další období „přihlédl k
tomu, že žalobce byl zaměstnán u jiných zaměstnavatelů, kde dosáhl příjmu
daleko většího, než by dosáhl ve funkci nejlépe honorované u žalované“, a že
„přitom postupoval podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že ustanovení § 61
odst. 1 a 2 zák. práce a ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce upravují dva
odlišné právní nároky a nepřichází v úvahu jejich kombinace ani analogické
použití. Nesouhlasí proto s tvrzením odvolacího soudu, že náhrada škody nemůže
být poskytnuta v jiné výši než v té, která odpovídá nárokům z neplatně
rozvázaného pracovního poměru. Proto podle názoru žalobce není možné při
stanovení výše škody brát v úvahu skutečnost, že žalobce byl v průběhu sporu
zaměstnán u jiných zaměstnavatelů a analogicky tak pro její výpočet použít
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto nebo
zamítnuto, neboť porušení povinností zaměstnanců žalované v rámci plnění jejich
úkolů již bylo stiženo sankcí spočívající v tom, že výpověď z pracovního poměru
byla shledána soudem neplatnou, a důsledkem takového pochybení je vznik nároků
při neplatném rozvázání pracovního poměru, jak je upraven v ustanovení § 61
zák. práce. Tento nárok je možné žalobci přiznat, a to i jako případnou náhradu
škody.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 7. 1. 2009, č. j. 26 C 84/2004-202,
„připustil, aby namísto žalované Č. k. a. vstoupila do tohoto řízení žalovaná:
Česká republika - Ministerstvo financí“, neboť „původní žalovaná zanikla k 31.
12. 2007“. Dovolací soud proto dále jako se žalovanou jednal s Českou
republikou – Ministerstvem financí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl.
II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že v podání dovolání proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 96.330,- Kč s 2 % úrokem z prodlení
od 14. 5. 2004 do zaplacení, brání nedostatek subjektivní legitimace žalobce.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Stejné právo jako účastník má ten, kdo není
účastníkem řízení, avšak z rozhodnutí odvolacího soudu mu vznikají práva nebo
povinnosti.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, popř. ti,
kterým z rozhodnutí odvolacího soudu vznikají práva a povinnosti (dále jen
„účastníci“), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z
povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen
ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř.
kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech.
Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci
případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného
práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto
posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení,
ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá,
třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného
rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož
neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro
účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím
skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací
soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998).
V posuzovaném případě nebyla dovolateli potvrzující částí rozsudku odvolacího
soudu ve vyhovujícím výroku ohledně částky 96.330,- Kč s 2 % úrokem z prodlení
od 14. 5. 2004 do zaplacení způsobena na jeho právech žádná újma, která by byla
odstranitelná zrušením této části napadeného rozsudku. Odvolací soud se ohledně
částky 96.330,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 14. 5. 2004 do zaplacení
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v této části je žaloba důvodná.
Tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném
napadeném výroku, nebyla práva a oprávněné zájmy žalobce nikterak dotčeny.
Dovolatel nemůže mít - objektivně vzato - žádný zájem na tom, aby rozsudek
odvolacího soudu byl v tomto výroku zrušen, neboť – jak uvedeno shora –
odstraněním napadeného výroku by se jeho procesní pozice nezlepšila, ale
zhoršila (neměl by přisouzenu částku 96.330,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 14.
5. 2004 do zaplacení). K podání dovolání proti tomuto výroku rozsudku
odvolacího soudu proto dovolatel není subjektivně legitimován.
Protože dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně
částky 96.330,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 14. 5. 2004 do zaplacení bylo
podáno tím, kdo k tomuto mimořádnému opravnému prostředku není oprávněn,
Nejvyšší soud ČR dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 4 věty
první a § 218 odst.1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Po zjištění, že proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku, je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné (soudy posoudily otázku nároků žalobce při
neplatné výpovědi z pracovního poměru po odvolání zaměstnance z funkce jinak,
než je řešena v judikatuře dovolacího soudu), přezkoumal napadený rozsudek ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti této části rozsudku
odvolacího soudu je opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (skutková
zjištění soudů v tomto směru dovolatel nenapadá a předmětem dovolacího přezkumu
ani být nemohou - § 241a odst. 3 o. s. ř.), že žalovaná s účinností ke dni 30.
5. 2001 odvolala žalobce z funkce vrchního ředitele úseku řízení rizik a
metodiky, že mu dne 29. 5. 2001 dala výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce ve spojení s ustanovením § 46 odst. 1 písm.
c) zák. práce, na základě které měl pracovní poměr žalobce skončit dne 31. 8.
2001, že žalobci neučinila nabídku volných pracovních míst, kterých ke dni
výpovědi bylo jedenáct, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14.
4. 2003, č. j. 12 C 104/2001-27, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 1. 2. 2005, č. j. 16 Co 403/2004-76, nabyl právní moci dne 16. 2.
2005, bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Dne 1.
11. 2001 žalobce oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala.
Žalobce se v tomto řízení domáhá „náhrady škody“, která mu vznikla tím, že
žalovaná (její příslušný zaměstnanec) nenabídla žalobci jinou vhodnou práci.
Vzhledem k tomu, že k odvolání žalobce z funkce vrchního ředitele úseku řízení
rizik a metodiky došlo ke 30. 5. 2001, je třeba projednávanou věc i v současné
době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 3.
2002, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích) – dále jen „zák. práce“ (srov. § 364 odst. 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce).
Podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním
z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se
zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou
práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci.
Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, jde o překážku v
práci na straně zaměstnavatele (§ 130) a současně je dán výpovědní důvod podle
§ 46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních
změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v
souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto
pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru
sjednaného pracovní smlouvou.
Tato právní úprava s účinností ode dne 1. 1. 2001 změnila předchozí znění
ustanovení § 65 odst. 3 věty třetí zákoníku práce tak, že za slova „takovou
práci“ byla vložena slova „jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele (§
130) a současně“ a zároveň byla zrušena slova „nebo zaměstnanec ji
odmítne“ (srov. Čl. I bod 34 zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Uvedená změna právní úpravy měla za následek, že v období ode dne,
kterým byl zaměstnanec z funkce odvolán, kterým se zaměstnanec funkce vzdal
nebo kterým uplynulo zaměstnancovo volební období, až do dne, kdy se
zaměstnavatel se zaměstnancem dohodl na dalším pracovním zařazení, popřípadě do
dne skončení pracovního poměru, sice zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele
práci [dosud zastávanou funkci zaměstnanec již nebyl oprávněn (povinen)
vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele nebylo určeno], avšak
- na rozdíl od předchozí právní úpravy - šlo o překážku v práci na straně
zaměstnavatele podle ustanovení § 130 zákoníku práce, byl-li uvedený stav
způsoben tím, že zaměstnavatel neměl pro zaměstnance jinou práci odpovídající
jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci [to platí též tehdy,
jestliže zaměstnanec nabídku takové práce odmítl, neboť i za této situace
zaměstnavatel ve skutečnosti „neměl pro zaměstnance jinou vhodnou práci“,
protože zaměstnance nelze (z důvodu zákazu „nucené práce“) nutit, aby bez svého
souhlasu konal jinou práci, i kdyby pro něj jinak byla vhodná]. Ustanovení § 65
odst. 3 věty třetí zákoníku práce (ve znění účinném od 1. 1. 2001) tak
vytvořilo vedle dosavadní „fikce nadbytečnosti“ další „fikci překážky v práci
na straně zaměstnavatele“; neměl-li tedy zaměstnavatel pro zaměstnance jinou
práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci,
šlo o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130
zákoníku práce, aniž by bylo možné se zabývat tím, zda zaměstnanec skutečně
nemohl konat pro zaměstnavatele práci pro jiné překážky na straně
zaměstnavatele, než které jsou uvedeny v ustanovení § 129 zákoníku práce (jak
to jinak ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce vyžaduje), a takové posouzení
by ostatně ani nebylo dobře možné, neboť - jak uvedeno již výše - zaměstnanec v
tomto období ani žádnou práci pro zaměstnavatele nekoná (nemůže konat), protože
dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové
pracovní zařazení u zaměstnavatele nebylo určeno. Právní následky uvedené
„fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele“ pak spočívají v tom, že
zaměstnanec má až do doby, než se dohodne se zaměstnavatelem na dalším
pracovním zařazení nebo do doby skončení pracovního poměru, nárok na náhradu
mzdy ve výši průměrného výdělku, který se stanoví podle ustanovení § 17 zákona
č.
1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku (ve
znění pozdějších předpisů), za kalendářní čtvrtletí předcházející kalendářnímu
čtvrtletí, v němž byl zaměstnanec z funkce odvolán, v němž se zaměstnanec
funkce vzdal nebo v němž uplynulo zaměstnancovo volební období. Z uvedeného vyplývá, že právní názor, vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 382/97, který byl uveřejněn pod č. 174
v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, o nějž soudy obou stupňů opřely
posouzení projednávané věci, se podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 již
nemůže uplatnit. Jestliže zaměstnanec byl z funkce, která se obsazuje
jmenováním nebo volbou, odvolán nebo se této funkce vzdal anebo mu uplynulo
volební období a jestliže se nedohodl se zaměstnavatelem na dalším pracovním
zařazení, protože zaměstnavatel pro něho nemá jinou práci odpovídající jeho
kvalifikaci nebo jinou pro něho vhodnou práci, popřípadě jestliže zaměstnanec
nabídku takové jiné práce odmítl, má zaměstnanec podle právní úpravy účinné od
1. 1. 2001 nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, a to až do dne,
kterým se případně (dodatečně) dohodne se zaměstnavatelem na dalším pracovním
zařazení, nejpozději do doby skončení pracovního poměru. Za této situace se
soudy nesprávně (nadbytečně) zabývaly tím, zda žalovaná neodpovídá podle
ustanovení § 187 odst. 2 zákoníku práce za škodu, kterou žalovaná měla (mohla)
žalobci způsobit porušením povinnosti nabídnout mu práci (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2740/2005).
V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv.
sporném řízení, o něž jde i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční
zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět
řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností
(skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním
petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových
tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a
žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud
rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí
není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně
posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci
přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu
zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze
kterého mu skutečně náleží.
I když žalobní nárok kvalifikoval žalobce jako náhradu škody podle ustanovení §
187 odst. 2 zák. práce, je třeba věc posuzovat s ohledem na skutková tvrzení v
žalobě (a v řízení) uplatněná. Proto soudy mohly (kdyby nepřehlédly změnu v
právní úpravě) a měly věc posoudit s ohledem na skutková tvrzení a zejména na
základě v řízení zjištěného skutkového stavu, jak výše uvedeno.
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru a
oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával,
před uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle
ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce až ode dne následujícího po uplynutí
výpovědní doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 3.
2002, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002). Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na
tom, aby ho dále zaměstnával (§ 61 odst. 1 a 3 zák. práce), kdykoliv poté, co
mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď nebo co s ním neplatně okamžitě zrušil
pracovní poměr nebo ve zkušební době, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž
bylo řízení o žalobě zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního
poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn.
21 Cdo 2905/2000, uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2002). Jestliže zaměstnavatel neplatně rozvázal ze
zaměstnancem pracovní poměr a pracovní poměr nadále trvá a jestliže
zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání
pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má
zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce,
popřípadě též nárok na náhradu škody podle ustanovení § 187 odst. 2, § 205a a §
205b zák. práce (srov. též bod IX. Stanoviska občanskoprávního kolegia a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 2004 k některým otázkám
rozhodování soudu ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru
podle ustanovení § 61 zák. práce sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod
č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
S ohledem na to, že žalobce uplatňuje proti žalované nároky za období „od dubna
2002 do února 2005“, měly být nároky žalobce za období „od dubna 2002“ (dopisem
ze dne 1. 11. 2001 žalobce oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání) do
16. 2. 2005 (pravomocné skončení řízení o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru) posouzeny jako náhrada mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce a poté „do
února 2005“ jako náhrada mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce,
popřípadě též nárok na náhradu škody podle ustanovení § 187 odst. 2, § 205a a §
205b zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené
části není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto s výjimkou výroku o
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně
přisouzení částky 96.330,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 14. 5. 2004 do
zaplacení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Mojmír P
u t n a, v. r.
předseda senátu