21 Cdo 174/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce B. G. CZ a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. D. - CZ,
s.r.o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního
práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 694/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v
Pardubicích ze dne 26. září 2006 č. j. 22 Co 210/2006-125, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočce v
Pardubicích, ze dne 26. 9. 2006, č.j. 22 Co 210/2006-125, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 3. 2006, č.j. 6 C 694/2005-92,
není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
protože napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní
význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť v dovolání byl uplatněn
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. [srov. právní
názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., přihlédnuto], a otázku platnosti zástavní smlouvy o zřízení zástavního
práva ze dne 2. 5. 2005, uzavřené mezi zástavcem a zástavním věřitelem,
odvolací soud posoudil konformně s ustálenou judikaturou soudů (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo
69/2005, a ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1846/2006).
Podle ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat
označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění
takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se
při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že
nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je
právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu
přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených
východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. – oproti názoru dovolatele – k závěru, že
předmět zástavního práva byl v zástavní smlouvě datované dnem 2. 5. 2005
vymezen dostatečně určitě a srozumitelně, že pohledávka, která může za určitých
okolností vzniknout zástavnímu věřiteli vůči J. J., je ve smlouvě dostatečně
popsána a zástavou zajištěna, že rovněž byla sjednána zástavní smlouva k
zajištění smluvní pokuty, která je rovněž srozumitelně a určitě v zástavní
smlouvě vymezena, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat
na nesprávném právním posouzení věci.
Na zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze
úspěšně usuzovat ani z toho, jak se odvolací soud vypořádal s odkládací
podmínkou, která byla sjednána v „rámcové kupní smlouvě“, kterou uzavřel dne 3.
5. 2005 J. J. – A. jako prodávající a A. D. – CZ, s.r.o. jako kupující. V této
kupní smlouvě sjednaná odkládací podmínka se totiž netýká zástavní smlouvy ze
dne 2. 5. 2005 (týká se „rámcové kupní smlouvy“ ze dne 3. 5. 2005 a „rámcová
kupní smlouva“ ze dne 3. 5. 2005 není předmětem tohoto řízení). Navíc platí,
že, jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti
platně nevznikla (např. proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla
pohledávka vzniknout, nebo protože je taková smlouva neplatná apod.), není tu
zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li
tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem
neplatnosti zástavní smlouvy (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl
uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České
republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.000,- Kč (srov. § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č.
277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006
Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto,
dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradili. Žalobce je
povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu