Nejvyšší soud Usnesení občanské

21 Cdo 174/2007

ze dne 2007-11-22
ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.174.2007.1

21 Cdo 174/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní

věci žalobce B. G. CZ a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. D. - CZ,

s.r.o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního

práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 694/2005, o

dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v

Pardubicích ze dne 26. září 2006 č. j. 22 Co 210/2006-125, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího

řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočce v

Pardubicích, ze dne 26. 9. 2006, č.j. 22 Co 210/2006-125, kterým byl potvrzen

rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 3. 2006, č.j. 6 C 694/2005-92,

není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo

soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a

nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,

protože napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní

význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť v dovolání byl uplatněn

dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. [srov. právní

názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo

541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.

2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §

241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při

posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř., přihlédnuto], a otázku platnosti zástavní smlouvy o zřízení zástavního

práva ze dne 2. 5. 2005, uzavřené mezi zástavcem a zástavním věřitelem,

odvolací soud posoudil konformně s ustálenou judikaturou soudů (srov. např.

rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo

69/2005, a ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1846/2006).

Podle ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat

označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a

vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba

vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle

toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo

srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění

takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může

směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se

při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s

jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního

úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že

nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je

právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu

přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených

východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle

ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. – oproti názoru dovolatele – k závěru, že

předmět zástavního práva byl v zástavní smlouvě datované dnem 2. 5. 2005

vymezen dostatečně určitě a srozumitelně, že pohledávka, která může za určitých

okolností vzniknout zástavnímu věřiteli vůči J. J., je ve smlouvě dostatečně

popsána a zástavou zajištěna, že rovněž byla sjednána zástavní smlouva k

zajištění smluvní pokuty, která je rovněž srozumitelně a určitě v zástavní

smlouvě vymezena, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat

na nesprávném právním posouzení věci.

Na zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze

úspěšně usuzovat ani z toho, jak se odvolací soud vypořádal s odkládací

podmínkou, která byla sjednána v „rámcové kupní smlouvě“, kterou uzavřel dne 3.

5. 2005 J. J. – A. jako prodávající a A. D. – CZ, s.r.o. jako kupující. V této

kupní smlouvě sjednaná odkládací podmínka se totiž netýká zástavní smlouvy ze

dne 2. 5. 2005 (týká se „rámcové kupní smlouvy“ ze dne 3. 5. 2005 a „rámcová

kupní smlouva“ ze dne 3. 5. 2005 není předmětem tohoto řízení). Navíc platí,

že, jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti

platně nevznikla (např. proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla

pohledávka vzniknout, nebo protože je taková smlouva neplatná apod.), není tu

zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li

tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem

neplatnosti zástavní smlouvy (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku

Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl

uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).

Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž

není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České

republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.

odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem

náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.000,- Kč (srov. § 5 písm.

b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.

ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č.

277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve

výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.

235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006

Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto,

dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §

146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradili. Žalobce je

povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který

žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. listopadu 2007

JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.

předseda senátu