21 Cdo 174/2021-662
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněné I. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Sukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na slupi č. 134/15, proti povinným 1) H. F., narozené XY, a 2) K. F., narozenému XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V jámě č. 699/1, o zastavení exekuce prodejem nemovité zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 11845/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2020 č. j. 16 Co 21/2020-597, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 č. j. 16 Co 21/2020-597 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení otázky výkladu právního úkonu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jež je založena na tom, že výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a že vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2978/2010 a ze dne 22. 8. 2001 sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. 26 Cdo 2715/2010 s argumentací, že nejprve je nutné „zjišťovat, k čemu (k jakému výsledku) směřovala vůle účastníků při uzavření smlouvy“, přehlíží, že i toto rozhodnutí považuje za rozhodný projev vůle, který je obsažen v konkrétní smlouvě. Vyčítá-li dovolatelka rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2012 sp. zn. 26 Cdo 3873/2011 a jeho závěrem, že smlouvu je nutné posuzovat „s přihlédnutím k obsahu a také k účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly“, tak od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil (možností posouzení smlouvy jako privativní či kumulativní novace se zabýval, ale dospěl k závěru, že nejsou naplněny náležitosti těchto jiných právních úkonů). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry nálezů Ústavního soudu, z nichž dovolatelka zdůrazňuje princip priority výkladu smluv, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, ani s jí citovanou judikaturou vztahující se k principu pacta sunt servanda.
Odvolací soud vyšel totiž ze závěru, že smlouva ze dne 23. 6.
1999 je jako smlouva o půjčce simulovaným právním úkonem, a dále se zabýval tím, zda tímto úkonem nebyl zastřen jiný právní úkon (podle tvrzení oprávněné privativní či kumulativní novace nebo dohoda o narovnání – dospěl přitom k závěru, že náležitosti takových právních úkonů nebyly naplněny). Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1020/2016 a v něm vyjádřený závěr, že disimulace sama o sobě není protiprávní, a proto je třeba platnost zastřeného úkonu vždy posuzovat samostatně; má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný – platí zastřený (disimulovaný) právní úkon; k náležitostem narovnání srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1619/2017 a v něm vyslovený závěr, že z hlediska obsahových náležitostí musí dohoda o narovnání v písemném textu obsahovat, kromě označení jejích účastníků, zejména označení nároku, který je mezi nimi sporný, a vymezení práv a povinností, které mají na místě dosavadního nároku mezi účastníky platit; obdobně je pro dohodu o privativní novaci vyžadováno, aby z takového právního úkonu bylo určitelné, jaký dosavadní závazek je nahrazován (dohoda musí obsahovat zrušovací část privativní novace závazku) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2013 sp. zn. 33 Cdo 327/2012]. V části, ve které směřuje proti výrokům usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení a nákladech exekuce, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř., neboť dovolání oprávněné bylo odmítnuto. Zástupkyně povinných sice učinila jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření k dovolání, avšak náklady na něj vynaložené nelze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. (obsahem vyjádření je jednak argumentace k posouzení právního úkonu z hlediska jeho rozporu s dobrými mravy – tato otázka však nebyla předmětem dovolání, a jednak pouhá reprodukce odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího).