21 Cdo 1815/2018-147
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce Rotadent spol. s r. o. se sídlem ve Vimperku, Špidrova č. 104, IČO
02809214, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Lazarská č. 11/6, proti žalovanému F. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému
Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, Jana a Jos.
Kovářů č. 773, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 191/2016, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 22 Co 301/2017-119 opravenému
usnesením ze dne 2. března 2018 č. j. 22 Co 301/2017-129, takto:
I. Dovolání žalovaného se v části směřující proti výrokům o náhradě
nákladů řízení odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Hradci Králové k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 16. 6. 2016, který žalobce převzal dne 17. 6. 2016, žalovaný
sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením podle
ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť žalovanému nebyla v
zákonném termínu vyplacena část mzdy „z titulu nevyplacených provizí“ za měsíc
duben 2016. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 24. 6. 2016
(doplněnou podáními ze dne 10. 10. 2016 a 18. 1. 2017) domáhal, aby bylo
určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného je
neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že žalovanému vyplatil „první část mzdy“ za
duben 2016 ve výši 16 153 Kč dne 3. 6. 2016. Zbytek mzdy byl žalovanému
„doplacen“ 15. 6. 2016. Prodlení bylo způsobeno tím, že pohyblivou složku mzdy
(podíl z žalovaným získaných objednávek) nešlo spočítat v dřívějším termínu,
neboť některé objednávky byly zákazníky stornovány a žalovaný některé
objednávky klientů uplatnil dvakrát, ačkoli bylo zboží reálně poptáváno pouze
jednou. Žalobce měl navíc poznatky, že žalovaný je činný pro konkurenční
společnost FÉNIX DENTAL s. r. o. a že objednávky, které vystavil, mohou být
proto pouze fiktivní za účelem zakrytí jeho jiných aktivit s vykonávanou prací
nesouvisejících. V žádném případě se nejednalo o „vědomé zadržení“ mzdy nebo
její části žalobcem; poté, co měl žalobce k dispozici veškeré podklady pro
výpočet mzdy žalovaného, bez zbytečného odkladu mu mzdu vyplatil. Žalovaný má za to, že všechny podmínky k okamžitému zrušení pracovního poměru
byly splněny, neboť doplatek mzdy (její pohyblivou složku) za měsíc duben 2016
obdržel až dne 16. 6. 2016 připsáním částky (11 250 Kč) na účet. Od žalobce
neobdržel žádné vyrozumění o tom, že v objednávkách existují nesrovnalosti,
nebyl vyzván k tomu, aby určité skutečnosti upřesnil či doložil, a o chybně
zadaných objednávkách vždy informoval pracovnici odbytu L. H. Proti tvrzení
žalobce, že nebylo možné provize určit z důvodu nesrovnalostí v objednávkách,
namítal, že ke stornu objednávek došlo ve 4 případech z 39 a provize za
stornované objednávky činila jen cca 1 500 Kč, žalovanému však nebyla v zákonné
lhůtě proplacena ani část provize. Jednání žalobce považuje za šikanózní, neboť
poté, co žalobce odmítl akceptovat odchod žalovaného a jeho výpověď soudně
napadl z důvodu formálních nedostatků, byl žalovaný zvýšeně sledován a
nedůvodně mu byla vyplacena se zpožděním i základní část mzdy. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 21. 6. 2017 č. j. 14 C
191/2016-74 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení 23 747 Kč k rukám jeho advokáta. Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že žalovaný byl zaměstnán u žalobkyně ode dne 17. 6. 2014 na
pozici samostatný odborný zástupce a že vedle jeho základní mzdy 12 000 Kč mu
byla stanovena pohyblivá část mzdy ve výši „10 % z prodaných rotačních
nástrojů“ a „4 % z prodaných přístrojů“. Základní mzda za měsíc duben 2016 byla
žalovanému vyplacena (přisána na účet) dne 3. 6. 2016 a zbývající částka 11 250
Kč dne 16. 6. 2016.
Dospěl proto k závěru, že obě části mzdy byly žalovanému
vyplaceny „mimo výplatní termín“ (i když základní mzda nikoliv „po lhůtě
stanovené zákoníkem práce pro okamžité zrušení pracovního poměru“), a „důvodem
pro nevyplacení mzdy tak nemohly být pevně stanovené výplatní termíny a
nemožnost stihnout výpočet do 20. května“. Sama skutečnost, že žalovaný
pracoval pro konkurenční společnost (DENTAL FÉNIX s. r. o.), nemohla ovlivnit
„možnost výpočtu provize“. K tíži žalovaného nemohlo jít, že výpočet provize se
zdržel kvůli stornům a čekání na zaplacení faktur, neboť žalovaný odevzdal
objednávky včas. Pokud měl žalobce pochybnosti o objednávkách, měl dost
prostoru k tomu, aby si je ověřil. Soud prvního stupně též zohlednil, že sporná
byla jen malá část provize ve výši 1 500 Kč, takže nic žalobci nebránilo ve
vyplacení nesporné části pohyblivé části mzdy. Soud prvního stupně proto
uzavřel, že „žalobce nevyplatil žalovanému mzdu včas z důvodů, které nebyly
výhradně na straně žalovaného a žalovaný tak měl právo okamžitě zrušit pracovní
poměr“. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 21. 11. 2017 č. j. 22 Co 301/2017-119 opraveným usnesením ze
dne 2. 3. 2018 č. j. 22 Co 301/2017-129 změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru, které učinil žalovaný
vůči žalobci dopisem ze dne 16. 6. 2016, je neplatné“, a že žalovaný je povinen
„nahradit“ žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 25 716 Kč;
současně rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady odvolacího
řízení ve výši 14 780 Kč k rukám jeho advokáta. Odvolací soud souhlasil se
závěrem soudu prvního stupně, že „část mzdy za měsíc duben 2016 byla žalovanému
vyplacena až po uplynutí lhůty uvedené v § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Poukázal na judikaturu, jež ukládá soudu zohlednit při posouzení platnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru i další okolnosti případu, mezi něž patří
např. délka opožděnosti výplaty, důvod opožděnosti výplaty, snaha
zaměstnavatele o nápravu svého pochybení, i skutečnost, zda zaměstnanec svým
jednáním nezneužil práva. I kdyby se žalovaný domníval, že jeho výpověď z
pracovního poměru ze dne 31. 3. 2016 učiněná e-mailem je platná, nepochybně si
podle odvolacího soudu musel být vědom toho, že jeho pracovní poměr neskončí
dříve než 31. 5. 2016, a po celou tuto dobu byl povinen plnit povinnosti
zaměstnance. Tyto své povinnosti však porušoval. V průběhu měsíce dubna 2016
zahájil činnost pro společnost FÉNIX DENTAL s. r. o., což bylo ve zřejmém
rozporu s ustanovením § 304 odst. 1 zákoníku práce (tuto činnost vykonával i
vůči zákazníkům žalobce). Dne 3. 5. 2016 přestal vykonávat jakoukoli činnost
pro žalobce, ač si musel být vědom, že pracovní poměr trvá.
Pokud se na žalobce
v průběhu dubna a května 2016 obraceli někteří jeho odběratelé a poukazovali na
to, že žalovaný jim nabízel dodávky od konkurenční společnosti, a pokud vyšlo
najevo, že některé objednávky žalovaného nebyly ve skutečnosti učiněny, pak je
podle odvolacího soudu „zřejmé, že tím byly z pohledu žalobce zpochybněny v
podstatě všechny objednávky, které žalovaný do systému v průběhu dubna
zanesl“ (v tomto směru proto neobstojí námitky žalovaného, že stornovány byly
jen 4 objednávky z 39). Zohlednil rovněž, že žalobce o důvodech, které
způsobily prodlení s výplatou mzdy, informoval žalovaného e-mailem ze dne 6. 6. 2016 a že zbývající část mzdy žalobce vyplatil žalovanému „pouhý jeden den po
uplynutí lhůty uvedené v § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Odvolací soud
vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že „žalovaný zaslal okamžité zrušení
pracovního poměru v reakci na doručení žaloby o určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru“, že „okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovaným
tedy nesloužilo v tomto případě k ochraně žalovaného jakožto zaměstnance před
protiprávním chováním žalobce, nýbrž šlo o zneužití tohoto institutu vůči
žalobci“ a že „takové jednání ovšem nemůže požívat právní ochrany a právní
jednání učiněné za těchto okolností je neplatné, neboť se příčí dobrým mravům“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž rozsudek
napadl v plném rozsahu. Odvolacímu soudu vytýká, že se ve svém rozhodování
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jednání dovolatele
posoudil jako zjevné zneužití práva. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu
(rozsudek ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. 21 Cdo 515/2001), podle které takový výkon
práva, jehož účelem není vykonat právo, ale poškodit jiného, je ve skutečnosti
výkonem práva jen zdánlivým. Dovolatel však v projednávané věci svým okamžitým
zrušením pracovního poměru nesledoval jako účel svého jednání poškození
žalobce. Z provedených důkazů vyplývá, že jeho hlavním úmyslem bylo ukončit
pracovní poměr u zaměstnavatele, u něhož nechtěl pracovat a který ho za to
trestá svévolným nevyplacením mzdy. Jeho jednání tak nebylo zneužitím práva,
ale legitimním využitím prostředků právní ochrany zaměstnance před svévolí
zaměstnavatele; opačný výklad by odporoval „zásadám ochranné funkce pracovního
práva“. Pokud měl žalobce za to, že dovolatel porušuje své povinnosti z
pracovního poměru, měl použít jiné prostředky, než ho trestat úmyslným
nevyplacením mzdy. Sporná přitom byla jen provize ve výši cca 1 500 Kč z
celkové provize 11 250 Kč a žalobce včas nevyplatil ani „nespornou“ část. Po
dovolateli proto nebylo možné spravedlivě požadovat, aby setrval u
zaměstnavatele, který nevyplacením části mzdy výrazně zasáhl do jeho finanční
sféry. Vzhledem k uvedenému navrhl dovolatel, aby dovolací soud změnil rozsudek
odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a dovolání
žalovaného za nepřípustné.
Úvahy odvolacího soudu (v odůvodnění rozsudku
logicky odůvodněné) o zjevném zneužití práva žalovaným nelze podle něj označit
jako zjevně nepřiměřené, naopak je lze označit jako naprosto správné. Žalobce
proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu, tedy i ve výrocích
o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalovaného směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný na
základě pracovní smlouvy ze dne 17. 6. 2014 od téhož dne pracoval u žalobce
jako samostatný odborný zástupce. Žalovaný přistoupil k neplatnému rozvázání
pracovního poměru účastníků výpovědí zaslanou žalobci e-mailem dne 31. 3. 2016
(neplatnost výpovědi z pracovního poměru byla určena rozsudkem Okresního soudu
v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 10. 2016 č. j. 6 C 154/2016-31). Následně žalovaný
dne 22. 4. 2016 uzavřel smlouvu o obchodní spolupráci s konkurenční společností
DENTAL FÉNIX s. r. o. a začal pro ni přijímat objednávky, a to i od zákazníků
žalobce. Od 3. 5. 2016 žalovaný přestal pro žalobce fakticky pracovat. Za
provedenou práci žalovanému náležela mzda sestávající ze základní mzdy a z
pohyblivé části mzdy (provize) ve výši „10 % z prodaných rotačních nástrojů“ a
„4 % z prodaných přístrojů“ podléhající schválení jednatelem společnosti do
desátého dne v měsíci. Základní mzdu za měsíc duben 2016 ve výši 16 153 Kč
žalobce vyplatil žalovanému dne 3. 6. 2016, kdy byla připsána na jeho účet. Dne
6. 6. 2016 žalobce e-mailem informoval žalovaného o důvodech prodlení s
výplatou pohyblivé části mzdy (provize) za měsíc duben 2016, které spočívaly v
nesrovnalostech v objednávkách předložených žalovaným. Pohyblivá složka mzdy
(provize) za měsíc duben 2016 byla žalovanému připsána na jeho účet dne 16. 6. 2016. Dopisem ze dne 16. 6. 2016 žalovaný přistoupil ke shora uvedenému
okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení části mzdy za měsíc duben
2016; učinil tak poté, co mu byla dne 4. 6. 2016 doručena žaloba na neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, kterou žalobci zaslal e-mailem dne 31. 3. 2016. Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu –
mimo jiné – na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnanec, který
přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacení mzdy
podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zneužil práva ve smyslu
ustanovení § 8 občanského zákoníku, jestliže tak učinil za situace, kdy sám
porušoval povinnosti zaměstnance vyplývající z pracovního poměru. Vzhledem k
tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného podle ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
které mu bylo doručeno dne 17. 6. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. A č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů
č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008
Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011
Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012
Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb. a č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb., č. 250/2014 Sb., č. 205/2015 Sb. a č. 298/2015 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), a
subsidiárně (srov. § 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 460/2016 Sb. (dále jen „o. z.“). Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní
poměr okamžitě zrušit jen, jestliže, mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat
nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí
období splatnosti (§ 141 odst. 1 zák. práce). Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá ochrany. Důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1
písm. b) zák. práce je – jak vyplývá z jeho znění – skutečnost, že
zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo
jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti. Naplnění
uvedeného důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru tedy spočívá právě (a
jenom) v tom, že nastala splatnost mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo
jakékoliv jejich části, a současně, že zaměstnavatel neuspokojil nárok na mzdu
(plat) nebo náhradu mzdy (platu) anebo jakoukoliv jejich část ani v dodatečné
lhůtě 15 dnů poté, co se mzda (plat) nebo náhrada mzdy (platu) stala splatnou. Skutečnost, že zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci dlužnou splatnou mzdu (plat)
nebo náhradu mzdy (plat) anebo jejich část až po uplynutí patnáctidenní lhůty,
není z hlediska důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru významná; spočívá-
li důvod k okamžitému zrušení podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce
v marném uplynutí dodatečné lhůty 15 dnů po splatnosti mzdy (platu) nebo
náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části, nemůže mít pozdější plnění
(tj. plnění poskytnuté po uplynutí dodatečné patnáctidenní lhůty)
zaměstnavatele žádný vliv na závěr, že zaměstnanci již vznikl (a to dříve, než
zaměstnavatel plnil) důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru a že se jej
rozhodl ve lhůtě uvedené v ustanovení § 59 zák. práce uplatnit.
Uvedené přitom
platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel poskytl pozdější plnění zaměstnanci
dříve, než zaměstnanec přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť
rovněž v tomto případě již marným uplynutím dodatečné lhůty 15 dnů po
splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) byl ve prospěch zaměstnance
založen důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. K takovému dodatečnému
uspokojení zaměstnancova nároku může být přihlédnuto pouze v rámci posouzení,
zda jednání zaměstnance nepředstavovalo zjevné zneužití práva (a tedy i výkon
práva v rozporu s dobrými mravy) ve smyslu ustanovení § 8 o. z. (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo
1151/2001, uveřejněný pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva
(vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na
straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně
přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva
jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav
nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze
zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“, chování, které směřuje k zákonem
předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho
(eventuálním) vedlejším následkem vznik majetkové nebo nemajetkové újmy na
straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jednající sice koná v
mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem
dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o
výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad
zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo
učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla
jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které
jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový
výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem
práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť
jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit
jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného
právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez
významu. Za zneužití výkonu práva tedy lze považovat pouze takové jednání,
jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které
je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku újmu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126
v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012).
Ve smyslu tohoto právního názoru, k němuž se dovolací soud při v podstatě
nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně,
by jednání žalovaného bylo možné považovat za zjevné zneužití práva (a tedy za
výkon práva v rozporu s dobrými mravy) ve smyslu ustanovení § 8 o. z. pouze
tehdy, kdyby bylo „vedeno přímým úmyslem“ způsobit žalobci újmu. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalovaný již v měsíci březnu 2016
dospěl k rozhodnutí pracovní poměr u žalobce ukončit, k čemuž také dne 31. 3
2016 přistoupil (byť neplatnou) výpovědí z pracovního poměru učiněnou
elektronickou poštou (e-mailem). Z tohoto důvodu také následně začal činit
kroky k zajištění jiné výdělečné činnosti a dne 22. 4. 2016 uzavřel smlouvu o
obchodní spolupráci se společností DENTAL FÉNIX s. r. o., pro kterou začal
vyvíjet činnost, a naopak od 3. 5. 2016 přestal vykonávat práci pro žalobce. Je
tedy nepochybné, že žalovaný své další pracovní uplatnění (výkon výdělečné
činnosti) do budoucna již nespojoval s výkonem práce pro žalobce. Pokud se
potom (z doručené žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru) dne 4. 6. 2016 dozvěděl, že žalobce rozvázání pracovního poměru výpovědí, k němuž
žalovaný přistoupil, neakceptuje, je logickým (a pochopitelným) vyústěním jeho
dosavadního počínání, přistoupil-li po nevyplacení pohyblivé části mzdy
(provize) za měsíc duben 2016 žalobcem ani do 15 dnů po uplynutí doby její
splatnosti k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1
písm. b) zák. práce. Vzhledem k uvedenému je odůvodněn závěr, že z výsledků dokazování nevyplývá, že
by žalovaný tím, že přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru pro
nevyplacení části mzdy za měsíc duben 2016, sledoval v rozporu s ustálenými
dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou
ve společnosti v převážné míře uznávaná) především poškození žalobce, zatímco
dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou, spočívajícího v
rozvázání pracovního poměru, bylo pro něj zcela bez významu. Z obsahu spisu se
naopak podává, že újma, která tímto byla žalobci způsobena (spočívající ve
ztrátě zaměstnance a vzniku povinnosti zaplatit žalovanému náhradu mzdy ve výši
průměrného výdělku za dobu odpovídající délce výpovědní doby podle ustanovení §
56 odst. 2 zák. práce), je spíše výše uvedeným nevítaným (eventuálním)
vedlejším následkem jednání žalovaného, což ovšem samo o sobě neumožňuje učinit
závěr o závadnosti jednání žalovaného ve smyslu ustanovení § 8 o. z. Na primární úmysl žalovaného okamžitým zrušením pracovního poměru poškodit
žalobce nelze usuzovat – jak nesprávně činil odvolací soud – jen na základě
skutečnosti, že žalovaný v době před jeho učiněním výkonem výdělečné činnosti
pro konkurující společnost porušoval povinnost zaměstnance podle ustanovení §
304 odst. 1 zák. práce nevykonávat bez souhlasu zaměstnavatele vedle svého
zaměstnání vykonávaného v základním pracovněprávním vztahu výdělečnou činnost
shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele, popřípadě že nevykonáváním práce
pro žalobce od 3. 5.
2016 porušoval základní povinnost zaměstnance podle
ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 písm. a) zák. práce osobně vykonávat
práci; z tohoto jednání žalovaného lze za kontextu daných okolností dovozovat
jen jeho úmysl nadále v pracovním poměru u žalobce nepokračovat. Takový závěr
by nemohla odůvodňovat ani skutečnost, že žalovaný nesrovnalostmi v
předložených objednávkách zkomplikoval výpočet pohyblivé části mzdy (provize) a
tím způsobil, že nebyla (nemohla být) vyplacena včas (alespoň do 15 dnů po
uplynutí doby splatnosti), která může být významná jen z hlediska závěru o
naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56
odst. 1 písm. b) zák. práce, zejména při zvažování omluvitelnosti pozdního
vyplacení mzdy (její části). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
– správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.