21 Cdo 1876/2024-381
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobkyně Excent s. r. o. se sídlem v Brně, Václavská č. 184/11,
IČO 27751201, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v
Prostějově, Aloise Krále č. 2640/10, proti žalované P. Š., zastoupené JUDr.
Janou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Urbanova č. 1242/16, o 2 729
946,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
16 C 69/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 23. ledna 2024, č. j. 30 Co 380/2023-349, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu ve výroku II se
odmítá; jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 23. 3. 2022 se
žalobkyně domáhala náhrady škody po žalované jako po své bývalé zaměstnankyni s
odůvodněním, že žalovaná zcela porušila své povinnosti z dohody o hmotné
odpovědnosti a povinnosti plynoucí z pracovní smlouvy, proto je povinna
žalobkyni nahradit vzniklou škodu. Výši škody představuje hotovost odcizená dne
9. 3. 2022 neznámými pachateli z nezamčené pokladny a nezamčeného sejfu
směnárny provozované žalobkyní ve XY Outlet v XY. V té době byla na provozovně
jako směnárnice žalovaná, která porušila bezpečnostní pravidla tím, že při
odchodu na toaletu nezajistila hotovost v příruční pokladně, nechala odemčený
sejf a nezamkla bezpečnostní roletu; pouze aktivovala alarm.
2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, sporovala svůj podpis na dohodě o
hmotné odpovědnosti a tvrdila, že neměla řádně převzatou směnárnu, neboť nebyla
provedena inventura, a že nebyla řádně proškolena o svých povinnostech.
Poukazovala na to, že dne 3. 3. 2022 došlo k výměně zámku u bezpečnostní
rolety, do níž do té doby pasoval stejný klíč jako do dveří směnárny a do VIP
prostoru (security zóny), u kterých se zámky neměnily. Z toho dovozovala, že
klíče mělo více lidí, včetně zaměstnanců F. A.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 16 C
69/2022-316, žalobě vyhověl jen co do částky 69 663 Kč s příslušenstvím z této
částky (výrok I), co do částky 2 660 283,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl
(výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
4. Vyšel ze zjištění, že žalovaná pracovala pro žalobkyni jako
směnárnice a v souvislosti s výkonem práce na této pozici měla uzavřenou
platnou dohodu o hmotné odpovědnosti. Žalovaná porušila své pracovní
povinnosti, když při odchodu ze směnárny na toaletu ponechala hotovost v
nezamčené příruční pokladně, nezamkla ani trezor s penězi a nestáhla a nezamkla
bezpečnostní roletu. V době její nepřítomnosti došlo k vykradení směnárny dvěma
neznámými pachateli, kteří si odemkli dvoje dveře, pokusili se dekódovat alarm
a následně odcizili veškerou hotovost z nezamčené pokladny a nezamčeného
trezoru. Žalobkyni tak vznikla škoda v žalované výši. Soud prvního stupně
uvedl, že ačkoliv žalovanou stíhá zákonná povinnost k plné náhradě schodku
podle § 259 zákoníku práce, za užití § 257 odst. 2 zákoníku práce a s důrazem
na nedbalostní zavinění, uložil žalované povinnost nahradit vzniklou škodu
pouze do výše čtyřapůlnásobku její měsíční mzdy. Uzavřel, že žalovaná směnárnu
částečně zabezpečila, když ji zakódovala a uzamkla dvoje dveře. Nebylo
zjištěno, jak se pachatelé dostali ke klíči od dveří, a žalobkyní tvrzené
spolupachatelství či účastenství žalované na vykradení směnárny nebylo
prokázáno.
5. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
23. 1. 2024, č. j. 30 Co 380/2023-349, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 295 310 Kč s příslušenstvím;
ohledně částky 1 364 973,52 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně, neztotožnil se však s jeho právním hodnocením. Uvedl, že ve věci
odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách nelze aplikovat § 257 odst. 2
zákoníku práce, který se váže k obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu a
kterým soud prvního stupně nesprávně limitoval povinnost žalované k náhradě
škody čtyřapůlnásobkem její mzdy, ale je třeba aplikovat § 259 zákoníku práce.
Odvolací soud dále uvedl, že pro aplikaci § 259 zákoníku práce je podstatné, že
byla uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti zaměstnance a že škoda vznikla na
hodnotách svěřených k vyúčtování; zavinění žalované je presumováno, a proto je
povinna nahradit škodu v plné výši. Podle závěrů odvolacího soudu žalovaná
netvrdila ani neprokazovala, že jsou zde okolnosti, pro které by se žalovaná
své odpovědnosti zcela nebo zčásti zprostila (§ 252 odst. 5 zákoníku práce), a
takové okolnosti se nepodávají ani z obsahu spisu. Podle odvolacího soudu
žalovaná svým jednáním pachatelům zásadním způsobem umožnila, aby se zmocnili
hotovosti, a zároveň nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaná nemohla o
svěřené hodnoty pečovat například proto, že pachatelé vytvořili svým jednáním
takovou situaci, která by jí v tom bránila.
7. Odvolací soud se však zabýval rovněž otázkou, zda zde nejsou důvody
zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo na místě výši náhrady škody
přiměřeně snížit postupem podle § 264 zákoníku práce, a dospěl k závěru, že
tyto důvody v projednávané věci jsou. Podle odvolacího soudu nelze přehlédnout
způsob, jakým byla hotovost odcizena, tedy že došlo ke krádeži, při níž navíc
pachatelé měli klíč od směnárny a od VIP prostoru; protože pachatelé odemkli
originálním klíčem, nedošlo také k okamžitému spuštění alarmu, kdy tyto
podmínky hrály ve prospěch pachatelů krádeže, aniž by se na nich žalovaná
jakkoliv podílela, aniž by je vytvořila. Dále uvedl, že odhlédnout nelze ani od
výše žalované částky v návaznosti na to, že žalovaná pracovala za mzdu v
rozmezí cca 13 500 – 14 000 Kč hrubého, po dobu 5 let pracovala svědomitě a
poctivě (což potvrdila i žalobkyně), je téměř v důchodovém věku a splácí
hypotéku na dům, ve kterém žije. Žalobkyně je podnikatelkou, která provozuje
desítky směnáren, v nichž se denně vyskytuje hotovost v milionových částkách,
přesto nevěnovala dostatečnou pozornost tomu, že pro uzamčení dvojích dveří a
bezpečnostní rolety až do 3. 3. 2022 sloužil jeden klíč. Odvolací soud proto
uzavřel, že shora uvedené okolnosti jsou dostačujícím podkladem pro moderaci
náhrady škody v rozsahu 50 %.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I v
části za středníkem, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně
částky 1 364 973,52 Kč s příslušenstvím, a výroku II dovoláním, které považuje
za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť podle ní napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které
dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny, a to, „zda lze pod hypotézu neurčité
normy dle § 264 ZP zařadit i hypotézu, která je již obsažena v jiném
ustanovení, zde konkrétně § 252 odst. 5 ZP, nebo zda se jedná o nepřípustné
duplicitní použití“ a „zda lze dovodit neúspěch v řízení v důsledku moderace
podle § 264 ZP“.
9. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je
jednou ze dvou základních okolností odůvodňujících moderaci podle § 264
zákoníku práce to, že pachatelé krádeže měli klíč od dveří do směnárny a do VIP
prostoru, a tedy že při krádeži došlo k okolnostem, na kterých neměla žalovaná
zavinění, nepodílela se na nich a nevytvořila je. Podle dovolatelky je tato
hypotéza vymezena již v ustanovení § 252 odst. 5 zákoníku práce, které odvolací
soud uvedeným závěrem nepřípustně obchází, a případné podmínky pro vyvinění
měly být podle dovolatelky zohledňovány v případě procesní obrany žalované,
pokud by tvrdila a prokazovala důvody pro liberaci, nikoliv duplicitně
zvažovány ve prospěch moderace náhrady škody ve smyslu § 264 zákoníku práce. Ve
druhé části svého podání pak dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu
10. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
14. V té části, v níž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné –
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.),
že žalovaná byla u žalobkyně zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 1.
1. 2020 na pozici směnárnice, kde měla uzavřenu dohodu o odpovědnosti za
svěřené hodnoty. Povinností žalované při odchodu z prostor směnárny bylo
všechny finanční prostředky vyjmout z příruční pokladny u přepážky a uložit je
do trezoru, tento uzamknout, prostory zabezpečit zadáním bezpečnostního kódu do
alarmu, uzamknout bezpečnostní dveře do směnárny, uzamknout bezpečnostní dveře
do VIP prostoru a stáhnout a uzamknout bezpečnostní roletu. Dne 9. 3. 2022
žalovaná při odchodu ze směnárny ponechala hotovost v příruční pokladně u
přepážky neuzamčenou, neuzamkla trezor s penězi, uzamkla však dveře do směnárny
i dveře do vstupu do VIP prostor a zakódovala alarm, nestáhla a neuzamkla
bezpečnostní roletu. Odešla na 10 minut a v době její nepřítomnosti dva neznámí
pachatelé si odemkli dvoje dveře směnárny, pokusili se dekódovat alarm a
následně odcizili veškerou hotovost z nezamčené pokladny a nezamčeného trezoru.
V řízení se nepodařilo prokázat, že by se žalovaná na tomto trestném činu
krádeže podílela. Trestný čin krádeže zůstal neobjasněn, nepodařilo se nalézt
pachatele ani objasnit, jakým způsobem se dostali ke klíčům od směnárny.
16. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
na vyřešení otázky hmotného práva, zda skutečnosti, jež mohou být důvodem pro
(částečné) zproštění se povinnosti zaměstnance nahradit schodek, mohou být
zároveň důvodem pro přiměřené snížení výše náhrady škody. Vzhledem k tomu, že
tato právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena ve
všech souvislostech, je dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné.
17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v části výroku I, v níž byl
ohledně částky 1 364 973,52 Kč s příslušenstvím z této částky potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
dovolání žalobkyně není opodstatněné.
18. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně
se domáhá náhrady škody vzniklé na svěřených hodnotách, jež byla zjištěna dne
9. 3. 2022 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
30. 11. 2022 (dále jen „zák. práce“).
19. Podle § 252 odst. 1 zák. práce byla-li se zaměstnancem uzavřena
dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále
jen „dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty“), za které se považují hotovost,
ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu
nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po
kterou mu byly svěřeny, je povinen nahradit zaměstnavateli schodek vzniklý na
těchto hodnotách. U tohoto druhu povinnosti zaměstnance nahradit škodu
zaměstnavatel není povinen prokazovat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst. 3
zák. práce).
20. Podle § 252 odst. 5 zák. práce zaměstnanec se zprostí povinnosti
nahradit schodek zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela
nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti
zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat.
21. Podle § 259 zák. práce zaměstnanec, který má povinnost nahradit
škodu vzniklou schodkem na svěřených hodnotách nebo způsobenou ztrátou
svěřených věcí, je povinen nahradit tuto škodu v plné výši.
22. Podle § 264 zák. práce z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud
výši náhrady škody přiměřeně snížit.
23. Odcizí-li třetí osoba zaměstnanci svěřené hodnoty, které je povinen
vyúčtovat, nemá zavinění třetí osoby samo o sobě za následek zánik odpovědnosti
zaměstnance za svěřené hodnoty. Zaměstnanec se však za této situace zprostí své
povinnosti nahradit schodek, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo
zčásti bez jeho zavinění, například proto, že pachatel vloupání prokazatelně
vytvořil takovou situaci, která zaměstnanci bránila se svěřenými hodnotami
hospodařit a je opatrovat. Z hlediska zavinění zaměstnance musí být zvažováno i
to, zda porušením svých pracovních povinností neumožnil takové jednání třetích
osob (například tím, že svěřené hodnoty neuložil na bezpečném místě nebo že tam
zanechal hodnoty, které měl správně odvést) [srov. k předchozí, obsahově stejné
úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1358/2002].
24. Zaměstnanec se tedy nemůže své povinnosti hradit schodek zprostit,
jestliže neplněním svých povinností řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu
zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením,
ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zák. práce] vznik schodku umožnil. Vztah
takového nedbalostního jednání ke vzniku schodku je přitom třeba posuzovat v
každém případě individuálně a pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za nichž ke
vzniku schodku došlo. Je-li nedbalostní porušení povinností zaměstnancem
takového rozsahu, že by bez něho ke vzniku škody (schodku) vůbec nemohlo dojít
(tj. že zaměstnanec porušením svých povinností umožnil vznik celého schodku),
pak nepřichází v úvahu ani částečné zproštění se povinnosti nahradit schodek;
to závisí na rozsahu porušení povinnosti, kterým byl umožněn vznik škody
(schodku) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo
4711/2017].
25. K přiměřenému snížení výše náhrady škody (tzv. moderaci náhrady
škody) zastává soudní praxe stabilně názor, že ustanovení § 264 zák. práce
(dříve § 183 zák. č. 65/1965 Sb. zákoník práce, účinný do 31. 12. 2006) patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu
hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah náhrady
škody, který lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat. Pro posouzení, zda jsou
v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody,
zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku
práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem "důvodů zvláštního
zřetele hodných" definován. Vymezení hypotézy právní normy obsažené v
ustanovení § 264 zák. práce tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu. Přitom soud může přihlédnout – kromě jiného – kupř. k okolnostem vzniku
škody, k formě a míře zavinění škody zaměstnancem apod., tedy ke skutečnostem,
které v řízení vyšly najevo (srov. § 132 o. s. ř.) v jiných souvislostech, aniž
by je účastníci uváděli (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 13. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2511/2010). Patří-li ustanovení § 264 zák.
práce k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, dovolací
soud může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly či nebyly splněny podmínky pro
moderaci, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
26. Ke vztahu institutů zproštění se povinnosti zaměstnance hradit
schodek a přiměřeného snížení výše náhrady škody se vyjádřilo (ve vztahu k
předchozí, ale obsahově obdobné právní úpravě) již zhodnocení Nejvyššího soudu
SSR ze dne 6. 11.1975, sp. zn. Cpj 50/75, uveřejněné pod č. 12/1976 Sb. rozh.
obč. Podle něho soudy nesprávně snížily náhradu škody podle ustanovení § 183
zákoníku práce (dnes § 264 zák. práce) i v případech, v nichž mělo dojít jen k
omezení odpovědnosti zaměstnance pro porušení povinnosti zaměstnavatele, nebo
proto, že se zbožím v době nemoci hmotně odpovědného zaměstnance nakládaly i
jiné osoby.
27. Ostatně obdobný princip dovodila již judikatura při posuzování
vzájemných souvislostí mezi zaviněním poškozeného a uplatněním moderačního
práva. Podle ní uvažuje-li soud o snížení náhrady škody způsobené více škůdci a
zaviněním poškozeného, určí nejprve díl škody, který nese poškozený, a náhradu
další škody rozvrhne na jednotlivé škůdce podle jejich účasti na způsobení
škody; teprve takto – na jednotlivé škůdce – stanovenou náhradu škody přiměřeně
sníží (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. 10. 1969, sp. zn. 3 Cz
29/69, uveřejněné pod č. 43/1970 Sb. rozh. obč.).
28. Uvedené judikaturní závěry jednoznačně odpovídají na otázku, v jakém
pořadí se oba instituty aplikují: nejprve je nutné stanovit rozsah, v jakém se
odpovědné osobě podařilo zprostit se své povinnosti k náhradě újmy, a teprve
poté lze přistoupit k moderaci výše škody.
29. Dále judikatura uzavřela, že není možné jako k důvodu pro moderaci
náhrady škody současně (zároveň) přihlížet ke skutkovým okolnostem, které již
byly důvodem pro poměrné omezení odpovědnosti zaměstnance (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2511/2010). Je to
logické, neboť se jedná o okolnosti vztahující se k té části škody, za niž
zaměstnanec neodpovídá, nikoliv k té, za kterou odpovídá.
30. Nelze však vyloučit, že vnější skutkové okolnosti působí rovněž ve
vztahu ke hmotně odpovědnému zaměstnanci, a byť nevedly ke zproštění jeho
povinnosti k náhradě škody, vztahují se k jeho jednání, zejména k míře jeho
zavinění. Ve smyslu výše uvedeného jsou okolnostmi, za nichž vznikla škoda, za
kterou hmotně odpovědný zaměstnanec odpovídá, a proto je lze zohlednit i při
moderaci náhrady škody.
31. V nyní posuzovaném případě odvolací soud neshledal důvody pro (byť
částečné) zproštění povinnosti žalované k náhradě škody, neboť uzavřel, že
„žalovaná svým jednáním pachatelům zásadním způsobem umožnila, aby se zmocnili
hotovosti“. V následující části odůvodnění svého rozsudku věnující se moderaci
náhrady škody vyjádřil, že „tyto podmínky (že pachatelé si odemkli dvoje dveře
klíčem – pozn. dovolacího soudu) hrály ve prospěch pachatelů krádeže“, a
zdůraznil, že jde o okolnosti, na nichž se žalovaná nijak nepodílela. Tyto
okolnosti se přitom týkají rovněž samotného jednání žalované, neboť ta se při
jejich neznalosti spoléhala, byť v rozporu se svými dalšími povinnostmi, na
zamčenou a zakódovanou směnárnu, když na 10 minut odešla. Popsaná okolnost tak
ovlivňuje míru zavinění (vnitřního psychického vztahu k jednání a jeho
následkům) žalované, a proto k ní odvolací soud mohl přihlédnout (byť ji
odpovídajícím způsobem právně nekvalifikoval) při úvaze o přiměřeném snížení
výše náhrady škody, za kterou žalovaná odpovídá.
32. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou řízení, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou části, v níž bylo
rozhodnuto o jeho odmítnutí) podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty
před středníkem o. s. ř., neboť žalované žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu