21 Cdo 2511/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce CARBORUNDUM ELECTRITE, a.s. se sídlem v Benátkách nad Jizerou, Tovární
ul. č. 1, IČO 45148295, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem
v Mladé Boleslavi, tř. V. Klimenta č. 203, proti žalovanému Ing. L. Ch.,
zastoupenému JUDr. Ivou Vaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, U Havlíčkových
sadů č. 1/422, o 270.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v
Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 117/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č.j. 23 Co 540/2009-157, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu
potvrzen), a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. července
2009 č.j. 15 C 117/2008-127 (s výjimkou výroku, jímž bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobci 135.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od. 22.11.2006 do
zaplacení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mladé
Boleslavi k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 270.000,- Kč s 3% úroky z prodlení
od 22.11.2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný ve funkci
ředitele logistiky začátkem října 2004 porušil zadání úkolu prodat za hotové
kupujícímu s nejvyšší cenovou nabídkou železný šrot a nadbytečné nevyužitelné
kovové formy, a zavinil, že s kupujícím Finančním domem Gold spol. s r.o.
nebyla uzavřena kupní smlouva s vymezením podmínek prodeje. V důsledku toho
kupující zaplatil jen 90.916,- Kč, a nezaplacením kupní ceny ve výši 579.768,-
Kč žalobci vznikla škoda.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.6.2006 č.j. 23 Co 193/2006-212
potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18.1.2006
č.j. 15 C 177/2005-158, neboť dospěl k závěru, že se zatím „stále jedná o dosud
neuhrazenou pohledávku, jejíž tvrzená nevymožitelnost dosud nebyla objektivně
prokázána“. Tato pohledávkou se stane škodou až v okamžiku, kdy bude
prokazatelně nevymožitelná; „událostí, z níž vznikla škoda, bude teprve úřední
zjištění, že pohledávku žalobce za firmou Gold nelze uspokojit“. Podle názoru
odvolacího soudu tedy tvrzená škoda dosud nevznikla.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18.3.2008 č.j. 21 Cdo
480/2007-253 (uvedený rozsudek byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek roč. 2008, pod č. 77) zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil
Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení. Na rozdíl od odvolacího
soudu dospěl k závěru, že předpokladem pro uplatnění práva na náhradu škody
není bezúspěšné vyčerpání zákonných prostředků k vymožení pohledávky proti
dlužníkovi ze závazkového vztahu, a vyjádřil názor, že, způsobil-li
zaměstnanec, že se zaměstnavatelova pohledávka za jeho dlužníkem stala
nedobytnou, není pro účely řízení o náhradě tím způsobené škody nezbytné, aby
závěr, že pohledávka je nedobytná, učinil soud v řízení vedeném vůči
zaměstnavatelově dlužníku.
Okresní soud v Mladé Boleslavi poté rozsudkem ze dne 22.7.2009 č.j. 15 C
117/2008-127, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 270.000,- Kč s 3% úrokem
z prodlení od 22.11.2004 do zaplacení a 216.331,- Kč na náhradě nákladů řízení
k rukám advokáta JUDr. Martina Klímy, a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na náhradě nákladů
řízení za tlumočné částku 2.898,- Kč“. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že
zboží, jehož cena byla vyfakturována fakturou č. 54910363 na částku 670.684,-
Kč, bylo odvezeno z dispozice žalobce ještě před zaplacením uvedené částky, a
společnost Gold zaplatila na její úhradu v hotovosti na pokladně žalobce pouze
částku 90.916,- Kč, takže stále dluží 579.768,- Kč. Jednatel společnosti Gold
s.r.o. sice chtěl se žalovaným dohodnout pozdější termín splatnosti, a chtěl na
pokladně žalobkyně zaplatit v hotovosti 300.000,- Kč, to mu však nebylo
umožněno. V souvislosti se sdělením, že společnost Gold nebude mít po nějakou
dobu k dispozici hotovost, protože tuto sumu použije na zaplacení jinému
subjektu, žalovaný neučinil žádné další kroky, nepožadoval po této firmě žádné
záruky apod. Podle názoru soudu prvního stupně, i kdyby vedení proti postupu
žalovaného v souvislosti s dojednáváním předmětného obchodu nevzneslo žádné
připomínky, „tak minimálně chování žalovaného v souvislosti s obdržením
informace o nedostatku hotovosti je jednáním, v důsledku kterého vznikla
žalobci škoda právě nejméně ve výši 300.000,- Kč“. „Žalovaný na pozici ředitele
logistiky byl jednak povinen řídit se přímo pokyny generálního ředitele, jednak
byl povinen postupovat podle etického kodexu žalobkyně“, „ se v kontextu shora
uvedeného zachoval minimálně nedbale, pokud neučinil všechny možné kroky proto,
aby jednatel firmy Gold uhradil alespoň částku ve výši 300.000,- Kč“. Vzhledem
k tomu je tedy povinen nahradit vzniklou škodu v rozsahu 4,5 násobku jeho
průměrného měsíčního výdělku v souladu s ustanovením § 179 odst. 2 zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.2.2010 č.j. 23 Co
540/2009-157 ve znění usnesení ze dne 8.4.2010 č.j. 23 Co 540/2009 - 169, a
usnesení ze dne 3.5.2010 č.j. 23 Co 540/2009-177 změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé tak, že žalobu do částky 135.000,- Kč s 3% úrokem z
prodlení od 22.11.2004 do zaplacení zamítl, „jinak“ rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 109.144,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího
řízení 25.980,- Kč k rukám advokáta, a aby zaplatil České republice na účet
Okresního soudu v Mladé Boleslavi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně 2.898,- Kč. Ve věci samé dovodil, že žalobci vznikla škoda v důsledku
toho, že za část prodaného železného šrotu z majetku žalobce nebylo kupující
společností Finanční dům Gold spol. s r.o. zaplaceno, a tato pohledávka se
ukázala být nedobytnou. Zajištění tohoto prodeje bylo uloženo žalovanému,
přičemž byly zdůrazněny dva požadavky - prodej zájemci s nejvyšší nabídkou a
„za hotové“. Způsobem, jakým žalovaný realizoval prodej železného šrotu, jednak
porušil obecnou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě, jednak
základní povinnost zaměstnance ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) a d)
zák. práce, a vzhledem ke svému postavení ve firmě, také základní povinnost
vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení § 74 písm. g) zák. práce. Současně
však nelze podle názoru odvolacího soudu pominout ani skutečnost, že, věděl-li
žalobce prostřednictvím nadřízeného žalovaného o tom, že žalovaný se striktně
nedrží jeho pokynů a teprve dodatečnou fakturací za již odvezený šrot
podstupuje přílišné riziko, avšak nezasáhl a výslovně mu pokračovat v prodeji
šrotu stejným způsobem nezakázal, je za vznik škody spoluodpovědný. Protože
míra odpovědnosti za plnění pracovních úkolů „se zvyšuje úměrně vlivu a
rozhodovací pravomoci na tom, kterém místě v hierarchii firmy“, a jestliže tedy
spoluodpovědnost žalobce za vznik škody vyplývá z toho, že prostřednictvím
nadřízeného žalovaného věděl, že se prodej šrotu děje rizikovým způsobem a
nezasáhl, odpovídá za vzniklou škodu v míře o něco větší než žalovaný. Odvolací
soud tuto míru odpovědnosti hodnotil 60%. Činí-li celková výše vzniklé škody
670.674,- Kč, pak 40% představuje částku 268.274,- Kč, „což zhruba odpovídá
zažalované částce ve výši 4,5 násobku průměrné měsíční mzdy žalovaného“.
Odvolací soud však „po zhodnocení všech okolností vzniku škody“ dospěl ve
smyslu § 183 zák. práce k závěru, že v těchto okolnostech lze shledat „důvody
zvláštního zřetele hodné pro mimořádné snížení výše náhrady škody“. Žalovaný,
„jakkoliv si počínal při prodeji šrotu společnosti Finanční dům Gold spol. s
r.o. poněkud lehkomyslně, nejednal úplně svévolně. O postupu obchodu informoval
nadřízeného a protože se nesetkal s výslovným nesouhlasem, nabyl dojmu (bohužel
mylně), že riziko do něhož jménem žalobkyně vstupuje, je únosné. Odvolací soud
proto snížil výši náhrady škody na 135.000,- Kč“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v měnícím výroku podal dovolání žalobce.
Namítal, že nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu, jestliže za použití
ustanovení § 183 zák. práce snížil povinnost žalovaného k náhradě škody.
Zdůraznil, že žalovaný byl za svou práci velice dobře odměňován, a že se ve
výši jeho mzdy promítala i odpovědnost za samostatné rozhodování, za co
nejkvalitnější provedení pracovních úkolů při dodržení co možná nejvyšší míry
opatrnosti z hlediska všech zájmů zaměstnavatele, jak ve smyslu ochrany dobré
pověsti zaměstnavatele, tak ve smyslu ekonomickém. Samostatné rozhodování
žalovaného, který působil ve vrcholné funkci ředitele logistiky a požíval
značnou důvěru zaměstnavatele, bylo v konkrétním případě chybné, neprozíravé a
zcela nepřípustné, a proto musí nést důsledky své neopatrnosti nikoliv jen
symbolickou spoluúčastí. Navíc, jestliže by dovolací soud ve svém předchozím
rozhodnutí v rámci projednání dovolání uvažoval o případné aplikaci ustanovení
§ 183 zák. práce, „potom by v rámci instruktivního naznačení dalšího postupu
soudu bezpochyby zmínil potřebu brát v úvahu toto ustanovení či
spoluodpovědnost žalobce za vznik škody“. Protože se však nic takového nestalo,
„existuje vysvětlení jediné, a to takové, že dovolací soud dovolací důvody pro
takovýto odklon od obecné úpravy neshledal“. Jestliže pak žalobci vznikla škoda
670.674,- Kč a odvolacím soudem byla fakticky přiznána částka 135.000,- Kč,
představuje tato částka pouze jednu pětinu skutečné škody, tedy míra
odpovědnosti žalobce je 80%, „takže u žalovaného jde spíše pouhý příspěvek na
likvidaci žalovaným primárně zaviněné škody“. Napadené rozhodnutí odvolacího
soudu se navíc odklání od hledisek, za nichž lze použít mimořádného
zmírňovacího práva, které byly rozvedeny v rozsudku ze dne 6.2.2007 sp. zn. 21
Cdo 1238/2006, neboť odvolací soud dostatečně nevyhodnotil společenský význam
vzniklé škody, osobní poměry žalovaného (z odůvodnění napadeného rozsudku není
zřejmé, z čeho bylo v tomto směru čerpáno), a ani přesvědčivě nevyjádřil, proč
je případ žalovaného výjimečný a hodný mimořádného zřetele. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a vrátil věc tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu v měnícím výroku bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a po přezkoumání
rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání
žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá uspokojení nároku na náhradu škody, která měla vzniknout
nezaplacením ceny dodaného zboží splatné v listopadu 2004 – podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 13.12.2004, t.j. přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 628/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s
přijetím zákona o evropské společnosti (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 183 zák. práce může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných
náhradu škody přiměřeně snížit.
Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši
náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda (resp. než je limit po
zaměstnanci požadovatelné náhrady škody) tak, aby přiznaná náhrada škody
vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po zaměstnanci spravedlivě
požadovat.
Dovolání nelze přisvědčit, vytýká-li odvolacímu soudu, že se vůbec zabýval
možností mimořádného snížení povinnosti k náhradě škody, jestliže dovolací soud
ve svém předchozím rozhodnutí nezmínil „potřebu brát v úvahu toto ustanovení“,
a že v případě, jestliže by „o případné aplikaci ustanovení § 183 zák. práce
uvažoval, potom by v rámci instruktivního výkladu naznačení dalšího postupu
soudu I. stupně, popř. soudu odvolacího“ tuto skutečnost zmínil. Dovolatel v
tomto směru opomíjí, že vzhledem ke sporné právní otázce, která byla řešena v
předchozím dovolacím řízení, a vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán
dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.), nebylo nutné a ani
možné zabývat se otázkou případné moderace náhrady škody.
Při řešení otázky vztahu ustanovení § 183 zák. práce k ostatním ustanovením
upravujícím problematiku náhrady škody zaměstnancem je však podstatnější, že
ustálená soudní praxe zaujala již v minulosti názor, že při rozhodování o
nároku na náhradu škody je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou
dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení
§ 183 zák. práce (srov. Závěry Nejvyššího soudu ČSR ze zprávy o rozhodování
soudů o náhradě škody ze dne 5.12.1979 sp. zn. Pls 2/79, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1979, pod č. 22, str.207). Uvedený názor
je založen na úvaze, že ustanovení § 183 zák. práce je – vedle ustanovení
upravujících předpoklady vzniku nároku, resp. limitace jeho výše (§ 172, § 179
zák. práce) – součástí celkové skutkové podstaty upravující povinnost k náhradě
škody umožňující v konkrétním případě s přihlédnutím k individuálním okolnostem
případu vystihnout rozsah náhrady škody, který lze po zaměstnanci spravedlivě
požadovat. Odvolací soud tedy v tomto směru postupoval v souladu s hmotným
právem a s již ustálenou judikaturou (srov. kupříkladu rozsudek ze dne
25.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 1330/2004), na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv
měnit.
Nedůvodná je i námitka dovolatele, která při úvaze o neúměrnosti přiznané
náhrady škody vychází z „neoddiskutovatelné skutečnosti“, že žalobci vznikla
škoda ve výši 670.674,- Kč (správně 670.684,- Kč). Nehledě k tomu, že – jak ze
samotné žaloby vyplývá - na tuto pohledávku zaplatila společnost Finanční dům
Gold s.r.o dne 23.11.2004 částku 90.916,- Kč, dovolatel nepřihlíží náležitě k
tomu, že – podle závěrů odvolacího soudu, které nejsou dovoláním napadeny - za
vzniklou škodu žalovaný odpovídá pouze v rozsahu 40% (tedy za 231.907,- Kč). Z
principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák.
práce vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným
porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která
byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 172 odst. 2 a §
179 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 179 odst. 5
zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele. Z logiky věci za těchto
okolností vyplývá, že ke snížení náhrady škody podle ustanovení § 183 zák.
práce může soud přistoupit až poté, co bude za řízení zjištěna výše škody, za
kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce, tedy po
přihlédnutí k hlediskům uvedeným v ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4, 5
zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo
1958/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 111).
Proto ani v projednávaném případě nelze při úvaze o případné moderaci vycházet
z celkové vzniklé škody – jak to činí dovolatel, nýbrž východiskem musí být
částka odpovídající 40% vzniklé škody, za kterou podle závěrů odvolacího soudu
žalovaný skutečně odpovídá.
Dovolateli je však třeba přisvědčit, namítá-li, že odvolací soud jednak
„dostatečně nevyhodnotil“ hlediska významná pro použití mimořádného
zmírňovacího práva soudem a že „přesvědčivě nevyjádřil“, proč je případ
žalovaného výjimečný a hodný mimořádného zřetele.
Ustanovení § 183 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k
individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v
konkrétním případě rozsah náhrady škody, který lze po zaměstnanci spravedlivě
požadovat. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány důvody zvláštního
zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních
hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních
předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován. Vymezení
hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 183 zák. práce tedy závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu. Přitom soud může přihlédnout - kromě
jiného - kupř. k okolnostem vzniku škody, k formě a míře zavinění škody
zaměstnancem apod., tedy ke skutečnostem, které v řízení vyšly najevo (srov. §
132 o.s.ř.) v jiných souvislostech, aniž by je účastníci uváděli.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku –
vycházel z paušální úvahy, že „po zhodnocení všech okolností vzniku škody“ v
nich „lze shledat důvody zvláštního zřetele hodné“. Neuvádí, zda zvažoval kupř.
charakter škody, osobní sociální a majetkové poměry žalovaného, zda přihlížel k
tomu, jakým způsobem se náhrada škody žalovaného dotkne, popřípadě, jaký význam
bude mít neuhrazení škody pro zaměstnavatele apod. Za důvod zvláštního zřetele
hodný je však stěží možné považovat „poněkud lehkomyslné“ jednání žalovaného
vedoucí ke vzniku škody (odvolací soud akcentuje, že žalovaný, i když si
počínal „poněkud lehkomyslně, nejednal úplně svévolně“). Obdobně nelze za důvod
zvláštního zřetele hodný považovat „bohužel mylně“ zhodnocené riziko, do něhož
žalovaný vstupuje. V neposlední řadě v rámci vymezení relativně neurčité
hypotézy právní normy podle ustanovení § 183 zák. práce nelze zohlednit, že
žalovaný „o postupu obchodu informoval svého nadřízeného“, a že se zde
„nesetkal s výslovným nesouhlasem“, neboť není možné jako k důvodu pro moderaci
náhrady škody současně (zároveň) přihlížet ke skutkovým okolnostem, které již
byly důvodem pro poměrné omezení odpovědnosti zaměstnance ve smyslu ustanovení
§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4, 5 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto v jeho měnícím výroku zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř.). Protože se soud prvního stupně věcí nezabýval z
hlediska důvodů, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, zrušil
Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu též toto rozhodnutí a věc
v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. října 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu