USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Mgr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská č. 40, proti žalovanému Bystronic Czech Republic s. r. o. se sídlem v Brně, Škrobárenská č. 507/12, IČO 27726193, zastoupenému Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem se sídlem v Praze 1, Martinská č. 360/2, o 248 412 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 175/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2025, č. j. 49 Co 110/2024-108, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 797,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mgr. Pavla Koska, advokáta se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská č. 40.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2025, č. j. 49 Co 110/2024-108, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023, uveřejněném pod č. 82/2024 Sb. rozh. obč., v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19, sjednotil judikaturu soudů k možnosti zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance závěrem, že zaměstnavatel může odstoupit od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance i na základě smluvního ujednání, podle kterého je zaměstnavatel v uvedené době oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, popřípadě i na základě jinak obdobně sjednané možnosti odstoupení; v řízení, v němž se zaměstnanec po zaměstnavateli domáhá zaplacení peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky, je však soud povinen poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky.
3. Dospěl-li odvolací soud na základě zjištění, že důvod odstoupení žalovaného od konkurenční doložky sjednané se žalobcem uvedený v tomto právním jednání žalovaného (že informace, které žalobce získal během trvání pracovního poměru k žalovanému, přestaly být způsobilé závažným způsobem ztížit jeho činnost) nebyl dán a že odstoupením od konkurenční doložky 2 dny před skončením pracovního poměru účastníků se žalovaný snažil vyhnout povinnosti splnit svůj závazek k vyplacení peněžitého vyrovnání za plnění zákazu konkurence žalobcem, k závěru, že tímto jednáním žalovaný zneužil své sjednané právo odstoupit od konkurenční doložky z jakéhokoliv důvodu a že proto jednání žalovaného nemůže být poskytnuta ochrana, je tento závěr odvolacího soudu (oproti mínění dovolatele) zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu ustálenou výše uvedeným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19, a nijak se neodchyluje ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024, na který poukazuje dovolatel a ve kterém dovolací soud shledal, že obdobně je třeba postupovat i při posuzování odstoupení od konkurenční doložky sjednané ve smlouvě o výkonu funkce člena voleného orgánu obchodní korporace.
4. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu [zejména se skutkovým závěrem, že důvod, kterým žalovaný v řízení před soudy odůvodňoval odstoupení od dohody o konkurenční doložce (že informace, které žalobce získal během trvání pracovního poměru, nebyly způsobilé závažným způsobem ztížit činnost žalovaného a že žalobce nepřišel do styku s žádnými strategickými informacemi ani s informacemi majícími charakter obchodního tajemství), nebyl dán] a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl, zejména znění konkurenční doložky a e-mailové komunikace, ve které žalovaný uvedl, že konkurenční doložku nelze zrušit, jelikož „je to ochrana know-how“ žalovaného a zrušení konkurenční doložky není v jeho zájmu), a že též v dovolání předestírá své vlastní (od soudů odlišné či jimi neučiněné) skutkové závěry (že „žalobce nedisponoval žádnými citlivými informacemi“, že nebyl konkurenční doložkou „fakticky nijak omezen“ a že výběr nového zaměstnání žalobcem nebyl „motivován jeho vázaností konkurenční doložkou“), na základě nichž dochází k jiným právním závěrům než odvolací soud.
5. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
6. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
7. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.
8. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně koncentrace soudního řízení, jestliže zamítl jeho návrh na výslech svědka J. K. a jednatele žalovaného P. K. jako účastníka řízení, neboť v případě, kdy během soudního řízení vyšly najevo nové skutečnosti, měly být připuštěny i tyto „nové“ důkazy, pak přehlíží, že na otázce koncentrace soudního řízení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud návrhu žalovaného na provedení uvedených důkazů nevyhověl nikoliv proto, že by tím byla porušena pravidla o koncentraci řízení, nýbrž z důvodu nadbytečnosti a bezvýznamnosti těchto důkazů (srov. odstavec 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti usnesení rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu