21 Cdo 1942/2023-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně NOJ+SP, s. r. o. se sídlem v Praze 5, Starokošířská č. 6/11, IČO 25778480, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Ludmily č. 252/3, proti žalovaným 1) V. K., zastoupenému Mgr. Markem Konečným, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova č. 2583/15, 2) Ris21 s. r. o. (dříve Aukční centrum Bussmark, s. r. o.) se sídlem v Praze 4, Štúrova č. 1701/55, IČO 27224163, 3) K. U., a 4) SANARMO&COMPANY s. r. o. v likvidaci se sídlem v Praze 5, Klausova č. 2541/15, IČO 28380584, o vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 356/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2023, č. j. 20 Co 3/2023-289, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti usnesení krajského soudu v části výroku I. o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i ve výroku III., se odmítá, jinak se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 11. 2016 u Okresního soudu Praha-západ domáhala, aby soud vyslovil neplatnost nedobrovolné dražby provedené dne 14. 9. 2016 žalovanou 2) jako dražebníkem, při níž žalovaný 3) v postavení vydražitele vydražil nemovitosti ve vlastnictví žalované 4), a to pozemky p. č. XY a p. č. XY zapsané na LV č. XY vedeném pro katastrální území a obec XY. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že (a) žalovaná 2) nebyla oprávněna k vydání dražební vyhlášky, neboť proti žalované 4) jakožto původnímu vlastníku nemovitostí bylo v rozhodné době vedeno insolvenční řízení, čehož si žalovaná 2) musela být vědoma; dále tím, že (b) žalobkyni jako dlužníkovi nebyla zákonem předepsaným způsobem zaslána ani doručena dražební vyhláška, neboť jí nebylo doručováno do datové schránky; že (c) ani žalované 4) jako vlastníkovi nebyla zákonem předepsaným způsobem zaslána ani doručena dražební vyhláška, neboť jí nebylo doručováno do datové schránky; že (d) dražba byla prováděna při neexistenci vykonatelné pohledávky žalovaného 1) v postavení dražebního věřitele; a že (e) žalovaní 1) a 2) uzavřeli od počátku neplatnou smlouvu o provedení dražby.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 11. 2021, č. j. 3 C 356/2016-231, které nabylo právní moci dne 6. 12. 2021, připustil změnu žaloby spočívající v tom, že se žalobkyně domáhá v tomto soudním řízení neplatnosti nedobrovolné dražby uskutečněné dne 25. 8. 2016 (a nikoli 14. 9. 2016), a že navíc spatřuje důvod neplatnosti dražby také v „nedoručení dražební vyhlášky žalobkyni pro tvrzenou neplatnost dohody o převzetí dluhu ze dne 1. 12. 2015 kvůli absenci souhlasu žalobkyně coby dlužníka k uzavření takové dohody“ (II.
výrok téhož usnesení).
2. V návaznosti na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 20 Co 19/2022-249, Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 23. 9. 2022, č. j. 3 C 356/2016-262, řízení zastavil (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení je dána existence překážky věci rozsouzené, neboť řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 40/2017, v němž se žalovaná 4) v postavení žalobce domáhala vyslovení neplatnosti stejné nedobrovolné dražby (tj. dražby konané dne 25. 8. 2016) a v němž na straně žalovaných vystupovali žalovaní 1) až 3), bylo pravomocně skončeno dne 9. 2. 2019, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2018, č. j. 35 Co 380/2018-166, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 3. 2018, č. j. 43 C 40/2017-135. Soud prvního stupně uvedl, že na straně žalované jsou všechny osoby, které byly účastníky řízení v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 40/2017, žalobkyně je osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby dle ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, dále že žalobkyně uplatnila důvody neplatnosti dražby ze zcela shodných důvodů, jako žalobce v řízení sp. zn. 43 C 40/2017, přičemž Obvodní soud pro Prahu 4 neshledal dražbu neplatnou ze žádného z tvrzených důvodů, a že z uvedených důvodů je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 3. 2018, č. j. 43 C 40/2017-135, pro žalobkyni i žalované závazný a vytváří pro ně překážku věci rozsouzené. Soud prvního stupně dále poukázal na skutečnost, že žaloba na neplatnost dražby byla podána opožděně, neboť žalobkyně navrhla změnu žaloby, spočívající v navržení neplatnosti dražby uskutečněné dne 25. 8. 2018, nikoli 14. 9. 2016, po uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2023, č. j. 20 Co 3/2023-289, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), odvolání žalovaného 1) odmítl (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že projednání a rozhodnutí ve věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Dospěl k závěru, že žaloba podaná v tomto řízení a žaloba podaná v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 43 C 40/2017, byly obsahově zcela totožné, že v řízení před soudem I. stupně doplněním tvrzení a navržením nových důkazů žalobcem nedošlo ke změně v žalobě vymezených skutků, že soud prvního stupně nesprávně připustil změnu žaloby a že žalobkyně jen doplnila svá tvrzení a důkazy k již uvedenému skutkovému tvrzení.
4. Proti výroku I a III usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil „otázku překážky litispendence a věci rozsouzené pro toto řízení z důvodu rozhodnutí v soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 40/2017“, když dovolatelka získala nové důkazy a uplatnila nová skutková tvrzení, která soud v předchozím řízení neznal a nerozhodoval o nich, a když se v tomto řízení „fakticky posuzuje neoprávněný zásah do osobních práv dovolatele …, když dovolatel byl nezákonným jednáním vyloučen z účasti na posuzované dražbě, ač ze zákona musel být jejím účastníkem“.
Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku totožnosti skutku a žaloby včetně všech žalobních tvrzení uplatněných v tomto řízení, která jsou rozdílná od těch, která tvrdila a prokazovala žalovaná 4) v řízení vedeném u Okresního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 43 C 40/2017, kteréhož nebyla účastníkem. Dále namítá nesprávné právní posouzení otázky včasnosti podání žaloby dovolatelkou, neboť nedošlo ke změně žaloby, ale k opravě zřejmé nesprávnosti či písařské chyby, a pokládá otázku, zda je povinností soudu, aby se vypořádal v odůvodnění rozhodnutí s veškerými
námitkami účastníka. Dovolatelka podala návrh na odložení právní moci usnesení odvolacího soudu a dále navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Dovoláním žalobkyně bylo usnesení odvolacího soudu napadeno „ve
výrocích I. a III.“ tedy i ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení; dovolání proti těmto výrokům není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; dovolací soud v tomto rozsahu dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Ve vztahu k otázce posouzení včasnosti podání žaloby v souvislosti s namítanou neexistencí změny žaloby, která byla dle dovolatelky ve skutečnosti výhradně opravou zřejmé nesprávnosti či písařské chyby, nelze ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustnost podaného dovolání dovodit. Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že projednání a rozhodnutí ve věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Dovolatelkou vymezená právní otázka tak přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018).
11. V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky, v jakém rozsahu jsou další osoby vázány pravomocným rozhodnutím soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti veřejné dražby. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
13. Procesní situace, rozhodná pro vyřešení výše uvedené otázky, je následující:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 40/2017, jehož účastníky byli účastníci v tomto řízení označení jako žalovaní 1) až 3), se žalobkyně [v tomto řízení označená jako žalovaná 4)] domáhala vyslovení neplatnosti dražby. Rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 43 C 40/2017-135, který následně potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 35 Co 380/2018-166, rozhodl Okresní soud pro Prahu 4 tak, že žaloba, podle které by soud určil, že nedobrovolná dražba uskutečněná dne 25.
8. 2016 je neplatná, se zamítá. Žalobkyně [v tomto řízení označená jako žalovaná 4)] se domáhala vyslovení neplatnosti dražby ze zcela shodných důvodů jako žalobkyně v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 3 C 356/2016. Soud vzal za prokázané, že dokumenty spojené s dražbou přebíral za společnost NOJ+SP, s. r. o. jako dlužníka, a to na základě plné moci jemu udělené jednatelkou společnosti, a také sám jako věřitel zástavce, pan V. K. Dospěl k závěru, že dohoda o převzetí dluhu ze dne 1.
12. 2015 byla dle obsahu smlouvou o přistoupení k dluhu dle ustanovení § 1892 občanského zákoníku, souhlas dlužníka se v takovém případě nevyžaduje, z důvodu pasivní solidarity mohly tak být zásilky doručovány pouze společnosti Nurpan s. r. o., za niž písemnosti přebíral pan V. K. na základě plné moci, společnosti NOJ+SP, s. r. o. doručovány být nemusely. Dražebník nepostupoval v rozporu se zákonem, když byl insolvenční návrh žalobkyně odmítnut s právní mocí tohoto usnesení ke dni 16. 8. 2016 a dražba byla provedena dne 25.
8. 2016, přičemž nebylo třeba dodržet novou lhůtu 60 dnů ke zveřejnění odloženého termínu, neboť se jednalo pouze o opakovaně odložený termín dražby původní. Vyhláška, včetně změněných termínů, byla vyvěšena na úřední desce dle ustanovení § 43 odst. 6 zákona o veřejných dražbách. Ze žádného zákona nevyplývala pro druhou žalovanou povinnost doručovat žalobkyni do datové schránky. Na závěr soud uvedl, že také námitka neexistence titulu je bez právního významu, neboť titulem byly dva pravomocné rozsudky soudu, proto také posoudil smlouvu o provedení dražby jako platnou.
Žalobu tak z uvedených důvodů zamítl. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a doplnil, že žalobkyně navrhla změnu žaloby po uplynutí prekluzivní lhůty. Žalobkyně následně podala návrh na obnovu řízení o vyslovení neplatnosti dražby, a to na základě nově zjištěných skutečností. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19. 11. 2020, č. j. 43 C 40/2017-297, tento návrh zamítl, neboť podmínkou pro povolení obnovy řízení dle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. je, že existují nové skutečnosti, nebo je možno provést důkazy, které mohou přivodit pro navrhovatele obnovy řízení příznivější rozhodnutí ve věci, přičemž tato podmínka splněna není, neboť by soud musel i v případě prokázání nových skutečností konstatovat, že byla žaloba podána opožděně.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2021, č. j.
35 Co
88/2021-337, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti tomuto usnesení usnesením ze dne 3. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 40/2022-396, odmítl, ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1715/22, taktéž odmítnuta.
14. Podle ustanovení § 159a odst. 2 o. s. ř. výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.
15. Podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
16. Podle ustanovení § 83 odst. 2 písm. d) o. s. ř. zahájení řízení v dalších věcech stanovených zvláštními právními předpisy brání též tomu, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky.
17. Podle ustanovení § 48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 18. 9. 2016 (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), každý, do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je dlužníkem, zástavcem, zástavním dlužníkem, účastníkem dražby, dražebním věřitelem nebo navrhovatelem, může navrhnout, aby soud vyslovil neplatnost dražby, pokud dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 36 odst. 1 a 4, § 39 odst. 1 až 7, 9 a 11, § 40 odst. 1 a 2, § 43 odst. 1 až 3 nebo § 46 odst. 1 nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby. Důvodem vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška dlužníkovi, zástavci, nebo zástavnímu dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve stanovené lhůtě zaslal. Není-li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká.
18. Podle ustanovení § 48 odst. 4 zákona o veřejných dražbách každý, do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je účastníkem dražby, dražebním věřitelem nebo navrhovatelem, může navrhnout u soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby, nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 15 odst. 1 až 3, § 39, 42, § 43 odst. 1 až 3, 5 až 7, § 44, § 47 odst. 1 až 12 a v § 49. Důvodem vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška dlužníkovi, zástavci, nebo zástavnímu dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve stanovené lhůtě zaslal. Není-li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká.
19. Podle ustálené judikatury soudů jde o překážku litispendence ve smyslu ustanovení § 83 odst. 2 písm. d) o. s. ř. ve věcech určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách; došlo-li k zahájení řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, je nepřípustné, aby u soudu probíhala jiná (další) řízení o určení neplatnosti stejné veřejné nedobrovolné dražby, jde-li v pozdějším řízení o nárok vyplývající ze stejného jednání nebo stavu, o němž již bylo zahájeno řízení, týká-li se téhož žalovaného a odlišného žalobce (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1002/2005, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura z občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 32/2006).
20. Vyslovit neplatnost veřejné nedobrovolné dražby (dále jen „dražby“, nebo „veřejné dražby“) může soud pouze jestliže je splněn některý z důvodů neplatnosti dražby taxativně vymezených v ustanoveních § 48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách, jen jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle těchto ustanovení oprávněna (aktivně věcně legitimována), byla-li žaloba podána proti těm osobám, které jsou k určení neplatnosti dražby pasivně věcně legitimovány, a bylo-li právo na vyslovení neplatnosti dražby uplatněno ve stanovených lhůtách (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1679/2005, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 126/2006). Řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby se podle ustanovení § 48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách musí z hlediska věcné legitimace účastnit (buď jako žalobci, nebo jako žalovaní) – aniž by tu byla dána jakákoliv výjimka – navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel; na straně žalované je třeba tyto účastníky považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. Účinek rozhodnutí o žalobě se vztahuje na všechny osoby, jejichž práv a povinností se výsledek dražby týká; závěr o platnosti dražby musí pro všechny, jejichž práv a povinností se týká, vyznít stejně, a musí být zajištěno, aby vůči všem byla otázka neplatnosti dražby vyřešena rozhodnutím soudu závazně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2646/2008). Ve vztahu k osobám, jimž přísluší věcná legitimace (ať již aktivní, či pasivní), působí účinky ustanovení § 159a odst. 2 a 4 o. s. ř.; pravomocný rozsudek, jímž byla vyslovena neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, vytváří ve vztahu k těmto osobám překážku věci rozhodnuté (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1002/2021).
21. Výše uvedené závěry nečiní problém ve vztahu k rozsudku, jímž došlo k určení neplatnosti veřejné dražby; předpokladem takového rozhodnutí je zjištění aktivní věcné legitimace žalobce, ověření včasnosti žaloby a prokázání některého z taxativně vymezených důvodů neplatnosti dražby. Je logické, že jedna a tatáž dražba může být zneplatněna pouze jednou, takový rozsudek působí vůči všem osobám výše vyjmenovaným, a to i za situace, že by jim (prokazatelně) svědčil jiný důvod neplatnosti než ten, pro který byla dražba zneplatněna.
22. Zbývá však posoudit, zda uvedená úvaha platí bezvýhradně i v obrácené situaci, tedy v situaci, kdy žaloba na určení neplatnosti dražby byla zamítnuta. K tomu dochází zejména v případě zjištění, že žaloba byla podána opožděně, že žalobce není aktivně věcně legitimován (není osobou vyjmenovanou v ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, popř. sice je, avšak do jeho práv nebylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo), popř. že zde není některý z důvodů neplatnosti dražby.
23. Pakliže ovšem rozsudek vyslovující neplatnost dražby je závazný pouze ve vztahu ke všem aktivně legitimovaným osobám (protože předpokladem takového rozhodnutí je zjištění aktivní věcné legitimace žalobce), nemůže mít stejný důsledek zamítnutí žaloby výlučně pro zjištění nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce (popř. pro zjištění opožděnosti žaloby, kdy není důvod aktivní věcnou legitimaci zjišťovat), neboť jde o rozsudek, který z hlediska vázanosti jde vně okruhu osob, ve vztahu k nimž je rozsudek o určení neplatnosti dražby závazný.
24. Jinak řečeno, rozsudek, zamítající žalobu na určení neplatnosti dražby pouze a výlučně z důvodu opožděnosti anebo nedostatku aktivní věcné legitimace, netvoří překážku věci rozhodnuté (§ 159a odst. 2 a odst. 4 o. s. ř) ve vztahu k jiným žalobám na určení neplatnosti dražby, které byly podány včas, anebo ve vztahu k nimž byla otázka aktivní legitimace (jako otázka předběžná) vyřešena kladně.
25. V ostatních případech, tedy v případě, kdy se soud zabýval platností dražby věcně (tedy z hledisek, pro které lze vyslovit neplatnost dražby, uvedených v ustanovení § 48 odst. 3 nebo 4 zákona o veřejných dražbách), platí závěry uvedené ve výše citované judikatuře, tedy že účinek rozhodnutí o žalobě se vztahuje na všechny osoby, jejichž práv a povinností se výsledek dražby týká; závěr o platnosti dražby musí pro všechny, jejichž práv a povinností se výsledek dražby dotýká, vyznít stejně, a musí být zajištěno, aby vůči všem byla otázka neplatnosti dražby vyřešena rozhodnutím soudu závazně (viz již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2646/2008).
26. Poměřováno těmito okolnostmi, dospěl-li v předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 40/2017 soud k závěru, že nebylo zasaženo do práv žalobkyně [v tomto řízení žalované 4)] a že nedošlo k naplnění podmínek pro určení, že byla veřejná nedobrovolná dražba neplatná, přičemž se soud podrobně zabýval všemi námitkami vznesenými žalobkyní i žalovanými po věcné stránce (které jsou shodné s důvody neplatnosti dražby namítanými žalobkyní v tomto řízení) a odůvodnil řádně své rozhodnutí, ke kterému dospěl na základě důkazů předložených stranami, a nadto dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně, pak je takové rozhodnutí závazné pro všechny osoby věcně legitimované (tedy i pro nynější žalobkyni), ať byly účastny tohoto řízení či nebyly.
27. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku totožnosti skutku a žaloby v tomto řízení a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 40/2017. Uvedla, že rozhodné skutečnosti, které „řádně tvrdila a vylíčila v doplnění žaloby“, nebyly předmětem projednávání v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 40/2017. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká- li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 618/2021). Z obsahu spisu se podává, že v obou porovnávaných věcech uplatnily žalobkyně na základě stejných důvodů tentýž nárok – určení neplatnosti stejné nedobrovolné dražby proti týmž žalovaným, vyplývající ze stejného skutkového stavu. Předmět řízení je totožný jako v předchozím řízení a nastává tak překážka věci rozsouzené ve smyslu ustanovení § 159a odst. 2 a 4 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu je proto i z namítaného hlediska správný.
28. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny.
29. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal v rámci odůvodnění s veškerými námitkami účastníka řízení tak, aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné. Dovolací soud neshledal, že by usnesení odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) bylo nepřezkoumatelné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo řízení zastaveno. Lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim (stejně jako soudy v projednávané věci) staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Dovolací soud žádné pochybení ve smyslu shora uvedeného neshledal, jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily (srov. body 13. – 22. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
30. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu v části, ve které bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
31. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
32. Důvody pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal a nerozhodoval o něm samostatným usnesením, neboť v nejkratším možném termínu (s ohledem na povahu projednávané věci s cizím prvkem) rozhodl přímo o dovolání, čímž odpadla potřeba rozhodování o návrhu na odklad právní moci jakožto návrhu akcesorickém. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu