21 Cdo 1956/2024-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobce T. B., zastoupeného JUDr. Matějem Brožem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, proti žalované LR Airlines, s.r.o., se sídlem v Mošnově, letiště Mošnov, IČO 25367781, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné, Stavbařů č. 2202/34, o 48 032 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 304/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. ledna 2024, č. j. 16 Co 159/2023-348, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 065,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Matěje Brože, advokáta se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2024, č. j. 16 Co 159/2023-348, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Na dovolatelkou předložené otázce, zda „je zaměstnanec povinen být osobně přítomen na pracovišti mimo dobu, kdy vykonává pracovní úkony dle pracovní smlouvy mimo kancelářské prostory zaměstnavatele, jsoucí podstatnou náplní jeho pracovní činnosti dle pracovního zařazení,“ napadené rozhodnutí nezávisí. Obdobně nezávisí ani na otázce, zda „nepřítomnost na pracovišti u profese pilota je neomluvenou absencí, zakládající právo zaměstnavatele krátit zaměstnanci dovolenou“. Odvolací soud tyto otázky neřešil, ani řešit nemusel, neboť napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že žalovaná žalobci předem nerozvrhla pracovní dobu (právě v rámci takového rozvrhu mu měla přidělovat práci) a za této situace nebyla žalovaná oprávněna vykazovat žalobci neomluvenou absenci ani neplacené volno.
3. Otázka, zda je zaměstnanec po dobu přítomnosti na pracovišti povinen vykonávat jinou práci, zejména kancelářskou, přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť ani na této dovolatelkou předložené otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud se sice k této otázce okrajově vyjádřil, učinil tak ovšem pro případ, že by žalovaná žalobci pracovní dobu rozvrhla a v rámci tohoto rozvrhu žalobci práci přidělovala; což, jak uvedeno shora, neučinila. Otázka, zdali by byl žalobce povinen v případě své přítomnosti na pracovišti (v rámci rozvržené pracovní doby) vykonávat jinou práci, zejména kancelářskou, proto není otázkou, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí v této věci závisí.
4. Namítá-li dovolatelka, že žalobce byl mnohokráte dovolatelkou a jejími vedoucími zaměstnanci vyzván k docházce do zaměstnání a že systém evidence pracovní doby byl pořízen jen kvůli žalobci, nepředkládá tím dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo již vyřešenou právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
5. Tvrdí-li dovolatelka v dovolání, že „právě taková dohoda (dohoda o jiné době seznámení s rozvrhem práce – pozn. dovolacího soudu) byla uzavřena a byla taktéž respektována všemi ostatními zaměstnanci s výjimkou žalobce“, a že „pouze žalobce pokračoval v plnění svých pracovních povinností tak, že pokud neletěl, tak se zdržoval doma resp. kdekoliv jinde, než na pracovišti“, je podstatou jejích dovolacích námitek nesouhlas se skutkovými závěry, z nichž vycházel odvolací soud (srov. bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 však nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
6. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
7. Odkazuje-li pak dovolatelka v závěru svého podání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3382/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3327/2022, pak dovolací soud uvádí, že závěry vyjádřené v citované judikatuře nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť sice bylo rozhodováno mezi totožnými účastníky, ale skutkově se jednalo o věc odlišnou, a to o otázku platnosti uzavření kvalifikační dohody distančním způsobem.
8. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v části, ve které směřuje proti výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu