21 Cdo 2015/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Marií Karasovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz č. 82/39, proti žalovanému DIAMO, státní
podnik, odštěpný závod GEAM Dolní Rožínka, se sídlem ve Stráži pod Ralskem,
Máchova č. 201, IČO 00002739, o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp.
zn. 8 C 250/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 2. února 2016 č. j. 15 Co 204/2015-83, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne
28.4.2015 č. j. 8 C 250/2013-68 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu
žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil na náhradě za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.1.2012 do 31.12.2014
částku 601.812,- Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že jako
zaměstnanec žalovaného utrpěl v roce 1979 pracovní úraz – tříštivou zlomeninu
patní kosti vlevo, v důsledku něhož nemohl dále pracovat v podzemí a byl
převeden na práci na povrchu. Pro následky pracovního úrazu mu byl přiznán
částečný invalidní důchod a žalovaný mu řádně vyplácel náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti až do prosince 2011, kdy výplatu
náhrady zastavil s odůvodněním, že ošetřující lékař žalobce odmítl potvrdit
žalobci rozhodující údaje do formuláře nadepsaného „Roční zdravotní osvědčení
příjemce náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“, o
jehož předložení žalovaný požádal žalobce dopisem ze dne 13.6.2011. Ze
znaleckého posudku MUDr. Bohumila Pavlíčka, CSc. ze dne 20.9.2012 přitom
vyplývá, že žalobce „byl pracovním úrazem z roku 1979 výrazně omezen v původním
pracovním zařazení a samozřejmě i v občanském životě“.
Žalovaný namítal, že ze znaleckého posudku, který žalobce zmiňuje v žalobě,
vyplývá, že žalobce utrpěl v roce 2003 „domácí“ (nepracovní) úraz – zlomeninu
těla 1. bederního obratle s částečným poškozením bederní míchy, který „výrazným
způsobem zhoršil zdravotní stav žalobce“, a to tak, že „na současném zdravotním
omezení a poškození se původní pracovní úraz podílí přibližně 40% a nové
poškození z roku 2003 zhruba 60%“. Z uvedených závěrů znaleckého posudku podle
názoru žalovaného „nevyplývá žádný důvod pro obnovení výplaty renty zpětně i do
budoucna, zejména s ohledem na výrazně převyšující obecné poškození zdraví nad
následky pracovního úrazu“.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou mezitímním rozsudkem ze dne 28.4.2015 č. j. 8
C 250/2013-68 určil, že základ žalobního nároku je dán a že „o náhradě nákladů
řízení účastníků a státu bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že, i když žalobce v roce 2003 utrpěl další úraz,
„který jeho zdravotní stav zhoršil ještě více“, ke změně poměrů u žalobce
nedošlo. Zhoršení zdravotního stavu žalobce totiž „nic nemění na skutečnosti,
že následky pracovního úrazu stále přetrvávají a i nadále nedovolují žalobci
vykonávat dosavadní práci“, tedy „úraz z roku 2003 nijak nezměnil poměry
žalobce, a to jeho neschopnost vykonávat dosavadní práci“. Odpovědnost
žalovaného za pracovní úraz z roku 1979 proto podle názoru soudu prvního stupně
stále trvá, „a to v plném rozsahu“, včetně povinnosti vyplácet žalobci
požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.2.2016 č. j. 15
Co 204/2015-83 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil
soudu prvního stupně, že ze zdravotní dokumentace žalobce i ze závěru
znaleckého posudku MUDr. Říhové „lze uzavřít, že na straně žalobce i přes
utrpěný nepracovní úraz v roce 2003 nedošlo k podstatné změně poměrů, které by
byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti“. V důsledku utrpěného pracovního úrazu z roku 1979
žalobce nebyl schopen výkonu práce, kterou vykonával jako horník - lamač, a
„tyto následky přetrvávaly i v dalším období s nepříznivou prognózou, kdy
zdravotní stav se postupně zhoršuje“. Protože po utrpění nepracovního úrazu v
roce 2003 „nedoznalo poškození zdraví žalobce podstatné změny“, žalobce i
nadále nemůže konat práci dle pracovní smlouvy a „pobírá plný invalidní důchod
v příčinné souvislosti s utrpěným úrazem“, odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně dovodil, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti „i nadále trvá“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že „z
dosavadní rozhodovací praxe vyplývá, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního
stavu, jež není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem a jež
vylučuje samo o sobě jakoukoliv výdělečnou činnost, znamená podstatnou změnu
poměrů poškozeného, v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat
zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (viz. 5 Cz 54/78)“. Tuto právní otázku řeší
napadený rozsudek rozdílně. Pro uplatněný nárok žalobce je podle názoru
dovolatele „významné, zda zhoršení zdravotního stavu, které mu od nepracovního
úrazu v roce 2003 znemožňuje výkon práce, kterou konal před vznikem škody, je
nebo není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem z roku 1979“. Tato příčinná
souvislost však podle jeho mínění „ani z jednoho znaleckého posudku nevyplývá“.
Z obou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví je zřejmé, že „pokud by byla
invalidita po nepracovním úrazu z roku 2003 znovu posuzována, odpovídal by
stupeň omezení rovněž plné invaliditě“, že „žalobce není schopen po nepracovním
úrazu dosahovat žádného výdělku“ a že „mezi oběma úrazy není souvislost v tom
směru, že by dřívější pracovní úraz měl podíl na vzniku úrazu pozdějšího, tedy
absentuje příčinná souvislost mezi oběma zdravotními poškozeními žalobce“.
Pozdější nepracovní úraz žalobce je přitom hodnocen jako jednoznačně
závažnější, který celkový zdravotní stav žalobce zhoršil výrazným způsobem,
zejména mobilitu přibližně o polovinu ve srovnání s původním stavem. Tomuto
hodnocení pak odpovídá i procentuální porovnání poškození zdraví žalobce v
posudcích uvedené. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobce,
který byl u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru jako horník – lamač, utrpěl
dne 21.5.1979 pracovní úraz – tříštivou zlomeninu patní kosti vlevo se
zlomeninami článků prstů a zhmožděním okolní kůže a podkoží, pro jehož následky
nebyl schopen své původní práce v podzemí dolu, byl převeden na výkon práce na
povrchu a od 3.12.1979 byl mu přiznán částečný invalidní důchod. Po skončení
pracovního poměru u žalovaného mu byl od 11.2.1986 pro následky pracovního
úrazu přiznán plný invalidní důchod. Dne 19.6.2003 žalobce utrpěl pádem ze
stromu z výšky cca 6 metrů „nepracovní“ úraz – tříštivou zlomeninu těla 1.
bederního obratle s částečným poškozením bederní míchy ve formě částečné
paraparézy (obrny) obou dolních končetin Frankel C (stupnice poškození míchy,
úroveň A-E). Podle posudku znalce MUDr. Bohumila Pavlíčka, CSc. ze dne
20.9.2012 „na současném zdravotním omezení a poškození žalobce se původní
poškození podílí přibližně 40ti %, nové z r. 2003 pak zhruba 60ti%“. Podle
sdělení posudkové lékařky OSSZ ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21.5.2014 „po úraze
v roce 2003 již nedošlo k žádné změně stupně invalidity žalobce, protože plná
invalidita již byla (dříve v souvislosti s pracovním úrazem) přiznána“, avšak
„pokles pracovní schopnosti způsobený úrazem z roku 2003 by v případě
posuzování invalidity (což nebylo třeba) odpovídal rovněž plné invaliditě“.
Podle znaleckého posudku prim. MUDr. Aleny Říhové ze dne 21.11.2014 pro
následky pracovního úrazu v roku 1979 (chronický otok levé nohy a dolního
bérce, porucha citlivosti, středně těžká až těžká porucha hybnosti hlezna,
nehybnost nožních kloubů) byl žalobce schopen chůze s oporou jedné hole. Poté
pro následky nepracovního úrazu z roku 2003 (porucha funkce obou dolních
končetin spojená s oslabením jejich svalstva, úbytkem svalové hmoty a poruchou
citlivosti) byl a je schopen chůze pouze s oporu dvou francouzských holí na
krátkou vzdálenost po rovině, jinak se pohybuje na invalidním vozíku; jedná se
o trvalý, nevyléčitelný stav. Žalovaný platil žalobci náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu až do
31.12.2011, kdy její další výplatu zastavil „s ohledem na výrazně převyšující
obecné poškození zdraví nad následky pracovního úrazu“.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci
samé mimo jiné na vyřešení právní otázky, jaké důsledky pro další trvání nároku
na náhradu za ztrátu na výdělku poskytované z důvodu následků pracovního úrazu
ve smyslu ustanovení § 371 zák. práce představuje skutečnost, že se zdravotní
stav poškozeného zaměstnance později zhorší „z tzv. obecných příčin“ natolik,
že sám o sobě snižuje nebo podstatně omezuje způsobilost zaměstnance k
soustavné výdělečné činnosti. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalovaného je podle
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že se
žalobce se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, která mu měla vzniknout v době od 1.1.2012 do 31.12.2014 – podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2014, tj.
předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č.
266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé
další zákony (dále jen „zák. práce“).
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou
zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce jsou
pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž
došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody
a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné
souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj.
bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu
vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností;
zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno
jeho případné zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo
částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním
úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve
výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem
po poškození, k němuž je třeba připočítat případný plný invalidní nebo částečný
invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny
snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho
neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před
poškozením.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních
úrazech byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud
nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující
pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu
ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce.
Podle ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry
poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se
poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě
povinností.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má
podle ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů
poškozeného (platná právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného
subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v
osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Důsledkem této změny může být,
že od okamžiku, kdy změna nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity)
podle ustanovení § 371 zák. práce zaniká a náhrada za ztrátu na výdělku z
tohoto titulu poškozenému zaměstnanci nadále nepřísluší. Pro závěr, zda došlo k
podstatné změně poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 390 odst. 1 zák.
práce, který je daném případě rozhodující z hlediska posuzování změny
okolností, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro
určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (pro
uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
Změna poměrů zpravidla spočívá ve změnách zdravotního stavu poškozeného
zaměstnance, ať již v kladném či záporném smyslu a ve výdělkových schopnostech
zaměstnance, které jsou s tím spojeny. Ustálená judikatura dovolacího soudu v
tomto směru vychází z názoru, na který upozorňuje i žalovaný v dovolání, že
onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s
utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv
výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů poškozeného (ve smyslu
ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce), v důsledku níž se zaměstnavatel může
úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. ve vztahu k obsahově shodné
dřívější právní úpravě rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.11.1978 sp.
zn. 5 Cz 54/1978, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1980). Změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení §
390 odst. 1 zák. práce se může zaměstnavatel úspěšně domáhat i tehdy, jestliže
tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou
ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou
konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku
před vznikem škody. V obou situacích je zřejmé, že poměry poškozeného, které
byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, se změnily, neboť poškozený by stejně - i kdyby neutrpěl
pracovní úraz - nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci
jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením, a
že jde o změnu (ve srovnání s dosavadním stavem) podstatnou (k tomu srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.3.2002 sp. zn. 21
Cdo 227/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 47). Je
totiž vyloučeno, aby zaměstnavatel odpovídal za ztrátu na výdělku, která by
byla vznikla (z důvodu jakéhokoli zhoršení zdravotního stavu poškozeného „z
tzv. obecných příčin“), i kdyby následků pracovního úrazu nebylo.
V projednávané věci bylo - jak uvedeno výše - zjištěno, že žalobce následkem
úrazu z roku 2003 trpí obrnou (poruchou funkce) obou dolních končetin a
pohybuje se převážně na invalidním vozíku. Uvedené onemocnění, resp. zhoršení
zdravotního stavu znamenající „další zhoršení mobility žalobce“, nemá žádnou
souvislost s utrpěným pracovním úrazem žalobce v roce 1979. Odvolací soud – jak
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvíjí svůj úsudek o tom, že „na
straně žalobce i přes utrpěný nepracovní úraz v roce 2003 nedošlo ke změně
poměrů, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti“, ze skutečnosti, že žalobce pro „přetrvávající“
následky pracovního úrazu z roku 1979 „i nadále nemůže konat práci dle pracovní
smlouvy“, kterou „vykonával jako horník - lamač“, a že „pobírá plný invalidní
důchod v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem“. Odvolací soud však
náležitě neuvážil, že z hlediska změny poměrů ve smyslu ustanovení § 390 odst.
1 zák. práce není rozhodující, zda vůbec, popř. z jakého důvodu byla žalobci
přiznána dávka důchodového zabezpečení (tj. zda se tak stalo v důsledku
pracovního úrazu nebo v důsledku obecného onemocnění), nýbrž podstatná je
okolnost, zda obecná onemocnění (související v daném případě s „nepracovním“
úrazem žalobce z roku 2003) sama o sobě vylučují zaměstnance ze soustavné
výdělečné činnosti, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo, tedy řečeno jinak
- zda (a od kdy) by byl poškozený zaměstnanec v důsledku „tzv. obecných příčin“
neschopen soustavné výdělečné činnosti, i kdyby následků pracovního úrazu
nebylo (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek roč. 2006, poř. č. 76).
Zároveň je třeba mít na zřeteli, že pro naplnění předpokladů odpovědnosti za
škodu podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce nemá význam skutečnost, jakým
způsobem pracovní úraz ovlivnil celkový zdravotní stav poškozeného zaměstnance.
Předmětem odškodnění zaměstnance totiž není zdravotní stav jako takový (ta jeho
část, která byla zhoršena pracovním úrazem), nýbrž ztráta na výdělku, která od
určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky pracovního úrazu. Z tohoto
důvodu je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, kterým se pracovní
úraz podílí na nepříznivém zdravotním stavu poškozeného zaměstnance (srov.
obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
16.12.2013 sp. zn. 21 Cdo 3142/2012, uveřejněného pod č. 41 v časopisu Soudní
judikatura, ročník 2015).
Vzhledem k uvedenému nemohl jako podklad pro posouzení příčinné souvislosti
mezi pracovním úrazem žalobce a jemu vznikající škodou (ztrátou na výdělku)
sloužit posudek znalce MUDr. Bohumila Pavlíčka, CSc. ze dne 20.9.2012,
provedený ve věci jako důkaz listinou, ani znalecký posudek prim. MUDr. Aleny
Říhové, který z tohoto vychází, neboť v prvním případě se znalec vyjadřoval k
tomu, zda pracovní úraz je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu žalobce (dospěl k závěru, že „na současném zdravotním omezení
a poškození žalobce se původní poškození podílí přibližně 40ti%, nové z r. 2003
pak zhruba 60ti%“), a v druhém případě se znalkyně vyjadřovala především k
tomu, jakým způsobem se na celkovém zdravotním stavu žalobce projevují jednak
následky pracovního úrazu z roku 1979, jednak následky nepracovního úrazu z
roku 2003“, jaké práce žalobce byl a je schopen vykonávat od roku 2012 do
současnosti, jaké práce by mohl vykonávat, kdyby nedošlo k úrazu v roce 2003, a
považovala „z hlediska znaleckého za nejvíce podstatné“, že žalobce „není
schopen vykonávat práce horníka – lamače v podzemí dolu pro trvalé následky
pracovního úrazu z roku 1979“, pro které „byla žalobci stanovena trvalá
invalidita od roku 1993“, z čehož dovozovala, že „původní příčina trvalé
invalidity, a to následky pracovního úrazu, trvá beze změny až doposud“. Pro
posouzení věci však bylo podstatné zjištění, zda příčinou, proč žalobce nemohl
vykonávat původní práci horníka – lamače v podzemí, byl a stále je pracovní
úraz z roku 1979 anebo, zda se jeho poměry po „nepracovním“ úrazu v roce 2003
změnily natolik, že by žalobce nemohl vykonávat tuto práci, i kdyby nikdy v
minulosti pracovní úraz neutrpěl. Z dosavadních výsledků dokazování se totiž
naznačuje, že úraz žalobce z roku 2003 a jeho následky (částečná obrna obou
dolních končetin) by samy o sobě způsobily ztrátu schopnosti žalobce k
soustavné výdělečné činnosti, tedy – řečeno jinak, že po úrazu v roce 2003 by
žalobce nebyl schopen soustavné výdělečné činnosti (a tedy ani práce horníka –
lamače v podzemí) i v případě, že by pracovního úrazu nebylo. Za takové situace
by vztah příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku (jeho poklesem) a
pracovním úrazem byl od 19.6.2003, kdy žalobce utrpěl „nepracovní“ úraz, dále
vyloučen, neboť škoda na výdělku by žalobci z obecných příčin i tak vznikla.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu