21 Cdo 202/2013
21 Cdo 439/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v
právní věci žalobce V. Ch., zastoupeného Mgr. Janem Škeříkem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Táborská č. 619/46, proti žalovaným 1) Ing. J. R., a 2) V.
V., oběma zastoupeným Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem v Praze 3,
Čajkovského č. 1640/8, o vyloučení věcí z exekuce, za účasti O. Ch., zastoupené
Mgr. Lenkou Pipkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, a S &
CH, spol. s r.o. se sídlem v Praze 4, K Dýmači č. 23, IČO 45278954, zastoupené
JUDr. Josefem Machem, advokátem se sídlem v Kladně, J. Hory č. 1386, jako
vedlejších účastnic na straně žalobce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 19 C 574/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 9. prosince 2009 č.j. 54 Co 291/2008-235 a o dovolání žalobce a
vedlejší účastnice O. Ch. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.
dubna 2011 č.j. 54 Co 5/2011-362, takto:
I. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince
2009 č.j. 54 Co 291/2008-235 se odmítá.
II. Dovolání vedlejší účastnice O. Ch. proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 8. dubna 2011 č.j. 54 Co 5/2011-362 se odmítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2011 č.j. 54 Co
5/2011-362 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. června 2010 č.j.
19 C 574/2003-270 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Na návrh žalovaných Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 23.9.2003 č.j. 13
Nc 16899/2003-4 ve znění usnesení ze dne 30.3.2004 č.j. 13 Nc 16899/2003-39 a
usnesení ze dne 1.9.2004 č.j. 13 Nc 16899/2003-53 nařídil podle vykonatelného
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22.3.2001 č.j. 9 C 283/94-148 k
uspokojení pohledávky ve výši 28.800.000,- Kč s příslušenstvím exekuci proti
povinným 1) S & CH, spol. s r.o. se sídlem v Praze 4, K Dýmači č. 23, IČO
45278954, 2) O. Ch., a 3) Ing. B. S., a provedením exekuce pověřil soudního
exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D.
Soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D. exekučním příkazem ze dne
8.11.2003 č.j. EX 2957/03-13 nařídil prodej nemovitostí povinných, a "to
nemovitostí zapsaných na LV: 643, Okres: Hlavní město Praha, Obec: P., Kat.
území: Ch.".
Žalobce se žalobou podanou dne 16.12.2003 u Obvodního soudu pro Prahu 4
domáhal, aby z "výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí spolu, co k nemovitosti
patří, vedeného oprávněnými Ing. J. R. a V. V. proti povinným O. Ch., spol. S &
CH, spol. s r.o., zastoupenou jednatelkou O. Ch., a Ing. B. S. pod sp. zn. EX
2957/03 u Exekutorského úřadu pro Prahu 5, resp. pod č.j. 13 Nc 16899/2003 u
Obvodního soudu pro Prahu 4, pod položkou EX 2957/03-58 ze dne 19.11.2003 byly
vyloučeny nemovitosti, zapsané na LV 1031 u k.ú. Ch. pro Katastrální úřad
Hlavní město Praha, a to s tím, co k této nemovitosti patří". Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že byl do exekučního řízení přibrán jako manžel povinné usnesením
soudního exekutora ze dne 19.11.2003 č.j. EX 2957/03-31 a že předmětné
nemovitosti jsou v jeho "výlučném vlastnictví". Žalobce, který nemovitosti
nabyl darem od své matky B. Ch. v roce 1987, je sice v roce 1990 daroval O.
Ch., která mu je však v roce 1994 "vrátila zpět", a vlastnické právo žalobce
bylo (znovu) vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni
31.10.1994. Žalobce má proto k nemovitostem právo, které nepřipouští jejich
prodej v exekuci.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5.3.2008 č.j. 19 C 574/2003-179
rozhodl, že "z exekuce, nařízené Obvodním soudem pro Prahu 4 usnesením ze dne
23.9.2003 č.j. 13 Nc 16899/2003-4 ve znění opravného usnesení ze dne 30.3.2004
č.j. 13 Nc 16899/2003-39 a opravného usnesení ze dne 1.9.2004 č.j. 13 Nc
16899/2003-53 a prováděné soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D.
pod spisovou značkou EX 2957/03, se vylučují pozemky parc. č. 25, 26 a 27 v
kat. území Ch. v hlavním městě Praze", že žalovaní jsou povinni zaplatit
žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 13.711,- Kč a že "ve
vztahu mezi vedlejšími účastníky na straně žalobce a žalovanými nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení". Z provedených důkazů zjistil, že
žalobce předmětné nemovitosti, které nabyl na základě darovací smlouvy ze dne
19.1.1987 od B. Ch., daroval smlouvou ze dne 9.8.1990 manželce O. Ch., že
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.2.1994 sp. zn. 10 Nc 122/93,
které nabylo právní moci dne 11.3.1994, byl zamítnut návrh na předběžné
opatření, kterým mělo být O. Ch. zakázáno "zcizovat předmětné nemovitosti", a
že dne 27.10.1994 uzavřeli O. Ch. a žalobce "smlouvu o vrácení daru a zřízení
věcného břemene", kterou obdarovaná O. Ch. "vrátila" žalobci předmětné
nemovitosti (vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce byl zapsán do
katastru nemovitostí dne 14.11.2001 s účinky ke dni podání návrhu na vklad
31.10.1994) a že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6.11.2001 č.j. 10
Nc 2838/2001-5, které nabylo právní moci dnem 31.1.2002, bylo O. Ch. zakázáno
"zcizit" předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně dovodil, že O. Ch. byla
předběžným opatřením odňata možnost nakládat s nemovitostmi "více než sedm let
po podání návrhu na vklad" a že žalobce se "na základě darovací smlouvy" stal
jejich vlastníkem "v roce 1994"; protože majetek nabytý darováním nepatří do
společného jmění manželů, má žalobce k předmětným nemovitostem vlastnické
právo, které nepřipouští jejich prodej v exekuci. Námitku žalovaných, že
smlouva ze dne 27.10.1994 byla uzavřena "účelově kvůli zkrácení uspokojení
věřitelů", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že se "nejedná o
skutečnost, která by měla za následek absolutní neplatnost smlouvy" a že
"takovému právnímu úkonu je možno odporovat za podmínek uvedených v ustanovení
§ 42a občanského zákoníku".
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.12.2009 č.j. 54
Co 291/2008-235 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Poté, co dovodil, že z obsahu smlouvy ze dne 27.10.1994 "vyplývá, co je
předmětem darování, jakož i to, že dárkyně zamýšlela bezúplatně převést
vlastnictví k nemovitostem na žalobce, který to akceptoval", což "je pro
darování dostačující", odvolací soud vytknul soudu prvního stupně v první řadě,
že se nezabýval tím, zda smlouva ze dne 27.10.1994 nebyla z obou stran uzavřena
v úmyslu zkrátit věřitele, neboť v takovém případě by byla podle ustálené
judikatury soudů neplatným právním úkonem, a že žalobce by tedy v takovém
případě nemohl být vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud dále
poukázal na to, že ještě před rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu
vlastnického práva ve prospěch žalobce, které bylo vydáno dne 14.11.2001, vydal
soud dne 6.11.2001 předběžné opatření, kterým zakázal O. Ch. nakládat s
předmětnými nemovitostmi, a soud prvního stupně pochybil, jestliže "nijak
neposoudil možný význam předběžného opatření pro řízení u správního orgánu
podle předpisů účinných v tu dobu".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno "naprosto
stejným způsobem" jako odvolání vedlejší účastnice O. Ch. v exekučním řízení,
kde "však bylo shledáno odvolacím soudem jako opožděné", čímž se "vady
exekučního řízení přenášejí do řízení o vyloučení hmotného majetku z výkonu
rozhodnutí", že při jednání u odvolacího soudu nebyl udělen "prostor k ústnímu
jednání" vedlejší účastnici O. Ch., že odvolací soud "aplikuje ve svém
rozhodnutí ustanovení zákona, jež v době rozhodné ještě neexistovala" a že
"opakovaně nezjistil řádným způsobem okruh účastníků". Žalobce navrhl, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 15.6.2010 č.j. 19 C 574/2003-270
zamítl žalobu, aby "z exekuce, nařízené Obvodním soudem pro Prahu 4 usnesením
ze dne 23.9.2003 č.j. 13 Nc 16899/2003-4 ve znění opravného usnesení ze dne
30.3.2004 č.j. 13 Nc 16899/2003-39 a opravného usnesení ze dne 1.9.2004 č.j. 13
Nc 16899/2003-53 a prováděné pověřeným soudním exekutorem JUDr. Jurajem
Podkonickým, Ph.D. pod sp. zn. EX 2957/03, byly vyloučeny pozemky parc. č. 25,
26 a 27 v kat. území Ch. v hl. m. Praze", a rozhodl, že žalobce a vedlejší
účastníci na straně žalobce jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na
náhradě nákladů řízení 70.650,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Nussbergera.
Poté, co nově zjistil, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6.11.2001
sp. zn. 10 Nc 2838/2001, kterým bylo O. Ch. zakázáno "zcizit" předmětné
nemovitosti, bylo vydáno na návrh podaný u soudu dne 1.11.2001, bylo doručeno
O. Ch. a Katastrálnímu úřadu Praha - město dne 12.11.2001 a potvrzeno usnesením
odvolacího soudu ze dne 16.1.2002, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 30.11.2001 č.j. 10 Nc 2847/2001-6 "ve spojení s usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 16.1.2002 č.j. 21 Co 6/2002-16" byl rovněž žalobci uložen "zákaz
zcizení předmětných nemovitostí" a že O. Ch. byla "odsouzena pro jiný skutek
právně kvalifikovaný jako trestný čin podvodu", soud prvního stupně dovodil, že
žalovaným se "nepodařilo prokázat, že darovací smlouvu by žalobce uzavíral v
úmyslu zkrátit věřitele", a že proto je třeba na "darovací smlouvu ze dne
27.10.1994" hledět jako na platný právní úkon. Žalobci však vlastnické právo k
předmětným nemovitostem nevzniklo, neboť "vklad neměl být katastrálním úřadem
proveden", protože O. Ch. "v době rozhodování katastrálního úřadu již nebyla
oprávněna s nemovitostmi disponovat ve smyslu zcizení vlastnického
práva" (katastrální úřad rozhodl o povolení vkladu rozhodnutím ze dne
13.11.2011, ačkoliv mu bylo dne 12.11.2001 doručeno usnesení, kterým bylo O.
Ch. zakázáno zcizit předmětné nemovitosti, a tentýž den bylo usnesení doručeno
také O. Ch.). Soud prvního stupně na straně jedné připustil, že "postup
katastrálního úřadu, který byl nečinný sedm let, ve svém důsledku žalobce velmi
výrazně poškodil", na druhé straně však zdůraznil, že "pojem nakládání s
nemovitostmi zahrnuje nejen hmotněprávní úkony, ale též podání návrhu na vklad
vlastnického práva dle dříve uzavřené smlouvy, jakož i setrvání na návrhu dříve
podaném, o němž dosud nebylo rozhodnuto", a uzavřel, že žalobce se "přes
povolený vklad vlastníkem předmětných nemovitostí nestal" a že nemovitosti jsou
nadále ve vlastnictví O. Ch. a lze je "exekučně postihnout".
K odvolání žalobce a obou vedlejších účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 8.4.2011 č.j. 54 Co 5/2011-362 změnil rozsudek soudu prvního stupně "jen
tak, že výše nákladů činí 35.450,- Kč"; jinak jej potvrdil a rozhodl, že
žalobce a vedlejší účastnice na jeho straně jsou povinni zaplatit žalovaným na
náhradě nákladů odvolacího řízení 12.300,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana
Nussbergera. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že katastrální
úřad neměl vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce povolit, neboť manželce
žalobce O. Ch. bylo předběžným opatřením doručeným katastrálnímu úřadu dne
12.11.2001 (tedy po dni podání návrhu na vklad, ale ještě před rozhodnutím o
něm) zakázáno disponovat s předmětnými nemovitostmi. Podle odvolacího soudu
tento závěr "vystihuje jak princip ochrany věřitele, tak význam předběžného
opatření vydaného soudem"; kdyby totiž "předběžné opatření ukládající účastníku
zdržet se dispozic s nemovitostí nebylo pro správní orgán vedoucí vkladové
řízení závazné, nemělo by žádný smysl". Odvolací soud je přesvědčen, že "soudní
rozhodnutí zakazující nakládání s předmětem vkladového řízení mají na toto
probíhající řízení vliv", což lze dovodit především z ustanovení § 159a odst. 4
občanského soudního řádu, podle kterého je v rozsahu závaznosti výroku
pravomocného rozsudku pro účastníky výrok závazný též pro všechny orgány, a z
ustanovení § 167 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy se na usnesení přiměřeně
použijí ustanovení o rozsudku. Protože se žalobce nestal vlastníkem předmětných
nemovitostí, nemůže být vylučovací žaloba důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a obě vedlejší účastnice
dovolání.
Žalobce ve svém dovolání namítá, že postup katastrálního úřadu byl plně v
souladu "s legislativou platnou a účinnou v rozhodném období", neboť
"ustanovení § 2 odst. 3 a § 5 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění platném k
12.11.2001, které výslovně říkají, že právní účinky vkladu vznikají na základě
pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen
příslušnému orgánu republiky, a to proto, aby přechod vlastnického práva
korespondoval s okamžikem projevu vůle stran hmotněprávního aktu o převodu
vlastnického práva, přičemž katastrální úřad přezkoumává podmínky pro povolení
vkladu, a výslovně i to, zda není smluvní volnost účastníků vkladového řízení
nijak omezena, ke dni podání návrhu na vklad". Na žalobce by tedy mělo být
pohlíženo jako vlastníka předmětných nemovitostí již od 31.10.1994, tedy od
data podání návrhu na vklad, ke kterému je rozhodnutí katastrálního úřadu
účinné a ke kterému byly splněny všechny zákonné předpoklady pro přechod
vlastnického práva. Žalobce navrhl, aby dovolací soud "zrušil rozsudek
odvolacího soudu" a aby věc "vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně".
Vedlejší účastnice O. Ch. ve svém dovolání uvedla, že "ke dni, ke kterému měl
být zápis vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí posuzován, tj. k
31.10.1994, neexistovalo žádné rozhodnutí soudu, které by omezovalo smluvní
volnost dovolatelky ve vztahu k dotčeným pozemkům", a že dovolatelka "byla
zcela nepochybně oprávněna pozemky platně na žalobce převést". Dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Řízení o dovolání vedlejší účastnice společnosti S & CH, spol. s r.o. bylo
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.2.2012 č.j. 19 C 574/2003-465,
potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7.6.2012 č.j. 54 Co
217,218/2012-482, zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku z dovolání.
Žalovaní navrhli, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto. Uvedli, že "soudy
učinily správně právní závěry, pokud se týče posouzení nabytí vlastnického
práva žalobcem ve vztahu k předběžnému opatření ze 6.11.2001 a svá rozhodnutí i
náležitě odůvodnily".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podaná proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
9.12.2009 č.j. 54 Co 291/2008-235 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8.4.2011 č.j. 54 Co 5/2011-362 podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."),
neboť napadená rozhodnutí byla vydána v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.12.2009 č.j.
54 Co 291/2008-235, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení, není přípustné ani podle ustanovení § 237 o.s.ř.,
neboť jím odvolací soud nerozhodl ve věci samé, ani podle ustanovení § 238, §
238a a § 239 o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto
ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a
o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v
ustanovení § 239 o.s.ř. (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 6.9.2007 sp. zn. 21 Cdo 1800/2006, které bylo uveřejněno pod č.
11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008). Dovolání žalobce proti tomuto
usnesení odvolacího soudu proto Nejvyšší soud ČR odmítl podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
Dovolání podané vedlejší účastnicí O. Ch. proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 8.4.2011 č.j. 54 Co 5/2011-362 bylo podáno osobou, která k tomuto
mimořádnému opravnému prostředku není oprávněna (subjektivně legitimována)
[srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2003
sp. zn. 25 Cdo 162/2003, které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004]. Dovolání vedlejší účastnice O. Ch. proto
Nejvyšší soud ČR podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b)
o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8.4.2011 č.j. 54 Co 5/2011-362 bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti
němuž je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) soudy zjištěno
(správnost skutkových zjištění v tomto směru žalobce nezpochybňuje), že žalobce
předmětné nemovitosti, které nabyl na základě darovací smlouvy ze dne 19.1.1987
od své matky B. Ch., daroval smlouvou ze dne 9.8.1990 své manželce O. Ch.;
darovací smlouva byla registrována rozhodnutím býv. Státního notářství pro
Prahu 4 ze dne 13.8.1990 pod sp. zn. 4 R I 730/90. Dne 27.10.1994 sjednali
žalobce a jeho manželka O. Ch. smlouvu, v níž uvedli, že O. Ch. "touto smlouvou
vrací" žalobci předmětné nemovitosti (pozemky v k.ú. Ch.), že důvodem "pro
vrácení daru" je "poškození" žalobce "postupem" O. Ch., a "to především tím, že
byla provedena výstavba provozní budovy penzionu s likvidací původního
rodinného domu, který obsahoval bytovou jednotku a možnost bydlení" pro žalobce
"včetně nezletilých dětí", a "touto smlouvou dochází k narovnání poté, co" O.
Ch. "uznává svá pochybení vůči" žalobci "z titulu poškození jeho práv při
nakládání s darovanou nemovitostí, když toto nakládání odporovalo původním
představám darujícího i dobrým mravům", že žalobce "souhlasí s vrácením daru i
přes to, že pro stavební změny dar nelze vrátit zcela v původní podobě",
žalobce "se cítí poškozen, i když pokud jde o odhadní cenu přijímá zpět věc
nominálně vyšší hodnoty, nicméně vrácený dar neuspokojuje dostatečně základní
bytové a další potřeby přijímajícího", a že se zřizuje ve prospěch žalobce
věcné břemeno "k provozní budově zbudované na vrácených pozemcích" v blíže
vymezeném rozsahu.
Podle ustanovení § 630 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013) se dárce může domáhat vrácení
daru, jestliže se obdarovaný chová vůči němu nebo členům jeho rodiny tak, že
tím hrubě porušuje dobré mravy.
V ustanovení § 630 občanského zákoníku je - jak dovodila již ustálená
judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
15.12.2005 sp. zn. 33 Odo 563/2004, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25.11.2004 sp. zn. 33 Odo 253/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2009
sp. zn. 33 Cdo 3001/2009 a další) - upraven zvláštní způsob zániku darovacího
vztahu v důsledku právního úkonu učiněného dárcem. Okamžikem jednání
obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v ustanovení § 630 občanského
zákoníku, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po
obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto
práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel
obdarovanému; dárce může svůj právní úkon učinit jakoukoliv formou (písemně
nebo ústně, výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co
chtěl projevit), a to i tehdy, byla-li předmětem darovací smlouvy nemovitost.
Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému
se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se
vlastnictví dárce k věci s účinky ex nunc, a obdarovaný, který se tak stal
neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat (§ 126 odst. 1 občanského
zákoníku). Protože vydání daru dárci není zvláště upraveno, řídí se analogicky
ustanoveními občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení.
V projednávané věci žalobce - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů -
uplatnil po obdarované (své manželce O. Ch.) právo na vrácení daru (jeho
části), který jí poskytl darovací smlouvou ze dne 9.8.1990. V případě, že k
požadovanému vrácení daru byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 630
občanského zákoníku, obnovilo se žalobcovo vlastnické právo k pozemkům v k.ú.
Ch. dnem, kdy jeho požadavek na vrácení daru (právní úkon učiněný ústně nebo
písemně) došel obdarované O. Ch.
Smlouva "o vrácení daru a zřízení věcného břemene", sjednaná mezi žalobcem a O.
Ch. dne 27.10.1994, zjevně není - jak vyplývá již z jejího obsahu - darovací
smlouvou (smlouvou, kterou by O. Ch. darovala žalobci předmětné nemovitosti)
nebo jiným právním úkonem, kterým by nakládala (disponovala) s předmětnými
nemovitostmi. Jde o právní úkon, jehož smyslem byla (kromě zřízení věcného
břemene) deklarace obnovení vlastnického práva žalobce (vydání daru žalobci ve
smyslu ustanovení § 126 odst.1 občanského zákoníku), k němuž došlo z důvodu
vrácení daru, poskytnutého O. Ch. darovací smlouvou ze dne 9.8.1990. Právní
účinky takové smlouvy o vydání daru se tedy neodvíjejí od toho, zda a kdy podle
ní bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. K vrácení daru žalobci ve
skutečnosti došlo - za předpokladu, že byly splněny požadavky ustanovení § 630
občanského zákoníku - dnem, v němž obdarované O. Ch. došel žalobcův požadavek
(ústní nebo písemný) na vrácení daru.
Z uvedeného vyplývá, že soudy při rozhodování věci vycházely z chybného
právního posouzení, jestliže se zabývaly otázkou, zda katastrální úřad měl či
neměl povolit podle smlouvy ze dne 27.10.1994 vklad vlastnického práva k
předmětným nemovitostem ve prospěch žalobce. Správně se soudy měly zabývat tím,
zda se O. Ch. chovala vůči žalobci nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě
porušila dobré mravy, a zda tedy žalobce po ní požadoval vrácení daru (jeho
části) v souladu s ustanovením § 630 občanského zákoníku; bude-li zjištěno, že
se O. Ch. takovým způsobem zachovala, bude také podložen závěr, že se žalobce
stal vlastníkem předmětných nemovitostí (žalobcovo vlastnické právo k
předmětným nemovitostem se ex nunc obnovilo) již v roce 1994.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu
4) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu