U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy
ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. K. a 2)
K. K., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního
soudu Praha-západ
pod sp. zn. 15 C 194/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 19. února 2009, č. j. 28 Co 23/2009-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 13. října 2008, č. j. 15 C
194/2008-53, uložil žalovaným povinnost do 1 měsíce od právní moci rozsudku
vyklidit
a vyklizené žalobkyni odevzdat „nemovitosti zapsané na LV 756 vedené
Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště P., pro katastrální území D. B., a
to dům čp. 222 na parcele, parcelu stp. o výměře 518 m², zastavěná plocha
a nádvoří a parc. o výměře 449 m², charakter zahrada“ (výrok I.), a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2009, č. j. 28 Co 23/2009-125,
rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. ve lhůtě k vyklizení tak, že
tato lhůta činí dva měsíce od právní moci tohoto rozsudku; jinak jej potvrdil a
rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění
do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.
s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá,
že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních; proto v něm
lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Námitkami, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (konkrétně že o vznesené námitce podjatosti
soudkyně, která rozhodovala v prvním stupni, nerozhodl samostatně před vydáním
rozhodnutí
o odvolání a že porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí soudu tím, že
neposkytl poučení, že smlouva o zřízení věcného břemene se mu jeví jako
neplatná), žalované uplatnily dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř. Výhradou, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku podjatosti a že
jsou zde „důvodné pochybnosti
o nepodjatosti soudce,“ uplatnily žalované zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1
písm. e/ o. s. ř. Dovolací soud neměl možnost se těmito výtkami zabývat, neboť
ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a
§ 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§
242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemohou. K posouzení
důvodnosti namítané zmatečnosti slouží žaloby
pro zmatečnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2002, sp.
zn.
29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 32/2003). Jelikož napadené rozhodnutí nespočívá na posouzení procesních
otázek (tj. nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o
procesní právo), nemůže otázka vad řízení splňovat kritéria ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. a navíc by ani neměla judikatorní přesah (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2.
2008,
sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1549/08).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
žalované zpochybňují správnost právního závěru odvolacího soudu, že darovací
vztah zaniká okamžikem, kdy projev vůle dárce na vrácení daru dojde
obdarovanému,
a prosazují právní názor, že zamýšlené právní účinky jednostranného
hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho
vlastnictví ex nunc, nastávají až právní mocí rozhodnutí soudu podle § 630 obč.
zák. Takto nastolená otázka nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí ve věci
samé zásadně právně významným. V rozhodovací praxi soudů je jednoty v názoru,
že v § 630 obč. zák. je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu
jednostranným právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které
naplňuje znaky uvedené v tomto ustanovení, vzniká dárci právo domáhat se
vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem
darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy
jeho projev vůle došel obdarovanému. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce
o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se
původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci ex nunc a
obdarovaný, který se stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat (§
126 odst. 1 obč. zák.). Tato povinnost přitom není závislá na tom, zda dárce
uplatnil u soudu právo na vrácení daru (srovnej rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 6. 2. 1996, sp. zn. 20 Co 72/1995, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy
č. 9/1998, str. 234, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1620/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/,
pod C 1598, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo
563/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 83/2006,
a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006).
Žalované tak k dovolacímu přezkumu nepředložily otázku, kterou dovolací soud
dosud neřešil a odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou
soudů. Proto se žalovaným nepodařilo zpochybnit ani právní závěr odvolacího
soudu, že k zániku dispozičních oprávnění obdarovaného A. K. k darovaným
nemovitostem došlo dne 3. 2. 2004 (tj. okamžikem doručení výzvy k vrácení daru)
a že smlouva
o zřízení věcného břemene v jejich prospěch, kterou uzavřely dne 24. 8. 2007 s
A. K., je tudíž neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák.
Rovněž posouzení otázky, zda je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy
ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. požadavek žalobkyně na vyklizení předmětných
nemovitostí žalovanými, resp. aby tato povinnost nebyla podmíněna zajištěním
bytové náhrady, není způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. Žalované sice argumentují nesprávným právním posouzením věci,
avšak podle obsahu jejich dovolacích námitek (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé,
že ve skutečnosti uplatnily nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř, jehož použití je zde vyloučeno. Při podrobném popisu vlastní verze skutku
totiž vytkly odvolacímu soudu nesprávně, resp. nedostatečně zjištěný skutkový
stav věci ústící v nesprávný závěr, že výkon práva žalobkyně na vyklizení
nemovitostí (resp. na vyklizení nemovitostí bez zajištění bytové náhrady) není
v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Jejich argumentace
zpochybňující správnost posouzení této právní otázky je tak založena na
výhradách skutkového charakteru.
Mimo rámec řečeného se sluší ještě poznamenat, že řešení otázky, zda výkon
práva žalobkyně je či není v souladu s dobrými mravy, navíc postrádá významový
přesah do širšího kontextu soudní praxe a nejde proto o otázku zásadního
právního významu, pro jejíž řešení by bylo možno přiznat dovolání přípustnost
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR ze dne 25. 1. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000,
uveřejněná v Souboru pod C 23/1 a C 71/1). Úvahu soudu založenou na aplikaci §
3 odst. 1 obč. zák. nelze zobecnit, má význam právě a jen pro projednávanou
věc, neboť je v každém konkrétním případě podložena zcela jedinečnými
zjištěními a odvíjí se od posouzení všech zvláštností každého případu
individuelně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2001, sp.
zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru pod C 308, dále usnesení ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn.
26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. 2.
2005,
sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací
soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni
v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla
proti žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu