21 Cdo 2083/2020-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce M. D., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Dušanem
Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, proti žalované NC
Line a. s. se sídlem v Suchdole nad Odrou, Komenského č. 233, IČO 04020022,
zastoupené Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova
č. 244/18, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu
v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 235/2019, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2020, č. j. 16 Co 217/2019-70, takto:
Usnesení krajského soudu se mění takto:
Usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 11. 2019, č. j. 13 C
235/2019-57, se mění tak, že se řízení nezastavuje.
Žalobce se žalobou podanou dne 13. 8. 2019 u Okresního soudu v Novém Jičíně
domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018,
daná žalovanou, je neplatná. Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 13. 11. 2019, č. j. 13 C
235/2019-57, řízení zastavil a rozhodl, že žalobci bude po právní moci tohoto
usnesení vrácen soudní poplatek ve výši 1000 Kč, a dále zavázal žalobce k
povinnosti zaplatit žalované náklady řízení ve výši 6 776 Kč. Dospěl k závěru,
že projednání věci brání překážka litispendence, neboť dosud nebylo pravomocně
skončeno řízení o neplatnost téže výpovědi, které bylo zahájeno již dne 1. 4. 2019. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 1. 2020, č. j. 16 Co 217/2019-70, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a zavázal žalobce k
povinnosti zaplatit žalované náklady řízení ve výši 3 751 Kč. Ztotožnil se se
závěrem soudu prvního stupně, že meritornímu rozhodnutí ve věci brání překážka
věci zahájené, neboť „předmětem řízení vedeného před Okresním soudem v Novém
Jičíně pod sp. zn. 13 C 235/2019 je stejná věc, která je předmětem řízení před
stejným soudem pod sp. zn. 13 C 100/2019“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek
hmotného i procesního práva, které v rozhodovací praxi nebyly vyřešeny, resp.,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Má za to, že překážka věci zahájené nemůže existovat, neboť v
každém z obou řízení je tvrzen jiný skutkový základ, který má vždy jiný právní
následek; zatímco podstatou řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně
pod sp. zn. 13 C 100/2019 je tvrzení žalobce o tom, že výpověď z pracovního
poměru ze dne 28. 10. 2018 nebyla žalobci doručena, resp. nebyla doručena
řádně, což má za následek (i s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 630/2015) její „neexistenci“ (tedy nikoliv
neplatnost), v tomto řízení o neplatnost téže výpovědi je její řádné doručení
(dne 3. 6. 2019) postaveno najisto. Rozdíl mezi oběma řízeními je tedy ve
skutkovém vylíčení rozhodných skutečností k vyřešení otázky řádného doručení
této výpovědi. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení
soudu prvního stupně, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
usnesení, proti němuž je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné,
neboť otázka, z jakých skutečností lze dovodit totožnost skutku v řízeních o
určení neplatnosti jedné a téže výpovědi z pracovního poměru, dosud nebyla v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena,
přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
žalobce je opodstatněné.
Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§ 83
odst. 1 o. s. ř.). Překážka věci zahájené (litispendence) podle ustanovení § 83 o. s. ř. patří k
podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo
zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Pro posouzení, zda je tu překážka věci
zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném
řízení. Překážka věci zahájené uvedená v ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. brání tomu,
aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné
řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok
nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu
řízení a týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v
různých řízeních rozdílné procesní postavení, například vystupují-li v jednom
řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se
týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní
nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo
1525/2010). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v
jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl
způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů
vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 795/2019). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce podal dne 29. 3. 2019 k Okresnímu soudu v Novém Jičíně (kde je věc
vedena pod sp. zn. 13 C 100/2019) proti žalované žalobu o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru, která byla dána žalobci přípisem ze dne 23. 10. 2018 podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Uvedl, že jeho pracovní poměr u
žalované byl založen pracovní smlouvou ze dne 1. 9. 2015, na jejímž základě
vykonával žalobce pro žalovanou práci na pracovní pozici asistent jednatelů pro
strategické řízení. Žalobce s výpovědí věcně nesouhlasil a dále namítal, že mu
výpověď nebyla doručena v souladu s § 334 odst. 1 zákoníku práce. Žalovaná se
totiž rozhodla doručit žalobci výpověď rovnou prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb. Žalobci tak není známo, který konkrétní den žalovaná výpověď
žalobci zaslala, k jakému dni byla výpověď uložena na poště, zda byla
doručována doporučeně apod. Dne 1. 10. 2019 žalobce rozšířil žalobu o určení,
že jeho pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 1. 9. 2015 stále trvá,
vycházeje z původně uvedených skutkových tvrzení, přičemž dále ještě uvedl, že
žalovaná mu tutéž výpověď již bezpochybně účinně doručila dne 3. 6. 2019.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 630/2015,
uveřejněném pod číslem 118/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní, Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že podle
právní úpravy zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinné po 1. 1. 2012 (tedy
poté, co nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony), výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem může mít (vyvolat) v
pracovněprávních vztazích sledované právní následky, jen jestliže byla (řádně)
doručena zaměstnanci. V případě, že výpověď z pracovního poměru nebyla (řádně)
doručena zaměstnanci, nezpůsobuje to – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 – její neplatnost. Právní úprava pracovněprávních vztahů vychází v
době od 1. 1. 2012 ze zásady, že účinky výpovědi z pracovního poměru
nenastávají již v době, kdy zaměstnavatel tento právní úkon učinil (kdy
projevil vůli směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí), ale teprve k
okamžiku, kdy výpověď z pracovního poměru byla (řádně – v souladu s výše
uvedenými zákonnými požadavky) doručena zaměstnanci; dokud – jak se uvádí v
důvodové zprávě k návrhu zákona č. 365/2011 Sb. – „nebyl právní úkon doručen,
neexistuje“. Ukáže-li se tedy, že zaměstnavatel projevil vůli rozvázat pracovní
poměr se zaměstnancem výpovědí, avšak zaměstnavatelova písemná výpověď z
pracovního poměru nebyla zaměstnanci (řádně) doručena, nelze hovořit ani o tom,
že by šlo o neplatný právní úkon; ve skutečnosti taková výpověď z pracovního
poměru vůbec „neexistuje“ a v pracovněprávních vztazích účastníků pracovního
poměru je třeba postupovat stejně, jako kdyby k výpovědi z pracovního poměru
nikdy nedošlo. Z uvedeného je nutno dovodit závěr, že pro to, aby žaloba o určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru výpovědí byla úspěšná, je třeba tvrdit (vyjma
věcných důvodů neplatnosti) též i den jejího řádného doručení (již pro účely
posouzení včasnosti žaloby); vzhledem k tomu, že vymezení skutku v žalobě ze
dne 29. 3. 2019 (ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 13 C 100/2019)
spočívá na zpochybnění řádnosti doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne
23. 10. 2018, které měla žalovaná učinit někdy v měsíci říjnu nebo listopadu
2018 a že poprvé je skutkově tvrzeno řádné doručení téže výpovědi až v žalobě
ve věci této (tedy v podání ze dne 13. 8. 2019), a to dne 3. 6. 2019, je zcela
zjevné, že z hlediska skutkového vymezení nároku [bez ohledu na to, že
skutkovému tvrzení o absenci řádného doručení výpovědi z pracovního poměru v
této věci neodpovídá žalobní petit (k otázce rozdílu mezi absencí právně
relevantního tvrzení jako důvodu neurčitosti a právním omylem při jinak
perfektním vylíčení právně rozhodných skutečností srov. např. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005)] se
nemůže jednat o případ totožnosti skutku. Jak dále vyplynulo ze skutkových závěrů, tvrzení o řádném doručení výpovědi z
pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018 bylo poprvé uplatněno v žalobě doručené
dne 13. 8.
2019 (tedy ve věci této), kdežto v řízení ve věci Okresního soudu v
Novém Jičíně sp. zn. 13 C 100/2019 byla tato informace sdělena až v podání,
doručeném dne 1. 10. 2019 (tedy později), a pakliže není možno informaci o
(prvním nesporném) řádném doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018 v podání ze dne 1. 10. 2019 považovat za tzv. „dolíčení dalšího
relevantního skutku“ (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2645/2019, resp. odůvodnění výše citovaného
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005), není
možno dovodit překážku litispendence a řízení ve věci této zastavit (83 odst. 1, § 104 odst. 1 o. s. ř.). Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení
ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení
odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se
řízení nezastavuje [§ 243d písm. b), § 220 odst. 1 o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu