21 Cdo 2086/2019-548
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce AREARCHA a. s. se sídlem v Hodoníně, Národní třída č. 1754/96, IČO
26732459, zastoupeného JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně,
Lidická č. 1005/23, proti žalovanému M-art, a. s. se sídlem v Hodoníně, třída
Bří Čapků č. 2857/4, IČO 25333739, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem,
advokátem se sídlem v Praze, Sokolská č. 1788/60, o určení vlastnického práva
žalobce k nemovitým věcem a o vzájemné žalobě o určení vlastnického práva
žalovaného k nemovitým věcem, za účasti UMMAGUMMA, spol. s r. o. se sídlem v
Hodoníně, Pravoslava Veselého č. 1306/7, IČO 25337238, zastoupeného Mgr. Janem
Mackem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, jako vedlejšího
účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn.
10 C 74/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
29. listopadu 2018 č. j. 38 Co 219/2017-491, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. května
2017 č. j. 10 C 74/2011-460 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16.
ledna 2019 č. j. 10 C 74/2011-494 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Hodoníně k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 8. 3. 2011 domáhal
určení, že je „výlučným vlastníkem nemovitostí vedených v katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín,
zapsaných na listu vlastnictví č. 17934, pro k. ú. a obec Hodonín, a sice
pozemku par. č. St. 2768 o výměře 17045 m2 (zastavěná plocha a nádvoří),
pozemku par. č. St. 7796 o výměře 1484 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku
par. č. 2080/4 o výměře 2105 m2
(ostatní plocha – silnice), budovy č. p. 2857 v Hodoníně (průmyslový objekt),
stojící na pozemku par. č. St. 2768 a budovy bez čp/če v Hodoníně (průmyslový
objekt), stojící na pozemku par. č. St. 7796“ (dále jen „předmětné
nemovitosti“). Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k předmětným nemovitostem nabyl
vlastnické právo jako účastník veřejné dražby nedobrovolné ze dne 2. 9. 2003 v
souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. V únoru 2011 žalobce obdržel od Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště Hodonín, výzvu, zda trvá na zápisu svého vlastnického
práva k předmětným nemovitostem s tím, že byl upozorněn na možnost duplicitního
zápisu vlastnického práva, neboť „na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně
je patrné, že v roce 1999 měl být zdejším katastrálním úřadem proveden vklad
vlastnického práva ve prospěch žalovaného“. Protože katastrální úřad provedl ve
vztahu k předmětným nemovitostem tzv. duplicitní zápis, má žalobce naléhavý
právní zájem na určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal, aby bylo určeno, že předmětné
nemovitosti jsou v jeho vlastnictví. Uvedl, že veřejná nedobrovolná dražba, na
kterou se odvolává žalobce, byla neplatná a neúčinná, a že proto na jejím
základě nemohlo dojít k nabytí předmětných nemovitostí žalobcem; skutečným
vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný, který je nabyl kupní smlouvou
ze dne 27. 11. 1997 od prodávajícího Kamleithner-Trade ČSFR spol. s r. o. Prodávající však předmětné nemovitosti prodal ještě jednou, a to kupní smlouvou
ze dne 5. 12. 1997 společnosti Beta plus, spol. s r. o., a na návrh společnosti
Beta plus, spol. s r. o., došlo k zápisu vlastnického práva této společnosti k
předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí s účinky ke dni 17. 12. 1997,
zatímco návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch
žalovaného na základě kupní smlouvy ze dne 27. 11. 1997 byl zamítnut
rozhodnutím Katastrálního úřadu v Hodoníně ze dne 25. 9. 2003 č. j. V-1037/2000-706; rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2010 č. j. 35
C 59/2003-97, 35 C 62/2003-35 bylo na základě žaloby žalovaného rozhodnuto, že
se nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu v Hodoníně tak, že se povoluje
vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaného. Soud
dospěl (mimo jiné) k závěru, že kupní smlouva ze dne 5. 12. 1997 uzavřená mezi
společností Kamleithner-Trade ČSFR spol. s r. o. jako prodávajícím a
společností Beta plus, spol. s r. o., jako kupujícím je absolutně neplatná.
Žalovaný má za to, že veřejná nedobrovolná dražba ze dne 2. 9. 2003, od níž
žalobce odvozuje své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, je rovněž
neplatná, protože proběhla za situace, kdy Okresní soud v Hodoníně usnesením o
předběžném opatření ze dne 5. 5. 2003 sp. zn. 4 C 610/2003 ve sporu vedeném
mezi společností Beta plus, spol. s r. o., jako žalobkyní a společností JANK
GROUP, spol. s r. o., jako žalovanou uložil společnosti JANK GROUP, spol. s r. o., jako zástavnímu věřiteli povinnost zdržet se jednání směřujících k
nedobrovolné dražbě předmětných nemovitostí. Společnost JANK GROUP, spol. s r. o., přesto na základě ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (toto
ustanovení bylo později Ústavním soudem zrušeno) navrhla provedení dražby a
dražba se uskutečnila, přestože i dražebník, společnost D., věděl o nařízeném
předběžném opatření. Žalovaný se „neplatnosti dražby“ domáhal v řízení vedeném
u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 661/2004; řízení bylo ukončeno
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 38 Co 179/2006,
kterým byla žaloba žalovaného zamítnuta „z formálně procesních důvodů“, protože
nebyla podána i proti dražebníkovi. Tato skutečnost však podle žalovaného
nebrání, aby v nynějším řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem soud
přihlédl k tomu, že nedobrovolná dražba předmětných nemovitostí ze dne 2. 9. 2003 je absolutně neplatná. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 7. 4. 2014 č. j. 10 C 74/2011-294
žalobě vyhověl, vzájemnou žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 26 716 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Pokorného. Poté, co dovodil, že oba účastníci mají na požadovaných
určeních vlastnictví naléhavý právní zájem, z výsledků dokazování zjistil, že k
zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobce došlo
na základě dvou potvrzení o nabytí vlastnictví v dražbě nedobrovolné ze dne 8. 9. 2003 a že tato veřejná nedobrovolná dražba se uskutečnila podle ustanovení §
36 odst. 2 a 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 9. 5. 2005 na návrh dražebního věřitele JANK GROUP, spol. s
r. o., který uzavřel s Komerční bankou, a. s., dne 9. 10. 2002 smlouvu o
postoupení pohledávek za společností Kamleithner-Trade ČSFR spol. s r. o. a
Kamleithner-Slokov, spol. s r. o., za cenu 2 500 000 Kč, přičemž celková výše
pohledávek za společností Kamleithner-Trade ČSFR spol. s r. o. činila 18 481
236,02 Kč a postoupené pohledávky byly zajištěny zástavním právem na
předmětných nemovitostech. O průběhu veřejné nedobrovolné dražby ze dne 2. 9. 2003 soud prvního stupně zjistil, že se dražba uskutečnila, i když v řízení
vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 610/2003 (jednalo se o
řízení, v němž se společnost Beta plus, spol. s r. o., jako žalobkyně vůči
žalovaným společnostem JANK GROUP, spol. s r. o., AREARCHA a. s. a D. domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zdržet se jednání, které „vede k
zásahu do výkonu vlastnického práva žalobkyně“ k předmětným nemovitostem,
přičemž společnost Beta plus, spol. s r. o.
své vlastnické právo dovozovala z
kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1997 sjednané se společností Kamleithner-Trade ČSFR
spol. s r. o.) bylo usnesením ze dne 5. 5. 2003 č. j. 4 C 610/2003-47 nařízeno
předběžné opatření, kterým bylo společnosti JANK GROUP, spol. s r. o., uloženo
„zdržet se jednání směřujících k nedobrovolné dražbě“ předmětných nemovitostí. Usnesení o nařízení předběžného opatření „ze dne 5. 5. 2013“ nebylo
katastrálnímu úřadu doručeno; na předmětném LV je však zapsáno „předběžné
opatření ze dne 16. 7. 2003“, které bylo katastrálnímu úřadu doručeno dne 5. 9. 2003 a jehož zápis do katastrálního operátu byl proveden dne 16. 9. 2003. Posléze Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 25. 3. 2010 č. j. 4 C
610/2003-522 žalobu společnosti Beta plus, spol. s r. o., zamítl. K zápisu
vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem došlo na základě kupní
smlouvy ze dne 27. 11. 1997, kterou společnost Kamleithner-Trade ČSFR spol. s
r. o. jako prodávající převedla na žalovaného předmětné nemovitosti, a to za
kupní cenu ve výši 26 000 000 Kč, přičemž žalovaný byl seznámen se zástavními
právy zřízenými na předmětných nemovitostech k zajištění pohledávek Komerční
banky, a. s. Žalovaný návrh na vklad svého vlastnického práva na základě této
smlouvy podal až v roce 2000, tedy teprve poté, co společnost Kamleithner-Trade
ČSFR spol. s r. o. prodala předmětné nemovitosti „opětovně“ již zmíněnou kupní
smlouvou ze dne 5. 12. 1997 společnosti Beta plus, spol. s r. o. (vlastnické
právo ve prospěch této společnosti bylo do katastru nemovitostí zapsáno s
právními účinky ke dni 17. 12. 1997). S ohledem na tento předchozí zápis
katastrální úřad zamítl návrh žalovaného na zápis jeho vlastnického práva k
předmětným nemovitostem, avšak toto rozhodnutí katastrálního úřadu bylo
nahrazeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2010 č. j. 35 C
59/2003-97, 35 C 62/2005-35, kterým bylo – poté, co soud uzavřel, že pozdější
kupní smlouva ze dne 5. 12. 1997 uzavřená se společností Beta plus, spol. s r. o., je absolutně neplatná – rozhodnuto, že vklad vlastnického práva žalovaného
na základě kupní smlouvy ze dne 27. 11. 1997 se povoluje; rozsudek nabyl právní
moci dne 19. 1. 2011. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný se v řízení
vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 661/2004 domáhal, aby
byla prohlášena za neplatnou veřejná nedobrovolná dražba ze dne 2. 9. 2003;
okresní soud sice žalobě vyhověl, avšak Krajský soud v Brně žalobu zamítl pro
nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť žaloba nesměřovala i vůči
dražebníkovi D., a zamítnut byl rovněž návrh žalovaného na obnovu tohoto
řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že veřejná nedobrovolná dražba ze dne 2. 9. 2003 se uskutečnila na návrh dražebního věřitele JANK GROUP, spol. s r. o.,
podaný v souladu s ustanovením § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách, ve znění pozdějších předpisů účinném do 9. 5. 2005, že společnost
JANK GROUP, spol. s r. o., se v souladu s ustanovením § 36 odst.
3 zákona o
veřejných dražbách stala dražebním věřitelem, a že soudu tedy nepřísluší
přezkoumávat, zda byla takto provedená nedobrovolná dražba platná či nikoliv,
neboť neplatnost veřejné nedobrovolné dražby lze „konstatovat pouze ve
zvláštním řízení“ upraveném v ustanoveních § 48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných
dražbách. Za vlastníka předmětných nemovitostí je proto třeba pokládat žalobce,
kterému vzniklo vlastnické právo na základě příklepu učiněného při nedobrovolné
veřejné dražbě. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalovaný by „vzniklým
problémům a nejasnostem“ pravděpodobně předešel, kdyby „neotálel“ s podáním
návrhu na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, a že
ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách sice bylo nálezem Ústavního
soudu ze dne 8. 3. 2005 zrušeno, avšak vlastnické právo nabyté na základě
příklepu ve veřejné nedobrovolné dražbě uskutečněné v době před zrušením tohoto
ustanovení zůstává zachováno. K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně rozsudkem ze
dne 10. 9. 2015 č. j. 38 Co 298/2014-344 změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, „jen tak, že se určuje, že žalobce je
výlučným vlastníkem pozemků parc. č. st. 2768, zastavěná plocha a nádvoří, o
výměře 17045 m2, jehož součástí je stavba č. p. 2857, průmyslový objekt,
pozemku parc. č. st. 7796, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1484 m2, jehož
součástí je budova bez č. p./č. e., průmyslový objekt, a pozemku parc. č. 2080/4, ostatní plocha, o výměře 2105 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín, na LV č. 17934, pro obec a
katastrální území Hodonín“, ve výroku o zamítnutí vzájemné žaloby jej potvrdil,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 25 567 Kč k
rukám advokáta JUDr. Miroslava Pokorného, a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 986 Kč k rukám advokáta
JUDr. Miroslava Pokorného. Dospěl k závěru, že žalobce nabyl své vlastnické
právo k předmětným nemovitostem „ke dni 8. 9. 2003“ na základě příklepu
uděleného „v nedobrovolných dražbách konaných dne 2. 9. 2003, které nebyly v
příslušném řízení prohlášeny za neplatné“ (žalovaný neuspěl v řízení o určení
neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby konané dne 2. 9. 2003 vedeném u
Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 661/2004). K námitkám žalovaného a
vedlejšího účastníka o neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby ze dne 2. 9. 2003 odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uvedl, že „soud v tomto
řízení o určení vlastnického práva nemůže posuzovat platnost této dražby, a to
ani jako otázku předběžnou“, a k tvrzení žalovaného, že je vlastníkem
předmětných nemovitostí na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2010 č. j. 35 C 59/2003-97, 35 C 62/2003-35 odvolací soud konstatoval, že
tímto rozsudkem nebylo rozhodnuto o určení vlastnického práva žalovaného k
předmětným nemovitostem, nýbrž šlo o rozhodnutí podle části páté občanského
soudního řádu, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v Hodoníně ze
dne 25. 9. 2003 č. j. V-1037/2000-706 rozhodnutím soudu a byl povolen vklad
vlastnického práva žalovaného podle smlouvy ze dne 27. 11. 1997 s právními
účinky vkladu ke dni 31. 3. 2000. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 7. 2016 č. j. 21 Cdo
959/2016-372 zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že každé jednání
prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na jeho účet licitátorem) nelze pokládat
za veřejnou dražbu, že z ustanovení § 2 písm.
a) zákona o veřejných dražbách je
nutné dovodit, že veřejnou dražbou je jen takové jednání, které je veřejné,
které se koná na základě návrhu navrhovatele (na podkladě smlouvy o provedení
dražby uzavřené mezi navrhovatelem a dražebníkem), které se uskutečňuje na
předem určeném místě, jehož smyslem (účelem) je přechod vlastnického nebo
jiného práva k předmětu dražby, při němž se licitátor obrací na předem neurčený
okruh osob, které se dostavily za účelem činit podání, s výzvou činit nabídky a
které je ukončeno buď udělením příklepu tomu, kdo za stanovených podmínek
učinil nejvyšší podání, nebo tím, že nebylo učiněno ani nejnižší podání, a jen
jestliže bylo provedeno osobou, která má k provádění dražeb příslušné
živnostenské oprávnění, a že jde-li o veřejnou nedobrovolnou dražbu, musí být
rovněž řádně doloženo, že navrhovatelem dražby je dražební věřitel, který je
legitimován požadovat uspokojení své pohledávky z výtěžku dražby; jinak by
totiž smyslem (účelem) jednání prováděného dražebníkem nebylo (nemohlo být)
uspokojení pohledávky dražebního věřitele, ale – objektivně vzato – jiný cíl,
který by získání výtěžku z přechodu vlastnictví na základě dražby jen
předstíral (fingoval). Jednání, které by neodpovídalo všem uvedeným požadavkům,
nelze podle názoru dovolacího soudu považovat za veřejnou nedobrovolnou dražbu;
i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby podle
ustanovení § 48 odst. 3, 4 nebo 5 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí
nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné
právní ochrany. Dovolací soud dospěl k závěru, že při veřejné nedobrovolné
dražbě má navrhovatel dražby postavení dražebního věřitele (oprávnění požadovat
uhrazení své pohledávky z výtěžku dražby) nejen v případě, že mu pohledávka
byla přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezem
nebo založena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti
stanovené zvláštním právním předpisem, popřípadě že je zajištěna zástavním
právem k dražené nemovitosti, ale pouze tehdy, jestliže mu nebrání ve vymáhání
pohledávky cestou veřejné nedobrovolné dražby rozhodnutí soudu nebo jiný úřední
zákaz; v případě, že při dokládání postavení dražebního věřitele byla zachována
běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu
požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba
pokládat oprávnění navrhovatele dražby požadovat uhrazení své pohledávky z
výtěžku dražby za doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že mu vymáhaná
pohledávka nesvědčila nebo že mu bylo zakázáno požadovat její uspokojení cestou
veřejné nedobrovolné dražby; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel
může nabýt vlastnické právo k předmětu dražby i bez ohledu na to, zda
navrhovatel dražby měl právní postavení dražebního věřitele. Dovolací soud
vytknul soudům, že se v projednávané věci řádně nezabývaly tvrzením žalovaného,
že navrhovatel veřejné nedobrovolné dražby a dražebník „úmyslně mařili výkon
soudního rozhodnutí“ – usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 5. 2003 č. j.
4 C 610/2003-47, kterým bylo navrhovateli dražby uloženo „zdržet se jednání
směřujících k nedobrovolné dražbě předmětných nemovitostí“, a že při právním
posouzení věci opomenuly, že k přechodu vlastnictví k předmětu dražby na
vydražitele navzdory platně uskutečněné veřejné nedobrovolné dražbě nemusí
dojít. Podle názoru dovolacího soudu se správně soudy měly zabývat (též) tím,
zda navrhovatel dražby doložil své oprávnění podat návrh na provedení veřejné
nedobrovolné dražby (a legitimaci uzavřít smlouvu o provedení takové dražby)
dražebníku tak, aby u dražebníka při zachování běžné (obvyklé) opatrnosti
nevznikla pochybnost o oprávnění navrhovatele k podání návrhu na uskutečnění
dražby, přičemž tuto pochybnost je třeba zkoumat nejen k okamžiku uzavření
smlouvy o provedení dražby, ale také zejména v době provedení dražby. Okresní soud v Hodoníně poté rozsudkem ze dne 24. 5. 2017 č. j. 10 C
74/2011-460 žalobu zamítl, vyhověl vzájemné žalobě žalovaného a uložil žalobci
povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 75 728 Kč k rukám
advokáta JUDr. Tomáše Sokola a vedlejšímu účastníkovi 10 643 Kč k rukám
advokáta Mgr. Jana Macka. „Na pokyn“ Nejvyššího soudu se zabýval tím, zda
navrhovatel dražby „doložil své řádné oprávnění podat návrh na provedení
veřejné nedobrovolné dražby dražebníku tak, aby u dražebníka při zachování
běžné opatrnosti nevznikla pochybnost o oprávnění navrhovatele k podání návrhu
na uskutečnění dražby, v okamžiku uzavření smlouvy o provedení dražby a k
okamžiku doby provedení dražby“. Zjistil, že Okresním soudem v Hodoníně bylo
dne 5. 5. 2003 v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 610/2003 vydáno předběžné
opatření, kterým bylo uloženo společnosti JANK GROUP, spol. s r. o., zdržet se
jednání směřujícího k nedobrovolné dražbě předmětných nemovitostí, že toto
opatření bylo této společnosti doručeno dne 13. 5. 2003 a že katastrálnímu
úřadu nebylo doručeno, že společnost JANK GROUP, spol. s r. o., „přesto“ dne 6. 5. 2003 uzavřela s dražebníkem D. „smlouvu o dražbě“ předmětných nemovitostí a
že dne 16. 7. 2003 pak Okresní soud v Hodoníně „vyslovil, že předběžné opatření
z 5. 5. 2003 je předběžně vykonatelné a toto bylo doručeno společnosti JANK
GROUP s. r. o. dne 21. 7. 2003 a katastrálnímu úřadu v Hodoníně dne 5. 9. 2003
a zapsáno bylo v listu vlastnickém 15. 9. 2003“, a dovodil, že tím, že dne 2. 9. 2003 došlo k nedobrovolné dražbě nemovitostí na návrh společnosti JANK
GROUP, spol. s r. o., přesto, že tato společnost věděla o předběžném opatření,
které jí ukládalo zdržet se dražby předmětných nemovitostí, společnost JANK
GROUP, spol. s r. o., porušila povinnost uloženou jí vykonatelným usnesením o
nařízení předběžného opatření, neboť podle § 76f občanského soudního řádu je po
doručení předběžného opatření této společnosti (od 13. 5. 2003) každé další
jednání společnosti neplatné, pokud nerespektuje zákaz uvedený v předběžném
opatření. Soud prvního stupně „vyšel z toho, že v době konání dražby bylo již
předběžné opatření 4 C 610/2003-47 ze dne 5. 5.
2003 zapsáno v katastru
nemovitostí na LV a navíc již od roku 2001 byla na tomto LV vyznačena plomba v
souvislosti s dřívější žalobou“, a dospěl k závěru, že pokud tedy dne 2. 9. 2003 přesto došlo k dražbě nemovitostí na návrh společnosti JANK GROUP, spol. s
r. o., nemohla být tato společnost v době dražby platným navrhovatelem dražby. Tím, že došlo 2. 9. 2003 k nedobrovolné dražbě, bylo podle názoru soudu prvního
stupně porušeno „ustanovení § 46b) z. 26/2000 Sb.“ a od dražby mělo být
upuštěno „dle § 46/c) tohoto zákona“; od data 13. 5. 2003 pak každé další
jednání společnosti JANK GROUP, spol. s r. o., bylo neplatné podle § 76f
občanského soudního řádu. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že navrhovatel
dražby v době jejího konání nebyl oprávněn navrhnout dražbu, a vlastníkem
předmětných nemovitostí „shledal žalovaného“. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2018 č. j. 38
Co 219/2017-491 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé
jen tak, že upřesnil označení předmětných nemovitostí ve smyslu ustanovení §
506 odst. 1 a § 3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů
řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „pokud bylo v předchozích řízeních
jednoznačně prokázáno“, že usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2003 č. j. 4 C 610/2003-47, jímž bylo společnosti JANK GROUP, spol. s r. o.,
uloženo zdržet se jednání směřujících k nedobrovolné dražbě předmětných
nemovitostí, bylo uvedené společnosti doručeno dne 13. 5. 2003, tj. před
provedením veřejné nedobrovolné dražby, „nelze než dovodit, že ke dni provedení
dražby, tj. k 2. 9. 2003, nebyl navrhovatel oprávněn k podání návrhu na
provedení dražby ani oprávněn činit jakékoliv kroky směřující k realizaci
dražby, neboť jakékoliv takové jednání bylo v rozporu s existujícím a v této
době platným soudním rozhodnutím“. Pokud omezení z tohoto rozhodnutí pro
navrhovatele dražby plynoucí navrhovatel dražby v době provedení dražby
„případně dražebníku zamlčel“, nelze podle názoru odvolacího soudu takovéto
jednání navrhovateli dražby přičítat v jeho prospěch „ve smyslu naplnění
podmínek realizace veřejné nedobrovolné dražby“. Odvolací soud uzavřel, že v
důsledku porušení povinností uložených usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze
dne 5. 5. 2003 č. j. 4 C 610/2003-47 navrhovateli dražby ke dni jejího konání
dne 2. 9. 2003, tj. v době, kdy byl navrhovatel dražby s obsahem tohoto
rozhodnutí seznámen, nemohlo se jednat o veřejnou dražbu „v intencích ust. 2
písm. a) zák. č. 26/2000 Sb. ve znění účinném od 30. 4. 2004, a udělením
příklepu v této dražbě se žalobce vlastníkem předmětných nemovitých věcí
nestal“. Okresní soud v Hodoníně poté usnesením ze dne 16. 1. 2019 č. j. 10 C
74/2011-494 rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení
žalovanému 78 191 Kč a vedlejšímu účastníkovi 25 330 Kč, oběma „k rukám
právního zástupce žalovaného“. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2018 č. j.
38 Co 219/2017-491
podal žalobce dovolání, kterým podle jeho obsahu tento rozsudek napadl ve
výrocích o věci samé. Namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
959/2016 „vydané v tomto řízení je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR“ a věc má být posouzena jinak. Podle
dovolatele se „v prvé řadě“ jedná o právní otázku, zda má v době, kdy byla již
uzavřena smlouva o provedení dražby mezi navrhovatelem dražby a dražebníkem,
doručené předběžné opatření ve znění neodpovídajícím ustanovení § 48 odst. 5
zákona o veřejných dražbách ukládající navrhovateli dražby „zdržet se jednání
směřujícího k nedobrovolné dražbě“ předmětných nemovitostí nějaký vliv na
nabytí vlastnického práva vydražitele ve veřejné dražbě nedobrovolné konané
poté dražebníkem (kterému žádná povinnost uložena nebyla a nebylo prokázáno
žádné další jednání navrhovatele dražby), a pokud ano, zda má takovéto
předběžné opatření za následek neplatnost dražby, nebo to, že by se vůbec
nejednalo o dražbu. Odvolací soud se podle názoru dovolatele odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe rovněž při řešení otázky, zda vůbec může být žalobou
o určení vlastnictví zpochybňováno vlastnické právo vydražitele k nemovitosti,
kterou nabyl příklepem ve veřejné nedobrovolné dražbě realizované podle zákona
o veřejných dražbách za situace, kdy nebylo pravomocným soudním rozhodnutím
určeno, že je veřejná nedobrovolná dražba neplatná. Za otázku, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pak považuje otázku,
co je předmětem „jednání směřující k nedobrovolné dražbě předmětných
nemovitostí“ a zda jednání dražebníka lze považovat za jednání navrhovatele
dražby. Dovolatel má za to, že „tehdejší žalobce“ Beta plus, spol. s r. o.,
nevyužil možnosti navrhnout relevantní předběžné opatření podle zákona o
veřejných dražbách, které by bylo vůbec způsobilé nějak relevantně ovlivnit
průběh, konání či výsledek dražby. Dále namítá, že z rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 959/2016 vydaného „v tomto řízení“ v žádném případě
nevyplývá, že na vydražitele vlastnictví nepřešlo, že mělo být předmětem
dalšího dokazování, zda byl postup „v souladu se zákonem o dražbách“, nicméně
soudy obou stupňů se k tomu v dalším řízení postavily v rozporu se skutečností,
že předchozí rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena k dalšímu
řízení, tak, jakoby šlo o hotovou věc, a nikterak se nezabývaly ani tím, co
vlastně navrhovatel dražby poté, co podal řádně a oprávněně návrh na provedení
dražby před doručením předběžného opatření, ještě učinil, ani tím, „co vlastně
podle rozhodnutí 21 Cdo 959/2016 měl dražebník zkoumat v den konání dražby: zda
byl návrh na provedení dražby řádně podán oprávněným navrhovatelem“, a ani tím,
co konkrétně bylo oním „jednáním dražbu navrhujícího dražebního věřitele
směřujícího k nedobrovolné dražbě“ v době až poté, co oprávněně navrhl dražbu. Odvolací soud totiž neříká, jaké „kroky směřující k realizaci dražby“ vzal za
prokázány, a pokud je tím myšleno to, že dražebník dne 2. 9.
2003 dražby konal,
znamenalo by to podle mínění dovolatele jednak retroaktivní účinek předběžného
opatření, a jednak to, že jednání dražebníka je připisováno navrhovateli
dražby. Dovolatel má za to, že okolnost, že dražebnímu věřiteli bylo předběžným
opatřením soudu uloženo „zdržet se jednání směřujícího k nedobrovolné dražbě“,
nezakládá nějaký svébytný důvod nicotnosti dražby ve smyslu rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 959/2016, který by existoval zcela nezávisle na
zákonu o veřejných dražbách, ale naopak spadá do rámce úpravy podle zákona o
veřejných dražbách (do rámce „vyslovení neplatnosti dražby soudem“), a že
otázky, které měly soudy podle tohoto rozhodnutí dovolacího soudu prokazovat v
dalším řízení o určení vlastnictví nemovitostí, „jsou jednoznačně záležitosti
spadající do předmětu řízení o určení neplatnosti dražby, tedy otázkou již ve
dvou předchozích řízeních o vyslovení neplatnosti dražby posuzovanou a
pravomocně rozhodnutou“, kterou v jiném řízení (včetně řízení o určení
vlastnictví předmětu dražby) nelze řešit. „Nehledě na to“ je však podle názoru
žalobce „prokázáno“, že oprávnění navrhovatele dražby podat návrh na provedení
veřejné nedobrovolné dražby ke dni 6. 5. 2003 bylo dražebníku doloženo tak, že
u dražebníka při zachování běžné (obvyklé) opatrnosti nevznikla pochybnost o
oprávnění navrhovatele k podání návrhu na uskutečnění dražby, a to ani ke dni
uzavření smlouvy o provedení dražby, ani v době provedení dražby. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť odvolací soud
správně dovodil, že v důsledku porušení povinností uložených usnesením
Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2003 č. j. 4 C 610/2003-47 navrhovateli
dražby ke dni jejího konání dne 2. 9. 2003, tj. v době, kdy byl navrhovatel
dražby s obsahem tohoto rozhodnutí seznámen, nemohlo se jednat o veřejnou
dražbu „v intencích ustanovení zákona č. 26/2000 Sb. ve znění účinném od 3. 4. 2004“ a udělením příklepů v této dražbě se žalobce vlastníkem předmětných
nemovitostí nemohl stát. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s.
ř.). V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení právní otázky, zda (popřípadě za jakých podmínek) lze pokládat za
veřejnou nedobrovolnou dražbu jednání prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na
jeho účet licitátorem), ačkoliv dražbu navrhujícímu dražebnímu věřiteli bylo
předběžným opatřením soudu uloženo „zdržet se jednání směřujících k
nedobrovolné dražbě“ předmětných nemovitostí. Protože při řešení této právní
otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
veřejná nedobrovolná dražba, při níž byly (měly být) vydraženy předmětné
nemovitosti, byla (měla být) provedena dne 2. 9. 2003 – podle zákona č. 26/2000
Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb. a č. 517/2002 Sb.,
tedy ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen „zákon o veřejných dražbách“). Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že i když byla zaplacena
cena dosažená vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o
platnou dražbu (žaloba o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby podle
ustanovení § 48 odst. 3, 4 nebo 5 zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla
podána, nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), nemusí být
udělení příklepu vždy důvodem pro nabytí vlastnictví nebo jiného práva k
draženému předmětu. Každé jednání prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na
jeho účet licitátorem) totiž nelze pokládat za veřejnou dražbu. Z ustanovení §
2 písm. a) zákona o veřejných dražbách je nutné dovodit, že veřejnou dražbou je
jen takové jednání, které je veřejné, které se koná na základě návrhu
navrhovatele (na podkladě smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi
navrhovatelem a dražebníkem), které se uskutečňuje na předem určeném místě,
jehož smyslem (účelem) je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu
dražby, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob, které se
dostavily za účelem činit podání, s výzvou činit nabídky a které je ukončeno
buď udělením příklepu tomu, kdo za stanovených podmínek učinil nejvyšší podání,
nebo tím, že nebylo učiněno ani nejnižší podání, a jen jestliže bylo provedeno
osobou, která má k provádění dražeb příslušné živnostenské oprávnění. Jde-li o
veřejnou nedobrovolnou dražbu, musí být rovněž řádně doloženo, že navrhovatelem
dražby je dražební věřitel, který je legitimován požadovat uspokojení své
pohledávky z výtěžku dražby; jinak by totiž smyslem (účelem) jednání
prováděného dražebníkem nebylo (nemohlo být) uspokojení pohledávky dražebního
věřitele, ale – objektivně vzato – jiný cíl, který by získání výtěžku z
přechodu vlastnictví na základě dražby jen předstíral (fingoval).
Jednání,
které by neodpovídalo všem uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou
nedobrovolnou dražbu; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné
nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 nebo 5 zákona o veřejných
dražbách, nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno,
nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany. V občanském soudním řízení, v němž
jeho účastník uvádí, že své vlastnické nebo jiné právo získal vydražením ve
veřejné dobrovolné dražbě, vydražitel tvrdí a prokazuje všechny skutečnosti o
tom, že vskutku šlo o veřejnou nedobrovolnou dražbu (srov. právní názor
vyjádřený
– přímo v této věci – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016 č. j. 21
Cdo 959/2016-372 nebo obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo1032/2010, který byl uveřejněn pod č. 148 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4124/2013). Při veřejné nedobrovolné dražbě má navrhovatel dražby postavení dražebního
věřitele (oprávnění požadovat uhrazení své pohledávky z výtěžku dražby) nejen v
případě, že mu pohledávka byla přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím,
vykonatelným rozhodčím nálezem nebo založena vykonatelným notářským zápisem,
který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, popřípadě že
je zajištěna zástavním právem k dražené nemovitosti, ale pouze tehdy, jestliže
mu nebrání ve vymáhání pohledávky cestou veřejné nedobrovolné dražby rozhodnutí
soudu nebo jiný úřední zákaz. V případě, že při dokládání postavení dražebního
věřitele byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na
okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o
provedení dražby, je třeba pokládat oprávnění navrhovatele dražby požadovat
uhrazení své pohledávky z výtěžku dražby za doložené, i kdyby se (později)
ukázalo, že mu vymáhaná pohledávka nesvědčila nebo že mu bylo zakázáno
požadovat její uspokojení cestou veřejné nedobrovolné dražby; jen tehdy je také
odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k předmětu dražby i
bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby měl právní postavení dražebního
věřitele (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 959/2016 vydaný v této věci). Na uvedených závěrech dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit a nelze souhlasit
ani s názorem dovolatele, že tyto závěry dovolacího soudu jsou v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se vyslovení neplatnosti
veřejné dražby soudem (například se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2646/2008, v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3630/2008, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
8. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1405/2009 a v dalších dovolatelem citovaných
rozhodnutích Nejvyššího soudu). Dovolatel přehlíží, že je třeba odlišovat
situace, v nichž se jedná o vyslovení neplatnosti (posuzování platnosti)
veřejné nedobrovolné dražby soudem podle ustanovení § 48 odst.
3, 4 nebo 5
zákona o veřejných dražbách, od těch, ve kterých jednání prováděné dražebníkem
nelze považovat za veřejnou dražbu (i kdyby nebylo napadeno žalobou o
neplatnost veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 nebo 5
zákona o veřejných dražbách, nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním
rozhodnutím vyhověno), neboť neodpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §
2 písm. a) zákona o veřejných dražbách a nesplňuje všechny výše uvedené
požadavky.
Namítá-li dovolatel, že napadené rozhodnutí „de facto“ přiznává předběžnému
opatření retroaktivní účinky, neboť „obě dražby byly provedeny vždy na základě
písemné smlouvy o provedení veřejné dražby nedobrovolné ze dne 6. 5. 2003“,
přičemž usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2003 č. j. 4 C
610/2003-47, jímž bylo společnosti JANK GROUP, spol. s r. o., uloženo „zdržet
se jednání směřujících k nedobrovolné dražbě předmětných nemovitých věcí“, bylo
navrhovateli dražby JANK GROUP, spol. s r. o., doručeno dne 13. 5. 2003, a
zdůrazňuje-li, že navrhovatel dražby žádné další jednání „směřující k
nedobrovolné dražbě“ neučinil a že jednání dražebníka nelze připisovat
navrhovateli dražby, pak přehlíží, že od okamžiku doručení usnesení Okresního
soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2003 č. j. 4 C 610/2003-47 navrhovateli dražby
bránilo tomuto navrhovateli dražby ve vymáhání pohledávky cestou veřejné
nedobrovolné dražby rozhodnutí soudu. V důsledku tohoto předběžného opatření
tedy navrhovatel (společnost JANK GROUP, spol. s r. o.) nadále neměl postavení
navrhovatele dražby (nebyl nadále oprávněn vymáhat svou pohledávku cestou
veřejné nedobrovolné dražby). Vytýká-li však dovolatel soudům, že se „nikterak nezabývaly“ tím, co vlastně
podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 959/2016
„měl dražebník zkoumat v den konání dražby: zda byl návrh na provedení dražby
řádně podán oprávněným navrhovatelem“, činí tak opodstatněně. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozsudku ze dne 20. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo
959/2016 vydaném v této věci uvedl, že se soudy v projednávané věci měly
zabývat (též) tím, zda navrhovatel dražby doložil své oprávnění podat návrh na
provedení veřejné nedobrovolné dražby (a legitimaci uzavřít smlouvu o provedení
takové dražby) dražebníku tak, aby u dražebníka při zachování běžné (obvyklé)
opatrnosti nevznikla pochybnost o oprávnění navrhovatele k podání návrhu na
uskutečnění dražby, přičemž tuto pochybnost je třeba zkoumat nejen k okamžiku
uzavření smlouvy o provedení dražby, ale také zejména v době provedení dražby.
V dalším řízení se tedy soudy správně měly zabývat zejména tím, zda a jakým
způsobem navrhovatel dražby dražebníkovi doložil své oprávnění podat návrh na
provedení veřejné nedobrovolné dražby (legitimaci uzavřít smlouvu o provedení
takové dražby), zda při dokládání postavení dražebního věřitele dražebník
zachoval běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby,
tedy jakým způsobem se dražebník (z předložených nebo jinak opatřených listin)
přesvědčil o oprávnění navrhovatele podat návrh na provedení veřejné
nedobrovolné dražby a uspokojit svou pohledávku cestou veřejné nedobrovolné
dražby (zda například nahlédl do katastru nemovitostí, popřípadě jaké další
kroky za tímto účelem učinil), a jestli dražebník (ani při zachování této běžné
opatrnosti) neměl – s ohledem na okolnosti a povahu případu – důvod pochybovat
o tom, že navrhovatel je oprávněn podat návrh na provedení veřejné nedobrovolné
dražby a vymáhat svou pohledávku cestou veřejné nedobrovolné dražby, a to jak k
okamžiku uzavření smlouvy o provedení dražby, tak zejména v době provedení
dražby. Výše uvedený závazný právní názor dovolacího soudu však soudy nerespektovaly,
neboť ani v dalším řízení se nezabývaly tím, zda (a jakým způsobem) navrhovatel
dražby doložil dražebníkovi své oprávnění podat návrh na provedení veřejné
nedobrovolné dražby (legitimaci uzavřít smlouvu o provedení takové dražby), ani
tím, zda při dokládání postavení dražebního věřitele dražebník zachoval běžnou
(obvyklou) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu
požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, a jestli
dražebník (ani při zachování této běžné opatrnosti)
neměl – s ohledem na okolnosti a povahu případu – důvod pochybovat o oprávnění
navrhovatele k podání návrhu na uskutečnění dražby, a to jak v době uzavření
smlouvy o provedení dražby, tak také zejména v době provedení dražby. Odvolací
soud se omezil pouze na konstatování, že usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze
dne 5. 5. 2003 č. j. 4 C 610/2003-47 bylo společnosti JANK GROUP, spol. s r. o., doručeno dne 13. 5. 2003, tedy před provedením nedobrovolné dražby, a že
pokud omezení plynoucí z tohoto rozhodnutí pro navrhovatele dražby tento v době
provedení dražby případně dražebníku zamlčel, nelze takovéto jednání
navrhovateli dražby přičítat v jeho prospěch „ve smyslu naplnění podmínek
realizace veřejné nedobrovolné dražby“, aniž by se věcí zabýval z výše
uvedených hledisek. Z obsahu spisu rovněž není zřejmé, proč nebyl soudem
prvního stupně (ani odvolacím soudem) proveden důkaz výslechem „M. D.,
advokáta, který je jednatelem dražební společnosti, která dražbu prováděla“ k
okolnostem prováděné dražby, navržený žalobcem při jednání soudu prvního stupně
konaném dne 24. 5. 2017, neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku
ze dne 24. 5. 2017 č. j.
10 C 74/2011-460 uvedl, že „provedl navržené důkazy“,
aniž by se jakkoli vypořádal s tím, že (a z jakého důvodu) neprovedl výše
uvedený důkaz výslechem svědka navržený žalobcem, a odvolací soud se k tomuto
postupu soudu prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil (ani sám
výše uvedený důkaz neprovedl), ačkoliv žalobce v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně poukazoval na skutečnost, že soud prvního stupně se nezabýval
jeho důkazními návrhy, že tedy není pravdou, že „soud provedl navržené důkazy“,
a že z tohoto důvodu „nemohl řádně zjistit skutkový stav ani z něj nemohl
vyvodit správné závěry právní“. Protože soudy se věcí z uvedeného pohledu nezabývaly, nemůže být (zatím)
správný závěr odvolacího soudu, že pokud omezení plynoucí pro navrhovatele
dražby z usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2003 č. j. 4 C
610/2003-47 navrhovatel dražby v době provedení dražby případně dražebníku
zamlčel, nelze takovéto jednání navrhovateli dražby přičítat v jeho prospěch,
že se za této situace nemohlo jednat o veřejnou dražbu v intencích ustanovení §
2 písm. a) zákona o veřejných dražbách a že udělením příklepu v této dražbě se
žalobce vlastníkem předmětných nemovitých věcí nestal. Soudu prvního stupně je též třeba vytknout, že se – jak vyplývá z obsahu spisu
a z odůvodnění jeho rozsudku – zabýval tím, zda bylo na katastrální pracoviště
v Hodoníně doručeno „předběžné opatření vydané ve věci 4 C 610/2003 dne 5. 5. 2013“, ačkoliv podle jeho zjištění bylo usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 4 C 610/2003-47, jímž bylo společnosti JANK GROUP, spol. s r. o., uloženo
„zdržet se jednání směřujících k nedobrovolné dražbě předmětných nemovitých
věcí“, vydáno dne 5. 5. 2003 (nikoliv tedy 5. 5. 2013). Přesto na str. 5
odůvodnění svého rozsudku uvádí, že toto předběžné opatření (vydané dne 5. 5. 2003) „katastrálnímu úřadu nebylo doručeno“, přičemž však dále na str. 6
vychází z toho, že „v době konání dražby bylo již předběžné opatření 4 C
610/2003-47 ze dne 5. 5. 2003 zapsáno v katastru nemovitostí na LV“, aniž by
bylo zřejmé, jak k tomuto zjištění – s ohledem na jeho výše uvedené závěry –
soud prvního stupně dospěl (z jeho závěru o skutkovém stavu vyplývá pouze to,
že katastrálnímu úřadu v Hodoníně bylo dne 5. 9. 2003 doručeno rozhodnutí
Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 7. 2003, jímž soud vyslovil, že předběžné
opatření ze dne 5. 5. 2003 je předběžně vykonatelné, přičemž toto rozhodnutí
bylo zapsáno „v listu vlastnickém“ až dne 15. 9. 2003, tedy až po dni konání
předmětné veřejné nedobrovolné dražby). Tyto nejasnosti pak v odůvodnění svého
rozhodnutí neodstranil ani odvolací soud. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
– správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorického
zrušujícího výroku o nákladech řízení) spolu s usnesením soudu prvního stupně o
náhradě nákladů řízení, které je na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu
závislé – srov.
§ 243e odst. 2 větu třetí o. s. ř. zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu
soudu v Hodoníně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.