21 Cdo 209/2021-220
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce B. Ř., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Barborou
Frydrychovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 978/23,
proti žalované Správě železnic, státní organizaci se sídlem v Praze 1, Dlážděná
č. 1003/7, IČO 70994234, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C
93/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
října 2019, č. j. 30 Co 280/2019-140, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 7. 3. 2016 žalovaná sdělila žalobci, že s ním ukončuje pracovní
poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění pozdějších předpisů, protože nesplňoval bez zavinění
zaměstnavatele stanovený požadavek pro řádný výkon práce, pokud „do dnešního
dne“ nevykonal úspěšně fyzické testy dle „příslušné směrnice“; směrnicí
ředitele HZS č. 1/2012 k tělesné přípravě a zkouškám fyzické způsobilosti
zaměstnanců HZS SŽDC (č. j. 157/2012-HZS z 13. 2. 2012) a dodatkem 1, 2, 3 a 4
byl stanoven požadavek k výkonu práce zaměstnance Hasičského záchranného sboru
SŽDC spočívající v každoročním vykonání zkoušky fyzické způsobilosti, kterou
žalobce v základním termínu dne 15. 5. 2015 a náhradním termínu 15. 9. 2015
absolvoval „se závěrem nesplnil“ („důvod: nesplnění bodového minima“). Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 27. 7. 2016
domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní
smlouvy uzavřené dne 1. 12. 1994 jako „vedoucí technik specialista“. Výpovědní
důvod není naplněn, neboť k nesplnění fyzických testů došlo z důvodu zhoršení
zdravotního stavu dolní končetiny, k němuž došlo v souvislosti s pracovním
úrazem ze dne 15. 8. 2013, nikoliv tedy bez zavinění zaměstnavatele. Dne 14. 10. 2015 (po nesplnění náhradních fyzických testů) požádal žalobce o převedení
na jinou práci, kterou však žalovaná zamítla. Žalobce uvedl, že výpověď je
neplatná také z důvodu chybějícího souhlasu s výpovědí od odborové organizace,
které je žalobce členem. Žalovaná považuje tvrzení žalobce, že k nesplnění zkoušek došlo z důvodu
zhoršení zdravotního stavu dolní končetiny, ke kterému došlo v souvislosti s
pracovním úrazem, za účelové. Namítá, že žalobce mohl požádat o odklad
přezkoumání fyzické způsobilosti, což však neučinil, ani žádného nadřízeného o
svých zdravotních potížích předem neinformoval. Navíc poté, co utrpěl úraz, se
pětkrát podrobil lékařské prohlídce, vždy s výsledkem zdravotně způsobilý. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 2. 2019, č. j. 39 C 93/2016-103,
určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 7. 3. 2016 daná žalobci žalovanou
je neplatná (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalobci 30 979,50 Kč (výrok II) a České republice na účet Obvodního
soudu pro Prahu 1 částku, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok
III); usnesením téhož soudu ze dne 29. 4. 2019, č. j. 39 C 93/2016-119, byla
výše náhrady nákladů řízení státu stanovena částkou 14 284 Kč. Soud prvního
stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce byl zaměstnán u žalované jako
hasič a od roku 1999 jako „vedoucí technik specialista v požární ochraně“. Směrnice ředitele HZS č. 1/2012 ze dne 13. 2. 2012 stanovila požadavek pro
výkon práce Hasičské záchranné služby spočívající v každoročním vykonání
zkoušky fyzické způsobilosti, při níž musí zaměstnanec dosáhnout stanoveného
bodového minima včetně celkového bodového ohodnocení. Žalobce dne 15. 5. 2015 a
poté v náhradním termínu dne 15. 9.
2015 zkoušky fyzické způsobilosti úspěšně
nevykonal. Zejména na základě znaleckého posudku MUDr. Milana Richtra potom
soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že příčinou nesplnění
fyzických testů z plavání byl chorobný stav pravého kolena žalobce způsobený
pracovním úrazem, který žalobce utrpěl 15. 8. 2013; následky tohoto úrazu byly
odstraněny až následně operací provedenou v listopadu 2015. Na základě takto
zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyl
naplněn předpoklad, aby žalobce stanovený požadavek k výkonu sjednané práce
spočívající v úspěšném vykonání zkoušky fyzické způsobilosti nesplňoval bez
„vědomí“ (správně: zavinění) zaměstnavatele, neboť „příčina nesplnění
stanovených požadavků spočívala v pracovním úrazu“. I když nepřisvědčil námitce
žalobce, že výpověď je neplatná též z důvodu absence předchozího souhlasu
odborové organizace (neboť „ustanovení § 61 odst. 2 ZP se … vztahuje pouze na
člena orgánu odborové organizace, nikoliv na běžného člena“), žalobě vyhověl. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 30
Co 280/2019-140, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci žalovanou dne 7. 3. 2016 zamítá (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 32 492 Kč k rukám advokáta
žalované prof. JUDr. Miroslava Běliny (výrok II), České republice na účet
Obvodního soudu pro Prahu 1 „náklady státu“ 14 284 Kč (výrok III) a České
republice na účet Městského soudu v Praze „náklady státu“ 2 100 Kč (výrok IV). Podle odvolacího soudu soud prvního stupně „nedostatečně odlišil zdravotní
způsobilost k výkonu sjednané práce ve smyslu ustanovení § 52 písm. e) [a popř. též písm. d)] zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, od požadavků pro řádný
výkon práce ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, a nesprávně
proto dovodil, že nesplnění požadavků pro řádný výkon práce žalobcem bylo dáno
zaviněním žalované“; v odůvodnění podrobně vysvětlil rozdíl mezi těmito
výpovědními důvody a poukázal na závěry soudní praxe, podle kterých „pokud
zaměstnanec ze zdravotních důvodů dlouhodobě ztratí způsobilost konat dosavadní
práci, zaměstnavatel nesmí použít výpovědní důvod podle § 52 písm. f), vůči
kterému představují výpovědní důvody podle § 52 písm. d) a e) speciální
úpravu“. Vyšel z toho, že v řízení bylo bez pochybností prokázáno, že žalobce v
roce 2015 nesplnil testy fyzické způsobilosti požadované vnitřními předpisy
žalované, jejichž splnění „představovalo s ohledem na povahu práce žalobce
ospravedlnitelný požadavek“. Navíc „nebylo prokázáno nic, z čeho by bylo možné
dovozovat zavinění žalované na nesplnění testů žalobcem“ a „pouze z případné
příčinné souvislosti s (ze strany žalované nezaviněným) pracovním úrazem
žalobce takové zavinění dovozovat nelze“. Navíc „žalobci nic nebránilo v
odložení termínu konání testu fyzické způsobilosti ze zdravotních důvodů (čl. 2.7 směrnice ředitele HZS SŽDC č.
1/2012)“, a „pokud tak žalobce neučinil, tím
spíše nelze zavinění na nesplnění fyzických testů shledat na straně žalované“. Po doplnění dokazování výslechem znalce MUDr. Richtra odvolací soud rovněž
uzavřel, že žalobce zdravotní způsobilost k výkonu sjednané práce nepozbyl, že
jeho zdravotní indispozice způsobená pracovním úrazem z roku 2013 byla pouze
„přechodného charakteru“, a nebyl proto „naplněn zákonný výpovědní důvod podle
§ 52 písm. d) ani písm. e) zákoníku práce.“ Pokud potom „došlo k naplnění
výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, neboť žalobce
bez zavinění zaměstnavatele nesplňoval požadavky pro řádný výkon práce, … byla
žalovaná oprávněna dát žalobci výpověď podle tohoto ustanovení“. Poté, co
shledal správným závěr soudu prvního stupně o tom, že k výpovědi z pracovního
poměru dané žalobci nebylo třeba předchozího souhlasu odborové organizace,
proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to „do všech jeho výroků“ podal žalobce
dovolání. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že „z danosti
příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem dovolatele a nesplněním požadavků
pro řádný výkon práce, konkrétně fyzických testů, nelze dovozovat zavinění
zaměstnavatele na nesplnění těchto požadavků“. Poukazuje, že „odpovědnost
zaměstnavatele za pracovní úraz zaměstnance je založena na principu tzv. objektivní odpovědnosti, při níž je zavinění zaměstnavatele presumováno“ a
„presumpci zavinění zaměstnavatele za pracovní úraz je na místě vztáhnout na
celou škálu případů, u kterých dopady objektivní odpovědnosti přichází v úvahu,
tedy i na případ zavinění zaměstnavatele za nesplnění požadavků na řádný výkon
práce, které zaměstnanec nesplnil v příčinné souvislosti a jeho pracovním
úrazem“. Dovolatel rovněž nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že
„dovolateli nic nebránilo v odložení termínu konání testů fyzické způsobilosti
ze zdravotních důvodů“. Má za to, že žalovaná měla žalobce o této možnosti
poučit. Měla tak učinit „zejména nejen k nastalé situaci dovolatele, kdy se
podrobil v samém závěru roku 2015 operaci kolena a kdy se po absolvované
rekonvalescenci v únoru 2016 opět vrátil k výkonu práce a kdy byl dne 25. 2. 2016 lékařkou Č. shledán zdravotně způsobilým, ale také k tomu, že dovolatel
byl ke dni obdržení výpovědi zaměstnancem žalované přes 22 let“. Postup, který
vyústil podáním výpovědi z pracovního poměru, proto „je jednáním žalované
nerespektujícím zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance
vyjadřující hodnoty, které chrání veřejný pořádek“. Z uvedených důvodů
dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně
správný, a navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, případně zamítl. Uvedla, že „přinejmenším část dovolání je nepřípustná“.
Má za to, že „žalobce
formuluje vlastní skutková zjištění a z nich pak činí i vlastní skutkové
závěry, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje argumentaci nesprávného
právního posouzení věci v otázce neplatnosti výpovědi“. Nesouhlasí, že byla
prokázána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobce a nesplněním
fyzických testů žalobcem. Zavinění zaměstnavatele na nesplňování požadavků k
výkonu sjednané práce nelze nahradit pouhým odkazem na pracovní úraz
zaměstnance. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by měla žalobce informovat a poučit
o možnosti odložení termínu konání testů fyzické způsobilosti, neboť toto není
povinností zaměstnavatele a žalovaná ani nepředpokládala, že žalobce testy
fyzické způsobilosti nesplní. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání žalobce směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i
proti výrokům, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V části, v níž
dovolání směřuje proti těmto výrokům, není dovolání žalobce přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237
o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedené části podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce
(zaměstnanec) pracoval u žalované (zaměstnavatele) od 1. 12. 1994 jako hasič a
od 1. 7. 1999 jako „vedoucí technik specialista v požární ochraně“. Dne 15. 8. 2013 žalobce utrpěl pracovní úraz „při sestupu po žebříku z nástavby
vozidla“ (podle protokolu o pracovním úrazu žalobce „ucítil po došlapu na zem
bolest“), při kterém utrpěl poškození pravého kolenního kloubu. Pro následky
pracovního úrazu byl žalobce v roce 2013 léčen a poté, co se mu zdravotní
problémy s kolenem v roce 2015 vrátily, se 4. 11. 2015 podrobil operaci pravého
kolenního kloubu, po které tyto přechodné zdravotní problémy odezněly. Žalobce
po uvedeném úrazu nadále vykonával sjednanou práci a posudkem poskytovatele
pracovnělékařských služeb byl opakovaně v letech 2013 až 2016 shledán
dlouhodobě zdravotně způsobilým k výkonu sjednané práce. Podle Směrnice
ředitele HZS SŽDC č. 1/2012 vydané k tělesné přípravě a zkouškám fyzické
způsobilosti zaměstnanců HSZ (dále jen „směrnice č. 1/2012“) nezbytným
požadavkem „pro řádný výkon zaměstnání u HZS SŽDC“ bylo stanoveno každoroční
vykonání zkoušky fyzické způsobilosti zaměstnance, jejímž úspěšným vykonáním
(„splněním“) zaměstnanec prokazoval, že je fyzicky zdatný a tím způsobilý pro
výkon zaměstnání u „HZS SŽDC“; zaměstnanci, kterému zdravotní důvody znemožňují
absolvovat přezkoušení fyzické způsobilosti, směrnice umožnovala písemně
požádat o odklad zkoušky. Žalobce dne 15. 5. 2015 a poté ani v náhradním
termínu dne 15. 9. 2015 zkoušky fyzické způsobilosti „nesplnil“. Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek zaměstnanec
nesplňuje bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro výkon sjednané práce
spočívající v dosažení určitého stupně fyzické zdatnosti. Protože tato právní
otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech
řešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalobce je ve věci samé důvodné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobci byla dána výpověď z pracovního poměru dne 7. 3. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“). Podle ustanovení § 52 písm.
f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro
výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky
pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v
neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát
výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně
vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil. Citované ustanovení umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů, které je
třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (zákon
nebo jiné obecně závazné právní předpisy), požadavky, které jsou nezbytnou
podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují
především konkrétní podmínky u konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o
tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce
(funkci) vykonává. Mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního řádu,
vnitropodnikové směrnice, popř. z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance,
nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé
(srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1978, sp. zn. Cpjf 44/77,
uveřejněné pod č. 15/1978 Sb. rozh. obč., s. 500). Nesmí jít však o požadavky
svou podstatou nevýznamné a musí zároveň být dána absence kvality požadovaných
skutečností po delší dobu. I když požadavky pro řádný výkon sjednané práce
stanoví sám zaměstnavatel, nejedná se o oprávnění neomezené; zaměstnavatelem
vytyčené požadavky musí být z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou
pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné. Požadavky ve smyslu
ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, jimiž se rozumějí jiné skutečnosti, než
které vyplývají z předpokladů ve smyslu téhož ustanovení, se mohou podle druhu
vykonávané práce dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních
kvalit pracovníka, ale i jeho řídících a organizačních schopností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4066/2008,
uveřejněný pod č. 43/2010 Sb. rozh. obč.). Za podmínky, že to je oprávněné a
povahou pracovních činností ospravedlnitelné, smí zaměstnavatel – podle povahy
vykonávané práce – po zaměstnanci například požadovat, aby se zdržel určitých
činností v době odpočinku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 1628/2000), aby měl vhodné společenské vystupování, aby při
výkonu práce používal předepsaný oděv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2930/2014, uveřejněný pod č. 12/2016 Sb. rozh. obč.), aby měl příjemný vzhled, aby byl schopen udržet si potřebnou autoritu,
aby měl organizační schopnosti apod. (srov. též Bělina, M., Drápal, L. a kol.:
Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019. s. 299 – 332). Nesplňování požadavků je důvodem k výpovědi z pracovního poměru z důvodu podle
ustanovení § 52 písm. f) zák. práce pouze tehdy, jestliže k němu došlo bez
zavinění zaměstnavatele.
Zaměstnavatel zavinil, že zaměstnanec nesplňuje
požadavky pro řádný výkon sjednané práce tehdy, jestliže svým jednáním nebo
opomenutím – v rozporu s obecnou povinností vytvářet zaměstnanci podmínky pro
plnění pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené
právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce] – způsobil, že zaměstnanec tyto požadavky (z hlediska
výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností ospravedlnitelné)
nesplňuje; půjde zde především o různé nedostatky v řídící práci, které u
vedoucích zaměstnanců znamenají porušení povinností podle ustanovení § 302 zák. práce. Požadavek pro řádný výkon sjednané práce může spočívat též – stejně jako v
posuzovaném případě – v dosažení určitého stupně fyzické zdatnosti, jehož
splnění zaměstnanec prokazuje vykonáním zkoušky (testu) fyzické způsobilosti. S
právním názorem dovolatele, že z odpovědnosti žalované za pracovní úraz, který
žalobce utrpěl dne 15. 8. 2013 „při sestupu po žebříku z nástavby vozidla“,
když „ucítil po došlapu na zem bolest“, je třeba dovozovat její zavinění na
neúspěšném vykonání zkoušky fyzické způsobilosti žalobcem, neboť v případě
objektivní odpovědnosti „je zavinění zaměstnavatele presumováno“ a „presumpci
zavinění zaměstnavatele za pracovní úraz je na místě vztáhnout na celou škálu
případů, u kterých dopady objektivní odpovědnosti přichází v úvahu, tedy i na
případ zavinění zaměstnavatele za nesplnění požadavků na řádný výkon práce,
které zaměstnanec nesplnil v příčinné souvislosti a jeho pracovním úrazem“,
dovolací soud nesouhlasí. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3787/2018) předpoklady
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem jsou
– jak vyplývá z ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce, resp. § 366 odst. 1 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném ke dni pracovního úrazu
žalobce (dále jen „ZP“) – pracovní úraz (tj. poškození zdraví nebo smrt
zaměstnance – srov. § 271k odst. 1 zák. práce, resp. § 380 odst. 1 ZP), ke
kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik
škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku
nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly
splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za
škodu při pracovním úrazu je – jak též správně uvádí dovolatel – tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu),
aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti
z jeho strany (srov. též § 269 odst. 4 zák. práce, resp. § 366 odst. 4 ZP). Nelze tedy souhlasit s argumentací dovolatele, že v případě objektivní
odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz zaměstnance „je zavinění
zaměstnavatele presumováno“, neboť – jak z uvedeného vyplývá – při tomto druhu
odpovědnosti za škodu není zavinění uvažováno, jedná se o odpovědnost za
výsledek.
Samotná skutečnost, že zaměstnavatel odpovídá za pracovní úraz, při
němž zaměstnanec utrpěl poškození zdraví, které bylo důvodem, proč tento
zaměstnanec neuspěl ve zkoušce (testu) fyzické způsobilosti a neprokázal tak
splnění požadavku pro řádný výkon práce spočívajícího v dosažení určitého
stupně fyzické zdatnosti, tedy ještě neopodstatňuje závěr, že zaměstnavatel
nesplňování tohoto požadavku zaměstnancem zavinil. V projednávané věci proto
odvolací soud s ohledem na zjištěný mechanizmus vzniku pracovního úrazu správně
uzavřel, že „nebylo prokázáno nic, z čeho by bylo možné dovozovat zavinění
žalované na nesplnění testů žalobcem“ a „pouze z případné příčinné souvislosti
s (ze strany žalované nezaviněným) pracovním úrazem žalobce takové zavinění
dovozovat nelze“. Ze shora podaného výkladu vyplývá, že zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 52
písm. f) zák. práce nesplňuje požadavky pro řádný výkon práce jen tehdy, je-li
dána absence kvality požadovaných skutečností po delší dobu. Tato podmínka se
nepochybně vztahuje též na v řízení posuzovaný požadavek spočívající v dosažení
určitého stupně fyzické zdatnosti zaměstnance. Jen dočasná zdravotní
indispozice způsobující, že zaměstnanec po přechodnou dobu požadované fyzické
zdatnosti nedosahuje, proto závěr o nesplňování požadavku pro řádný výkon práce
neopodstatňuje. V souladu s tím také vnitřní předpis žalované (směrnice č. 1/2012), upravující vykonávání zkoušek fyzické způsobilosti zaměstnanců
zařazených do hasičského záchranného sboru, zaměstnanci, kterému zdravotní
důvody znemožňují absolvovat přezkoušení fyzické způsobilosti, umožňuje písemně
požádat o odklad zkoušky. Ze skutečnosti, že zaměstnanec, kterému přechodná
zdravotní indispozice úspěšné vykonání zkoušky znemožnila, o odklad zkoušky
nepožádal (ať již proto, že o této možnosti nevěděl, nebo proto, že se mylně
domníval, že přes zdravotní problémy zkoušku úspěšně vykoná), nelze tudíž
dovozovat, že tento zaměstnanec stanovený požadavek pro řádný výkon práce
nesplňuje. Podstatné totiž nadále je, zda absence požadované fyzické zdatnosti
je dána po delší dobu. Prokáže-li proto zaměstnanec (byť dodatečně až po
neúspěšném vykonání zkoušky), že důvodem jeho neúspěchu byly zdravotní důvody,
které mu po přechodnou dobu úspěšné vykonání zkoušky znemožňovaly (a
způsobovaly, že po tuto přechodnou dobu požadované fyzické zdatnosti
nedosahoval), nelze na nesplnění uvedeného požadavku usuzovat. V těchto souvislostech odvolací soud projednávanou věc neposuzoval, neboť za
podstatné jen považoval, že žalobce o odložení zkoušky fyzické způsobilosti
nepožádal, resp.
že „žalobci nic nebránilo v odložení termínu konání testu
fyzické způsobilosti ze zdravotních důvodů“, a – aniž se zabýval tím, zda
přechodné zdravotní obtíže postihující jeho pravý kolenní kloub žalobci bránily
v úspěšném vykonání zkoušky a zda lze vůbec za daných okolností na nesplnění
požadavku spočívajícího v dosažení určitého stupně fyzické zdatnosti, které by
nedosahoval „po delší dobu“, u žalobce usuzovat – uzavřel, že „pokud tak
žalobce neučinil, tím spíše nelze zavinění na nesplnění fyzických testů shledat
na straně žalované“. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný
a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).