21 Cdo 2091/2007

21 Cdo 2091/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce Doc. Ing. J. H., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalované České

republice – Úřadu vlády, zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z

pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C

5/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.

ledna 2007 č.j. 20 Co 447/2006-119, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení

2.588,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

Dopisem ze dne 6.10.2004 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z

pracovního poměru („založeného dekretem o jmenování ze dne 1. července 1997“)

podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Naplnění „důvodu

nadbytečnosti“ spatřovala v tom, že „rozhodnutím vedoucího Úřadu vlády České

republiky o organizační změně ze dne 23. září 2004 bylo s účinností od 1. října

2004 zrušeno žalobcovo pracovní místo – referent státní správy a samosprávy v

oblasti rozvoje lidských zdrojů ve 14. platové třídě“ a že Úřad vlády České

republiky „nemá pro žalobce, bohužel, jinou odpovídající práci odpovídající

jeho kvalifikaci, ani jinou pro něj vhodnou práci v místě sjednaném jako místo

výkonu práce nebo v místě jeho bydliště“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je

neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě organizační změny, o niž

žalovaná opírá výpověď, došlo u zaměstnavatele pouze „k přejmenování některých

útvarů a k přesunu jejich agendy do jiných útvarů“, kdy úkoly stanovené

usneseními vlády, které žalobce zajišťoval, nebyly zrušeny a nikdo jiný (kromě

zaměstnanců, kteří z Úřadu vlády odešli nebo byli pověření zcela jinou

činností) se ke dni výpovědi těmito úkoly nezabýval. Podle názoru žalobce v

době účinnosti organizační změny (tj. k 1.10.2004) nadále existovala

„objektivní potřeba“ odborníků v oblasti lidských zdrojů a na činnosti v těchto

oblastech byli přijati noví zaměstnanci. Zaměstnavatel rovněž nesplnil vůči

žalobci nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť se

„vůbec nezabýval možností zaměstnání žalobce v jiných odborech“, kam po přijetí

organizační změny byla též přijata „řada nových zaměstnanců“, takže „je

nepravděpodobné, že by byla dána absolutní nemožnost žalobce dále zaměstnávat“.

Kromě toho se žalobce domnívá, že zaměstnavatel při provádění organizačních

změn „porušil zákaz diskriminace z důvodu věku uvedený v § 1 odst. 4 zák.

práce“, neboť „z veřejně dostupných zdrojů vyplývá“, že v rámci organizační

změny došlo k přijímání „většího počtu nových zaměstnanců ve věku pod 30 let

věku“ a proti tomu „obětí tzv. organizační změny byli zaměstnanci nad 50 let“.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9.6.2006 č.j. 27 C 5/2005-83 žalobu

zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů

řízení 6.842,50 Kč „k rukám právní zástupkyně žalované“. Z výsledků provedeného

dokazování soud prvního stupně dovodil, že dne 23.9.2004 přijal vedoucí Úřadu

vlády České republiky rozhodnutí o organizační změně, spočívající v nahrazení

dosavadního odboru rozvoje lidských zdrojů s celkem 6 systemizovanými místy

oddělením politiky rozvoje lidských zdrojů s redukovaným rozsahem úkolů a

polovičním počtem systemizovaných míst, a že „právě“ v důsledku tohoto

rozhodnutí (jímž bylo zrušeno žalobcem zastávané systemizované místo referenta

státní správy a samosprávy v oblasti rozvoje lidských zdrojů) se žalobce stal

pro žalovanou nadbytečným, když – jak zdůraznil – výběr konkrétního

nadbytečného zaměstnance „je čistě v pravomoci zaměstnavatele a soud není

oprávněn toto přezkoumávat“. Námitku žalobce, že fakticky k žádné organizační

změně nedošlo, neboť úkoly, na nichž se žalobce podílel byly i poté nadále

plněny, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že „organizační změna činěná

s cílem zefektivnit práci již ze své podstaty nemá v úmyslu nadále se

pracovními úkoly nezabývat, nýbrž naopak se jimi zabývat i nadále, avšak

způsobem, který umožní dosáhnout stejného výsledku snazším a úspornějším

způsobem“. Protože v řízení bylo rovněž „náležitě prokázáno“, že „v době

výpovědi žalovaná neměla k dispozici žádnou pro žalobce vhodnou

práci“ (předpoklady a požadavky pro její výkon žalobce nesplňoval), byla

splněna i hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi uvedená v ustanovení § 46

odst. 2 zák. práce. Podle názoru soudu prvního stupně přijatá organizační změna

„neporušovala ani zákonný zákaz diskriminace z důvodu věku“, neboť s

přihlédnutím k tomu, že z celkového počtu zaměstnanců Úřadu vlády České

republiky je 60% starších 40 let, že nejvíce mladých zaměstnanců (do 35 let)

pracuje v útvaru, jehož se předmětná organizační změna nedotkla, a že z 31%

případů zaměstnanců, kterým se v důsledku organizační změny nepodařilo nalézt u

žalované jinou práci, se ve 22% jednalo o zaměstnance ve věku do 30 let, ve 20%

ve věku 31-40 let, ve 37% ve věku 41-50 let a ve 35% ve věku nad 50 let, „je

třeba dospět k závěru“, že „při reálné nemožnosti dosáhnout vždy absolutní

vyváženosti následků organizační změny vůči všem různým skupinám zaměstnanců,

se v podstatě jedná o rovnoměrný účinek rozhodnutí zaměstnavatele vůči všem

věkovým skupinám jeho zaměstnanců“; v posuzovaném případě „se tedy o

diskriminaci nejedná“ a předmětná výpověď je platným právním úkonem.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2007 č.j. 20 Co

447/2006-119 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je

povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč k

rukám advokátky. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v

tom, že žalovaná dne 23.9.2004 řádně přijala rozhodnutí o organizační změně

spočívající ve snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce, „v

jejímž důsledku se stal žalobce nadbytečným“, přičemž okolnost, zda i nadále

existovala Rada vlády pro rozvoj lidských zdrojů a „úkol B 4“, na kterém

žalobce předtím pracoval, „je z hlediska smyslu a účelu této organizační změny

nevýznamná“. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že žalovaná ve

smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce „neměla v době výpovědi

(6.10.2004) žádné jiné vhodné místo pro žalobce“, neboť pro volná pracovní

místa vedoucího oddělení rozvoje lidských zdrojů, vedoucího oddělení externí

komunikace a dvě referentská místa v tomto oddělení žalobce (který je

absolventem ČVUT obor sdělovací technika) nesplňoval žalovanou stanovené

kvalifikační požadavky (vysokoškolské vzdělání ekonomického, případně

právnického směru či ekonomické žurnalistiky), které „nelze získat předchozí

průpravou ani je nelze nahradit případnou praxí v uvedeném oboru“; okolnost, že

žalovaná přijala nové zaměstnance před 6.10.2004, případně později další

zaměstnance na nově vytvořená pracovní místa s odlišnou náplní práce

odpovídající příslušným organizačním změnám, podle názoru odvolacího soudu

„nijak nezpochybňuje skutečnost, že žalovaná neměla ke dni dání výpovědi pro

žalobce jiné vhodné místo, které mu mohla nabídnout“. Za správný odvolací soud

považoval konečně i závěr soudu prvního stupně o tom, že se žalovaná v

souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobce z důvodu přijaté organizační

změny nedopustila diskriminace z důvodu věku, a to – jak podrobně a pečlivě

vysvětlil soud prvního stupně - „s ohledem na poměr propuštěných zaměstnanců ve

věku nad 50 let ve vztahu k celkovému počtu případů propuštěných zaměstnanců a

s přihlédnutím k poměru zaměstnanců žalované ve věku nad 40 let“. Kromě toho

podle názoru odvolacího soudu je „nutno vzít v úvahu“, že žalovaná ukončila se

žalobcem pracovní poměr pro nadbytečnost [§ 46 odst. 1 písm. c) zák. práce],

kdy pro něj neměla jinou vhodnou práci, a že „tato okolnost sama o sobě

vylučuje jakoukoliv diskriminaci ze strany žalované v souvislosti s ukončením

pracovního poměru se žalobcem“. Navíc – jak odvolací soud zdůraznil - „nelze

přehlédnout ani to“, že žalobce byl žalovanou přijat k výkonu funkce referenta

v odboru rozvoje lidských zdrojů dne 16.2.2004, kdy mu bylo 59 let, a že ve

vztahu k žalovanou zvolenému kritériu pro odchod zaměstnanců (jímž byla zejména

doba působení v příslušném organizačním útvaru) „žalobce ani netvrdil“, že by z

útvaru, v němž žalobce pracoval, nebyl propuštěn některý ze zaměstnanců s

kratší dobou působnosti než žalobce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož

přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V první řadě

namítal, že v řízení „prokázal, že patřil ke skupině osob chráněných

protidiskriminačními ustanoveními“, neboť „bylo prokázáno“, že s ním při

organizační změně „bylo zacházeno jinak, než s nově přijímanými zaměstnanci“, a

že na stejné pracovní činnosti, které dříve vykonával žalobce, „byli

prokazatelně přijati mladší zaměstnanci“. Podle názoru dovolatele je v daném

případě „nutné zkoumat prvky svědčící o diskriminaci z úhlu pohledu konkrétní

osoby, resp. konkrétního pracoviště“, přičemž „celoúřadové propočty“ žalované

nemají pro posouzení věci žádný význam. V tomto směru žalobce „statisticky

prokázal vysokou pravděpodobnost věkové diskriminace pro propuštění a přijímání

zaměstnanců v úseku místopředsedy vlády M. J.“, jestliže „bylo prokázáno“, že

na tomto úseku byla v důsledku organizačních změn „jednorázově propuštěna

významná většina zaměstnanců ve věku nad 45 let a naopak významná většina

zaměstnanců do 28 let byla jednorázově přijata“. Za tohoto stavu podle jeho

názoru „přechází důkazní břemeno o tom, že k diskriminačnímu jednání nedošlo,

na žalovanou stranu“; soudy však „důkazní břemeno stanovené v § 133a o.s.ř.

zcela nesprávně obrátily v neprospěch žalobce“. Dovolatel rovněž vytkl

odvolacímu soudu, že „převzal bez dalšího tvrzení žalované“ o důvodu přijaté

organizační změny, a také podle jeho názoru „nebylo prokázáno snížení počtu

zaměstnanců“. Rovněž namítal, že žalovaná „neprokázala žádným důkazem“ splnění

své nabídkové povinnosti, a že, ačkoli žalobce „uvedl řadu funkčních míst, na

nichž mohl působit“ (především s ohledem na jeho třináctiletou praxi a

zahraniční zkušenosti v oblasti lidských zdrojů), odvolací soud „bez provádění

důkazů vzal za prokázané“, že žalobce tyto funkce s ohledem na žalovanou

stanovené kvalifikační předpoklady vykonávat nemohl. Podle mínění dovolatele

přitom „neexistuje žádný důvod pro závěr, že by funkci sekretariátu Rady vlády

pro rozvoj lidských zdrojů měl vykonávat lépe ekonom nebo filosof“. Závěrem

žalobce v této souvislosti vyslovil názor, že „z hlediska hierarchie norem“ má

všeobecný princip evropského práva spočívající v zákazu diskriminace, který

obsahuje pravidlo přechodu důkazního břemene, „přednost před národním pravidlem

obsaženým v § 46 zák. práce“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů

obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce „jako nepřípustné“ odmítl,

případně shledá-li jeho přípustnost, aby dovolání zamítl, neboť podle názoru

žalované napadený rozsudek odvolacího soudu „vychází z objektivně a dostatečně

zjištěného skutkového stavu“, který odvolací soud rovněž správně posoudil po

stránce právní.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal

napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a

dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento

mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem

prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které byl odvolací soud

zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění

předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost

dovolání podle tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel

tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní

význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití

hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce

zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237

odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je

dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.

b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je

dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že

tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že

vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části

oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen

je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.,

popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a §

238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §

241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě

případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému

zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních

otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o

zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není

dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve

věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní

význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle

ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je

dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto

(srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise

Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobce v dovolání především namítá, že, ačkoli v daném případě „přešlo důkazní

břemeno o tom, že k diskriminačnímu jednání nedošlo, na žalovanou stranu“,

soudy obou stupňů „důkazní břemeno stanovené v § 133a o.s.ř. zcela nesprávně

obrátily v neprospěch žalobce“. Dovolatel tak – jak plyne z obsahu námitky –

vytýká soudům, že nesprávně posoudily právní otázku, za jakých podmínek

(předpokladů) může účastník za řízení ve věcech vyplývajících z

pracovněprávních nebo obdobných sporů unést důkazní břemeno ohledně tvrzené

diskriminace.

Podle ustanovení § 101 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném ke dni 28.1.2005, kdy

byla podána žaloba v této věci) jsou účastníci řízení povinni přispět k tomu,

aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě vylíčí všechny potřebné

skutečnosti, označí důkazní prostředky a že dbají pokynů soudu.

Podle ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k

prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Podle ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o.s.ř. neoznačí-li účastníci důkazy

potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového

stavu z důkazů, které byly provedeny.

Podle ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. skutečnosti tvrzené o tom, že účastník

byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo

etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení,

věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud

v řízení nevyšel najevo opak.

Důkazní břemeno jako institut procesního práva zákon vymezuje ve výše citovaném

ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. Rozumí se jím procesní odpovědnost účastníka

řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu

muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene

je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá

skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost

účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101

odst.1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o.s.ř.] nebo vůbec (objektivně

vzato) nemohla být prokázána.

Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak vyplývá zejména z

jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit jen tehdy,

jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k

prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v

případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc

rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý

prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle

hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního

soudu v Praze ze dne 8.4.1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č.

57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene

lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení

důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o.s.ř.),

neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o

tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č.

86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku

řízení, důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném

směru. Je totiž vyloučeno, aby prokázání těchže skutečností mohlo přivodit ve

sporném řízení rozhodnutí ve prospěch žalobce a zároveň i ve prospěch

žalovaného. Proto důkazní povinnost, která zatěžuje žalobce, se týká jiných

tvrzení než důkazní povinnost, která zatěžuje žalovaného. Splněním důkazní

povinnosti jedním z účastníků se nic nemění na důkazní povinnosti druhého

účastníka, neboť obecně platí, že každá ze sporných stran v závislosti na

hypotéze právní normy musí tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě

kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní

břemeno).

Výjimku z tohoto pravidla představuje konstrukce dokazování tvrzené

diskriminace uvedená v ustanovení § 133a o.s.ř., do níž byl novelou provedenou

zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od

1.1.2001 promítnut závazek České republiky vyplývající ze Směrnice Rady (ES) č.

97/80/EC ze dne 15.12.1997, o důkazním břemenu v případech diskriminace na

základě pohlaví. Podle zmíněného ustanovení v občanském soudním řízení ve

věcech vyplývajících z pracovních nebo jim obdobných vztahů neprokazuje tvrzené

skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo

etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení,

věku anebo sexuální orientace ten účastník, který je tvrdí, nýbrž druhý

účastník (jeho protistrana)“; rozhodující tu ovšem není pouhé přesvědčení

účastníka o tom, že byl diskriminován, ale jen takové tvrzené skutečnosti, z

nichž diskriminace (jednání, které představuje přímou nebo nepřímou

diskriminaci) opravdu vyplývá. „Opak“ vyjde najevo tehdy, „jestliže druhý

účastník prokáže, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení“. Vzhledem k

tomu, že negativní skutečnosti z povahy věci prokazovat nelze, podá protistrana

důkaz opaku tím, že prokáže rovné zacházení se všemi zaměstnanci, resp. s těmi,

jichž se tvrzená diskriminace týká.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů z výše uvedených právních názorů a

zásad, které jsou soudní praxí obecně přijímány, vycházely. Za situace, kdy

žalobce tvrdil, že je diskriminován z důvodu věku proto, že s ním při

organizační změně „bylo zacházeno jinak, než s nově přijímanými (mladšími)

zaměstnanci“, a že u žalované došlo „k nápadnému propouštění starších

zaměstnanců na úkor nově přijatých mladých zaměstnanců na úseku bývalého

vicepremiéra M. J.“, odvolací soud důvodně považoval za rozhodující z hlediska

úspěchu žalované ve sporu, že žalobce v době dání výpovědi pro nadbytečnost

„nesplňoval kvalifikační požadavky stanovené žalovanou pro volná pracovní

místa“, která byla u ní v té době k dispozici, důvodně rovněž akcentoval, že

rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně mělo „v podstatě rovnoměrný

účinek vůči všem věkovým skupinám jeho zaměstnanců“, a konečně také že žalobce

ve vztahu k žalovanou zvolenému kritériu pro odchod zaměstnanců (jímž byla

zejména doba působení v příslušném organizačním útvaru) „ani netvrdil“, že by z

útvaru, v němž pracoval, nebyl propuštěn některý ze zaměstnanců s kratší dobou

působnosti než žalobce. Na základě těchto zjištění, které učinil z důkazů

navržených žalovanou k prokázání „opaku“, odvolací soud v souladu se zákonem

dovodil, že se žalovaná „v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobce z

důvodu přijaté organizační změny nedopustila diskriminace z důvodu věku“.

S ohledem na skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že „žalovaná neměla v

době výpovědi (6.10.2004) žádné jiné vhodné místo pro žalobce“, neboť pro žádné

z volných pracovních míst žalobce nesplňoval požadovanou kvalifikaci (jehož

správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242

odst. 3 o.s.ř.), nelze ve prospěch opačného názoru namítat ani to, že odvolací

soud v daném případě dal „přednost pouhému neprokázanému tvrzení zaměstnavatele

o splnění nabídkové povinnosti před všeobecným principem evropského práva“

spočívajícím v zákazu diskriminace.

Žalobce v dovolání rovněž namítá, že k organizační změně vedly žalovanou jiné

důvody, že „nebylo prokázáno snížení počtu zaměstnanců“, že i po organizační

změně existovala „řada funkčních míst, na nichž žalobce mohl působit“, a že

„statisticky prokázal vysokou pravděpodobnost věkové diskriminace pro

propuštění a přijímání zaměstnanců v úseku místopředsedy vlády M. J.“. Vzhledem

k tomu, že odvolací soud – jak uvedeno výše – vyřešil právní otázku, zda

žalovaná unesla ve věci důkazní břemeno ohledně tvrzené diskriminace, v souladu

se zákonem, lze ve všech těchto výtkách spatřovat toliko kritiku skutkových

zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Zároveň dovolatel v této

souvislosti vyslovuje nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud

přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také namítá, že odvolací soud nevzal v

úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení

věci významné. Protože námitky žalobce v tomto směru nepředstavují uplatnění

dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací

důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost

rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť

skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci

samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání

přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud

České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat -

podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za

zastupování advokátkou ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 14 odst.1, §

15, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.

49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální

částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996

Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.

618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k

tomu, že zástupkyně žalované advokátka osvědčila, že je plátkyní daně z přidané

hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl

uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k

nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za

zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z

přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2

větu druhou o.s.ř.) ve výši 413,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto,

soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146

odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Žalobce je povinen

náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.588,- Kč zaplatit k rukám advokátky,

která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2008

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu