21 Cdo 2114/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce D. H., zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se
sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí č. 977/2, proti žalovanému Hlavnímu
městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1 - Starém Městě, Mariánské náměstí č.
2, IČO 00064581, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti České pojišťovny a.s.
se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka
na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C
41/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
prosince 2012 č.j. 62 Co 286/2012-82, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 10.5.2011 (a
změněnou se souhlasem soudu podáním ze dne 25.10.2011) domáhal, aby mu žalovaný
zaplatil na bolestném 37.200,- Kč, na ztížení společenského uplatnění 168.000,-
Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od
15.12.2009 do 2.2.2010 31.953,- Kč, vše se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že jako zaměstnanec žalovaného, u kterého pracoval na
základě pracovní smlouvy ze dne 25.4.2007 ve znění dohod ze dne 5.3.2009 a ze
dne 21.4.2009 jako referent správního řízení, dne 10.5.2009 mezi 18. až 19.
hodinou při "oficiálním tréninku volejbalového družstva Magistrátu hl. m.
Prahy" v tělocvičně ZŠ Jižní ulice Praha 4 - Spořilov utrpěl úraz (zranění
levého kolenního kloubu), který žalovaný "uznal jako úraz pracovní". K účasti
na tréninku, který byl "organizovaný ředitelem Magistrátu hl. m. Prahy" a na
kterém se žalobce "s volejbalovým družstvem Magistrátu hl. m. Prahy připravoval
na Sportovní hry krajských úřadů v roce 2009, kde měli reprezentovat
žalovaného", byl žalobce "vyzván" zaměstnanci žalovaného prostřednictvím
"emailů" (ze dne 6.5.2009 a 7.5.2009).
Žalovaný namítal, že účast na trénincích volejbalového družstva Magistrátu hl.
m. Prahy a následně "na samotných Sportovních hrách krajských úřadů" byla
"čistě dobrovolná" a "bez jakéhokoliv příkazu zaměstnavatele, že "sportovní hry
a tréninky se konaly mimo pracovní dobu zaměstnanců, tj. v jejich volném čase",
že "žalovaný nevyplatil zúčastněným zaměstnancům jakoukoli odměnu", a že proto
"nelze účast na trénincích a sportovních hrách považovat za plnění pracovních
úkolů či činnost konanou v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a úraz
žalobce za pracovní". Tvrzení žalobce, že žalovaný uznal předmětný úraz za
pracovní, se podle žalovaného "nezakládá na pravdě".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24.1.2012 č.j. 38 C 41/2011-45
rozhodl mezitímně tak, že "žalobou uplatněné nároky jsou co do základu
opodstatněné" a že "o výši těchto nároků a o nákladech řízení bude rozhodnuto v
konečném rozsudku". Z provedených důkazů zjistil, že žalobce utrpěl úraz "při
činnosti (tréninku volejbalového týmu), kterou konal dobrovolně bez příkazu
zaměstnavatele, ale s jeho vědomím, z vlastní iniciativy (aniž by k ní
potřeboval zvláštní oprávnění či by ji konal proti výslovnému zákazu
zaměstnavatele), mimo pracovní dobu a která přímo nesouvisela s výkonem
sjednaného druhu práce". Jednalo se o "sportovní činnost, jejímž cílem bylo
připravit se na reprezentaci zaměstnavatele na mezikrajských sportovních
hrách", na něž se zaměstnavatel "prostřednictvím svých zaměstnanců přihlásil a
dal pokyn k zorganizování přípravy na tyto hry". Cílem "účasti na těchto hrách
bylo jak z pozice zúčastněných zaměstnanců, tak i z pozice zaměstnavatele hájit
dobré jméno zaměstnavatele, posílení jeho prestiže a udržení kontaktů s
ostatními krajskými úřady". Zaměstnavatel hradil svým zaměstnancům "zcela
náklady spojené s jejich účastí na hrách a za tím účelem je i uvolnil z práce s
nárokem na mzdu". Trénink byl ze strany zaměstnavatele "podpořen" tak, že
zaměstnavatel svou zaměstnankyní zajistil pro účely tohoto tréninku bezplatně
tělocvičnu, z čehož "je zřejmý i jeho zájem na tom, aby se zaměstnanci
přihlášení do volejbalového týmu na svou účast na sportovních hrách řádně
připravili a následně jej dobře reprezentovali". Soud prvního stupně uzavřel,
že činnost, při níž žalobce utrpěl úraz, lze "objektivně posuzovat jako činnost
konanou z vlastní iniciativy ve prospěch žalovaného", a že proto žalobcův úraz
ze dne 10.5.2009 je úrazem pracovním.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 19.12.2012 č.j. 62 Co 286/2012-82 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků a vedlejší účastník nemají
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co odmítl
procesní námitky vedlejšího účastníka, odvolací soud na základě doplněného
dokazování zjistil, že účast žalobce na "volejbalovém tréninku", který sloužil
jako příprava na VIII. Mezikrajské sportovní hry v Ostravě a na který byl
pozván "vedoucím výpravy a spoluhráčem volejbalu Mgr. M. J., konaném dne
10.5.2009, "nebyla nařízena, nebyla ani povinná, navíc proběhla v době, kdy již
byl termín přihlášek a seznam členů výpravy žalovaného uzavřen (přihlášky na
Mezikrajské sportovní hry bylo třeba podat nejpozději do 7.5.2009), a že tedy
"účast žalobce na tréninku tak byla zcela dobrovolná, nešlo o účast člena
nominovaného týmu, který se sehrával před sportovními hrami". Odvolací soud
uzavřel, že u žalobce nešlo o činnost konanou pro zaměstnavatele z vlastní
iniciativy ve smyslu ustanovení § 273 odst. 2 zákoníku práce, ale o činnost "z
vlastního rozhodnutí, která s jeho pracovní činností a plněním pracovních
povinností nijak nesouvisela, byla bez cíleného průběhu a smyslu ve vztahu k
zaměstnavateli ("žalobce si šel v neděli navečer zahrát s kolegy,
připravujícími se na sportovní hry, volejbal"). Pro "úplnost" odvolací soud
dodal, že "sportovní hry a tím spíše i trénink na ně, nelze považovat ani za
tzv. aktivitu v rámci team-buildingu", neboť "charakter této akce byl zcela
odlišný". Protože žalobcův úraz není pracovním, musela být žaloba zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že sice
"účast na sportovních hrách ani na trénincích konaných mimo pracovní dobu
nebyla zaměstnancům žalovaným nařízena, za případnou neúčast jim nehrozila
žádná sankce a tuto činnost nelze ani považovat za účast na školení, jehož
cílem je zvyšování odborné připravenosti zaměstnanců žalovaného", že však je
nepochybné, že u žalobce šlo o "plnění pracovních úkolů a činnosti konané v
přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů". Žalovaný současně odmítl závěr
odvolacího soudu, že by se zúčastnil tréninku dne 10.5.2009, ačkoliv nebyl na
oficiálním seznamu zaměstnanců žalovaného přihlášených k účasti na VIII.
Mezikrajských sportovních hrách; z důkazů předložených dovolacímu soudu, které
se žalobci podařilo opatřit až po rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že v
přihlášce na Mezikrajské sportovní hry, která byla odeslána již dne 5.5.2009,
je žalobce uveden a že nefiguruje až na opravené přihlášce odeslané dne
25.5.2009, kdy se v důsledku úrazu nemohl her zúčastnit. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
dovoláním je napaden rozsudek dovolacího soudu, který byl vydán přede dnem
1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, a že nelze přihlédnout ke skutečnostem a důkazům,
které byly nově uplatněny v dovolání a za dovolacího řízení (§ 241a odst.4
o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku, zda úraz, který žalobce utrpěl dne 10.5.2009, je úrazem pracovním, je
třeba i v současné době posoudit podle právních předpisů platných a účinných v
té době, zejména podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů
č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č.
362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb.,
č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb. a č. 382/2008 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 13.9.2009 (dále jen "zák. práce").
Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže
škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 366
odst.1 zák. práce). Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt
zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a
násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním (srov. § 380 odst.1 zák. práce), nebo úraz, který zaměstnanec
utrpěl pro plnění pracovních úkolů (srov. § 380 odst. 2 zák. práce), pracovním
ovšem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět
(srov. § 380 odst.3 zák. práce).
Plněním pracovních úkolů je - jak vyplývá z ustanovení § 365 a § 273 zák. práce
- výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o
pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz
zaměstnavatele, činnost, která je předmětem pracovní cesty, činnost konaná pro
zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popřípadě
zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních
zaměstnanců, popřípadě činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy,
pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti
výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná
zaměstnavatelem.
V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou - jak je zřejmé z
ustanovení § 365 a § 274 zák. práce - úkony potřebné k výkonu práce a úkony
během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a
úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu
zaměstnavatele, vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na
příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při
první pomoci a cesta k němu a zpět, jakož i školení zaměstnanců organizované
zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným
zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti;
nepatří však k nim kromě cesty do zaměstnání a zpět rovněž stravování,
vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a
zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.
Zaměstnavatel je oprávněn (s výjimkami vyplývajícími z ustanovení § 41 až 43
zák. práce) od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní úkony, které spadají
do rámce sjednaného druhu práce. Vydá-li zaměstnavatel zaměstnanci příkaz k
výkonu činnosti, která nespadá do jeho pracovních povinností, není zaměstnanec
povinen ho uposlechnout; podrobí-li se mu však a utrpí-li při výkonu takové
činnosti úraz, nemůže být jeho právní postavení horší, než když utrpí úraz při
výkonu pracovních povinností vyplývajících ze základních pracovněprávních
vztahů. Za pracovní se proto považuje také úraz, který zaměstnanec utrpěl při
výkonu jiné činnosti než patří do jeho pracovních povinností, konal-li tuto
činnost na příkaz zaměstnavatele. Plněním pracovních úkolů je rovněž činnost,
kterou zaměstnavatel konal na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců,
zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních
zaměstnanců, jakož i činnost konaná z vlastní iniciativy, pokud k ní
zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému
zákazu zaměstnavatele, vše za předpokladu, že šlo o činnost konanou pro
zaměstnavatele. Pro závěr, zda taková činnost je plněním pracovních úkolů,
nejsou významné motivy či pohnutky zaměstnance (vzdálenější předpoklady a
představy, z nichž zaměstnanec vycházel), ale to, zda se jednalo - vzhledem k
činnosti, při níž došlo k úrazu - z hlediska věcného (vnitřního účelového),
místního a časového objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. též
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2001 sp. zn. 21
Cdo 2507/2000, který byl uveřejněn pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč.
2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo
454/2002, který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč.
2003).
Z uvedeného vyplývá, že žalobcův úraz je (může být) pracovním, jen jestliže k
němu došlo při činnosti, kterou žalobce konal - na podnět spoluzaměstnanců nebo
z vlastní iniciativy - z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního a
časového objektivně pro žalovaného jako svého zaměstnavatele.
Se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci nelze činnost žalobce při
volejbalovém tréninku považovat za činnost konanou pro zaměstnavatele, dovolací
soud souhlasí, neboť zejména z hlediska věcného (vnitřního účelového) tu chybí
(jakýkoliv relevantní) vztah k plnění žalobcových pracovních úkolů. Žalobce -
jak vyšlo za řízení najevo - se dobrovolně zúčastnil s dalšími zaměstnanci
žalovaného a na pozvání spoluzaměstnance Mgr. M. J. sportovní akce, při níž
utrpěl úraz, a není přitom vůbec významné, zda "si šel v neděli navečer zahrát
s kolegy, připravujícími se na sportovní hry, volejbal" (jak dovodil odvolací
soud), nebo zda se jednalo o přípravu na VIII. Mezikrajské sportovní hry v
Ostravě, na něž byl (spolu s dalšími spoluzaměstnanci) přihlášen (jak žalobce
dovozuje v dovolání). Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobce měl,
byl-li vskutku přihlášen, na VIII. Mezikrajských sportovních hrách v Ostravě -
jak sám uvedl - "reprezentovat žalovaného", neboť šlo jen o vystupování jménem
žalovaného, obvyklé při sportovní hře nebo ve sportovních soutěžích (pořádaných
pro zaměstnance různých zaměstnavatelů), a nikoliv o plnění pracovních úkolů
pro žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu
nákladů nemá právo a žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu