21 Cdo 216/2024-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně O. K.., zastoupené JUDr. Bc. Jakubem Šauerem, LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Moravská č. 854/2, proti žalovanému městu Černošice se sídlem městského úřadu v Černošicích, Karlštejnská č. 259, IČO 00241121, zastoupenému Mgr. Michalem Vrajíkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 97/29, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 30/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2023, č. j. 102 Co 15/2023-181, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Vrajíka, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 97/29.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 102 Co 15/2023-181, směřuje-li do výroku o věci samé, zčásti neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení
proto nelze pokračovat, a zčásti není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12.
2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
proto, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Uvedeným požadavkům dovolání v projednávané věci nevyhovuje tam, kde dovolatelka uvedla, že dovolání je podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, jelikož se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva – zda byly důvody ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele uvedené ve „výpovědi“ v souladu se zákoníkem práce – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť v této souvislosti neformuluje žádnou konkrétní právní otázku a ani neuvádí, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se řešení jí pokládané právní otázky odvolacím soudem (podle jejího mínění) odchyluje. Odvolací soud (mimo jiné) uzavřel, že žalobkyně porušila povinnosti – „stanovené mimořádnými opatřeními“ vyplývajícími „přímo z pandemického zákona“ (zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů), na jehož základě byla mimořádná opatření vydávána a podle jehož ustanovení § 2 odst. 3 platí, že osoby, na něž se mimořádné opatření vztahuje, jsou povinny se jím řídit, přičemž v jeho ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) až m) jsou uvedena konkrétní opatření.
Z uvedeného důvodu nelze souhlasit s tvrzením dovolatelky, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky – zda je mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 20. 11. 2021, č. j. MZDR 42085/2021-1/MIN/KAN právním předpisem – při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe „vyšších soudů“. Rozhodovací praxe soudů je navíc ustálena v závěru, že mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví splňují všechny znaky opatření obecné povahy (vnější závaznost, obecné vymezení adresátů, konkrétnost předmětu regulace), která závazně stanoví práva a povinnosti adresátům vně systému veřejné správy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1577/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3731/2023, nebo též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2010, č. j. 4 Ao 4/2010-195), a že opatření obecné povahy může konkretizovat již existující povinnosti, jinými slovy řečeno, nemůže nad rámec zákona stanovovat povinnosti nové (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 3204/21, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 1 Ao 1/2005).
Blíže k povinnostem zaměstnanců vyplývajícím z pandemického zákona (k povinnosti podrobit se testování) viz též odstavce 46 až 48 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 6 Ao 1/2021.
Uvedl-li odvolací soud, že mimořádné opatření představuje „akt aplikace práva, jehož prostřednictvím se zákonná povinnost toliko konkretizuje“, je tento jeho závěr zcela v souladu s citovanou judikaturou soudů. Odkazuje-li dovolatelka v dalším obsahu dovolání na svoji žalobu a na svá vyjádření v průběhu řízení, činí tak v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.