21 Cdo 2229/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny ve
věci péče o nezletilého D. Ch., zastoupeného Městem Opavou se sídlem magistrátu
v Opavě, Horní náměstí č. 69, jako opatrovníkem, syna R. Ch., zastoupené Mgr.
Romanem Stoškem, advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. 286/55, a A. Š.,
zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Praze 5, Duškova č.
917/4, o úpravu styku otce s dítětem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 14 Nc 280/2008, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 7. října 2009 č.j. 13 Co 313/2009-144, takto:
I. Dovolání otce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2009 č.j. 13
Co 313/2009-144, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 12.3.2009
č.j. 14 Nc 280/2008-114, jímž byl upraven styk otce s nezletilým dítětem,
zamítnut návrh matky na zákaz styku otce s nezletilým a rozhodnuto, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, změněn tak, že "otec se omezuje
v rodičovské zodpovědnosti k nezletilému D. tak, že se mu styk s nezletilým D.
zakazuje", a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů, není přípustné, neboť jde o věc
upravenou zákonem o rodině, která není uvedena v ustanovení § 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř. jako věc, v níž je dovolání (ve věcech upravených zákonem o rodině
výjimečně) přípustné.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci styku rodiče s
nezletilým dítětem tak, že styk rodiče s dítětem byl zakázán. Zákaz styku
rodiče s nezletilým dítětem (srov. § 27 odst. 3 zákona zákon o rodině)
nepředstavuje věc omezení rodičovské zodpovědnosti ve smyslu ustanovení § 44
odst. 2 zákona o rodině, byť zde na základě (jiného) soudního rozhodnutí
dochází k faktickému omezení výkonu práv a povinností vyplývajících z
rodičovské zodpovědnosti (srov. § 31 odst. 1 zákona o rodině). Takové faktické
omezení výkonu práv jednoho nebo obou rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti
představují i jiná opatření, která je soud péče o nezletilé povinen učinit v
případech, kdy rodiče spolu nežijí (srov. § 50 zákona o rodině), kdy se
nedohodli o podstatných věcech při výkonu rodičovské zodpovědnosti (srov. § 49
zákona o rodině) nebo v případě rozvodu manželství rodičů (srov. § 25, § 26
zákona o rodině), a i zde nejde o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti
ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2, 3 zákona o rodině; uvedený závěr již
dovodila ustálená soudní judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20.11.2009 sp. zn. 30 Cdo 4496/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
3.4.2001 sp. zn. 30 Cdo 2219/2000).
I když zákazem styku rodiče s nezletilým dítětem dochází k faktickému omezení
výkonu práv a povinností vyplývajících z jeho rodičovské zodpovědnosti v
důsledku toho, že rodič nemůže o dítě (po dobu styku) osobně pečovat, rodinně
právní vztah mezi rodičem a dítětem zůstává zachován a rodič je zásadně i
nadále zákonným zástupcem nezletilého dítěte a dítě zastupuje a spravuje jeho
jmění (srov. § 31 odst. 1 zákona o rodině), nebylo-li stanoveno jinak (srov. §
44 zákona o rodině). Zákaz styku rodiče s nezletilým dítětem nemá "nevratnou,
trvalou povahu" - jde o rozhodnutí vydávané s výhradou změny poměrů (srov. § 28
zákona o rodině) - a nepředstavuje předstupeň k zbavení rodičovské
zodpovědnosti (a tím i k nevratnému odtržení dítěte od rodiče).
Ačkoliv se v případě zákazu styku jedná o faktické omezení rodičovské
zodpovědnosti, z uvedeného vyplývá, že nejde o nevratný zásah do rodičovských
práv, který by zakládal přípustnost dovolání z důvodu pozastavení, omezení,
nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24.3.2011 sp. zn. 30 Cdo 399/2011).
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že odvolací soud výrok svého
dovoláním napadeného rozsudku formuloval tak, že "otec se omezuje v rodičovské
zodpovědnosti" tak, "že se mu styk s nezletilým D. zakazuje", neboť z hlediska
obsahového jde o věc zákazu styku rodiče s nezletilým dítětem a (jen) faktické
omezení rodičovské zodpovědnosti. Rovněž nesprávné poučení o přípustnosti
dovolání, obsažené v napadeném rozsudku odvolacího soudu, je tu samo o sobě
nerozhodné (srov. též právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20.5.2003 sp. zn. 29 Odo 10/2003, které bylo uveřejněno pod č. 118 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2003).
Vzhledem k tomu, že dovolání otce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci upravené zákonem o rodině, proti němuž zákon tento mimořádný opravný
prostředek nepřipouští, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. a) a § 151 odst. 1 části
věty před středníkem o.s.ř., neboť otec s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu