USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně M. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy,
advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská č.643/19, proti žalovaným 1) R. V.,
narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Orlická č. 163/18, 2) HAMMAM MARA s. r. o. se sídlem
ve Vracově, Nádražní č. 982, IČO 43870236, o určení, že nemovitosti nejsou
zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29
C 231/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
30. ledna 2020, č. j. 13 Co 253/2019-207, t a k t o:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2020, č. j. 13 Co 253/2019-207, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Pro rozhodnutí stěžejní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není aktivně věcně
legitimována k podání žaloby, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu [k otázce, kdo je věcně legitimován v řízení o určení, zda tu zástavní
právo je či není, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21
Cdo 661/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo
1921/2009 uveřejněný pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, z
posledních potom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo
1548/2017 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3748/17), z jejichž
odůvodnění vyplývá, že v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není,
jsou věcně legitimováni jen zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou
sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem)
předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy), a že právní sféry dalších
osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda
tu zástavní právo je či není) nemůže mít – na rozdíl od zástavního věřitele a
zástavního dlužníka – na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný
dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím)] a
není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Dovolací soud se neztotožnil s názorem dovolatelky, že je namístě revidovat
právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo
679/2001 a připustit věcnou (popř. procesní) legitimaci žalobkyně v postavení
jednoho ze společníků žalovaného 2), tedy zástavce, a to též i s ohledem na
závěry Nejvyššího soudu, které učinil v rozsudku ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 21
Cdo 212/2019. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak
soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást
příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem
v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85).
Proto by měl být již
jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody
podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu
konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu
judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a
to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany
oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu
formální spravedlnosti (rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008,
sp. zn. II. ÚS 613/2006. Nejvyšší soud výše formulované důvody pro odklon od
právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, kdy jde o názor, který je konstantně k uvedené otázce
zastáván a v četných rozhodnutích publikován, a podle nějž se v soudní praxi
postupuje již takřka 20 let, neshledal. Dovolací soud neshledal přiléhavým ani
odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo
212/2019, neboť zde Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, že rozhodnutí
nepředstavuje zásah do dosavadní judikatury, nýbrž že reaguje na zcela
specifickou skutkovou i právní situaci, vyplývající z postavení a povinností
insolvenčního správce při správě cizího majetku a naplňování účelu
insolvenčního (resp. konkursního) řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), konkrétně potom z ustanovení § 36
odst. 1 a § 230 odst. 1; jde tedy o skutkovou i právní situaci naprosto
odlišnou od postavení a situace zdejší žalobkyně. Námitka tak přípustnost
dovolání nezakládá. Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz žalobkyně na závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1045/2019, neboť odkazované
rozhodnutí řeší problematiku přípustnosti vedlejšího účastenství akciové
společnosti v řízení o vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby jejích
akcií, tedy otázku právně i skutkově naprosto nesouvisející. Stejným způsobem
je nutno vyhodnotit i odkazy žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu, citovaná
v části III. písm. D) dovolání žalobkyně, neboť opětovně jde o rozhodnutí
řešící problematiku věcné legitimace v jiných typech řízení, skutkově i právně
odlišných. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za
nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobkyně
uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř., tedy pokud zpochybňuje skutková zjištění, z nichž
rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr,
a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od
odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Uvedené platí pro
posouzení veškerých námitek žalobkyně, vztahujících se k otázce okolností
uzavření zástavní smlouvy, dále k otázce poskytnutí či neposkytnutí finančních
prostředků z titulu půjčky, zajištěné zástavním právem, a k otázce důvodu
neplatnosti zástavní smlouvy, tedy veškerých námitek, vtělených do části III.
písm. B) dovolání žalobkyně; žalobkyně tím předkládá vlastní, od zjištění soudu
odlišné skutkové závěry, resp. takové skutkové závěry, na nichž vůbec
rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, a její námitky přípustnost dovolání
založit nemohou (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu