21 Cdo 2330/2025-790
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou se sídlem v Praze, Urxova č. 430/4, proti žalovanému Ambulance – van Doornik – MMN, spol. s r. o., se sídlem v Jilemnici, Metyšova č. 465, IČO 25257609, zastoupenému JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Italská č. 2581/67, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 185/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 2025, č. j. 17 Co 209/2024-764, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Bohuslava, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Italská č. 2581/67.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2025, č. j. 17 Co 209/2024-764, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Přestože žalobce v dovolání namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou dovolání žalobce jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (zejména se skutkovým závěrem, že žalobce se dopustil jednání, které je mu – mimo jiné – vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 5. 2020 a které spočívalo v tom, že žalobce dne 8. 4. 2020 v době od 12:48 do 14:42 vykázal ve výkazu práce, že vykonával práci pro zaměstnavatele, ačkoli tomu tak prokazatelně nebylo, neboť v uvedené době bylo sanitní vozidlo, kterým měl práci vykonávat, zaparkováno v místě žalobcova bydliště, takže jím nemohla být a nebyla žádná práce pro zaměstnavatele vykonávána) a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl, zejména výpovědi svědkyně L. V. a vlastnoručních poznámek žalobce o jeho výkonu práce). Dovolatel též v dovolání předestírá své vlastní (od soudů odlišné) skutkové závěry (že „akceptoval výměnu své směny“ a „tímto svým postupem vyhověl prosbě zaměstnavatele“ a že „jednal v dobré víře ve sdělené informace ze strany dispečerky“), na základě nichž dochází k jiným právním závěrům než odvolací soud.
3. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
4. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
5. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.
6. Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, z něhož „plyne závěr o obrácení důkazního břemene v případech chybných evidencí (pracovní doby) zaměstnavatele“ a od něhož se měl odvolací soud podle mínění žalobce odchýlit, pak přehlíží, že v projednávané věci nešlo o to, že by žalovaný chybně (vadně) vedl evidenci pracovní doby, nýbrž o to, že žalobce vykázal podle zjištění soudů ve výkazu, který byl podkladem pro evidenci pracovní doby vedenou žalovaným (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004, zmíněného již v předchozím rozsudku dovolacího soudu vydaném v této věci), práce, které nevykonal, a že na základě tohoto výkazu mu žalovaný vyplatil mzdu, která mu nepříslušela. Došlo-li k chybám v evidenci pracovní doby vedené žalovaným, stalo se tak právě v důsledku jednání žalobce.
7. Vytýká-li dovolatel soudům, že nezkoumaly míru zavinění na jeho straně a že „případně“ dovodily, že „nedbalostní zavinění je z jejich pohledu dostačující pro podání výpovědi“, přestože podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu musí být útok na majetek zaměstnavatele, aby byl „oprávněným výpovědním důvodem“, útokem úmyslným, činí tak neopodstatněně, neboť z odst. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud se mírou zavinění žalobce zabýval a že dospěl k závěru, že jednání žalobce vytýkané mu ve výpovědi z pracovního poměru mělo povahu úmyslného útoku na majetek zaměstnavatele (žalovaného).
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu