21 Cdo 2355/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. J. V., CSc., zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym,
Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě – Porubě, Ludvíka Podéště č. 1883/5, proti
žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu v Praze 3, Husinecká č.
1024/11a, IČO 457 97 072, o určení neplatnosti odvolání z funkce, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 121/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012 č. j. 23 Co 469/2011-154,
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 23.4.2007 žalovaná (její právní předchůdce) sdělila žalobci, že
jej prezidium Pozemkového fondu České republiky na svém zasedání dne 23.4.2007
„ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 1 zákona č. 569/91 Sb.,
o Pozemkovém fondu, ve znění pozdějších předpisů, odvolává z funkce 2.
místopředsedy výkonného výboru Pozemkového fondu České republiky“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho odvolání z funkce 2. místopředsedy
výkonného výboru Pozemkového fondu České republiky, doručené žalobci dne 25.
dubna 2007, je neplatné, a aby mu žalovaná uhradil náhradu mzdy. Žalobu
odůvodnil tím, že podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb. jsou
členové výkonného výboru Pozemkového fondu jmenováni na dobu pěti let, přičemž
před uplynutím této lhůty může prezidium člena výkonného výboru odvolat,
jestliže porušuje své povinnosti nebo není schopen řádně vykonávat svou funkci.
Žalobce byl do funkce jmenován „jmenovacím dekretem“ ze dne 28.11.2005 a „není
si vědom toho, že by porušoval své povinnosti při výkonu funkce 2.
místopředsedy výkonného výboru, nebo nebyl schopen řádně vykonávat svou
funkci“. Navíc, „samotné odvolání z funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru
není nijak odůvodněno a není tak zřejmé, z jakého důvodu byl žalobce z funkce
2. místopředsedy Výkonného výboru odvolán. Odůvodněno není ani odvolání žalobce
z funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru v zápisu z jednání Prezidia ze dne
23.4.2007“. Za uvedených okolností má žalobce za to, že jeho pracovní poměr
založený jmenováním do funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru trvá i nadále a
že mu náleží náhrada mzdy.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 26.4.2011 č.j. 18 C 121/2007-121
žalobu o neplatnost odvolání z funkce zamítl, řízení o náhradu mzdy (v důsledku
zpětvzetí této části žaloby) zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované 12.240,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. Miroslava
Běliny. Ve věci samé dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že účastníci uzavřeli
dne 25.4.2007 pracovní smlouvu, v níž byla doba trvání pracovního poměru
sjednána na dobu určitou do 30.6.2007, je zřejmá „absence naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení“. Vedle toho navíc neuvedení důvodu odvolání v
odvolací listině nečiní samo o sobě takový projev vůle neplatným, neboť
„nezbytnost skutkového vymezení důvodů odvolání žádný zákon nevyžaduje“.
„Důvody, pro které lze člena Výkonného výboru Fondu národního majetku odvolat z
funkce před uplynutím jeho funkčního období, představují hmotně právní podmínku
platnosti tohoto jednostranného právního úkonu“ podle § 11 odst. 1 zákona č.
171/1991 Sb. „Neuvedení těchto důvodů v písemném vyhotovení odvolání z funkce
však nečiní samo o sobě tento projev vůle neplatným; je-li však platnost
odvolání z funkce napadena žalobou, je zaměstnavatel v občanském soudním řízení
povinen prokázat, že důvodem odvolání člena výkonného výboru Fondu národního
majetku z funkce byla skutečnost, že porušoval své povinnosti, nebo že nebyl
schopen řádně vykonávat svou funkci“. V řízení bylo prokázáno, že „v
souvislosti s řešením problematiky vyčlenění nezbytné výměry půdního fondu pro
společná zařízení, podle ustanovení § 9 odst. 14 zákona č. 139/2002 Sb.
docházelo ze strany žalobce k nestandardním postupům s možnými, pro žalovanou
nepříznivými, dalekosáhlými následky“, přičemž není rozhodné, že žalobce
„nikterak netušil, že by se jakkoli dopouštěl jednání, které by žalovaná
pokládala za porušení kázně“. Zjištěná pochybení byla dozorčí radou Pozemkového
fondu České republiky vyhodnocena jako nabádání k porušení zákona, jak plyne ze
zápisu č. 1/07 z jejího řádného zasedání dne 8.2.2007. Vzhledem k tomu byl
žalobce podle názoru soudu prvního stupně odvolán z funkce právem, a proto
nezbylo, než žalobu o neplatnost odvolání z funkce zamítnout, a to „nejen pro
absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadované určení, jakožto
primárního důvodu zakládajícího neúspěch žalobce v projednávané věci“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.2.2012 č.j. 23 Co
469/2011-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč „k
rukám JUDr. Miroslava Běliny“. Ve věci samé dovodil, že žalobu o určení
neplatnosti odvolání z funkce nelze podřadit pod ustanovení § 72 zák. práce,
kde není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na takovém určení. Žaloba o
určení neplatnosti odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance je žalobou
podanou podle § 80 písm. c) o.s.ř., „její podání není omezeno žádnou lhůtou, a
žalobce byl povinen dovodit a prokazovat skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že
má na požadovaném určení naléhavý právní zájem“. Podle názoru odvolacího soudu
soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že, skončil-li pracovní poměr
žalobce u žalovaného uplynutím sjednané doby dne 30.6.2007, jeho postavení vůči
žalovanému není nejisté, a žaloba je nedůvodná pro nedostatek naléhavého
právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Odvolací soud poukázal dále na
to, že žalobce byl v pracovním poměru u žalované již před jmenováním do funkce
2. místopředsedy Výkonného výboru, jmenováním došlo ke změně v obsahu
pracovního poměru, týkajícího se druhu vykonávané práce, odvoláním z této
funkce jeho pracovní poměr neskončil. Vzhledem k tomu je třeba vycházet z
ustanovení § 73 odst. 6 části první věty před středníkem zák. práce ve znění
účinném do 31.12.2011, podle něhož odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa
vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí. Žalovaná se tímto ustanovením
zákoníku práce řídila, a se žalobcem se na dalším zaměstnání dohodla. Dne
25.4.2007 byla mezi účastníky uzavřena dohoda, kterou, ačkoli byla nazvána jako
pracovní smlouva a obsahuje náležitosti pracovní smlouvy, je nutno vzhledem k
okolnostem, za nichž byla uzavřena a podle jejího obsahu považovat za dohodu o
změně sjednaných pracovních podmínek ve smyslu ustanovení § 40 zák. práce,
konkrétně druhu vykonávané práce a doby trvání pracovního poměru. Pracovní
poměr podle dohody účastníků skončil tedy uplynutím sjednané doby dne 30. 6.
2007.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že i
bez ohledu na vztah tohoto řízení k ustanovení § 72 zák. práce je dán též
naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Na tom, že pracovní poměr nebyl
dodnes ukončen, nic nemění ani „dokument nazvaný pracovní smlouva, uzavřený dne
25.4.2007“, neboť tento dokument měl úzký vztah k samotnému odvolání žalobce z
funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru, neboť povinností žalobce mělo být „po
odvolání z funkce druhého místopředsedy předávat agendu 2. místopředsedy
Výkonného výboru, jak je uvedeno v odstavci 1. předmětné dohody“. Podle názoru
žalobce „jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, se spokojily pouze s
názvem předmětné dohody, aniž by zkoumaly její právní relevantnost, například k
druhu sjednané práce a speciálním zákonným ustanovením či důvod a pohnutky
jejího vzniku“. Nelze se rovněž ztotožnit s tím, že by se snad žalovaná řídila
ustanovením § 73 odst. 6 zák. práce, a „se žalobcem se na dalším zaměstnávání
dohodla“. Toto žalobce v řízení nikdy netvrdil, a tento závěr nemůže vyplývat
ani z předmětné dohody, neboť ta byla uzavřena pouze za účelem předání agendy
po odvolání z funkce. Podle názoru žalobce tedy „pracovní poměr mezi žalobcem a
žalovanou buďto po odvolání z funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru
žalovaného, ukáže-li se platnost takového odvolání, neskončil, anebo měl
skončit okamžikem odvolání žalobce z funkce, tedy ke dni 23. dubna 2007, což
však žalobce rozporuje“. Vzhledem k tomu je naléhavý právní zájem na
požadovaném určení dán. Po věcné stránce pak je zřejmé, že v případě žalobce
nebyla splněna ani jedna z podmínek pro odvolání z funkce stanovená ustanovením
§ 8 odst. 1 větou druhou zákona o Pozemkovém fondu. To, co je tvrzeno a
považováno za porušení povinností žalobcem, je dnes ustálenou praxí žalované.
Odvolání z funkce rozhodnutím prezidia ve vztahu k členům výkonného výboru nemá
marginální charakter, ale je zásadního významu, protože člena výkonného výboru
žalované lze vnímat jako člena vrcholového managementu instituce hospodařící se
státním majetkem, a „v právním státě snad není ani myslitelné, aby takovéto
protizákonné, čistě politické rozhodnutí bylo vyloučeno ze soudního přezkumu“.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto má po právní stránce zásadní význam, neboť
řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že aplikace ustanovení § 72 zák. práce v rámci žaloby na
neplatnost odvolání z funkce není možná, a vzhledem k tomu, že pracovní poměr
následně skončil ke dni 30.6.2007 uplynutím sjednané doby, je právní postavení
žalobce jisté, a není tedy dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Odvolání žalobce z funkce bylo provedeno
v souladu s platnou právní úpravou, a protože podle ustanovení § 73 odst. 6
zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance
pracovní poměr nekončí, dohodl se žalovaný se žalobcem na dalším zaměstnání
písemně dne 25.4.2007. Tuto dohodu je třeba vzhledem k okolnostem jejího
uzavření považovat za dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek ve smyslu
ustanovení § 40 zák. práce. Pracovní poměr žalobce k žalované tedy skončil
uplynutím sjednané doby dne 30.6.2007.
V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že došlo k zániku Pozemkového fondu
České republiky, státního fondu se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO
457 97 072, v důsledku výmazu Pozemkového fondu z obchodního rejstříku na
základě zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a změně některých
souvisejících zákonů, kterým byl zřízen Státní pozemkový úřad jako správní úřad
s celostátní působností. Na Českou republiku - Státní pozemkový úřad přešel ve
smyslu ustanovení § 22 odst. 1 tohoto zákona výkon všech práv a povinností
Pozemkového fondu. Pozemkový fond České republiky zanikl ke dni 1.2.2013.
Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 12.9.2013 č.j. 21 Cdo 2355/2012-180
rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního žalovaného Pozemkového fondu
České republiky, státního fondu se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO
457 97 072, pokračováno s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem v Praze
3 - Žižkově, Husinecká č. 1024/11a, IČO 013 12 774.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř.), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V rámci rozhodování o věci samé odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku
postavení člena výkonného výboru Pozemkového fondu v souvislosti s jeho
odvoláním z funkce. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
V případě neplatnosti odvolání z funkce, jehož se žalobce domáhá v posuzované
věci, jde o určovací žalobu, která se neopírá o speciální ustanovení zákoníku
práce; nejde tedy o žalobu, s níž by zákon jako s právním prostředkem a s jeho
právními účinky počítal a kdy by tedy nebylo třeba prokazovat existenci
naléhavého právního zájmu. Právním podkladem této určovací žaloby – jak z toho
správně vycházejí soudy obou stupňů – je ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.. Názor
dovolatele, který má za to, že je „možné použít analogii k § 72 zákoníku práce,
a naléhavý právní zájem není potřeba v tomto řízení prokazovat“, není správný,
neboť ustanovení § 72 zák. práce předepisuje postup a lhůtu pro uplatnění
neplatnosti rozvázání pracovního poměru jen tehdy, jestliže k němu došlo
některým ze způsobů vypočtených v ustanovení § 48 odst. 1 zák. práce, a nelze z
něj vycházet ani analogicky (srov. obdobně za obsahově shodné právní úpravy
kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2003 sp zn. 21 Cdo 131/2003,
případně rozsudek ze dne 2.9.2008 sp. zn. 21 Cdo 1714/2007). Musí proto
zaměstnanec i ve sporu o neplatnost odvolání z funkce tvrdit a prokazovat
naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Vzhledem k tomu, že výkon funkce
za určitých podmínek se obrazí v celé řadě nároků, které jsou s jejím výkonem
spojeny, naléhavý právní zájem tu bude zpravidla dán.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobce byl
prezidiem Pozemkového fondu České republiky jmenován s účinností od 29.11.2005
do funkce 2. místopředsedy výkonného výboru Pozemkového fondu České republiky.
Smlouva o pracovních podmínkách byla sjednána na dobu trvání výkonu funkce „a
předávání agendy spojené s funkcí 2. místopředsedy výkonného výboru (maximálně
jeden kalendářní měsíc po ukončení činnosti 2. místopředsedy výkonného
výboru)“. Dopisem ze dne 23.4.2007, který žalobce obdržel dne 25.4.2007,
předseda prezidia Pozemkového fondu ČR žalobci sdělil, že jej presidium
Pozemkového fondu České republiky „ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. a) a § 8
odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb., o pozemkovém fondu, ve znění pozdějších
předpisů, odvolává z funkce 2. místopředsedy výkonného výboru Pozemkového fondu
České republiky“. Dne 25.4.2007 uzavřeli účastníci „pracovní smlouvu“ na dobu
určitou do 30.6.2007 s nástupem do práce 26.4.2007 s tím, že „po odvolání z
funkce 2. místopředsedy VV PF ČR bude zaměstnanec předávat agendu 2.
místopředsedy výboru“. Dopisem ze dne 15.6.2007 sdělil žalobce žalované, že
uvedené odvolání z funkce považuje za neplatné, a že požaduje, aby byl dále
zaměstnáván jako 2. místopředseda výkonného výboru Pozemkového fondu České
republiky.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na to, že
žalobce byl odvolán z funkce dopisem ze dne 23.4.2007 doručeným 25.4.2007 –
podle zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění
účinném do 14.4.2008, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 119/2008 Sb.,
kterým se mění zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve
znění pozdějších předpisů – dále též jen „zákon“.
Pozemkový fond České republiky je právnická osoba, která se zapisuje do
obchodního rejstříku (§ 1 odst. 1 zákona). Nejvyšším orgánem Pozemkového fondu
je presidium, jež se skládá z devíti členů (§ 4 věta první zákona). Činnost
Pozemkového fondu řídí v rámci pokynů presidia výkonný výbor Pozemkového fondu,
který je statutárním orgánem (§ 7 odst. 1 zákona). Výbor se skládá z předsedy,
nejvýše dvou místopředsedů a dalších sedmi členů jmenovaných presidiem na dobu
pěti let. Před uplynutím této lhůty může presidium člena výboru odvolat,
jestliže porušuje své povinnosti nebo není schopen řádně vykonávat svou funkci.
Členové výboru jsou zaměstnanci Pozemkového fondu (§ 8 odst. 1 a 3 zákona).
Vzhledem k tomu je třeba ta práva a povinnosti členů výboru jako zaměstnanců,
která vyplývají z výkonu jejich závislé činnosti v pracovněprávním vztahu a
nejsou upravena v zákoně o pozemkovém fondu, posuzovat podle zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce. Se zřetelem k tomu, kdy došlo k odvolání žalobce z funkce,
je tedy třeba vztáhnout na projednávanou věc zákon č. 262/2006 Sb. zákoník
práce, ve znění účinném do 31.7.2007, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č.
181/2007 Sb. o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních
složek a o změně některých zákonů, - dále jen „zák. práce“.
S názorem odvolacího soudu, že na posouzení otázky, zda pracovní poměr žalobce
po odvolání z funkce neskončil, má vliv skutečnost, že byl u žalovaného
zaměstnán v pracovním poměru „již před jmenováním do funkce druhého
místopředsedy výkonného výboru“, a že bez zřetele na okolnost, že podle
ustanovení § 8 odst. 1 zákona bylo jmenování omezeno na dobu pěti let, „je
třeba aplikovat“ ustanovení § 73 odst. 6 větu druhou zák. práce, dovolací soud
nesouhlasí.
Podle ustanovení § 33 odst. 1 zák. práce pracovní poměr se zakládá pracovní
smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále
stanoveno jinak.
Podle ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce, jestliže zvláštní právní předpis nebo
stanovy vyžadují, aby se obsazení pracovního místa uskutečnilo na základě volby
příslušným orgánem, považuje se zvolení za předpoklad, který předchází sjednání
pracovní smlouvy.
Podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce jmenováním se zakládá pracovní poměr
pouze u vedoucích organizačních složek státu, vedoucích organizačních jednotek
organizačních složek státu, ředitelů státních podniků, vedoucích organizačních
jednotek státních podniků, vedoucích státních fondů, jestliže je v jejich čele
individuální orgán, vedoucích příspěvkových organizací, vedoucích organizačních
jednotek příspěvkových organizací a u ředitelů školské právnické osoby,
nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Jmenování provede ten, kdo je k
tomu příslušný podle zvláštního právního předpisu, popřípadě vedoucí
organizační složky státu.
Z ustanovení § 33 odst. 1 a 3 zák. práce vyplývá, že pracovní poměr se zakládá
smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (pracovní smlouvou) nebo
jmenováním (případně volbou - § 33 odst. 2 zák. práce). Jmenováním se pracovní
poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců jmenovaných do funkcí taxativně
vymezených v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce. Pracovní poměr nemůže
vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v nichž se pracovní
poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být občan (fyzická osoba) do funkce
zvolen nebo jmenován jen se svým souhlasem.
Do funkce může být jmenován nejen občan (fyzická osoba), který u zaměstnavatele
dosud nebyl zaměstnán; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat do funkce též
občana, který u zaměstnavatele již pracuje (např. v pracovním poměru vzniklém
pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo jmenováním do jiné funkce). V posléze
uvedeném případě dochází jmenováním do funkce ke změně v obsahu pracovního
poměru (srov. ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce o dohodě o změně sjednaných
pracovních podmínek); vždy se mění druh vykonávané práce, a má-li zaměstnanec
vykonávat funkci, do níž byl jmenován jinde, než kde dosud pracoval, dochází ke
změně i v místě výkonu práce. Právní postavení zaměstnance, který byl do funkce
jmenován v době, kdy již u zaměstnavatele pracoval, se po provedeném jmenování
v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele
jmenováním teprve vzniká. Znamená to, že takového zaměstnance lze z funkce, do
níž byl jmenován, odvolat podle § 73 odst. 1 části věty před středníkem zák.
práce, popřípadě, jako v posuzované věci, odvolat podle zvláštního předpisu, a
že i jinak se na jeho pracovní poměr vztahuje ustanovení § 73 odst. 5 a 6 zák.
práce o pracovním poměru založeném volbou nebo jmenováním (srov. při obdobné
právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.1999 sp. zn. 21 Cdo
2096/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1999, pod č. 51).
Nelze přehlédnout, že smyslem a účelem zvláštní právní úpravy pracovního poměru
zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, obsažené v
ustanovení § 73 zák. práce, je především - v případě jmenování - umožnit
zaměstnavatelům jednostranné rozhodování o personálních změnách v zákonem
taxativně stanovených vedoucích funkcích, jež mají v organizační struktuře
zaměstnavatelů z hlediska plnění jejich úkolů největší význam. Z pohledu těchto
požadavků nemá žádný význam rozlišování zaměstnanců na ty, kteří funkce, u
nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, vykonávali od vzniku svého
pracovního poměru k zaměstnavateli (jejich pracovní poměr jmenováním vznikl), a
na ty, kteří původně u zaměstnavatele vykonávali jinou práci (funkci) na
základě pracovní smlouvy (jmenování do jiné funkce) a do funkce byli jmenováni
až po vzniku pracovního poměru; není proto ani důvodu hledat rozdíly v obsahu
práv a povinností obou těchto skupin zaměstnanců. Byl-li z funkce, která se
obsazuje jmenováním, odvolán zaměstnanec, který již u stejného zaměstnavatele
byl v pracovním poměru před jmenováním do funkce, původní pracovní poměr se
neobnovuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2003 sp. zn. 21 Cdo
581/2003). Původní pracovní poměr zaměstnance, který již u stejného
zaměstnavatele byl v pracovním poměru před jmenováním do funkce, tak zůstává
bez vlivu na rozsah práv a povinností, které účastníkům pracovního poměru
vzniknou po odvolání zaměstnance z funkce.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že pro posouzení právního
postavení žalobce není významné, jak z toho vychází odvolací soud, že žalobce
před svým jmenováním do funkce byl od 1.3.1998 v pracovním poměru u žalovaného;
podstatné je, že byl s účinností od 29.11.2005 jmenován do funkce druhého
místopředsedy výkonného výboru v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona na
dobu pěti let (v tomto směru došlo ke změně sjednaných pracovních podmínek ve
smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce), a že byl z této funkce před
uplynutím této lhůty odvolán prezidiem Pozemkového fondu na základě ustanovení
§ 8 odst. 1 věty druhé zákona.
Podle ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního
místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl
pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen
podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji
zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně
je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci
při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po
odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku
organizační změny.
Z uvedeného vyplývá, že je pravidlem, že pracovní poměr zaměstnance, který byl
z funkce odvolán, jako takový nekončí, i když odvoláním odpadl druh práce,
který zaměstnanec vykonával. Zákon zde předpokládá, že se účastníci pracovního
poměru buď dohodnou na novém druhu práce, nebo že pracovní poměr skončí na
základě fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.
Jiná je ale situace u zaměstnance, jehož pracovní poměr se zakládá jmenováním
(lhostejno, zda tzv. jmenováním vnitřním, nebo vnějším), a který byl na vedoucí
pracovní místo jmenován na dobu určitou. Z ustanovení § 73 odst. 6 části první
věty za středníkem nelze dospět k jinému závěru, než že odvoláním z vedoucího
pracovního místa tím, kdo je k tomu příslušný podle zvláštního předpisu (srov.
§ 73 odst. 1 zák. práce) nekončí jen výkon této práce, ale i samotný pracovní
poměr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.7.2012 sp. zn. 21 Cdo
4890/2010). Končí-li ze zákona na základě platného odvolání z funkce pracovní
poměr jako takový, není možné, aby po jeho skončení došlo následně ke změně
sjednaných pracovních podmínek ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce;
dohodnou-li se účastníci na navázání nového pracovního poměru, nelze práva a
povinnosti s ním spojené směšovat s již skončeným pracovním poměrem. V opačném
případě, je-li odvolání z funkce neplatné – a to právě tvrdí v projednávané
věci žalobce – pracovní poměr účastníků pracovního poměru trvá i nadále, a je
možné - v závislosti na projevené souhlasné vůli účastníků, kterou je třeba v
případě nejasností zjišťovat výkladem – dohodnout se jak na změně sjednaných
pracovních podmínek, tak na navázání nového samostatně posuzovaného
(souběžného) pracovního poměru. Závěr odvolacího soudu, že se účastníci dohodli
na změně sjednaných pracovních podmínek a že pracovní poměr skončil 30.6.2007,
proto z hledisek výše naznačených nemůže obstát, neboť takový úsudek o dalším
trvání pracovního poměru by byl jedině možný, jestliže by odvolání z funkce
nebylo platné [odvolací soud vycházeje ze zaujatého (nesprávného) právního
názoru „považoval za nadbytečné zabývat se platností odvolání z funkce jak po
formální tak po věcné stránce“].
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce neprokázal
existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť pracovní poměr
účastníků skončil 30.6.2007, proto za současného stavu věci není správný;
správný proto nemůže být ani rozsudek, který je na tomto závěru založen.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc
podle ustanovení § 243b odst. 3 věta první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2013
JUDr. Zdeněk
Novotný
předseda senátu