21 Cdo 2371/2024-1083
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobkyně D. W., zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se
sídlem v Karlových Varech, Polská č. 61/4, proti žalované Gymnáziu Sokolov a
Krajskému vzdělávacímu centru, příspěvkové organizaci se sídlem v Sokolově,
Husitská č. 2053, IČO 49767194, zastoupené Mgr. Danielou Vlčkovou, advokátkou
se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka č. 252/6, o neplatnost rozvázání pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 217/2021, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. března 2024,
č. j. 13 Co 360/2023-1046, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla
Tomka, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 61/4.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Sokolově dne 9. 12. 2021 se
žalobkyně domáhala určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 30.
8. 2021 dané žalovanou žalobkyni je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že jde již
o třetí výpověď, kterou ze strany žalované obdržela, že její nadbytečnost byla
cíleně vyvolána a připravována a že organizační změna byla přijata tzv. na oko.
2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že výpověď byla učiněna v
souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce a že organizační změna
spočívala ve změně organizační struktury a reorganizaci vyučovacích hodin,
která si vyžádala zkrácení či ukončení úvazku některých pedagogických
pracovníků.
3. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 8 C
217/2021-994, určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 30. 8. 2021
4. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 3. 2024,
č. j. 13 Co 360/2023-1046, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I
rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením. Zopakoval, že za rozhodnutí
o organizační změně, jako jeden z předpokladů výpovědního důvodu podle § 52
písm. c) zákoníku práce, je nutno považovat všechna uvedená jednání (opatření)
žalované ze dne 26. 4. 2021, ze dne 24. 6. 2021 a ze dne 11. 8. 2021 s ohledem
na jejich vzájemnou souvislost a provázanost, neboť zákonným předpisem není
forma pro přijetí organizačního opatření stanovena, a tedy minimálně od 26. 4.
2021 bylo na žalované (která od tohoto dne byla srozuměna s poklesem žáků a v
té souvislosti i s poklesem vyučovacích hodin v následujícím školním roce), aby
nadále jednala konzistentně a obezřetně v zájmu zachování práv svých
zaměstnanců na jejich pracovní poměr. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně o neexistenci příčinné souvislosti mezi rozhodnutím
žalované o organizačních změnách a nadbytečností žalobkyně. Uvedl, že soud
prvního stupně vyložil, že pokud se v organizačním opatření ze dne 11. 8. 2021
hovoří mimo jiné o snížení počtu zaměstnanců z 64 na 62, pak z důkazů
provedených v řízení bylo prokázáno, že šlo o chybně uváděný počet zaměstnanců,
když žalovaná po dobu sporu o druhou výpověď z pracovního poměru, kterou dala
žalobkyni, chybně nepovažovala žalobkyni za svého zaměstnance a nevedla ji v
celkovém počtu zaměstnanců, a tak správný počet zaměstnanců včetně žalobkyně k
datu 31. 7. 2021 byl 65 (přičemž navíc ke dni 31. 7. 2021 skončily dva pracovní
poměry, správný počet stávajících zaměstnanců ke dni 11. 8. 2021 byl 63 a
snížení počtu zaměstnanců se tak týkalo pouze žalobkyně). Shodně se soudem
prvního stupně shledal, že při zkoumání nadbytečnosti žalobkyně ke dni 1. 9.
2021 nelze pominout jednání žalované, která (při vědomí toho, že v následujícím
školním roce nebude možné naplnit úvazek u některých učitelů, což oznámila na
pedagogické radě již 26. 4. 2021) přistupuje dne 22. 6. 2021 (tj. 2 dny před
konáním další pedagogické rady dne 24. 6. 2021, kde vyhlásila „Organizační
opatření ředitele školy“, podle něhož od 1. 9. 2021 dochází ke snížení počtu
tříd, a v tom důsledku ke snížení nadúvazkových hodin, ke snížení celkového
počtu vyučovacích hodin a ke snížení počtu pedagogických pracovníků) k
prodloužení pracovních poměrů o další rok jiným dvěma zaměstnancům, kterým by
jinak pracovní poměr skončil uplynutím doby k 31. 7. 2021, a to vše v době
krátce před vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně o neplatnosti v pořadí druhé výpovědi z
pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni, k čemuž došlo dne 30. 6. 2021. Dále
uzavřel, že žalobkyně ke dni účinnosti organizační změny ke dni 1. 9. 2021
nemohla být ani fakticky nadbytečnou, když minimálně do doby návratu jiné
zaměstnankyně z rodičovské dovolené k výkonu práce ke dni 13. 9. 2021 bylo pro
žalobkyni k dispozici 15 vyučovacích hodin anglického jazyka.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém jeho rozsahu
dovoláním, v němž zpochybnila závěr odvolacího soudu, že není dána příčinná
souvislost mezi rozhodnutím žalované o organizačních změnách a nadbytečností
žalobkyně a že žalovaná v daném případě nepostupovala obezřetně a promyšleně ve
smyslu ochrany zaměstnanců, a jako nesprávný označila i závěr, že opatření
žalované směřovalo k jinému cíli, tedy vyloučení žalobkyně z výkonu práce u
žalované. Namítla, že odvolací soud bez bližšího odůvodnění převzal závěr soudu
prvního stupně, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.
2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, shledal, že rozhodnutím zaměstnavatele byly
sledovány jiné cíle, a že tedy zaměstnavatel jen předstíral přijetí
organizačního opatření.
7. Podle dovolatelky nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešena otázka, zda může soud řediteli školy určit způsob přerozdělení
nadúvazkových hodin, krácení úvazků nebo zda má či nemá prodlužovat pracovní
poměry. Podle dovolatelky tím odvolací soud neúměrně zasáhl do činnosti
žalované a překročil meze, v nichž může jednání žalované v rámci podané žaloby
hodnotit.
8. Závěrem dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, z něhož vyplývá, že zaměstnavateli je
umožněno regulovat počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak,
aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení,
jaké odpovídá jeho potřebám. Namítla, že odvolací soud se od citovaného
rozsudku Nejvyššího soudu odchýlil, neboť podle závěrů tohoto rozhodnutí ani
prodloužení pracovních poměrů dvěma dalším zaměstnancům nemůže být samo o sobě
důvodem neplatnosti výpovědi.
9. Žalovaná navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci
k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že rozsudky soudů
obou stupňů považuje za věcně správné. Obsah dovolání označila za nepravdivý a
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
14. Pod bodem IV svého dovolání nesouhlasila žalovaná s „aplikací
judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/2003“ odvolacím soudem. Svůj
nesouhlas přitom opírala o přesvědčení, že „není však pravdou, že by
zaměstnavatel přijetí rozhodnutí pouze předstíral, nic takového v řízení
prokázáno nebylo a tento závěr je zcela chybný.“ Přitom však přehlédla, že
závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi rozhodnutím žalované o
organizačních změnách a nadbytečností žalobkyně je závěrem skutkovým, který
soudy dovodily na základě konkrétních skutkových okolností (srov. zejména bod
17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Správnost skutkového stavu věci
zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím
podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací
přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám
právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné
připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
15. Zvýraznila-li dovolatelka z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.
2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněného pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 54/2005“), větu, že rozhodnutí o organizační změně bylo přijato
před podáním výpovědi a pracovní poměr neskončil dříve, než nastala účinnost
organizačních změn, pak není zřejmý význam této právní věty pro vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není na
takové argumentaci založeno, a proto ve smyslu § 237 o. s. ř. na řešení takové
otázky nezávisí.
16. Jako dosud neřešenou předložila dovolatelka otázku, zda „soud může
svým právním názorem hodnotit ‚obezřetnost či promyšlenost‘ postupu ředitele
školy jako zaměstnavatele, který vykonává svou funkci podle svého nejlepšího
vědomí a svědomí, se znalostí konkrétních poměrů, žáků, učitelů, rozvrhů,
potřeb školy, dlouholeté praxe na učitelské a ředitelské pozici“. Závěr
odvolacího soudu (že nezpochybňuje právo zaměstnavatele regulovat počet svých
zaměstnanců a v takovém složení, jaké odpovídá potřebám zaměstnavatele … , ale
na druhé straně je povinen prověřit, zda uvedené manažerské rozhodnutí nevede k
jinému cíli, než k jakému je určeno) se však neodchyluje od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, vycházející právě z R 54/2005, podle níž
výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci podle § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce [dnes § 52 písm. c) zákoníku práce – pozn.
dovolacího soudu], je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo
příslušného orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti
práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet
zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále
zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení,
jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému
cíli (srov. dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2023, sp.
zn. 21 Cdo 474/2021, a rozhodnutí zde citovaná).
17. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka dovolatelky,
že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, neboť „ani prodloužení pracovních poměrů dvěma
kvalifikovaným pracovníkům nemůže mít samo o sobě důvodem neplatnosti
výpovědi“. Argumentoval-li totiž odvolací soud prodloužením pracovních poměrů o
další rok jiným dvěma zaměstnancům, nepovažoval to za samostatný důvod
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, ale hodnotil tuto skutečnost ve
spojení s dalšími okolnostmi při formulaci svého závěru, že „opatření žalované
směřovalo k jinému cíli, tedy vyloučení žalobkyně z výkonu práce u žalované“.
Odkaz dovolatelky na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu je nepřiléhavý i z
důvodu, že jí citovaná pasáž se týká přijímání nových zaměstnanců pro nové
obory, což se však míjí se skutkovým stavem, z něhož v nyní posuzované věci
vycházel odvolací soud.
18. Závěrem je nutné připomenout, že odvolací soud založil své
rozhodnutí rovněž na paralelním závěru, že žalobkyně „nemohla být ke dni 1. 9.
2021 ani fakticky nadbytečnou“, jenž vystavěl na skutkovém zjištění, že
minimálně do doby návratu M. z rodičovské dovolené dne 13. 9. 2021 bylo pro
žalobkyni k dispozici 15 vyučovacích hodin anglického jazyka. Uvedené řešení
právní otázky však dovolatelka ve svém dovolání nijak nezpochybnila, přitom
judikatura Nejvyššího soudu již v minulosti dospěla k závěru, že založil-li
odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více)
na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí,
nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že
uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu
proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12.
1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod číslem 17/1998 v časopise Soudní
judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
19. V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není
dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu přípustné vzhledem k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu