21 Cdo 2432/2017-1919
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v
právní věci péče o nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného XY, bytem XY, a
nezletilého BBBBB (pseudonym), narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených
opatrovníkem městem Otrokovice, se sídlem městského úřadu v Otrokovicích, nám.
3. května č. 1340, děti M. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem
Drozdem, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati č. 3067, a P. K.,
narozeného XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou
Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova č. 175, za účasti
Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, o zbavení otce
rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. P
190/2013, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve
Zlíně ze dne 27. ledna 2017 č. j. 59 Co 218/2016-1852, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně se zrušuje a věc se vrací
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. 4. 2016 č. j. P 190/2013-1664 zamítl
návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí (Magistrátu města Zlín) na zbavení
rodičovské odpovědnosti otce k synům AAAAA a BBBBB. Okresní soud vyšel ze
zjištění, že otec byl pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí
(spáchaný vůči matce nezletilých), pro přečin ohrožování výchovy dítěte (vůči
synovi AAAAA) a přečin nebezpečného pronásledování (vůči matce nezletilých a
jejím rodičům) odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
42 měsíců, z nějž byl po vykonání necelých dvou roků podmíněně propuštěn se
zkušební dobou stanovenou na pět let. Trestný čin ohrožování výchovy dítěte
spočíval v jednání otce, kterým naváděl svého nezletilého syna AAAAA k podávání
nepravdivých oznámení na svou matku k různým institucím a také v navádění
tohoto syna k nevhodnému chování k matce a dalším příbuzným. Již dřívějšími
rozhodnutími soudu byli oba synové svěřeni do péče matky a otci byl zakázán
styk s oběma nezletilými syny. Ze znaleckého posudku, který předložil otec již
v trestním řízení při žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, soud
zjistil, že během výkonu trestu u otce nastaly dílčí pozitivní změny, po výkonu
trestu lze očekávat adaptaci v širší společnosti, avšak že se nedokáže
přiměřeně pohybovat ve vztazích s druhými lidmi a nelze očekávat změnu rysů
jeho osobnosti, když se u otce vyskytuje smíšená porucha osobnosti s
narcistickými a paranoidními rysy. V řízení nebylo prokázáno, že by otec soudní
zákaz styku porušoval, pouze jednou byl v kontaktu se synem AAAAA, trestní
stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí však bylo odloženo.
Okresní soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a konstatoval, že zbavení
rodičovské odpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodičem a dětmi,
ke kterému lze přistoupit tehdy, je-li zbavení rodičovské odpovědnosti jediným
účinným prostředkem ochrany dítěte a nelze-li cíle dosáhnout mírnějšími
prostředky. Jelikož vůči synovi BBBBB se otec nedopustil žádného trestného
činu, vůči synovi AAAAA přečinu ohrožování výchovy dítěte, od kterého v době
rozhodování soudu uplynulo tři a půl roku, dospěl soud k závěru, že účelu
řízení, kterým je, aby otec neovlivňoval nezletilého syna AAAAA, již bylo
dosaženo výkonem trestu odnětí svobody a zákazem styku otce s oběma syny, návrh
na zbavení otce rodičovské odpovědnosti vůči synům BBBBB a AAAAA proto zamítl.
Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 1. 2017 č. j. 59 Co
218/2016-1852 změnil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že
zbavil otce rodičovské odpovědnosti k jeho synům BBBBB a AAAAA. Odvolacím
soudem ustanovená soudní znalkyně uvedla, že nezletilý syn AAAAA vnímá jako
nepříjemné a zahanbující, že jej otec chodí sledovat na fotbalové zápasy, a že
se u nezletilého projevují znaky nejistoty, sníženého sebevědomí a znaky
zvýšené úzkosti. K vyšetření u znalkyně se otec přes opakované obeslání ani
výzvy prostřednictvím jeho právní zástupkyně nedostavil, uplatňoval námitky
vůči osobě znalkyně a v e-mailové zprávě vyjádřil, že se nehodlá podrobit
znaleckému vyšetření, odvolací soud proto od znaleckého vyšetření otce upustil
a konstatoval, že o. s. ř. poskytuje prostředky zajišťující účast osoby u
znalce, ale neposkytuje nástroje k tomu, aby se osoba vyšetření podrobila.
Ačkoli se otec nedopustil trestné činnosti vůči nezletilému synovi BBBBB,
odvolací soud dospěl k závěru, že vůči nezletilému synovi BBBBB byla naplněna
skutková podstata spočívající v závažném zanedbávání rodičovské odpovědnosti i
jejího výkonu, když za takovéto zanedbání je považováno ohrožení tělesného a
duševního vývoje, k čemuž v projednávaném případě došlo tím, že se otec
dopouštěl trestné činnosti vůči matce a nezletilému bratrovi svého nezletilého
syna BBBBB, kteří s ním bydleli ve společné domácnosti, čímž byl na zdravém
vývoji bezprostředně ohrožen i nezletilý syn BBBBB. Krajský soud přisvědčil
závěru prvostupňového soudu, že zbavení rodičovské odpovědnosti je až krajním
řešením, nelze-li cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, avšak dodal, že je
nutné také zvážit intenzitu jednání otce vůči nezletilým. Odvolací soud
zohlednil délku trestu odnětí svobody, který byl uložen otci jako osobě
prvotrestané, a skutkovou podstatu přečinu ohrožování výchovy dítěte a odmítl
názor nalézacího soudu, že účelu, ke kterému slouží zbavení rodičovské
odpovědnosti, již bylo dosaženo výkonem trestu odnětí svobody a zákazem styku,
neboť se otec ze svého jednání nepoučil, nevytvořil si náhled na své jednání a
nelze u něj vyloučit opakování stejného či obdobného jednání. Protože otec
negativně ovlivnil mravní a rozumový vývoj svých dětí, nevytvořil si náhled na
své jednání, přičemž řádný výkon rodičovské odpovědnosti nelze podle odvolacího
soudu zajistit ani mírnějšími prostředky, odvolací soud zbavil otce rodičovské
odpovědnosti vůči nezletilým synům AAAAA i BBBBB. Žádnému z účastníků nebyla
přiznána náhrada nákladů řízení, otci bylo uloženo uhradit náklady řízení státu
ve výši 7 450 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec dovolání, v němž k vymezení
přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku předkládá právní otázku,
zda je nezbytné, aby otec, který má pro svoji trestnou činnost zakázán styk se
svými nezletilými dětmi, byl k těmto dětem zbaven rodičovské odpovědnosti. Otec
dále namítá, že je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, je-li zbaven své
rodičovské odpovědnosti pro své protiprávní jednání, které se odehrálo již před
několika lety, a namítá také porušení zásady dvouinstančnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání otce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní
otázky, z jakých hledisek posuzovat intenzitu závadového jednání pro vyslovení
závěru, zda závadové jednání dosáhlo tak závažné intenzity, že jediným účinným
prostředkem ochrany dítěte je zbavit jeho otce rodičovské odpovědnosti. Protože
se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je i opodstatněné.
Podle ustanovení § 870 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), nevykonává-li rodič svoji
rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho
rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah
tohoto omezení.
Podle ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku, zneužívá-li rodič svoji
rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost
nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské
odpovědnosti zbaví.
Podle ustanovení § 871 odst. 2 občanského zákoníku, spáchal-li rodič proti
svému dítěti úmyslný trestný čin, nebo použil-li rodič své dítě, které není
trestně odpovědné, ke spáchání trestného činu, nebo spáchal-li rodič trestný
čin jako spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor trestného činu
spáchaného jeho dítětem, soud zvlášť posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení
rodiče jeho rodičovské odpovědnosti.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že otec byl
odsouzen pro přečin ohrožování výchovy dítěte (vůči synovi AAAAA), který
spočíval v navádění k podávání nepravdivých oznámení na matku a k nevhodnému
chování k matce, přečin nebezpečného pronásledování (vůči matce nezletilých a
jejím rodičům) a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí (vůči matce
nezletilých) k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců,
z nějž byl po vykonání necelých dvou let trestu podmíněně propuštěn se zkušební
dobou stanovenou na pět let. Již dřívějšími rozhodnutími byl otci zakázán styk
s oběma nezletilými a ti byli svěřeni do péče matky. Otec si nevytvořil náhled
na své jednání, pro které byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody,
toto své jednání bagatelizuje a své odsouzení i nadále považuje za křivdu. Ze
znaleckého posudku, který byl vypracován v rámci trestního řízení proti otci,
bylo zjištěno, že se u otce vyskytuje smíšená porucha osobnosti se zvýrazněnými
narcistickými a paranoidními rysy a nelze očekávat změnu těchto rysů jeho
osobnosti. U nezletilého AAAAA jsou pozorovány znaky sníženého sebevědomí,
nejistoty, depresivního ladění a vztahovačnosti, podle znaleckého posudku se u
AAAAA rovněž vyvinul syndrom zavrženého rodiče, který není v odborné praxi
jednoznačně přijímán, soudy však svá rozhodnutí syndromem zavrženého rodiče
neodůvodňovaly.
Nejvyšší soud se k důvodům pro zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti
(terminologicky vymezené jako „rodičovská zodpovědnost“) podrobně vyjadřoval
již za úpravy provedené zákonem o rodině, který byl s účinností od 1. 1. 2014
nahrazen občanským zákoníkem, s ohledem na obsahově podobné vymezení institutu
zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti se dosud dosažené (a níže
rozvedené) závěry uplatní i nadále. Nejvyšší soud ČSSR se tak k podmínkám
zbavení rodičovské zodpovědnosti vyjádřil již v rozhodnutí ze dne 24. 11. 1964
sp. zn. Cz 48/64, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, ročník 1965, pod číslem 11. Zde Nejvyšší soud vyslovil, že
předpokladem pro zbavení rodičovských práv podle § 44 odst. 3 zák. o rodině je,
že rodiče neplní své povinnosti, ač by je plnit mohli. Nejde-li o zaviněné
neplnění povinností, zejména nemohou-li rodiče plnit povinnosti k dětem pro
objektivní příčiny, může soud vyslovit jen omezení rodičovských práv, vyžaduje-
li to zájem společnosti na řádné výchově dětí. Opatření podle § 44 zák. o rod.
lze zrušit a rodičovská práva obnovit, odpadnou-li důvody, pro které došlo ke
zrušení nebo omezení rodičovských práv. Opatření podle § 44 zák. o rod. nelze
nařídit pro okolnosti, k nimž došlo před několika lety a které v době vyhlášení
rozhodnutí již nejsou. Ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo
3522/2009 Nejvyšší soud uvedl, že zmiňované závěry byly přes dílčí modifikace
použitelné taktéž za účinnosti zákona o rodině (po tzv. velké novele účinné od
1. 8. 1998)
V rozsudku ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 Nejvyšší soud vyložil,
že zbavení rodičovské zodpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči
a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být
splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení § 44 odst.
3 zákona o rodině, a to, že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon
zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný,
nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě
zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení
rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte.
Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení
tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost,
svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání
rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských
práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o
jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s
nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy,
nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k
dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, a
stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28. června 1989, sp. zn. Cpj 19/89,
uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1990).
Ze shora uvedeného vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu
mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně
„jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“; potřeba jeho provedení musí v
každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské
zodpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování
rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své
rodiče (srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č.
2/1993 Sb., Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech
dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jinými slovy takový zásah musí být v
zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o
právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jen takové pojetí podmínek
zbavení rodičovské zodpovědnosti dle ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině
odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2012, dále jen R 6/2012).
V rozsudku ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011 Nejvyšší soud dále
uvedl, že opatření, která lze ve vztahu k rodičovské odpovědnosti přijmout,
jsou přitom odstupňována hierarchicky s přihlédnutím k tomu, zda mají sankční
povahu (omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti), či nesankční (pozastavení
rodičovské odpovědnosti). I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě
již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření
představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost.
Lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým
z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah.
V rozsudku ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3361/2014 Nejvyšší soud dovodil,
že jakkoliv výše uvedené judikatorní závěry dovolacího soudu byly dosaženy v
poměrech hmotného práva účinného do 31. 12. 2013, nelze shledat důvody pro
nekonformitu s právní úpravou zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti po 1.
1. 2014. Důvodová zpráva k ustanovení § 871 totiž uvádí, že toto ustanovení se
řadí mezi „klasická“ (tradiční) sankční ustanovení. K tomu se sluší doplnit, že
takto ustanovení § 44 zákona o rodině pojímala i dosavadní, shora citovaná,
judikatura.
V posledně citovaném rozhodnutí rovněž Nejvyšší soud připomněl, že pro rozsudek
je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) a nelze
proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a došlo-li
k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí. Soud je při rozhodování
povinen zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti, a
to s ohledem na všechny skutečnosti, které v řízení ovládaném vyšetřovací
zásadou vyjdou najevo. Zbavení rodičovské odpovědnosti je především ochranným
institutem dítěte pramenícím z toho, že nositel rodičovské odpovědnosti mimo
jiné vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví,
jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj [§ 31 odst. 1 písm. a) zákona o
rodině]. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v
době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit nad důsledky jeho
chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje
opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské odpovědnosti promítají
do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře minulost utváří přítomnost
takového rodiče (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpj
41/76, ze dne 3. 1. 1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 41, ročník 1976, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 4366/2011).
Ve vztahu k přezkoumávané věci tak s ohledem na výše uvedené bylo třeba
vyřešit, zda chování otce naplňovalo znaky zneužívání rodičovské odpovědnosti a
jestliže ano, pak zdali v době rozhodování soudů již důvody, které by vedly k
zbavení rodičovské zodpovědnosti otce, pominuly.
Odvolací soud při posuzování intenzity porušení rodičovských práv, povinností a
nezbytnosti zásahu do práva na rodinný život vycházel především ze skutkové
podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte, jakož i z výše trestu odnětí
svobody, který byl otci uložen. Jak však vyplývá z výše uvedeného, intenzitu
zneužívání či zanedbávání je nutné zvažovat s ohledem na všechny skutečnosti,
které v řízení vyšly najevo, takovéto komplexní posouzení však v rozsudku
odvolacího soudu absentuje. Intenzitu zneužívání či zanedbávání je zapotřebí
zvážit především z hlediska charakteru závadového jednání, délky jeho trvání a
konkrétních dopadů na zdraví, vývoj a osobnosti nezletilých, či míru jejich
ohrožení, neboli jak se v jejich společensko-sociálních projevech a zdravotním
stavu projeví následky (případně, jaké následky hrozily, že nastanou)
závadového jednání. Kromě trestněprávní kvalifikace skutku a výše uložené
trestní sankce je tak nutné zkoumat především celkovou škodlivost závadového
jednání ve vztahu k nezletilým.
Jak již Nejvyšší soud vyslovil ve vztahu k závažnosti zanedbávání rodičovské
odpovědnosti, o závažnosti lze usuzovat i z postoje samotného dítěte – tam, kde
je schopno svůj názor formulovat – protože vedle druhého z rodičů je to
především dítě, jehož práva zaručená v čl. 8 Úmluvy o právech dítěte (sdělení
Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) jsou závažným
zanedbáváním rodičovské odpovědnosti dotčena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 04. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3522/2009); obdobný závěr ohledně přihlédnutí k
postojům dítěte lze přijmout i pro situaci posuzování intenzity zneužívání
rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu. V projednávané věci odvolací soud
uvádí, že přihlédl i k postoji nezletilého AAAAA. Ten se v odvolacím řízení
vyjádřil, jak v odůvodnění uvádí odvolací soud, že má otce stále rád, ale z
důvodu dřívějšího chování otce schvaluje zákaz styku a na rozdíl od svého
dřívějšího postoje, kdy si přál střídavou péči, již nyní nechce otce vídat.
Zároveň negativně hodnotí, že ho otec chodí pozorovat před školu nebo když
hraje fotbal a vyjadřuje obavu z případné neshody při výběru střední školy. K
uvedené výpovědi je možno uvést, že jestliže syn vyjadřuje, že má otce stále
rád, ale nechce se s ním vídat, tato okolnost příliš nepodporuje závěr, že je
nezbytné přistoupit ke zbavení rodičovských práv jako nejkrajnějšímu prostředku
ochrany dítěte. Skutečnost, že otec chodívá na veřejná místa pozorovat svého
syna, aniž tím porušuje stanovený zákaz styku, když jinou možnost „kontaktu“ se
svým synem ani nemá, rovněž nepředstavuje tak významnou okolnost, která by
přispívala k závěru o nutnosti zbavení otce rodičovské odpovědnosti. Měla-li by
být opodstatněnou obava o budoucí dohodu rodičů o volbě školy, postačilo by k
řešení takové situace – jako mírnější opatření - omezení rodičovské
odpovědnosti nebo jejího výkonu v příslušném rozsahu, aby otec nemohl zasahovat
do výběru školy; dlužno podotknout, že podle obsahu spisu však otec projevuje
aktivní zájem o studijní prospěch svého syna.
Odvolací soud zbavil otce rodičovské odpovědnosti i k nezletilému synovi BBBBB,
proti kterému se otec nedopustil žádného trestného činu, neboť dospěl k závěru,
že byla naplněna skutková podstata zanedbávání rodičovské odpovědnosti, jejíž
naplnění mělo spočívat v protiprávním jednání otce proti bratrovi a matce
nezletilého BBBBB, který s nimi žil ve společné domácnosti. Ačkoli odvolací
soud dovodil naplnění skutkové podstaty zanedbávání rodičovské odpovědnosti,
tento svůj závěr v následujícím odstavci odůvodňuje bližší specifikací skutkové
podstaty zneužívání rodičovské odpovědnosti, když uvádí, že zneužíváním
rodičovské odpovědnosti se rozumí ohrožení tělesného a duševního vývoje, k
čemuž mělo dojít u nezletilého BBBBB. Je tak vnitřně rozporné, pokud odvolací
soud konstatuje, že u nezletilého BBBBB došlo k zanedbávání rodičovské
odpovědnosti, zatímco v následujícím odstavci vystavěl odůvodnění tohoto závěru
na argumentu, že u nezletilého BBBBB byl ohrožen tělesný a duševní vývoj,
ačkoli tento závěr spadá pod skutkovou podstatu zneužívání rodičovské
odpovědnosti, jak v témže odstavci přitom uvádí i sám odvolací soud. Jestliže
má odvolací soud za to, že jednáním otce vůči nejbližším příbuzným BBBBB mělo
dojít nepřímo ke zneužití rodičovské odpovědnosti vůči BBBBB, lze uvést, že
judikatura dovolacího soudu připouští, že ke zneužití rodičovské odpovědnosti
může dojít i nepřímo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1376/2012). Protiprávní jednání otce, pro které byl trestně
postižen, směřovalo jen vůči synovi AAAAA a matce nezletilých, musí být proto
důkladně vyloženo, v čem zanedbávání rodičovské odpovědnosti či její zneužívání
vůči synovi BBBBB spočívalo a zda dosahovalo takové intenzity, aby zbavení
rodičovské odpovědnosti i vůči němu bylo skutečně jediným účinným prostředkem
ochrany nezletilého. Nelze se spokojit s tvrzením odvolacího soudu, že závěry o
zneužívání rodičovské odpovědnosti vůči nezletilému AAAAA platí v podstatě i
pro nezletilého BBBBB, neboť závažnost intenzity zneužití či zanedbání
rodičovské odpovědnosti musí být pro každého z nezletilých posouzena
individuálně s patřičným zohledněním, že zatímco vůči jednomu z nich se otec
dopustil přímého závadového jednání, vůči druhému lze uvažovat o tom, že se
mohl otec dopustit nanejvýše toliko nepřímého zneužití rodičovské odpovědnosti. Teprve při zohlednění tohoto rozdílu lze učinit závěr, jestli i zanedbávání
nebo případné nepřímé zneužívání rodičovské odpovědnosti mohlo dosahovat tak
značného stupně, že zbavení rodičovské odpovědnosti je jediným účinným
prostředkem ochrany obou dětí. Jak již dříve vyslovil Nejvyšší soud, zejména v
případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že
zbavení rodičovské odpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn.
30 Cdo 3361/2014),
stejně tak je nutné trvat na nezbytnosti vysokého stupně závažnosti nepřímého
zneužívání rodičovské odpovědnosti, jestliže má být na jeho základě rodič
zbaven rodičovské odpovědnosti, aby byl dodržen závěr, že institut zbavení
rodičovské odpovědnosti se použije, až když je jediným účinným prostředkem
ochrany dítěte.
Má-li být zbavení rodičovské odpovědnosti až prostředkem „ultima ratio“, je
potřeba pečlivě odůvodnit, zda je intenzita závadového jednání opravdu natolik
závažná, že nepostačí mírnější prostředek ochrany dítěte, a zda je z důvodu
vysoké závažnosti závadového jednání v zájmu nezletilého zbavit jeho rodiče
rodičovské odpovědnosti. Odvolací soud dostatečně neposoudil všechny rozhodné
skutečnosti pro učinění závěru o vysoké závažnosti závadového jednání, když
nepřihlédl k tomu, jaké následky nastaly (či hrozily) nezletilým, obzvláště u
nezletilého BBBBB, vůči němuž se otec nedopustil žádného přímého závadového
jednání, a v odůvodnění rozsudku odvolací soud ani blíže nespecifikuje, jaké
nepříznivé následky měly v důsledku jednání otce u nezletilého BBBBB nastat
(nebo hrozit, že nastanou), aby mohlo být ve vztahu k němu vůbec usuzováno na
vysokou závažnost zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti, která by
opodstatňovala nezbytnost zásahu do rodičovské odpovědnosti.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ani z obsahu spisu přitom
nevyplývá zneužití či zanedbáni i jiné povinnosti, jež je součástí rodičovské
odpovědnosti, než povinnosti zdržet se styku s dětmi, které by bylo způsobilé
odůvodnit zásah do rodičovské odpovědnosti v největším možném rozsahu (jejím
zbavením). Nedůležitou rovněž není ani okolnost, že otec stanovený zákaz styku
s nezletilými syny dodržuje.
K samotné povaze dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud pro úplnost
doplňuje, že rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti je rozhodnutím
vydávaným s doložkou rebus sic stantibus, tzn., že změní-li se okolnosti
rozhodné pro jeho vydání, je možné o věci znovu rozhodnout (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3361/2014).
Skutečnost, že si otec nevytvořil náhled na své dosavadní chování, svědčící o
riziku opakování trestné činnosti (navádění nezletilého k podávání nepravdivých
podnětů a k nevhodnému chování k příbuzným), jistě může odůvodnit zákaz styku s
nezletilými, avšak zbavení rodičovské odpovědnosti jako prostředek „ultima
ratio“ je namístě, až když intenzita řádného nevykonávání rodičovské
odpovědnosti rodičem převáží nad právem dítěte na rodinný život a zachováním
rodinných svazků.
Nelze však přisvědčit tvrzení dovolatele, že zbavení rodičovské odpovědnosti po
několika letech od závadového jednání je v rozporu s dosavadní judikaturou, k
čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 04. 2011 sp. zn. 30 Cdo
3522/2009. Odkazované rozhodnutí je nepřípadné, neboť v uvedeném rozhodnutí
nebyly zrušeny rozsudky soudů nižších stupňů z důvodu, že by od závadového
jednání otce uplynula několikaletá doba, nýbrž proto, že údajné zanedbávání
rodičovské odpovědnosti bylo zapříčiněno skutečností, že matka otci aktivně
bránila ve styku s nezletilou a ten proto nemohl svoji rodičovskou odpovědnost
řádně vykonávat.
Nedůvodnou je také námitka dovolatele, že byla porušena zásada dvouinstančnosti
řízení, když odvolací soud nechal v odvolacím řízení vyhotovit znalecký
posudek. Zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem z důvodu
potřeby provedení dalšího dokazování by bylo namístě, pokud by ke správnému
rozhodnutí o věci samé bylo zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně
významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, případně
která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který
zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod číslem 30/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tyto předpoklady však naplněny
nebyly, když odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem, který se
zabýval osobností nezletilého AAAAA, přitom se ani nezabýval osobností otce,
který se znaleckému vyšetření odmítl podrobit. Součástí spisu jsou již nadto
další znalecké posudky, které byly vypracovány v rámci trestního řízení proti
otci, nejednalo se tak o rozsáhlé dokazování nových, podstatných skutečností,
které by zakládaly důvod pro vydání kasačního rozhodnutí a vrácení věci soudu
prvního stupně k doplnění dokazování.
Jelikož se odvolací soud při posouzení závažnosti zneužívání či zanedbávání
rodičovské odpovědnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
a neposoudil závažnost závadového jednání s patřičným zohledněním všech v
řízení najevo vyšlých skutečností, nelze tudíž přijmout závěr, že jediným
účinným prostředkem ochrany nezletilých je zbavit jejich otce rodičovské
odpovědnosti, dovolací soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
jako nesprávný zrušil a věc odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne odvolací soud ve
svém novém rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu