21 Cdo 2493/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. V. K., zastoupené JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská č. 205/25, proti žalované Střední škole průmyslové a umělecké, Hodonín, příspěvkové organizaci, se sídlem v Hodoníně, Brandlova č. 2222/32, IČO 00559539, zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída č. 349/71, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 260/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 49 Co 136/2015-375, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2015, č. j. 49 Co 136/2015-375, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu vázanosti soudu kvalifikací porušení povinností zaměstnance provedené zaměstnavatelem srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) právní názory, uvedené např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněném pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněném pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1479/2011, k výkladu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci – že, „žalobkyně vykonávala činnost, která nesouvisela s její prací podle pracovní smlouvy, ani pro ni neměla kvalifikaci či proškolení, proto nelze k její tíži přičítat chyby, které se vyskytly“ a že „žalobkyně se s žáky dohodla, jakým způsobem bude s jejich penězi nakládáno“), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2016
JUDr. Mojmír P u t n a
předseda senátu