21 Cdo 2500/2018-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny ve
věci péče o nezletilé AAAAA, narozenou XY, bytem XY, a BBBBB, narozeného XY,
bytem XY, zastoupené opatrovníkem statutárním městem Přerov, se sídlem
magistrátu v Přerově, Bratrská č. 709/34, děti matky E. D., narozené XY, bytem
XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově,
Aloise Krále č. 2640/10, a otce M. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného
Mgr. Janou Klosovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 645/2, o
úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného, o přenesení místní
příslušnosti, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 26 Nc 30012/2017,
o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 2. března 2018 č. j. 70 Co 91/2018-209,
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Otec se návrhem podaným dne 11. 5. 2017 u Okresního soudu v Přerově domáhal
úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného k nezletilým dětem AAAAA a
BBBBB, protože s matkou nezletilých dětí (svojí manželkou) od října 2015, kdy
se odstěhoval ze společného bydliště v XY, spolu nežijí. Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 2. 2. 2018 č. j. 26 Nc 30012/2017-182
zamítl návrh matky ze dne 16. 1. 2018 na přenesení příslušnosti. Vyšel ze
zjištění, že bydliště nezletilých dětí je na základě dohody rodičů v XY. Jestliže se matka v létě 2017 bez souhlasu otce s nezletilými dětmi
přestěhovala do obce XY, nelze podle soudu prvního stupně tuto okolnost
považovat za „jinou rozhodnou skutečnost“ určující ve smyslu ustanovení § 4
odst. 2 z. ř. s. bydliště nezletilých dětí; předběžným opatřením nahrazený
souhlas otce s povinnou školní docházkou nezletilé AAAAA v Základní škole XY a
předškolní docházkou nezletilého BBBBB v Mateřské škole XY je třeba vnímat jako
„výhradně prozatímní úpravu jednotlivých konkrétních situací“. K odvolání matky Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne
2. 3. 2018 č. j. 70 Co 91/2018-209 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že
místní příslušnost Okresního soudu v Přerově se přenáší na Okresní soud v
Třebíči. Pokud se bydliště nezletilých dětí „změnilo nikoliv svévolně, ale v
důsledku odvelení pečující matky jako příslušnice Armády ČR do XY“, odvolací
soud dovodil splnění podmínky pro přenesení příslušnosti, neboť změna
okolností, podle nichž se posuzuje příslušnost soudu, je dána tzv. jinou
rozhodující skutečností (§ 4 odst. 2 z. ř. s.). V zájmu nezletilých dětí podle
odvolacího soudu je, aby o nich rozhodoval soud, v jehož obvodu se fakticky
zdržují, navštěvují lékaře, chodí do školy, věnují se zájmové činnosti atd.,
nikoliv soud, v jehož obvodu nebydlí žádný z účastníků. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Namítal, že
odvolací soud dospěl k závěru, že přenesení příslušnosti je v zájmu nezletilých
dětí, aniž zjišťoval názor nezletilých dětí k tomu, kde chtějí bydlet, chodit
do školy a školky apod. Jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud ve svých
rozhodnutích opakovaně judikovaly, že soudy jsou povinny rozhodovat věc s
ohledem na nejlepší zájem dítěte, který jsou povinny před tím zjistit a vzít v
úvahu názor dítěte a ne rezignovat na jeho zjištění (nálezy Ústavního soudu ze
dne 19. 12. 2017 sp. zn. ÚS 1931/17, ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011 a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013). Odvolací soud se odchýlil od uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
jestliže rezignoval na názor nezletilých dětí, opominul jejich participační
právo. Podle dovolatele odvolací soud věc nesprávně věc právně posoudil též z
toho důvodu, že své rozhodnutí založil na defektně zjištěném skutkovém stavu
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn.
30 Cdo 3025/2009),
jestliže jen na základě skutkových tvrzení matky vyšel ze skutkové premisy, že
matka neodešla s dětmi svévolně, ale že mělo dojít k odvelení matky jako
příslušnice Armády ČR do XY (skutečnost byla diametrálně rozdílná, neboť matka
se rozhodla vstoupit do Armády ČR v létě 2017 a již v té době věděla, že místem
jejího výkonu práce bude XY, kde vykonával práci též její nový přítel, vědomě a
účelově tedy učinila rozhodnutí pracovat v XY a upřednostnila tak svou kariéru
před zájmem nezletilých dětí), a pokud učinil skutkový závěr, že to byl otec,
kdo zapříčinil rozpad rodiny. Na základě takto defektně zjištěného skutkového
stavu nelze dojít k objektivnímu závěru, že došlo ke splnění podmínky k
přenesení příslušnosti ve smyslu § 4 odst. 2 z. ř. s. Dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Matka – s ohledem na pravomocné usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 8. 2018 č. j. 7 Nc 1019/2018-54, kterým bylo vydáno předběžné opatření, jímž
byl nahrazen souhlas matky k povinné školní docházce nezletilého BBBBB a
nezletilé AAAAA v Základní škole XY, kterou děti v současné době navštěvují a
jsou z tohoto důvodu ve faktické péči otce – považuje dovolání otce za
„naprosto nepotřebné“, neboť napadené rozhodnutí bylo vydaným předběžným
opatřením „fakticky odklizeno“. Opatrovník nezletilých dětí má za to, že je zcela namístě, aby ve věci péče o
nezletilé děti dále rozhodoval okresní soud místně příslušný podle posledního
trvalého bydliště dětí, tj. Okresní soud v Přerově. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího
soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení
právní otázky, zda k přenesení místní příslušnosti podle ustanovení § 5 z. ř. s.
postačuje zjištění, že došlo ke změně bydliště dítěte, aniž by se soud
zabýval také jinými okolnostmi a zájmy, které jsou vedle hlediska blízkosti v
každé konkrétní věci obsahem zásady nejlepšího zájmu dítěte. Jedná se přitom o
otázku vyplývající z aplikace procesního práva (o. s. ř.), takže skutečnost, že
se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není
[srov. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nerozhodná (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod
č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). Vzhledem k tomu,
že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce je
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních (dále jen „z. ř. s.“) je obecným soudem nezletilého účastníka, který
není plně svéprávný, soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů
nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště. Podle ustanovení § 5 z. ř. s. změní-li se v řízení ve věcech péče soudu o
nezletilé okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud
přenést svoji příslušnost na jiný soud, je-li to v zájmu nezletilého. Ustanovení § 5 z. ř. s. s účinností od 1. 1. 2014, nahradilo dřívější
ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř., v němž bylo stanoveno, že změní-li se
okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést
svou příslušnost na jiný soud, jestliže je to v zájmu nezletilého. Dovolací soud se již v minulosti otázkou přenesení místní příslušnosti v
řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé zabýval ve vztahu k ustanovení § 177
odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Jakkoliv byly tyto závěry
dosaženy v úpravě procesního práva účinné do 31. 12. 2013, lze z nich vycházet
i za současného stavu právní úpravy, neboť znění ustanovení § 5 z. ř. s. je
téměř doslovně převzaté z původního ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř. ve znění
do 31. 12. 2013 a ani z důvodové zprávy se nepodává, že by zákonodárce usiloval
o změnu předmětného ustanovení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 122/2015). Podmínkami pro přenesení místní příslušnosti ve věcech péče soudu o nezletilé
se dovolací soud zabýval ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo
1510/2013, uveřejněném pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2014. Nejvyšší soud zde uvedl, že místní příslušnost soudu se řídí zásadou
perpetuatio fori vyjádřenou v § 11 odst. 1 o. s. ř., totiž že místní
příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době
prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení.
Je proto vyloučeno, aby
soud, jehož místní příslušnost byla založena prvním rozhodnutím ve věci péče o
nezletilé dítě, při podání dalšího návrhu na zahájení řízení reagoval na změnu
okolností, podle nichž se posuzuje místní příslušnost soudu, vyslovením místní
nepříslušnosti podle § 105 o. s. ř. Změna okolností daná změnou bydliště
dítěte, může být pouze důvodem k přenesení příslušnosti na jiný soud, je-li to
v zájmu dítěte, podle ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř. Účelem této úpravy je
zajištění důsledné ochrany nezletilého dítěte, neboť o dítěti by měl vždy
rozhodovat ten soud, který si může v rámci svého obvodu zjistit o dítěti co
nejvíce informací, zejména za součinnosti s orgánem sociálně-právní ochrany
dětí jako opatrovníkem dítěte. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti
na jiný soud je zájem dítěte, uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu
řízení (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1336 s.). V teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku ze zásady perpetuatio fori, podle níž místní
příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době
prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Přenesením příslušnosti
nedochází ke změně věcné příslušnosti, ale pouze místní příslušnosti, což
znamená, že za významné jsou považovány změny těch okolností, které obecně
zakládají místní příslušnost soudu. Ty jsou v ustanovení § 88 písm. c) o. s. ř. redukovány na bydliště nezletilého dítěte. Pravidlo pro určení místní
příslušnosti ve věcech péče o nezletilé tak má zajistit, aby o poměrech dítěte
rozhodoval ten soud, který má nejlepší předpoklady pro jejich zjištění, čímž se
současně naplňuje i zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení. Stejné
východisko se pak uplatňuje i pro přenesení příslušnosti, tedy aby nadále o
poměrech dítěte rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky, rozuměno
zejména z hlediska blízkosti. Tím se současně realizuje i zájem dítěte, aby
jeho poměry byly v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou upraveny soudem, u
něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně,
hospodárně a v rozumné době. Zájem dítěte jednak dochází v naplnění požadavku,
aby o jeho poměrech rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky a jednak
slouží jako korektiv, který i když by jinak byly dány místní souvislosti,
ponechávající soudu prostor pro uvážení, který soud věc projedná a rozhodne. Přenesení příslušnosti tak bude bránit např. pouhá snaha jednoho z rodičů o
„legalizaci“ pobytu dítěte v jiném místě (často značně vzdáleném), než je
původní bydliště, vedená snahou o omezení či znemožnění styku dítěte s druhým z
rodičů. Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 11. 2015
sp. zn. 21 Cdo 3572/2015, kde vyslovil, že obecně není vyloučeno, aby o
přenesení příslušnosti na jiný soud podle ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř., ve
znění účinném do 31. 12. 2013, rozhodl soud příslušný podle ustanovení § 88
písm. c) o. s. ř.
i v průběhu konkrétního probíhajícího řízení ve věci péče o
nezletilého, je-li to v jeho zájmu. Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte,
neboť v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž
ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí
právního řádu (čl. 10 Ústavy ČR). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní
smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého
ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími. Do kategorie těchto
smluv bezesporu patří též Úmluva o právech dítěte, jejíž čl. 3 odst. 1
deklaruje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti
týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními
sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nejvyšší soud v této
souvislosti poukazuje na výklad, který k otázce zájmu dítěte (v procesní
rovině) zaujal v rozsudku ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011,
uveřejněném pod č. 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012. Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu,
která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední
význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a
dlouhodobého řešení. Z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jednoznačně vyplývá,
že rozhodným hlediskem pro přenesení místní příslušnosti ve věcech péče soudu o
nezletilé je (ve vztahu ke konkrétnímu řízení) zájem dítěte. V zájmu dítěte je,
aby o věci rozhodl soud, který k tomu má nejlepší podmínky, přičemž toto
kritérium nelze chápat tak, že tímto soudem musí být vždy soud geograficky
nejbližší místu bydliště dítěte, ale k nalezení nejlepších podmínek pro
rozhodnutí ve věci je soud povinen zkoumat také další okolnosti případu a
vyvažovat zájmy všech účastníků řízení. Skutečnost, že ve většině případů soud
přenese místní příslušnost na soud, do jehož obvodu se dítě přestěhovalo, neboť
nad ostatními hledisky (která jsou významná pro zjištění nejlepšího zájmu
dítěte) v konkrétní věci převáží hledisko blízkosti, však nemůže vést k tomu,
že soud zcela rezignuje na zjišťování zájmu dítěte a přenese místní příslušnost
pouze na základě zjištění, že dítě změnilo své bydliště. K naplnění zásady
nejlepšího zájmu dítěte se soud musí v každé konkrétní věci zabývat tím, zda
nejsou dány okolnosti (zájmy), které by s ohledem na konkrétně vyjádřený
(jedinečnými okolnostmi případu podmíněný) zájem dítěte odůvodňovaly závěr o
nepřenesení místní příslušnosti na soud, do jehož obvodu se dítě přestěhovalo
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3468/2016).
Odvolací soud (který změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut
návrh matky na přenesení příslušnosti) přenesl příslušnost na Okresní soud v
Třebíči na základě zjištění, že bydliště nezletilých dětí se „změnilo nikoliv
svévolně, ale v důsledku odvelení pečující matky jako příslušnice Armády ČR do
XY“, aniž by zjišťoval, zda nejsou v posuzovaném případě dány okolnosti
(zájmy), které by odůvodňovaly závěr o nepřenesení místní příslušnosti. Ze
spisu vyplývá, že odvolací soud se přesvědčivě nevypořádal s otázkou, do jaké
míry je původní soud obeznámen s projednávanou věcí, zda nezletilé děti mají
nadále pevné vazby v obvodu původního soudu (též s přihlédnutím ke skutečnosti,
že se zde nachází rodinný dům rodičů, kde děti před změnou bydliště na základě
dohody rodičů bydlely), v obvodu kterého soudu lze důvodně očekávat
hospodárnější průběh řízení, zahrnuje v to i posouzení náročnosti dojíždění k
původnímu soudu, neučinil dotaz na opatrovníka nezletilých dětí, ani jiným
způsobem nezjišťoval zájem dětí v projednávané věci, a proto nemůže jeho
rozhodnutí dosud obstát, neboť posuzování naplnění zásady nejlepšího zájmu
dítěte vyžaduje v prvé řadě, aby byly zjištěny všechny okolnosti rozhodné pro
zájem dítěte. Uvedené však nelze vykládat tak, že by soudy byly povinny zjišťovat názor
nezletilých na přenesení místní příslušnosti soudu jejich výslechem ve smyslu
ustanovení § 100 odst. 4 o. s. ř. Zjištění názoru nezletilých, ať už přímo či
nepřímo, na přenesení místní příslušnosti soudu (tedy výhradně k otázkám
procesního postupu soudu), prostřednictvím soudu, není nezbytné k realizaci
zásady nejlepšího zájmu dítěte. V procesní rovině je nejlepší zájem dítěte
realizován již procesními pravidly, která (mají-li být souladná s článkem 12
Úmluvy o právech dítěte) tento základní princip respektují. Nejvyšší soud nemá
pochybnosti o tom, že ustanovení § 5 z. ř. s. (stejně jako předcházející
ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř.) tuto zásadu respektují, neboť vymezují
podmínky pro přenesení příslušnosti tak, aby o věci mohl rozhodovat právě jen
ten soud, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci,
bezprostředně, hospodárně a v rozumné době (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 122/2015, stížnost proti němuž byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 222/17). Protože napadené usnesení odvolacího soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného
- správné a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu