21 Cdo 2548/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce JUDr. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. p.
m. v. České republiky, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 64/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006 č.j.
22 Co 297/2006-198, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.588,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 27.12.2000 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto
opatření spatřovala v tom, že žalobce „v určeném termínu nesplnil pracovní
úkol“ uložený mu ředitelem pobočky a spočívající „v konkretizaci tvrzení
týkajících se údajného tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody
zaměstnavateli zaviněné projektantem“. Tato svá tvrzení žalobce žádným důkazem
nedoložil, a žalovaná považuje obvinění za „velmi závažný útok na jejich čest,
pověst a důstojnost“ a „nemůže posoudit jednání žalobce jinak než zlý úmysl,
neboť hrubě poškodilo jméno pobočky, zpochybnilo pracovní kvality vedoucích
pracovníků pobočky“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že k rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením „nejsou dány důvody, pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem
neporušil“. K výzvám ústředního ředitele odpověděl žalobce dopisem, „v němž
některé skutečnosti upřesnil. Jejich doložení bylo vyloučeno, protože žalobce
přestal být zaměstnancem Z. M. ČR a neměl k nim…přístup“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27.9.2002 č.j. 34 C 33/2001-65
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech
řízení částku 5.675,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že žalobce nesplnil písemnou výzvu ředitele pobočky ze dne 8.12.2000, která se
týkala „upřesnění a doplnění výroků žalobce, které byly předneseny na poradě
právníků v P. dne 7.12.2000, a porušil tak pracovní kázeň“; dovodil, že jednání
žalobce „dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně tak, jak má
na mysli ust. § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Přihlédl zejména k tomu, že
„žalobce měl v předchozím období určité problémy s dodržováním pracovní kázně“,
a že „jako vedoucí pracovník si měl být vědom toho, jaký negativní dopad má
jeho nekonkrétní nedoložené obvinění na pobočku žalovaného a zejména na jeho
podřízené pracovníky“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.9.2003 č.j. 39 Co
71/2003-93 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité
zrušení pracovního poměru je neplatné, a zároveň rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 8.855,- Kč a na nákladech
odvolacího řízení 1.451,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že „ať již byla
žalobcova reakce – dopis datovaný 12.12.2000 a adresovaný ústřednímu řediteli –
vyhýbavá, nekonkrétní a tudíž neuspokojivá, nelze na takovéto jeho jednání
pohlížet jako na nesplnění pokynu nadřízeného, které by bylo lze sankcionovat
jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně výjimečným opatřením, jakým okamžité
zrušení pracovního poměru je“.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11.10.2004
č.j. 21 Cdo 965/2004-119 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovolací soud zejména vytknul soudu odvolacímu, že při
objasňování obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 27.12.2000 z
hlediska skutečností, které žalovanou k tomuto zrušovacímu projevu vůle vedly,
striktně vycházel v tomto směru z nepříliš zdařile formulovaného vyjádření
žalované, že „hrubé porušení pracovní kázně spatřuje v tom, že žalobce v
určeném termínu nesplnil pracovní úkol uložený ředitelem pobočky žalované v H.
K., spočívající v konkretizaci žalobcových tvrzení“; odvolací soud se tedy
nezabýval všemi skutečnostmi, v nichž žalovaná spatřovala důvod okamžitého
zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Dovolací soud uzavřel, že za této situace není možné učinit spolehlivý závěr o
tom, zda a jakou intenzitou žalobce porušil pracovní kázeň, a proto závěr
odvolacího soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zatím
nemůže obstát.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 8.2.2005 č.j. 16 Co 409/2004-131
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27.9.2002 č.j. 34 C 33/2001 zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl zejména, že „s žalobcem byl okamžitě zrušen
pracovní poměr nejen pro nesplnění příkazu z 8.12.2000, ale zároveň pro
nesouhlas žalované s diskusním vystoupením žalobce na poradě v P.“, a dovodil,
že „hodnocení, zda i takto pojaté jednání žalobce je ve svém souhrnu zvlášť
hrubým porušením pracovní kázně, v rozsudku soudu I. stupně chybí“. Podle
pokynů odvolacího soudu měl tedy soud prvního stupně zejména zdůvodnit skutkově
a právně svůj závěr, „zda i v takto pojatém jednání lze shledávat porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, a „přitom se musí zabývat i intenzitou
případného porušení pracovní kázně a musí se zabývat i okolnostmi nesplnění
příkazu z 8.12.2000“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6.1.2006 č.j. 34 C 64/2005-157
žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
nákladech řízení částku 26.200,- Kč k rukám advokáta. Zabýval se tím, zda
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem lze shledávat jak v „diskusním
vystoupení žalobce na poradě v P.“, tak v „nesplnění příkazu z 8.12.2000“.
Pokud jde o vystoupení žalobce na pracovní poradě právníků žalované v P. dne
7.12.2000, považuje soud jednání žalobce „za porušení povinnosti zaměstnance
nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele“ a „porušení povinnosti
žalobce jako vedoucího zaměstnance vytvářet příznivé pracovní podmínky“, neboť
„neadresná kritika žalobce ohledně tunelování fondů vytvořila na pracovišti
atmosféru nedůvěry a nervozity“ a komunikace mezi žalobcem a ostatními
pracovníky vázla. Soud prvního stupně vzal při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně v úvahu zejména skutečnost, že „žalobce nesplnil písemnou výzvu
ředitele pobočky“, aby upřesnil a doplnil své výroky, které přednesl na poradě
v P., ačkoliv „měl možnost získat případné požadované informace prostřednictvím
ředitele pobočky či jiného člena vedení“, že „jako vedoucí pracovník právního
oddělení si měl být vědom toho, jaký negativní dopad má jeho nekonkrétní
nedoložené obvinění na pobočku žalovaného a zejména na jeho podřízené
pracovníky“, a že „již v předchozím období měl problémy s dodržováním pracovní
kázně“. Soud prvního stupně rovněž dovodil, že namísto na poradě v P., kde byla
přítomna pouze jediná zaměstnankyně pobočky žalované v H. K., mohl žalobce svou
kritiku přednést „již na poradách vedení pobočky žalované, v přítomnosti jejího
ředitele, který by na takové vystoupení mohl přímo reagovat, stejně tak jako
ostatní vedoucí pracovníci pobočky“, a s ohledem na všechny tyto okolnosti
dospěl k závěru, že jednání žalobce „dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení
pracovní kázně, jak to má na mysli ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.11.2006 č.j. 22 Co
297/2006-198 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 6.753,25,- Kč
k rukám advokáta. Odvolací soud se „plně“ ztotožnil se skutkovými a právními
závěry soudu I. stupně, s tím, že zejména vzhledem k postavení žalobce u
žalovaného jako vedoucího právního oddělení „dosáhlo jeho jednání intenzity
zvlášť hrubého porušení pracovní kázně podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“.
K žalobcem tvrzenému právu na svobodu projevu a informací podle čl. 17 odst. 1
a 2 Listiny základních práv a svobod uvedl, že „přípustná a ochrany požívající
je jen taková kritika, která nepřekračuje meze věcné a konkrétní kritiky a musí
být přiměřená co do obsahu a formy, přičemž o věcnou kritiku jde jen tehdy,
vychází-li z pravdivých výchozích podkladů, ze kterých musí vyvozovat
odpovídající hodnotící závěry, což není případ neadresné a nedoložené kritiky
učiněné žalobcem“. Odvolací soud dospěl k závěru, že „postačí, že jako vedoucí
právního oddělení“ si žalobce měl být vědom „negativního dopadu nekonkrétních
a nedoložených tvrzení“, a dále, že „měl sdělení o tom, že jeho kritika bude
považována za nedoloženou, vnímat jako závažné, neboť takový stav opravňoval
žalovaného k postupu, který zvolil“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém
namítá, že odvolací soud došel k nesprávnému závěru, že porušil pracovní kázeň
zvlášť hrubým způsobem podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Namítá, že jako
vedoucí pracovník „si byl vědom toho, že při plnění jeho pracovních povinností
je zapotřebí nejen dobré znalosti zákona, ale zejména dohled nad tím, aby
zákony byly dodržovány, a to jak u jeho podřízených, ale také nadřízených
kolegů“, a proto již před poradou v P. seznámil se svým podezřením ředitele
pobočky „v naději, že bude přistoupeno k některým opatřením a změnám“. Jelikož
však ředitel pobočky JUDr. M. „nebral jeho připomínky v potaz“, vystoupil se
svými podezřeními na předmětné poradě. Dovolatel zdůrazňuje, že jeho upozornění
na některé skutečnosti nelze považovat za jednání v rozporu s oprávněnými zájmy
žalovaného a za porušení povinnosti vytvářet jako vedoucí zaměstnanec příznivé
pracovní podmínky, neboť - jak dále uvádí - „jednalo se o interní kritiku, tedy
kritiku zmíněnou pouze mezi vedoucími pracovníky a jen zaměstnanci žalované“, a
naopak „navenek vystupoval žalobce vždy ve prospěch žalované“. Žalobce navrhl,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť napadený rozsudek
nemá po právní stránce zásadní význam, protože námitky žalobce představují
uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který v
daném případě není způsobilým dovolacím důvodem. Podle názoru žalované odvolací
soud posoudil věc v souladu s hmotným právem a v souladu s ustálenou
judikaturou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl
ve svém rozsudku ze dne 6.1.2006 č.j. 34 C 64/2005-157 ve věci samé stejně jako
v rozsudku ze dne 27.9.2002 č.j. 34 C 33/2001-65, který byl usnesením
odvolacího soudu ze dne 8.2.2005 č.j. 16 Co 409/2004-131 zrušen. Okolnost, že
tomuto zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo kasační rozhodnutí
dovolacího soudu, jehož právní názor byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení
závazný, není z hledisek přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř významná, neboť předpokladem přípustnosti dovolání podle
zmíněného ustanovení je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí
nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí
rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 147, ročník 1998). Dovolání žalovaného proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
V posuzované věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku
-právní otázku výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Výklad
otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této
intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v
této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj.
k takovým právním normám, jejichž hypotéza - jak na to poukazuje rovněž
odvolací soud - není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro
posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo
zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V
zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně
závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení
závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k
osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k
plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní
kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele,
k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod.
Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti
rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu,
zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance
u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995
sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních
názorů důsledně vycházely. Jestliže - jak vyplývá z výše uvedeného - vymezení
hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze,
jak to činí dovolatel, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn
hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Odvolací soud - jak
vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dovodil, že „jako vedoucí zaměstnanec si
žalobce musel být vědom negativního dopadu nekonkrétních a nedoložených
tvrzení“, a že jeho „neadresná a nedoložená kritika“, která vedla „k vyvození
důsledků v rovině pracovního práva“, nemůže požívat ochrany práva na svobodu
projevu a informací podle čl. 17 odst. 1 a 2 LZPS a dospěl k závěru, že
„zejména vzhledem k postavení žalobce u žalovaného jako vedoucího právního
oddělení v souhrnu všeho uvedeného a zjištěného dosáhlo jeho jednání intenzity
zvlášť hrubého porušení pracovní kázně podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“.
Námitky dovolatele, že „se jednalo o interní kritiku, tedy kritiku zmíněnou
pouze mezi vedoucími pracovníky a jen zaměstnanci žalované“, a že „žalobce
navenek vystupoval vždy ve prospěch žalované“, tedy že „z těchto důvodů nebylo
prokázáno, že jakkoli došlo k porušení oprávněných zájmů žalované“, a dále, že
své vystoupení, na základě něhož mělo dojít k jistým opatřením a změnám,
považoval žalobce za „přínos pro žalovanou, nemohl však jakkoli předvídat
neprofesionální postup ze strany zaměstnanců – účastníků tehdejší porady, kteří
místo konstruktivního řešení celé situace informovali o kritickém vystoupení
žalobce ostatní zaměstnance nejen žalované, ale také jejich poboček, čímž
bezpochyby přispěli k vytvoření napjaté atmosféry a nepříznivých pracovních
podmínek na pracovišti“, jsou nepřípustnou polemikou s tím, ke kterým hlediskům
odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení
pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli - jak
výše uvedeno - soudy v projednávané věci vymezily hypotézu právní normy
obsaženou v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzhledem ke všem
okolnostem případu správně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a
ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm c) o.s.ř. Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.,
č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č.
68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč.
Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty
druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad
výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování,
z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% -
srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty],
tedy částka 413,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod
č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání
žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované
nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.588,- Kč je
žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou - až do odvolání
plné moci dne 3.1.2008 - v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu