ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem
v Praze 6, Slavíčkova č. 372/2, proti žalované České republice – Ministerstvu
vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064, o určení, že
došlo k diskriminaci, a o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 239/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 20 Co 343/2017-279,
I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16.
5. 2017 č. j. 10 C 239/2013-241 se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena policejnímu prezidentu
Policie České republiky k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
IV. České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 7 se náhrada nákladů řízení
před soudem prvního stupně nepřiznává.
Žalobce se (žalobou podanou dne 10.9.2013) domáhal, aby bylo určeno, že
„vydáním posudku Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra č. 316402 ze dne
16.12.2010, obsahujícího závěr o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu
služby, a následným propuštěním žalobce ze služebního poměru došlo k
nepřípustné diskriminaci žalobce, jíž žalovaná porušila platné právní
předpisy“, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 500.000,- Kč
s úrokem z prodlení, který v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím,
že jako příslušník Policie ČR vykonával službu na služebním místě vrchní
asistent 1. oddělení, 3. skupiny Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné
služby Policie ČR, Odbor ochrany zastupitelských úřadů a určených objektů.
Rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby
Policie ČR ve věcech služebního poměru č. 191/2011 ze dne 4.1.2011 byl žalobce
propuštěn ze služebního poměru. Toto rozhodnutí vychází z lékařského posudku č.
ze dne 16.12.2010, vydaného Zdravotnickým zařízením Ministerstva vnitra (který
nabyl právní moci dne 3.1.2011), podle něhož měl žalobce pozbýt dlouhodobě
zdravotní způsobilost k výkonu služby (stupeň D) vzhledem ke zjištění, že
žalobce je nakažen virem HIV. Podle názoru žalobce je závěr posudku nesprávný
zejména proto, že žalobce „je pouze infikován virem HIV, dosud u něj nevypuklo
onemocnění AIDS a jeho zdravotní stav je dobrý“. V případě laboratorního
průkazu viru HIV bez klinických příznaků onemocnění AIDS přitom platný právní
předpis dával posuzovateli možnost hodnocení „zdravotně způsobilý s
podmínkou“ (stupeň C) nebo „zdravotně nezpůsobilý“ (stupeň D). Posuzovatel však
přistoupil k hodnocení stupněm D, aniž žalobce podrobil důkladné zdravotní
prohlídce. Veřejný ochránce práv, na něhož se žalobce obrátil, dospěl k závěru,
že se žalobce stal obětí diskriminace, neboť právní předpisy, na jejichž
základě došlo k vydání posudku a rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru,
jsou v rozporu s ústavním pořádkem a potenciálně i s evropským právem. Žalobce
považuje za „nezpochybnitelné, že propuštěním žalobce došlo k jeho znevýhodnění
ve srovnání s jinými srovnatelnými příslušníky Policie ČR, které bylo
motivováno přítomností diskriminačního důvodu u žalobce“. Požadoval proto
„morální satisfakci v podobě deklaratorního rozsudku stvrzujícího, že se
žalobce stal obětí diskriminace“, a přiznání náhrady utrpěné nemajetkové újmy v
penězích.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 11.12.2013 č.j. 10 C 239/2013-10
řízení zastavil, věc postoupil řediteli Útvaru pro ochranu Ústavních činitelů
ochranné služby Policie České republiky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že služební poměr policisty
není soukromoprávním, ale veřejnoprávním vztahem, kde „užití zákoníku práce je
v převážné části vyloučeno“, a proto „nemůže být dána pravomoc soudu pro
projednání a rozhodnutí věci, který souvisí s existencí služebního poměru ve
smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř“.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2014 č. j. 20
Co 122/2014-28 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení
nezastavuje. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že ustanovení § 77 odst. 2
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
zakotvuje zákaz diskriminace „v užším rozsahu, neboť nezahrnuje zákaz
diskriminace z důvodů zdravotního postižení“. Zákon č. 361/2003 Sb. je sice
speciálním v poměru k zákonu č. 189/2009 Sb. (antidiskriminační zákon), protože
však diskriminaci z důvodů zdravotního postižení ve služebním poměru
neupravuje, „je třeba na poměry příslušníků bezpečnostních sborů v tomto směru
vztáhnout úpravu obecnou“ (včetně možnosti procesní obrany u soudu). Opačný
závěr by podle názoru odvolacího soudu „u těchto osob vyloučil v rozporu se
zásadou rovnosti zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a v
rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny možnost obrany proti diskriminaci z důvodu
zdravotního postižení“. Proto nelze dovodit nedostatek pravomoci soudu k
rozhodnutí o předmětném nároku.
Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozsudkem ze dne 16.5.2017 č.j. 10 C 239/2013-241
žalobu zamítl a rozhodl, že „Českému státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení
vůči žalobci“ a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 2.100,- Kč. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že se žalobce
proti posudku lékařské komise o zdravotní způsobilosti ze dne 16.12.2010 ani
proti následnému rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru
neodvolal, a že rovněž ze znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc.
vyplývá, že „žalobce nebyl k datu 16.12.2010 ze zdravotního hlediska schopen
(způsobilý) k výkonu služby“. Žalobce „měl své limity“ a podle názoru soudu
prvního stupně „je legitimní od příslušníků policie pracujících v terénu
vyžadovat, aby byli s ohledem na důležitost a náročnost jejich pracovních úkolů
ve vynikající psychické a fyzické kondici, což žalobce nebyl“. Nelze proto
dospět k závěru, že vydáním zmíněného posudku lékařské komise a následným
rozhodnutím o propuštění došlo k nepřípustné diskriminaci žalobce, neboť
„kterýkoli příslušník policie, který by nebyl zdravotně způsobilý k výkonu
služby, by byl propuštěn za služebního poměru“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 20
Co 343/2017-279 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a
výroku o nákladech řízení účastníků, ve výroku o nákladech řízení státu změnil
tento rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu
soudu pro Prahu 7 na náhradě nákladů řízení 6.836,50 Kč, a rozhodl, že žalobce
je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600,- Kč.
Odvolací soud v první řadě dovodil, že nevyléčitelné onemocnění žalobce lze
podřadit pod definici „zdravotního postižení“ (jako zákonného diskriminačního
důvodu) uvedenou v ustanovení § 5 odst. 6 antidiskiminačního zákona a uplatněný
nárok žalobce lze tak posoudit podle ustanovení § 10 odst. 1 a 2
antidiskriminačního zákona. S poukazem na příslušná ustanovení vyhlášky č.
393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, ve znění účinném do 28.11.2011, shledal
postup Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra při posouzení zdravotní
způsobilosti žalobce k výkonu služby při zjištění z lékařské zprávy ze dne
2.12.2010 (že onemocnění žalobce v rozhodné době mělo klinické projevy), kterou
měla lékařská komise k dispozici, za souladný s pozitivní právní úpravou,
přičemž „na základě negativního lékařského posudku musel služební funkcionář
podle § 42 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb. rozhodnout o propuštění ze
služebního poměru“. Podle názoru odvolacího soudu žalobce „nemohl důvodně
očekávat, že jeho onemocnění bude posuzováno individuálně mimo rámec právní
úpravy dopadající na všechny příslušníky policie bez rozdílu“. Žalobce nebyl
zaměstnancem v běžném pracovním poměru, ale policistou ve služebním poměru a
výkonné službě, a „na osoby v takovém postavení (příslušníky bezpečnostních
sborů) je namístě klást k zajištění účelu jejich služby vyšší nároky a
požadavek jejich plné zdravotní způsobilosti je zcela legitimní“. Odvolací soud
se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti uplatněných
nároků žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že
odvolací soud provedl „nepřesvědčivý“ výklad pojmu „aktivní onemocnění“, které
je podle vyhlášky č. 393/2006 Sb. předpokladem pro klasifikační značku D, tedy
zdravotní nezpůsobilost k výkonu služby. Podle názoru dovolatele nelze klinické
projevy nemoci u žalobce ve formě zvětšených uzlin, které se zpravidla
projevují již ve fázi primoinfekce (tj. v nejranější fázi onemocnění HIV),
považovat za „aktivní onemocnění“. Má za to, že skutečnost, že byl infikován
virem HIV a že se infekce HIV u něj projevovala jen zvětšenými uzlinami, nijak
nesnižovala jeho způsobilost k výkonu služby, natož aby jej činila k výkonu
služby zcela neschopným. Soudy se však přiklonily k opačnému závěru
ustanoveného znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., který nedisponuje
zkušenostmi a vědomostmi v problematice HIV, zatímco k názoru doc. MUDr. Marie
Staňkové, která je v problematice onemocnění HIV uznávanou odbornicí s
mnohaletou praxí, náležitě nepřihlédly. Po podrobném rozboru problematiky
infekce HIV a antiretrovirové léčby žalobce zdůraznil, že kvalita života HIV
pozitivních osob je dnes díky léčbě nesrovnatelně vyšší než v době objevení
onemocnění HIV a že stejně tak došlo ke snížení vedlejších účinků
antiretrovirové léčby, takže tato dnes může u některých jedinců mít vedlejší
účinky srovnatelné s vedlejšími účinky jakýchkoliv jiných běžných léků. Žalobce
v rozporu s ustanovením § 4 odst. 1 vyhlášky č. 393/2006 Sb. nepodstoupil
žádnou zdravotní prohlídku, při níž by mohlo být posouzeno, zda došlo či
nedošlo ke ztrátě jeho zdravotní způsobilosti, lékařská komise se spokojila jen
s jednou lékařskou zprávou. Podle názoru žalobce není správný závěr odvolacího
soudu, že se žalobce nemůže dovolávat diskriminace z důvodu zdravotního
postižení, neboť s ním bylo jednáno stejně jako s každou jinou osobou v jeho
postavení. Odvolací soud se v dostatečné míře nevypořádal s legitimitou cíle a
přiměřenosti požadavků, které jediné mohou opodstatňovat diskriminační jednání
žalované. Nelze přitom přehlédnout, že na Slovensku, v Německu, Polsku,
Rakousku, Chorvatsku či v USA mohou HIV pozitivní osoby u policie sloužit. I
kdyby klasifikace zdravotní způsobilosti žalobce proběhla v souladu s vyhláškou
č. 393/2006 Sb., nelze podle názoru dovolatele bez dalšího dovodit, že žalobce
diskriminován nebyl, neboť použité právní předpisy jsou v rozporu s ústavním
pořádkem i evropským právem, konkrétně směrnicí Rady 2000/78/ES. Soudní
rozhodnutí v této věci „svědčí o nepochopení problematiky onemocnění HIV a
rozhodně nepřispěla ke snížení stigmatizace a sociálního vyloučení HIV
pozitivních osob“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci
bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se
nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky, za nichž soud může
rozhodnout o věci samé.
Podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (tzv. podmínky řízení), soud
podle ustanovení § 103 o.s.ř. zkoumá kdykoli za řízení. Jde-li o takový
nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104
odst. 1 věta první o.s.ř.). Neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zakládá
(mimo jiné) i nedostatek pravomoci soudu. Nespadá-li věc do pravomoci soudů
nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o
zastavení řízení příslušnému orgánu (§ 104 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České
republiky dospěl k závěru, že projednání a rozhodnutí o uplatněném nároku
žalobce brání nedostatek pravomoci soudu.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. (ve znění do 31.12.2013) soudy v občanském
soudním řízení projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z
občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních
vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. (ve znění od 1.1.2014) soudy v občanském
soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které
vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v
občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
V posuzované věci se žalobce žalobou podanou u soudu dne 10.9.2013 domáhá, aby
bylo určeno, že „vydáním posudku Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra č.
316402 ze dne 16.12.2012, obsahujícího závěr o zdravotní nezpůsobilosti žalobce
k výkonu služby, a následným propuštěním žalobce ze služebního poměru došlo k
nepřípustné diskriminaci žalobce, jíž žalovaná porušila platné právní
předpisy“, a aby mu žalovaná zaplatila peněžitou náhradu ve výši 500.000,- Kč s
úrokem z prodlení za nemajetkovou újmu, která byla žalobci jako příslušníku
Policie ČR způsobena rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů
ochranné služby Policie ČR ve věcech služebního poměru č. 191/2011 ze dne
4.1.2011, kterým byl žalobce podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. h) zákona č.
361/2003 Sb. propuštěn ze služebního poměru. Žalobce má za to, že posudek a
následné rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru jsou v rozporu s ústavním
pořádkem a potenciálně i s evropským právem, a považuje za „nezpochybnitelné,
že propuštěním žalobce došlo k jeho znevýhodnění ve srovnání s jinými
srovnatelnými příslušníky Policie ČR, které bylo motivováno přítomností
diskriminačního důvodu (zdravotního postižení) u žalobce“.
V projednávané věci bylo řízení o uplatněném nároku žalobce zahájeno podáním
žaloby dne 10.9.2013 poté, co nabyl účinnosti zákon č. 361/2003 Sb., o
služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Teto zákon komplexně
upravuje služebně právní vztahy vyplývající – mimo jiné – ze služebního poměru
příslušníka Policie České republiky (dále též jen „příslušníka bezpečnostního
sboru“), z nichž žalobce odvozuje uplatněný nárok (srov. § 1 odst. 1 cit.
zákona). Podle ustanovení § 1 odst. 3 cit. zákona je příslušník bezpečnostního
sboru ve služebním poměru k České republice, přičemž práva a povinnosti České
republiky vůči příslušníkovi plní příslušný bezpečnostní sbor. Do služebního
poměru příslušníka bezpečnostního sboru, který vzniká mocenským aktem
služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí), může být přijat pouze občan
České republiky starší 18 let, který složil služební slib a splňuje další
zákonem stanovené předpoklady (srov. §§ 13 a 17 cit. zákona). V soudní praxi je
ve vztahu ke služebně právním vztahům přijímán názor (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 1553/2003
nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon
949/97, uveřejněné pod č. 162 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998), že
služební poměr policisty (či jiných příslušníků bezpečnostních sborů) je svojí
povahou typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním a po
celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je
naopak poměrem soukromoprávním. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se
vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel
veřejné svrchované moci, a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu
může jednostranně zakládat jeho práva. Tato veřejnoprávní povaha je příznačná
pro vzájemné vztahy účastníků služebního poměru jako celku a nemůže na ní
ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce své požadavky procesně uplatnil. Na
tomto právním názoru dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody
k jeho změně.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů
vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k
projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., jen
stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru upravuje zákon č. 361/2003 Sb. tím způsobem,
že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů jednají a
rozhodují jménem státu služební funkcionáři, jimiž jsou nadřízený ředitele
bezpečnostního sboru, ředitel bezpečnostního sboru a osoby pověřené
rozhodováním ve věcech služebního poměru (srov. § 2 cit. zákona). Práva a
povinnosti účastníků řízení ve věcech služebního poměru a postup služebních
funkcionářů v rámci tohoto řízení, včetně opravných prostředků, zmíněný zákon
vymezuje v Části dvanácté nadepsané „Řízení ve věcech služebního poměru“ v
ustanoveních §§ 169 až 196. Ustanovení zde obsažená - kromě jiného - stanoví,
že řízení ve věcech služebního poměru může proběhnout rovněž za účasti bývalého
příslušníka, jehož služební poměr již zanikl (srov. § 169 cit. zákona), že
proti rozhodnutí služebního funkcionáře vydaného podle ustanovení § 181 cit.
zákona je možné podat odvolání, o němž rozhoduje služební funkcionář nadřízený
služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal (srov. § 190 odst. 1 a
6 cit. zákona), že proti rozhodnutí ministra nebo vládou určeného člena vlády
lze podat rozklad, o kterém rozhoduje služební funkcionář, který napadené
rozhodnutí vydal (srov. § 191 cit. zákona), že rozhodnutí, proti kterému již
nelze podat odvolání (rozklad), je v právní moci (§ 182 odst. 1 cit. zákona) a
že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře soudem je možno podat
až po vyčerpání opravného prostředku podle ustanovení § 190 nebo § 191, a to v
době 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 196 odst. 1 cit. zákona,
a rovněž § 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 181 zákona č. 361/2003 Sb. služební funkcionář nevydává pouze v
taxativně vymezených případech uvedených v ustanovení § 171 písm. a) až j)
zákona č. 361/2003 Sb. (tj. pokud se jedná o přijímací řízení, služební
hodnocení, vyslání na služební cestu, vyslání na studijní pobyt, vyslání na
ozdravný pobyt, nařízení služební pohotovosti, rozvržení doby služby v týdnu,
nařízení služby přesčas, určení nástupu dovolené a odvolání z ní a udělování
služebního volna s poskytnutím služebního příjmu).
Vedle zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních
funkcionářů v rámci řízení ve věcech služebního poměru obsahuje zákon č.
361/2003 Sb. v Části šesté, Hlavě I. pod marginální rubrikou „Péče o
příslušníky“ též hmotněprávní ustanovení, v nichž je promítnuta – mimo jiné –
zásada rovného zacházení (srov. § 77 odst. 8 cit. zákona) a zákaz přímé i
nepřímé diskriminace ve služebním poměru z důvodů pohlaví, sexuální orientace,
jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jiného smýšlení,
členství v odborových organizacích a jiných sdruženích, majetku, rodu, rasy,
barvy pleti, národnosti, etnického nebo sociálního původu, věku, těhotenství a
mateřství, manželského a rodinného stavu, povinností k rodině (srov. § 77 odst.
2 cit. zákona). Všechny nároky vyplývající z porušení tohoto zákazu je třeba
jednoznačně chápat jako nároky vyplývající ze služebního poměru příslušníka
bezpečnostního sboru, pro něž v zásadě platí procesní režim podle Části
dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. Jedinou výjimku z tohoto pravidla vymezuje
ustanovení § 77 odst. 9 cit. zákona, podle kterého, dojde-li ve služebním
poměru k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným
jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře, má příslušník právo domáhat se
u soudu, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny jeho
následky a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění, toto právo má příslušník
i v případě, že jeho služební poměr již skončil. Výši náhrady určí soud s
přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práv a
povinností došlo.
Dovolací soud již v minulosti vyjádřil názor (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19.12.2016 sp. zn. 21 Cdo 2686/2015), že citované ustanovení zakládá
výluku z obecné procesní úpravy řízení ve věcech služebního poměru svěřených
jinak služebnímu funkcionáři, a v uvedených typech řízení zakládá přímou
pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že
ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů je podle
ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. dána pravomoc soudu rozhodovat na základě žaloby
podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. pouze tehdy, je-li žaloba podána z důvodu
porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním než
rozhodnutím služebního funkcionáře vydaným podle ustanovení § 181 zákona č.
361/2003 Sb. Tímto jiným jednáním lze rozumět např. obtěžování a sexuální
obtěžování (srov. § 77 odst. 5 a 6 cit. zákona), pronásledování, odmítnutí nebo
opomenutí přijmout určité rozhodnutí nebo opatření, jehož důsledkem je
znevýhodnění jednoho příslušníka oproti jiným apod. Má-li porušení práv a
povinností vyplývajících z rovného zacházení základ v konkrétním rozhodnutí
služebního funkcionáře, rozhodují o právech nebo povinnostech příslušníků
bezpečnostních sborů, tak jako ve všech ostatních věcech vyplývajících ze
služebního poměru (vyjma případů uvedených v ustanovení § 171 cit. zákona, na
něž se ustanovení o řízení ve věcech služebního poměru nevztahují), služební
funkcionáři podle Části dvanácté zákona č. 361/2003.
Na uvedeném závěru nic nemění okolnost, že ustanovení § 77 odst. 2 zákona č.
361/2003 Sb., které ve služebním poměru zakazuje přímou a nepřímou diskriminaci
motivovanou stanovenými diskriminačními důvody, v taxativním výčtu těchto
diskriminačních důvodů neuvádí „zdravotní postižení“.
Řešení lze zčásti nalézt v zákoně č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o
právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů
(antidiskriminační zákon). Smyslem a účelem tohoto zákona, který nabyl
účinnosti dnem 1.9.2009, je vytvoření jednotné právní úpravy práva na rovné
zacházení a ochranu před diskriminací a zajištění stejného standardu pro
všechny oběti nerovného zacházení a diskriminace v právních vztazích
vyjmenovaných v ustanovení § 1 odst. 1, kde se pod písm. c) výslovně uvádí, že
tento zákon „blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve
věcech pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně
odměňování“. Tento zákon v rámci definice přímé a nepřímé diskriminaci zahrnuje
mezi diskriminační důvody též zdravotní postižení (srov. § 2 odst. 3, § 3 odst.
1 antidiskriminačního zákona), doplňuje další skutkové podstaty nepřímé
diskriminace z důvodu zdravotního postižení (srov. § 3 odst. 2
antidiskriminačního zákona), vysvětluje, co se rozumí zdravotním postižením pro
účely tohoto zákona (srov. § 5 odst. 6 antidiskriminačního zákona), a definuje,
jaké jednání není diskriminací z důvodu zdravotního postižení (srov. § 7 odst.
1 cit. zákona).
Jak vyplývá z důvodové zprávy k antidiskriminačnímu zákonu, zákonodárce z
důvodu efektivity volil tento jednotný zákon namísto toho, aby novelizoval (a
následně v budoucnu byl nucen novelizovat) velký počet právních předpisů, v
jejichž rámci je nutné zajistit rovné zacházení a ochranu před diskriminací,
mezi kterými výslovně jmenoval i zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů. Antidiskrimanční zákon je proto vůči ostatním
právním předpisům upravujícím rovné zacházení a zákaz diskriminace (včetně
zákona č. 361/2003 Sb.) ve vztahu subsidiarity, tedy slouží jako obecný právní
předpis a ostatní právní předpisy upravující rovné zacházení a zákaz
diskriminace jsou k němu ve vztahu speciálním; v případě rozporu se použijí
přednostně a naopak, pokud určité právo či povinnost neupravují, použije se
právní úprava obsažená v antidiskriminačním zákoně. Přitom je třeba mít na
zřeteli, že přijetí antidikriminačního zákona znamenalo ukončení novelizací
ostatních (zvláštních) právních předpisů upravujících rovné zacházení a zákaz
diskriminace. Z tohoto důvodu zůstala současná hmotněprávní úprava této
problematiky v poměrech příslušníků bezpečnostních sborů, obsažená v ustanovení
§ 77 zákona č. 361/2003 Sb. (ve srovnání s hmotněprávní úpravou obsaženou v
antidiskriminačním zákoně), v některých ohledech neúplná a zastaralá. Na straně
jedné sice zvlášť upravuje ochranu příslušníka bezpečnostního sboru před
zneužíváním práv a povinností vyplývajících ze služebních vztahů k jeho újmě
nebo k ponižování jeho důstojnosti a před postihem či znevýhodněním proto, že
se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků vyplývajících ze služebního
poměru (srov. § 77 odst. 1 a 10 zákona č. 361/2003 Sb.), a také upravuje navíc
určité diskriminační důvody (srov. § 77 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb.), na
straně druhé postrádá ve vymezení diskriminačních důvodů právě „zdravotní
postižení“, které považuje za pohnutku k závadnému rozhodnutí služebního
funkcionáře žalobce v projednávané věci. V tomto směru je proto třeba použít
obecnou úpravu obsaženou v antidiskriminačním zákoně, neboť s ohledem na jeho
snahu zajistit stejný standard pro všechny oběti nerovného zacházení a
diskriminace bez ohledu na to, z jakého důvodu a v jakém z právních vztahů
vyjmenovaných v ustanovení § 1 odst. 1 k diskriminaci došlo, není důvod k tomu,
aby příslušníci bezpečnostních sborů měli nižší míru ochrany než ostatní.
Jiná je ovšem situace, pokud jde o posouzení otázky, který orgán je oprávněn
rozhodnout o uplatněném nároku žalobce, jde-li o diskriminaci z důvodu
zdravotního postižení, kterou žalobce dovozuje z rozhodnutí služebního
funkcionáře, jímž byl žalobce z důvodu zdravotní nezpůsobilosti k výkonu služby
propuštěn ze služebního poměru. Zákon č. 361/2003 Sb. obsahuje v tomto ohledu
zvláštní (speciální) ustanovení § 77 odst. 9, o kterém bylo samostatně
pojednáno výše a z něhož vyplývá, že, má-li porušení práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení základ v konkrétním rozhodnutí služebního
funkcionáře, rozhodují o právech nebo povinnostech příslušníků bezpečnostních
sborů služební funkcionáři podle Části dvanácté zákona č. 361/2003. Z
výslovného znění tohoto ustanovení by se mohlo na první pohled zdát, že
zákonodárce uvažuje (uvažoval) pouze s právními prostředky ochrany proti
porušení zásady rovného zacházení (a nikoli již proti diskriminaci), s ohledem
na shora popsaný vývoj právní úpravy této problematiky je však zřejmé, že jde v
tomto směru spíše o nedůslednost než skutečný záměr. Vzhledem k tomuto
speciálnímu ustanovení, které je nepochybně třeba vztáhnout též na nároky z
titulu diskriminace, je odůvodněn závěr, že ve vztahu k těmto nárokům (které
mají základ v konkrétním rozhodnutí služebního funkcionáře) se neuplatní obecná
právní úprava obsažená v ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona, které dává
diskriminované osobě (či oběti nerovného zacházení) možnost obrátit se se svými
nároky na nezávislý (obecný) soud. Jak bylo uvedeno výše, zákon č. 361/2003 Sb.
připouští přímou ingerenci soudu v případech nerovného zacházení (a
diskriminace) jen tehdy, dojde-li k nerovnému zacházení (nebo k diskriminaci)
jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře. Je zde reflektováno, že
v těchto situacích je třeba posílit postavení příslušníka bezpečnostního sboru
a dát mu možnost přímo se obrátit s uplatněním svého práva na soud. V
případech, kdy nerovné zacházení (diskriminace) vyplývá z konkrétního
rozhodnutí služebního funkcionáře, je zřejmě z důvodu zachování celistvosti
způsobu nápravy nesprávného rozhodnutí služebního funkcionáře zachován procesní
režim Části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. s tím, že služební funkcionář,
stejně jako soud v občanském soudním řízení, je při svém rozhodování povinen
dbát zvláštní úpravy břemene tvrzení a břemene důkazního v souvislosti s
projednáváním nároků z porušení zákazu diskriminace (srov. § 180 odst. 3 zákona
č. 361/2003 Sb. a § 133a o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že pravomoc k projednání a rozhodnutí o uplatněném
nároku, který vyplývá ze služebního poměru žalobce jako příslušníka Policie ČR
(policisty) a který má základ v konkrétním rozhodnutí služebních funkcionářů,
na základě žaloby podle ustanovení § 80 písm. b) a c) o.s.ř., zákon nesvěřuje
soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o
dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu),
kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
Protože dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží
do pravomoci soudů, a protože uvedenou vadou je postiženo i rozhodnutí soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky tyto rozsudky - aniž by se mohl
zabývat meritem věci - zrušil (§ 243e odst. 4 o.s.ř.), řízení zastavil a
rozhodl o postoupení věci policejnímu prezidentu, který na prvním místě (jako
ředitel bezpečnostního sboru – srov. § 1 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb.) jedná
a rozhoduje jménem státu ve věcech služebního poměru příslušníků Policie ČR
(srov. § 2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem a § 146 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení představované náklady znalečného, které v řízení před
soudem prvního stupně vznikly České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 7, a
které byly odvolacím soudem uloženy žalobci zaplatit ve výši 6.836,50,- Kč
(neboť žalobce byl v řízení před soudy osvobozen pouze z jedné poloviny a
náklady vynaloženého znalečného činily 13.673,- Kč) bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243c odst. 3, § 139 odst. 2 a § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř., tak
že náklady znalečného v řízení, které bylo pro nedostatek pravomoci soudu
zastaveno, nebyly České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přiznány.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu