USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Yellow Dragon Enterprise, LLC, se sídlem v Sheridanu, 1095 Sugar View Drive, Suite 500, WY 82801, USA, IČO 2020-000913195, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Biskoupky č. 33, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 98/4, IČO 72080043, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 218/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2023, č. j. 13 Co 234/2022-416, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2023, č. j. 13 Co 234/2022-416, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
3. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
5. Dovolatel pouze vyjadřuje prostý nesouhlas s tím, jak odvolací soud vyřešil otázku (ne)existence zástavního práva, namítá-li, že „rozhodčí nález, který má účinky pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný, má účinky totožné s účinky pravomocného soudního rozhodnutí“, že rozhodce „v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu“, že odvolací soud „zjevně vycházel toliko z jazykového výkladu pojmu ‚státní orgán‘“, že „ode dne účinnosti zákona č. 216/1994 Sb. (1.1.1995)…je nutno i pravomocný rozhodčí nález považovat za rozhodnutí státního orgánu“, že se „nelze … ani ztotožnit se závěrem vyloženým v usnesení Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 1212/2021-193 ze dne 5.11.2021“, že „pokud by i byla K. T. omezena v nakládání s nemovitostí a v katastru nemovitostí byla o této skutečnosti vyznačena odpovídající poznámka, je nabyvatel nemovitosti, společnost URTENA, SE, chráněn principem materiální publicity, neboť i při vědomí tohoto omezení správní soud svým pravomocným rozhodnutím (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2014, č. j. 30 A 15/2013-56 …) autoritativně nařídil katastrálnímu úřadu, aby provedl záznam vlastnického práva pro společnost URTENA, SE na základě předmětného rozhodčího nálezu“, a že „překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) vytváří i pravomocný rozhodčí nález“. Z velké (z hlediska obsahu převažující) části potom dovolání obsahuje obsáhlé citace komentářové a jiné odborné literatury, které se vztahují i k otázkám, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
6. Je zřejmé, že podstatou dovolání je nesouhlas dovolatele se závěry vyslovenými v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 Af 49/2013-84, a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 8 Afs 76/2016-60, jimiž byla otázka vzniku zástavního práva k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí správce daně vyřešena (soudy zde dospěly k závěru, že správce daně nepochybil, pokud zřídil zástavní právo k nemovitostem K. T., která byla v době jeho zřízení vlastníkem nemovitostí, k nimž bylo zástavní právo zřízeno, neboť nedošlo k nabytí jejich vlastnictví obchodní společností URTENA, SE na základě rozhodčího nálezu, jenž není rozhodnutím státního orgánu); jak se již v této věci vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1212/2021, „nemůže soud v řízení vedeném podle občanského soudního řádu stejnou otázku, která byla vyřešena rozhodnutím soudu v řízení vedeném podle soudního řádu správního (ustanovení § 65 a následující s. ř. s.), vyřešit jinak (zde tedy otázku vzniku zástavního práva)“.
7. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu srov. například usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). K založení přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
8. V části, ve které směřuje proti výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu, v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu