21 Cdo 2576/2018-477
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobce P. C., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalované
Správě pohledávek OKD, a.s. (dříve OKD, a.s.), se sídlem v Karviné, Doly,
Stonavská č. 2179, IČO 26863154, zastoupené Mgr. Lucií Vávrovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Revoluční č. 724/7, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu
v Ostravě pod sp. zn. 26 C 90/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 22. května 2018 č. j. 16 Co 185/2015-456, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaná
zaplatila náhradu škody na zdraví za dobu od 1.1.2008 do 28.2.2015 ve výši
2,072.294,- Kč „spolu se zákonným úrokem z prodlení“ z částek a za dobu, jež
rozvedl, a aby mu dále platila ode dne 1.3.2015 do budoucna peněžitý důchod ve
výši 34.153,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované
od listopadu 1985 do 20.3.2007 jako pomocník havíře, havíř, předák v rubání a
horník ve zmáhání dlouhých důlních děl. Při práci u žalované (zařazené ve III.
rizikové kategorii) byl vystaven vibracím a nadměrnému jednostrannému zatížení
horních končetin nad stanovené hygienické limity, což vedlo k poškození jeho
zdraví spočívajícího v artróze pravého loketního kloubu II. rtg. stupně s
omezením flexe, jež je kvalifikováno jako ohrožení nemocí z povolání. Kdyby k
porušování těchto hygienických předpisů vůči žalobci ze strany žalované
nedocházelo, k poškození žalobcova zdraví by nedošlo a ohrožením nemocí z
povolání by netrpěl. Žalobce se proto dovolává obecné odpovědnosti žalované za
škodu, jež spočívá ve ztrátě na výdělku žalobce v důsledku snížení jeho
pracovního potenciálu.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.3.2015 č.j. 26 C 90/2011-222 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 251.651,-Kč k rukám zástupce žalobce a České republice na náhradě
nákladů řízení 25.027,50 Kč a na soudním poplatku 102.459,-Kč na účet České
republiky - Okresního soudu v Ostravě. Vycházel ze zjištění, že v důsledku
pracovní činnosti u žalované došlo u žalobce k poškození zdraví - k artróze
pravého loketního kloubu a že toto onemocnění profesního původu nedosáhlo
takového stupně, aby bylo kvalifikováno jako nemoc z povolání, nýbrž se jedná
„pouze“ o ohrožení nemocí z povolání. Protože znaleckým posudkem bylo
prokázáno, že žalovaná žalobce po dobu výkonu práce vystavila expozici vibracím
přenášeným na horní končetiny a nadměrnému jednostrannému zatížení horních
končetin, jejichž úroveň přesahovala stanovené hygienické limity, dospěl k
závěru, že jsou splněny hmotněprávní předpoklady vzniku obecné odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu, neboť žalobcova újma na zdraví je v příčinné
souvislosti s porušováním právních povinností žalovanou. Při výpočtu náhrady za
ztrátu na výdělku vycházel z žalobcova průměrného výdělku za 4. čtvrtletí roku
2006, valorizovaného podle příslušných právních předpisů, od něhož (z důvodu,
že žalobce byl v evidenci úřadu práce veden jako uchazeč o zaměstnání) v
jednotlivých kalendářních měsících odčítal minimální mzdu.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 9.2 016 č. j.
16 Co 185/2015-385 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci
samé ohledně částky 32.940,- Kč s úroky z prodlení zrušil a řízení v tomto
rozsahu zastavil; ve zbývající části vyhovujícího výroku o věci samé tento
rozsudek změnil tak, že žalobu co do částky 2,039.354,- Kč s úroky z prodlení
zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku 111.985,- Kč k rukám advokátky Mgr. Lucie
Vávrové a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že nebylo
prokázáno porušení právních povinností zaměstnavatele (žalované), které mělo
být v posuzovaném případě způsobeno tím, že porušoval hygienické limity ochrany
zdraví zaměstnance před nadměrnými vibracemi a dlouhodobou nadměrnou a
jednostrannou zátěží horních končetin. Vycházeje z ustanovení § 39 odst. 1
zákona č. 258/2000 Sb. a z ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 432/2003
Sb. dovodil, že právní předpisy počítají s tím, že existují práce, při kterých
jsou překračovány hygienické limity (např. vibrací, nebo nadměrného
jednostranného zatížení); zařazení zaměstnance na práce v třetí rizikové
kategorii, při nichž jsou překračovány hygienické limity, proto nelze pokládat
za porušení právní povinnosti zaměstnavatele. Protože žalobce netvrdil
dostatečně konkrétně, jaká opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v
jakém období (žalobce pracoval u žalované více než 20 let), v jakém rozsahu či
co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození
zdraví žalobce, a nenavrhl k tomu důkazy, nesplnil v tomto směru svou povinnost
tvrzení ani povinnost důkazní. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního
stupně shledal uplatněný nárok jako neopodstatněný.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. 2. 2018
č. j. 21 Cdo 232/2017-428 rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž
bylo řízení co do částky 32.940,- Kč s úroky z prodlení zastaveno) zrušil a věc
mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na skutečnost, že žalobce
v průběhu řízení tvrdil, že povinnost, kterou žalovaná (zaměstnavatel)
porušila, byla jinými opatřeními (např. hygienickými přestávkami v práci)
zabránit tomu, aby docházelo k poškození zdraví žalobce za situace, kdy
vykonával rizikové práce ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000
Sb. a ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 432/2003 Sb. (v případě
žalobce práce v riziku vibrací a nadměrného jednostranného zatížení horních
končetin). Žalovaná neučinila nic pro to, aby hygienické limity vůči žalobci
byly dodržovány. Jinak řečeno, žalobce poukazoval na to (tvrdil), že žalovaná
porušovala (neplnila) své povinnosti vyplývající zejména z ustanovení § 102
zák. práce o předcházení ohrožení života a zdraví při práci. Za této situace to
byla žalovaná, kterou stíhalo – jak vyplývá z hmotněprávní úpravy obsažené v
ustanovení § 102 zák. práce - břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že tyto
(zákonné) povinnosti vůči žalobci (i obecně) plnila a jakým způsobem. Představa
odvolacího soudu, že to je žalobce, kdo měl tvrdit, jaká konkrétní opatření měl
zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období (žalobce pracoval u
žalované více než 20 let), v jakém rozsahu, či co dalšího měl zaměstnavatel
učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví žalobce, a k tomu
navrhnout důkazy, zcela převrací (jak na to poukazuje žalobce v dovolání)
povinnosti, které má zaměstnavatel a zaměstnanec v pracovním poměru. Je to
totiž zaměstnavatel, kdo má ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák.
práce a zejména § 102 zák. práce povinnost předcházet ohrožení života a zdraví
při práci. Jakým způsobem a v jakém rozsahu tak má činit, ponechává právní
úprava pouze na zaměstnavateli a jen rámcově (srov. § 102 odst. 5 zák. práce)
naznačuje, která opatření by v tomto směru mohl zaměstnavatel učinit.
Podáním ze dne 25.4.2018 žalobce navrhl, aby na místo žalované vstoupila do
řízení společnost OKD Nástupnická, a.s. (nyní OKD, a.s.) se sídlem v Karviné,
Stonavská č. 2179, IČO 05979277, do jejíhož základního kapitálu byl jako
nepeněžitý vklad vnesen smlouvou o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018
obchodní závod žalované, včetně pohledávky uplatňované v tomto řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22.5.2018 č.j. 16 Co 185/2015-456
návrhu žalobce, aby na místo dosavadní žalované vstoupila do řízení společnost
OKD, a.s., se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, nevyhověl.
Vycházel ze zjištění, že dne 27.3.2018 došlo k uzavření smlouvy o vkladu
obchodního závodu mezi žalovanou jako vkladatelem a společností OKD
Nástupnická, a.s. (nyní OKD, a.s.), na základě které žalovaná vložila svůj
obchodní závod do základního kapitálu společnosti OKD Nástupnická, a.s., a to s
výjimkou ve smlouvě uvedených položek, které zůstaly ve vlastnictví žalované, a
že podle čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu jsou
součástí obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům
vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí vlastnického
práva k obchodnímu závodu společnosti OKD Nástupnická, a.s. Dovodil, že v
případě smlouvy o vkladu závodu se použijí ustanovení občanského zákoníku o
koupi závodu, že koupě závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele, že
na přejímajícího zaměstnavatele přecházejí, nestanoví-li zákon jinak, veškerá
práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele jen vůči těm zaměstnancům,
jejichž pracovní poměr do dne převodu neskončil, a že smlouva o tom, že práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na někoho jiného, aniž by šlo o
případ stanovený zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, je
nepřípustná. Dospěl proto k závěru, že ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b)
přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018 je neplatné
pro rozpor s ustanovením § 338 odst. 4 zák. práce a pro zjevné narušení
veřejného pořádku, neboť odporuje zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení
zaměstnance podle ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, že k této neplatnosti je
třeba podle ustanovení § 588 o.z. přihlédnout i bez návrhu a že v posuzované
věci - vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne
20.3.2007, tj. před okamžikem rozhodným pro přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů – nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují
přechod práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení jde.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že po
nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nebyla otázka aplikace ustanovení §
2175 odst. 1 a 2 o.z. a ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o
obchodních korporacích, ve spojitosti s ustanovením § 338 zák. práce v
judikatuře dovolacího soudu řešena a že je třeba tuto otázku řešit s ohledem na
princip pacta sund servanda a princip zvláštní zákonné ochrany postavení
zaměstnance podle ustanovení § 1a odst. 1 a 2 zák. práce. Poukázal na
skutečnost, že „tzv. staré OKD, a.s.“ (dosavadní žalovaná) řešilo východisko z
krize reorganizací, jejíž podstatou bylo vytvoření „životaschopného OKD“, jehož
vstup do řízení žalobce navrhoval, které mělo být podnikatelsky i finančně
stabilní, zatímco „staré OKD, a.s.“ má v podstatě fungovat jen jako inkasní
agentura pro vymáhání sporných pohledávek a uspokojování sporných pohledávek, a
to z jiných než pracovněprávních vztahů. Kdyby „staré OKD a.s.“ zůstalo i
nadále dlužníkem, mohlo by se stát, že žalobci zůstane nedobytná pohledávka,
což není v souladu se zvláštní zákonnou ochranou postavení zaměstnance. Žalobce
je přesvědčen, že dobytnosti jeho nadějné pohledávky na náhradu škody na zdraví
„lépe svědčí“, pokud by ji měl vůči „novému“ OKD a.s., zvláště za situace, kdy
se „nové“ OKD a.s. „aktivně hlásí“ k možnému mimosoudnímu uspokojení této
pohledávky. Vyslovil rovněž názor, že z hlediska ustanovení § 338 odst. 4 zák.
práce jde v daném případě o pracovněprávních vztah k náhradě škody vůči
bývalému zaměstnavateli, který „přetrvává“ i po zániku pracovního poměru. Kromě
toho žalobce vytkl krajskému soudu, že nezjišťoval stanovisko navrhovaného
účastníka řízení, a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13.9.2016 sp. zn.
I. ÚS 90/15, který akcentuje respektování smluvních ujednání, pokud jejich
respektování má příznivý dopad na práva zaměstnance. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12.
2013, (dále jen o. s. ř.), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede
dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je přípustné podle ustanovení §
238a o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení
§ 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru,
že dovolání žalobce je opodstatněné.
Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž
právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka
řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout,
aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon
vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo
dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o.s.ř. (srov. §
107a odst. 1 o.s.ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1
o.s.ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce;
souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje
(srov. § 107a odst. 2 větu první o.s.ř.). Soud tedy nemá – jak se dovolatel
mylně domnívá – povinnost zjišťovat stanovisko navrhovaného procesního
nástupce, který má do řízení vstoupit na místo dosavadního žalovaného.
Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud
- jak vyplývá z ustanovení § 107a o.s.ř. - ve vztahu k jím označené právní
skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou
právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo
přechod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních
předpisů nemůže mít za následek převod nebo přechod práv), zda označená právní
skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo
přechod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Je mimo pochybnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů
může dojít jen v případech stanovených zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“) nebo zvláštním právním
předpisem (srov. § 338 odst. 1 zák. práce). Dochází-li k převodu činnosti
zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů
zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího
zaměstnavatele; práva a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí na
přejímajícího zaměstnavatele na dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však
do konce následujícího kalendářního roku (srov. § 338 odst. 2 zák. práce).
Práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž
pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud
zvláštní právní předpis nestanoví jinak (srov. § 338 odst. 4 zák. práce).
Zaniklými pracovněprávními vztahy, z nichž práva a povinnosti dosavadního
zaměstnavatele vůči zaměstnancům zůstávají ve smyslu ustanovení § 338 odst. 4
zák. práce nedotčeny, je třeba rozumět základní pracovněprávní vztahy (pracovní
poměr, popřípadě právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo
pracovní poměr - srov. § 3 zák. práce) [k tomu srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 2124/99, rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2000 sp. zn. 21 Cdo 1422/2000 nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 1367/2015].
Vzhledem k tomu, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z
dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít jen na základě
právního předpisu, je vyloučeno, aby nastal jen na základě smluvního ujednání
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.6.1999 sp. zn. 21 Cdo
253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 9, roč. 1999, s. 300, nebo
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94,
uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku smlouvy mezi
zaměstnavateli je možný - jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, jestliže
právní předpisy s uzavřením smlouvy určitého typu takový následek - vyplývající
ze zákona, nikoliv ze smlouvy samotné - spojují. Jedním z takových případů je
uzavření smlouvy o vkladu závodu do základního kapitálu obchodní korporace, na
kterou se použijí přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o koupi [srov. § 21
odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů a § 2175 a násl. zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.z.“)], neboť vklad závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele
(srov. § 2175 odst. 2 o.z.). Smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřená dne
27.3.2018 mezi žalovanou jako vkladatelem a společností OKD Nástupnická, a. s.
(nyní OKD, a. s.), na základě které žalovaná vložila svůj obchodní závod do
základního kapitálu společnosti OKD Nástupnická, a. s., proto představuje
právní skutečnost, která je způsobilá mít za následek přechod práv a povinností
z pracovněprávních vztahů ze žalované jako dosavadního zaměstnavatele na
společnost OKD Nástupnická, a. s., jako přejímajícího zaměstnavatele.
Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil, že ujednání obsažené v čl.
6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018,
podle něhož jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a povinnosti
vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do
okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD
Nástupnická, a. s., je pro rozpor se zákonem neplatné (srov. § 4 zák. práce a §
580 odst. 1 o.z.). Neplatnost tohoto ujednání, které odporuje ustanovení § 338
odst. 4 zák. práce, totiž vyžaduje smysl a účel tohoto kogentního ustanovení,
kterým je (obecně vzato) zejména nekomplikovat (neztěžovat) právní postavení
zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztahy k dosavadnímu zaměstnavateli do dne
převodu jeho činnosti nebo úkolů (jejich části) zanikly, změnou subjektu
povinného k uspokojování jejich práv z (již zaniklých) základních
pracovněprávních vztahů, v důsledku níž by se se svými nároky byli nuceni
obracet na někoho, kdo nebyl jejich zaměstnavatelem, a který vyjadřuje zásadu
zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, jež je jednou ze základních
zásad pracovněprávních vztahů [srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce].
Neplatnost pracovněprávního jednání se rozeznává – jak plyne z ustanovení §
586-588 o.z. (srov. § 4 zák. práce) - absolutní a relativní. Absolutní
neplatnost znamená, že nedostatek právních účinků pracovněprávního jednání
nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží v řízení před soudem,
správním úřadem nebo jiným orgánem veřejné moci „i bez návrhu“, tedy bez ohledu
na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal (z
úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). Relativně neplatné pracovněprávní
jednání se považuje – navzdory vadě, kterou je postiženo – za platné, jestliže
se neplatnosti nedovolal ten, kdo je k tomu oprávněn; soud, správní úřad a ani
nikdo jiný nemůže k relativní neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti (a
považovat pracovněprávní jednání za neplatné), i kdyby byla vada nepochybná, a
vychází z toho, že jde o platné pracovněprávní jednání, dokud neplatnost nebude
uplatněna.
Byla-li neplatnost relativně neplatného pracovněprávního jednání řádně
uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky
jako v případě absolutní neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami)
pracovněprávních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky]. Obojí neplatnosti
působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož
práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V
případě relativní neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné
osobě, aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat
postižené pracovněprávní jednání nadále platným, nebo se dovolat jeho
neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má
to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení
kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy stran
základních pracovněprávních vztahů (jiných subjektů pracovněprávních vztahů) se
nadále řídí (musí řídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním
(srov. § 586 odst. 2 o.z.). Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má
ten, kdo je pracovněprávním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech
a v jehož zájmu je neplatnost pracovněprávního jednání stanovena, a to za
předpokladu, že nezpůsobil neplatnost pracovněprávního jednání (srov. § 586
odst. 1 a § 579 odst. 1 o.z.).
Je-li pracovněprávní jednání neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení §
580 odst. 1 o.z., jde o neplatnost absolutní v případě, že právní jednání
„zjevně narušuje veřejný pořádek“ (§ 588 věta první o.z.); jestliže takové
pracovněprávní jednání veřejný pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o
narušování „zjevné“, je pracovněprávní jednání i v tomto případě neplatné jen
relativně.
Veřejný pořádek v soukromém právu postihuje především právní základy
společenského řádu, prostupuje celý právní řád a představuje jednu z
nejpodstatnějších náležitostí právního státu v demokratické společnosti. V
pracovněprávních vztazích vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek, v
první řadě základní zásady pracovněprávních vztahů, vypočtené v ustanovení § 1a
odst. 2 zák. práce, tj. zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance,
uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého
odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich
diskriminace. Podstatnou hodnotou, na níž je založen demokratický právní řád,
je právní jistota; požadavek právní jistoty je proto nepochybně další hodnotou,
která chrání veřejný pořádek v pracovněprávních vztazích.
Z hlediska ustanovení § 588 věty první o.z. je významné, zda právní jednání,
které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z.
neplatné), narušuje veřejný pořádek „zjevně“. Požadavek na „zjevnost“ narušení
veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí dosáhnout
narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o
absolutní neplatnosti pracovněprávního jednání. Okolnost, zda narušení
veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň „zjevnosti“, nebo zda bylo
méně závažné, je třeba hodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním
případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně
podle okolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisek
závisí, zda pracovněprávní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu
ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné), je v konkrétním případě neplatné
absolutně, nebo jen relativně.
Pro účely posouzení, zda v případě ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b)
přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018, podle něhož
jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým
zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí
vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD Nástupnická, a.s., které
je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné, jde o neplatnost
absolutní, nebo jen relativní, se proto měl odvolací soud zabývat okolnostmi,
za kterých byla smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřena a za kterých k
uvedenému ujednání došlo. Bylo-li vskutku cílem tohoto ujednání zajistit i jeho
bývalým zaměstnancům větší právní jistotu, neboť společnost OKD Nástupnická,
a.s., je aktivním ekonomickým subjektem, který pokračuje v původní činnosti
žalované, dále těží uhlí a zaměstnává tisíce zaměstnanců, na rozdíl od
žalované, která je v insolvenci a žádnou aktivní hospodářskou činnost nevyvíjí
ani v budoucnu vyvíjet nebude, naopak její aktivita se soustředí na výplatu
věřitelům a vedení soudních sporů s tím, že v horizontu několika let bude
přistoupeno k její likvidaci, bylo by možné jen stěží dovodit, že uvedené
ujednání za takových okolností odporuje zásadě zvláštní zákonné ochrany
postavení zaměstnance (popřípadě jiným základním zásadám pracovněprávních
vztahů) do takové míry, že tím zjevně narušuje veřejný pořádek, a že není na
místě ponechat na jednotlivých dotčených (bývalých) zaměstnancích žalované, aby
sami uvážili, zda je pro jejich individuální zájmy výhodnější ponechat
předmětné ujednání (v části, která se týká jejich nároků – srov. § 576 o.z.)
nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Vzhledem k tomu, že odvolací
soud se okolnostmi uzavření smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018
a ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 této smlouvy z uvedeného
pohledu nezabýval, nemůže být jeho závěr, že k neplatnosti tohoto ujednání je
třeba přihlédnout i bez návrhu a že v posuzované věci nenastala skutečnost, s
níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení
jde, (zatím) správný.
Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správné
a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a
věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu