21 Cdo 2623/2018-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně J. N., narozené XY, bytem XY, proti žalované České republice –
České obchodní inspekci v Praze 2 – Novém Městě, Štěpánská č. 567/15, IČO
00020869, o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23
C 27/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17. ledna 2018 č. j. 23 Co 387/2017-367, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018 č.
j. 23 Co 387/2017-367 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k otázce, podle jakých hledisek má být pro účely zjištění
pravděpodobného výdělku stanoven hrubý plat zaměstnance, který by zřejmě v
rozhodném období získal, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3.
2016 sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp.
zn. 21 Cdo 4690/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005 sp. zn.
21 Cdo 58/2005, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2006, z jejichž odůvodnění vyplývá, že ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku
práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj.
k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, že vzhledem k tomu, že jde o zjištění pravděpodobného výdělku
z hrubého platu, který by zaměstnancem byl v rozhodném období „zřejmě dosažen“,
soud tu přihlíží nejen k obvyklé výši jednotlivých složek platu zaměstnance,
ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce,
kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných právních předpisů pobírat
„pohyblivé“ složky platu (odměny), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období
prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod., že v tímto způsobem
vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž k platu zaměstnanců
vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty a že zákon ponechává
soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěný hrubý plat byl vskutku
„pravděpodobný“, tedy takový, jaký by zaměstnanec zřejmě získal, kdyby pracoval
(kdyby mu zaměstnavatel umožnil řádný výkon práce)] a není důvod, aby rozhodná
právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud náležitě neuvážil to, jaký objem
prostředků na výplatu odměn svým zaměstnancům měla žalovaná ve II. čtvrtletí
2007 k dispozici, a to, že vyšší celkovou částku použitou na odměny v tomto
rozhodném období měla žalovaná jen proto, že zastavila výplaty přiznaných odměn
v březnu 2007 a tyto prostředky pak použila na odměny ve druhém kalendářním
čtvrtletí 2007, pak přehlíží, že odvolací soud přihlížel (mimo jiné) i k tomu,
jakou částku žalovaná ve II. čtvrtletí roku 2007 celkem vyplatila na odměnách,
a při stanovení výše odměn, které by žalobkyně v rozhodném období pravděpodobně
obdržela, se zabýval i poměrem výsledné částky ve vztahu k celkovým prostředkům
vyplaceným na odměnách zaměstnancům žalované v rozhodném období.
Namítá-li dále dovolatelka, že následnou kontrolou zjistila, že žalobkyni byly
odměny vyplacené v lednu 2007 přiznány v rozporu s platnou úpravou (k ocenění
běžných pracovních úkolů zaměstnance konaných za obvyklých podmínek), a že
proto nemohou být zohledňovány při stanovení pravděpodobného výdělku žalobkyně,
pak nebere náležitě v úvahu, že odměna za úspěšné splnění mimořádného nebo
zvlášť významného pracovního úkolu poskytovaná podle ustanovení § 134 zákoníku
práce, která je nenárokovou (fakultativní) složkou platu zaměstnance
zaměstnavatele uvedeného v § 109 odst. 3 zákoníku práce, se v důsledku
rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou
(obligatorní), že posouzení významu pracovního úkolu zaměstnance (zejména ve
vztahu k jeho běžným pracovním úkolům a obvyklosti podmínek, za kterých jsou
vykonávány) a úspěšnosti jeho splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí
odměny přísluší při rozhodování o jejím přiznání výlučně zaměstnavateli a že
pouze na jeho rozhodnutí záleží, který z úkolů plněných zaměstnancem při výkonu
jeho pracovní činnosti bude považovat za mimořádný nebo zvlášť významný a zda
byl tento pracovní úkol úspěšně splněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017). Byla-li proto žalobkyni v lednu
2017 rozhodnutím žalované přiznána odměna a žalobkyni tak vznikl nárok na její
vyplacení, nelze k této odměně při stanovení pravděpodobného výdělku žalobkyně
nepřihlížet jen proto, že žalovaná dodatečně dospěla k závěru, že pro
poskytnutí odměny nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 134 zákoníku
práce.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu