USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční
věci oprávněné ČSOB Stavební spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlice,
Radlická č. 333/150, IČO 49241397, zastoupené Mgr. Peterem Olejárem, advokátem
se sídlem v Brně, Soběšická č. 821/151, proti povinnému R. M., zastoupenému
JUDr. Milanem Trlicou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. 3, pro
2 005 334,88 Kč s příslušenstvím, soudním prodejem zástavy, o návrhu povinného
na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 EXE
557/2021, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
17. července 2024, č. j. 66 Co 310/2023-197, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
1. Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 7. 7. 2023, č. j. 10 EXE
557/2021-151, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené JUDr. Lukášem
Jíchou, soudním exekutorem Exekutorského úřadu v Přerově, na základě pověření
vydaného Okresním soudem ve Vsetíně ze dne 9. 3. 2021, č. j. 10 EXE
557/2021-29, podle exekučního titulu – usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze
dne 30. 6. 2020, č. j. 8 C 28/2020-120.
2. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 7.
2024, č. j. 66 Co 310/2023-197, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
oprávněná řádně odstoupila od smlouvy o úvěru s obligační dlužnicí, a tím došlo
k zesplatnění úvěru i ve vztahu k zástavnímu dlužníku, a že nedošlo k úhradě
úvěrové pohledávky ani k jinému způsobu jejího zániku (ukončením insolvenčního
řízení obligační dlužnice splněním oddlužení).
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání povinný. Přípustnost i
důvodnost dovolání odvozuje od toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
řešení otázek, které dílem v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny
a dílem je odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu. Jde o následující otázky:
[1] „Úvěrový věřitel nemůže odstoupit od úvěrové smlouvy, uzavřené před
zjištěním úpadku dlužníka, dopisem adresovaným dlužníku po zjištění úpadku
dlužníka v insolvenčním řízení, když o způsobu řešení úpadku formou oddlužení
již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto, a poté, co již byl insolvenčním soudem
ustanoven pro dané insolvenční řízení insolvenční správce?“
[2] „Od úvěrové smlouvy uzavřené před zjištěním úpadku dlužníka nemůže
úvěrový věřitel odstoupit po zjištění úpadku dlužníka a po rozhodnutí
insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku dlužníka jinak, než podle
ustanovení § 253 insolvenčního zákona?“
[3] „V průběhu vykonávacího řízení, spočívajícího v nařízení soudního
prodeje zástavy a výkonu rozhodnutí o soudním prodeji zástavy, se exekuční soud
musí zabývat výší vymáhané pohledávky nejpozději v řízení o výkon soudního
prodeje zástavy, je-li podán návrh na zastavení či částečné zastavení exekuce?“
5. Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Dovolání není přípustné, neboť se odvolací soud při řešení výše
uvedených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
A) k otázce odstoupení od úvěrové smlouvy v době účinků zjištění úpadku
obligačního dlužníka a jeho řešení formou oddlužení (ad I/1 obsahu dovolání)
10. S ohledem na účinky zjištění úpadku obligační dlužnice (paní L. L.)
a způsobu jeho řešení povolením oddlužení (dne 11. 4. 2017) je nutno uvedenou
otázku řešit podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění do 31. 5. 2019 (dále jen „insolvenční zákon“ nebo
„IZ“).
12. Podle ustanovení § 229 insolvenčního zákona zákon stanoví v
závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku
náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě
osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s
majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně
některých z nich (odstavec 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k
majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do
rozhodnutí o úpadku, b) dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o
způsobu řešení úpadku, c) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, d)
dlužník v době od povolení reorganizace a e) dlužník v době od povolení
oddlužení (odstavec 3). Ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená
dlužníku s dispozičními oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím
insolvenčního soudu v průběhu insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění
jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto
zákonem (odstavec 4).
13. Podle ustanovení § 407 insolvenčního zákona účinky schválení
oddlužení nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v
insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Právní mocí rozhodnutí o schválení
oddlužení se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo před
jeho vydáním v dosavadním průběhu insolvenčního řízení ze zákona nebo
rozhodnutím insolvenčního soudu (odstavec 2).
14. V poměrech dané věci tak není sporu o tom, že ve smyslu ustanovení §
229 odst. 1 a odst. 3 písm. e) a § 407 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona byla
dlužnice paní L. L. v období od dubna 2017 nadále osobou s dispozičními
oprávněními ve vztahu k majetkové podstatě (k tomu srov. například důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2055/2015,
uveřejněného pod číslem 97/2018 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku ze dne 10. 12.
2019, sp. zn. 29 Cdo 2997/2018) a jako taková mohla, v rozsahu omezení daných
insolvenčním zákonem, resp. rozhodnutím o povolení oddlužení (srov. ustanovení
§ 406 IZ, § 409 IZ), právně jednat (a být příjemcem právních jednání jiných
osob).
15. Nelze tak pochybovat o tom, že v době po povolení oddlužení mohla
oprávněná (pro nesplnění podmínek úvěrové smlouvy) účinně odstoupit od úvěrové
smlouvy úkonem učiněným vůči dlužnici, byť toto nemělo ve vztahu k postavení
dlužnice v insolvenčním řízení žádný význam.
16. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
B) k otázce aplikace § 253 IZ (ad I/2 obsahu dovolání)
17. Dovolatel ve své argumentaci přehlíží, že ustanovení § 253 IZ se
týká řešení úpadku dlužníka formou konkursu (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu 31. 10. 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněný pod číslem
49/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017,
sen. zn. 29 ICdo 14/2016), což však případ dlužnice paní L. L. není.
18. Rozhodnutí tak na výkladu ustanovení § 253 IZ nezávisí (nemůže
záviset), a námitka tak přípustnost dovolání nezakládá [srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo (z
recentních rozhodnutí) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23
Cdo 3643/2023].
C) k dalším otázkám
19. V dalším textu dovolání dovolatel pouze polemizuje s dílčími závěry
odvolacího soudu (výslovně se závěry publikovanými v bodech 22 až 25 obsahu
odůvodnění usnesení odvolacího soudu), aniž by však formuloval, v čem se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo
která otázka (na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí) v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, anebo která otázka má být dovolacím soudem posouzena
jinak.
20. Dovolací soud v takové souvislosti opakovaně zdůrazňuje, že pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání
nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp.
zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit
sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací
řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z
judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a
Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup
(srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15).
21. V dalším textu dovolání (bod II obsahu dovolání) dovolatel podrobuje
kritice skutkové závěry soudů ohledné výše pohledávky, která má být postižena.
Jde tak o námitku proti skutkovým zjištěním soudů, která ovšem není způsobilým
dovolacím důvodem.
22. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je
totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a
proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že
při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod
č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
23. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů
činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů
soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného
odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo
3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
24. Ani tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají.
25. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
(§ 87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2025
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu