23 Cdo 3643/2023-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná
1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, za účasti 1) České dráhy, a. s., se
sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226,
2) PKP CARGO INTERNATIONAL a. s., se sídlem v Ostravě, Betonářská 580/14,
identifikační číslo osoby 47675977, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, a 3) PDV RAILWAY a. s., se
sídlem v Ústí nad Labem, Blahoslavova 937/62, identifikační číslo osoby
22792597, o nahrazení rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 99/2018, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 29
Co 142/2023-333, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 31. 1. 2023, č. j. 19 C 99/2018-299,
rozhodl, že řízení se zastavuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II.). Současně rozhodl, že žalobkyně může podat
žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ve lhůtě
jednoho měsíce ode dne, kdy rozhodnutí o zastavení řízení nabude právní moci, a
to k Městskému soudu v Praze (výrok III.), a že se žalobkyni vrací soudní
poplatek ve snížené výši 2.000 Kč (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala
žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné
dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se účastnice řízení dle obsahu spisu nevyjádřily. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za niž jedná osoba s právnickým
vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení; výroky o
nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka v dovolání předestírá otázku, při jejímž řešení se odvolací soud
dle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského
soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti zákona č. 426/2021
Sb., kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „novela č. 426/2021 Sb.“), provedeného zvláštním senátem
zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů (dále též jen „zvláštní senát“). Vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v
rozporu se závěry usnesení zvláštního senátu ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf
3/2022, z nichž dle dovolatelky plyne, že se na před účinností novely č. 426/2021 Sb. zahájená soudní řízení ustanovení § 65a odst. 2 zákona o dráhách
nevztahuje. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky
rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a tato otázka tudíž nemůže přípustnost
dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Problematika časové působnosti novely č. 426/2021
Sb. totiž dosud nebyla zvláštním senátem meritorně (ve věci samé) vyřešena, a
to ani v žalobkyní citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022,
řešícím otázku přezkumu předběžného opatření vydaného Úřadem pro přístup k
dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“), ve kterém se zvláštní senát k otázce
časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. vyjádřil pouze nad rámec důvodů
rozhodnutí ve věci samé (tj. formou obiter dictum). Takto učiněný závěr (tj. formou obiter dictum) však nepředstavuje řešení otázky, na němž by soudní
rozhodnutí záviselo (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo
4812/2017, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1320/2020), a nemůže tedy být
ani součástí ustálené rozhodovací praxe soudu (zvláštního senátu), od níž by se
mohl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit. Dovolatelka dále namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena otázka posouzení časové působnosti § 65a zákona o dráhách ve znění
novely č. 426/2021 Sb. při zohlednění čl. II bod 11 této novely. Odvolací soud
nesprávně vyložil ustanovení čl. II bod 11 novely č. 426/2021 Sb., pokud
uzavřel, že se dané přechodné ustanovení upravující režim řízení zahájených
přede dnem účinnosti novely č. 426/2021 Sb. vztahuje pouze na správní řízení. Dle ustanovení § 65a odst. 2 zákona o dráhách nelze zpětně změnit příslušnost
soudu u řízení, která byla zahájena před účinností novely č. 426/2021 Sb. Dle
dovolatelky tak i soudní řízení zahájená před účinností novely č. 426/2021 Sb. mají být dokončena dle znění zákona o dráhách před předmětnou novelou.
Uvedená otázka již byla v mezidobí dovolacím soudem v jeho rozhodování vyřešena
a odvolací soud se při jejím řešení od této rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil. Dovolací soud v usnesení ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1349/2023, dospěl
(v řízení o obdobném dovolání rovněž podaném žalobkyní) k závěru, že podle §
65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 2. 2022 jsou k přezkumu
rozhodnutí Úřadu i v řízeních zahájených před tímto datem příslušné soudy
jednající a rozhodující ve správním soudnictví. Dovolací soud ke shora uvedenému závěru dospěl poté, co pomocí relevantních
výkladových metod vyložil účel a smysl novely č. 426/2021 Sb., kterou bylo do
zákona o dráhách vloženo ustanovení § 65a odst. 2, jež spočívají především v
zavedení takového režimu soudního přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost
o souladu s unijním právem, což platí i pro soudní řízení již zahájená. Z tohoto důvodu je pak třeba vztáhnout časové účinky § 65a odst. 2 zákona o
dráhách i na soudní řízení již zahájená a projednávaná podle části páté
občanského soudního řádu. Proto dospěl-li odvolací soud v nyní projednávané věci k závěru, že je nutno
řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti soudů
rozhodujících ve věcech správního soudnictví, nijak se od rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, jejichž
prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu průtahy v řízení. Dovolatelka tím
nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí vadu řízení, k níž může dovolací soud
přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost
dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou
námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o
sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo
3295/2017). Kromě toho průtahy v řízení nemohou založit vadu, jež by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadu uvedenou v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu