23 Cdo 1349/2023-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná
1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, o nahrazení rozhodnutí správního
orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 30/2019, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, č.
j. 29 Co 5/2023-153, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhá nahrazení rozkladového rozhodnutí
(předsedy) Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“) ze dne
31. 10. 2019, č. j. UPDI-2949/19, sp. zn. UPDIRPD003/19, a prvostupňového
rozhodnutí Úřadu ze dne 29. 8. 2019, č. j. UPDI-2377/19-ZA, sp. zn.
UPDI-RPD003/19, v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 12. 2022, č. j. 16 C
30/2019-138, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2.
2023, č. j. 29 Co 5/2023-153, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že podle právní úpravy
stanovené v § 65a zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále též jen „zákon o
dráhách“), ve znění účinném od 1. 2. 2022 dle novelizace provedené zákonem č.
426/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „novela č. 426/2021 Sb.“), jsou k přezkumu
rozhodnutí Úřadu příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním
soudnictví, přičemž tato úprava se použije i na soudní řízení zahájená před
nabytím účinnosti této novelizace.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala v celém rozsahu žalobkyně
dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. (i) pro řešení
otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího
soudu vyřešena, a to konkrétně otázky posouzení časové působnosti § 65a zákona
o dráhách ve znění novely č. 426/2021 Sb. při zohlednění čl. II bodu 11 této
novely, (ii) pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se
důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu
může odchýlit od výkladu časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. provedeného
zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, (dále též jen „zvláštní senát“).
6. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., kdy podle jejího názoru odvolací soud
nesprávně vyložil ustanovení čl. II bod 11 novely č. 426/2021 Sb., pokud
uzavřel, že se dané přechodné ustanovení, upravující režim řízení zahájených
přede dnem účinnosti novely č. 426/2021 Sb., vztahuje pouze na správní řízení.
Dle žalobkyně nelze s odkazem na ustanovení čl. II bod 11 novely č. 426/2021
Sb. ve spojení s § 65a zákona o dráhách zpětně změnit příslušnost soudu u
soudních řízení, která byla zahájena před účinností této novely. Žalobkyně má
navíc za to, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od závěrů
vyjádřených v usnesení zvláštního senátu ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf
3/2022.
7. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
změnil, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným
vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
o. s. ř.).
13. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá její otázka týkající se
důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu
může odchýlit od výkladu časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. provedeného
zvláštním senátem, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí a tato otázka tudíž nemůže přípustnost jejího dovolání založit (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
Problematika časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. totiž dosud nebyla
zvláštním senátem meritorně (ve věci samé) vyřešena, a to ani v žalobkyní
citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, řešícím otázku
přezkumu předběžného opatření vydaného Úřadem, ve kterém se zvláštní senát k
otázce časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. vyjádřil pouze nad rámec důvodů
rozhodnutí ve věci samé (tj. formou obiter dictum). Takto učiněný závěr (tj.
formou obiter dictum) však nepředstavuje řešení otázky, na němž by soudní
rozhodnutí záviselo (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo
4812/2017, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1320/2020), a nemůže tedy být
ani součástí ustálené rozhodovací praxe soudu (zvláštního senátu), od níž by se
mohl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit.
14. Dovolání je však přípustné k otázce časové působnosti § 65a zákona o
dráhách (ve znění účinném dle novely č. 426/2021 Sb.) na probíhající soudní
řízení o přezkumu správního rozhodnutí Úřadu vydaného podle zákona o dráhách,
neboť tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu (ani zvláštního senátu)
dosud vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání není důvodné.
16. Podle § 3 zákona č. 320/2016 Sb., o Úřadu pro přístup k dopravní
infrastruktuře (ve znění účinném od 1. 4. 2017 do 31. 12. 2023), je Úřad
ústředním správním úřadem pro a) užívání drážní a letecké dopravní
infrastruktury a přístup k této infrastruktuře, b) užívání zařízení služeb na
drážní dopravní infrastruktuře a přístupu k těmto zařízením, c) cenovou
kontrolu v oblasti užívání drážní dopravní infrastruktury a zařízení služeb
podle zákona upravujícího působnost orgánů České republiky v oblasti cen a d)
poskytování podpory provozování evropské služby elektronického mýtného
(odstavec 1). Úřad je při výkonu své působnosti nezávislý, postupuje nestranně
a řídí se přitom pouze zákony a jinými právními předpisy (odstavec 2).
17. Podle § 54 odst. 1 zákona o dráhách (ve znění účinném od 1. 4. 2017)
státní správu ve věcech drah vykonávají drážní správní úřady, kterými jsou
Ministerstvo dopravy a Drážní úřad. Státní správu ve věcech drah vykonávají
rovněž Drážní inspekce a Úřad.
18. Podle § 33 odst. 1 věty první zákona o dráhách (ve znění účinném od
1. 4. 2017) přídělce zpracuje prohlášení o dráze, ve kterém stanoví
nediskriminační pravidla pro přidělování a odnímání kapacity dráhy, pro přístup
na dráhu, její užití a pro výpočet ceny za toto užití, a zveřejní je nejpozději
12 měsíců přede dnem nabytí platnosti jízdního řádu způsobem umožňujícím
dálkový přístup.
19. Podle § 34f zákona o dráhách (ve znění účinném od 1. 4. 2017) Úřad
na návrh žadatele o přidělení kapacity dráhy nebo z moci úřední rozhodne, zda
rozsah přidělené kapacity nebo postup při jejím přidělení není v rozporu s
tímto zákonem.
20. Podle § 65a odst. 2 zákona o dráhách (ve znění účinném od 1. 2.
2022) k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaného podle tohoto zákona jsou
příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví.
21. Pokud jde o problematiku soudního přezkumu rozhodnutí Úřadu podle
zákona o dráhách podle právní úpravy účinné do 31. 1. 2022, ta byla vyřešena
rozhodnutím zvláštního senátu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. Konf 3/2015, tak, že
k přezkumu rozhodnutí Úřadu jsou příslušné civilní soudy, které věc projednají
podle části páté občanského soudního řádu.
22. Avšak novelou č. 426/2021 Sb. s účinností od 1. 2. 2022 bylo do
zákona o dráhách vloženo ustanovení § 65a odst. 2, podle kterého jsou k
soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaného dle zákona o dráhách příslušné
soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví.
23. Podle přechodného ustanovení (čl. II bod 11) novely č. 426/2021 Sb.
se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle
zákona o dráhách ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
24. Důvodová zpráva k přechodnému ustanovení čl. II bodu 11 novely č.
426/2021 upřesňuje, že přechodné ustanovení, které upravuje režim řízení
zahájených před účinností novely č. 426/2021 Sb., se vztahuje na řízení
správní.
25. K tomu je však třeba doplnit, že původní vládní návrh novely č.
426/2021 Sb. ustanovení § 65a odst. 2 neobsahoval. Toto ustanovení bylo do
návrhu zákona vloženo až později, a to na základě pozměňovacího návrhu
Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny (viz bod 21 usnesení Hospodářského
výboru ze dne 3. 2. 2021, sněmovní tisk č. 912/2, 8. volební období, 2017 -
2021). K tomuto pozměňovacímu návrhu nebyly poskytnuty žádné důvody (a to ani
při projednání tohoto zákona na schůzích Poslanecké sněmovny a Senátu).
26. Dovolatelce tak lze přisvědčit potud, že ačkoliv důvodová zpráva
zpravidla představuje vodítko k výkladu účelu a smyslu zákona, v dané věci bylo
ustanovení § 65a odst. 2 vtěleno do návrhu novely č. 426/2021 Sb. až
pozměňovacím návrhem Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny, k němuž již
nebyla důvodová zpráva aktualizována, a obsah předmětného ustanovení proto
důvodová zpráva nikterak nereflektuje. Proto je třeba časové účinky ustanovení
§ 65a odst. 2 zákona o dráhách na soudní řízení zahájená před 1. 2. 2022 podle
části páté občanského soudního řádu dovodit na základě dalších relevantních
výkladových metod.
27. Nelze proto na prvním místě přehlédnout, že předmětem úpravy zákona
o dráhách je (mimo jiné) provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady
2012/34/EU ze dne 21. listopadu 2012 o vytvoření jednotného evropského
železničního prostoru (přepracované znění) (v níž byly sloučeny původní
směrnice Rady 91/440/EHS ze dne 29. července 1991 o rozvoji železnic
Společenství, směrnice Rady 95/18/ES ze dne 19. června 1995 o vydávání licencí
železničním podnikům a směrnice Evropského parlamentu a směrnice Rady
2001/14/ES ze dne 26. února 2001 o přidělování kapacity železniční
infrastruktury, zpoplatnění železniční infrastruktury a o vydávání osvědčení o
bezpečnosti), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2370 ze
dne 14. prosince 2016, kterou se mění směrnice 2012/34/EU, pokud jde o otevření
trhu vnitrostátních služeb v přepravě cestujících po železnici a správu a
řízení železniční infrastruktury (dále jen „směrnice 2012/34/EU“).
28. Čl. 55 odst. 1 věty první směrnice 2012/34/EU stanoví povinnost
každého členského státu zřídit jediný vnitrostátní regulační subjekt pro
železniční odvětví.
29. Podle čl. 56 odst. 10 směrnice 2012/34/EU členské státy zajistí, aby
rozhodnutí přijatá regulačním subjektem podléhala soudnímu přezkumu.
30. Zároveň je nutno vzít v úvahu, že již před účinností novely č.
426/2021 Sb. existovala pochybnost, zda soudní přezkum rozhodnutí Úřadu podle
zákona o dráhách civilními soudy v řízení podle části páté občanského soudního
řádu není v rozporu s unijním právem, konkrétně s čl. 55 a 56 směrnice
2012/34/EU, neboť v případě rozhodování civilních soudů v plné jurisdikci
namísto Úřadu může být dotčeno unijní pravidlo, že tak má v každém členském
státě činit jediný vnitrostátní regulační subjekt. Tato pochybnost vyplývala
rovněž z navazující rozhodovací praxe Soudního dvora k výkladu této směrnice.
31. Byť otázka příslušnosti soudů k přezkumu rozhodnutí Úřadu nebyla
dosud Soudním dvorem přímo vyřešena, nelze opomenout, že Soudní dvůr v rozsudku
ze dne 9. 11. 2017, ve věci CTL Logistics GmbH proti DB Netz AG, C-489/15,
zaujal názor, podle kterého efektivní řízení a spravedlivé a nediskriminační
využívání železniční infrastruktury si žádají zřízení regulačního orgánu
dohlížejícího na uplatňování těchto unijních pravidel a působícího jako
odvolací subjekt, nehledě na možnost soudního přezkumu. Podle čl. 30 odst. 5
druhého pododstavce směrnice 2001/14/ES jsou rozhodnutí regulačního subjektu
závazná pro všechny strany, na něž se vztahují. Tato rozhodnutí tedy mají
účinek erga omnes.
32. Soudní dvůr v tomto rozhodnutí dále dovodil, že zásadě stanovení
poplatků za využívání infrastruktury provozovatelem železniční infrastruktury,
který je povinen dodržovat zásadu zákazu diskriminace, odpovídá dohled
vykonávaný regulačním subjektem, který je zase povinen zajistit, aby poplatky
byly nediskriminační. Pokud tedy vnitrostátní civilní soudy, kterým je
předložen spor týkající se poplatků za využívání železniční infrastruktury,
přezkoumávají výši těchto poplatků (dle německé právní úpravy na základě jejich
přiměřenosti, přičemž rozhodnutí civilního soudu na návrh jediného podniku se
uplatní i na všechny ostatní železniční podniky), je železniční právní úprava
vyplývající ze směrnice 2001/14 nejen předmětem posouzení příslušného
regulačního subjektu, následně ex post přezkumu provedeného soudem, který
rozhoduje o žalobě proti rozhodnutím tohoto subjektu, ale je rovněž uplatňována
a upřesňována všemi příslušnými vnitrostátními civilními soudy, jež rozhodují o
těchto sporech, a to v rozporu s výlučnou pravomocí přiznanou regulačnímu
subjektu článkem 30 směrnice 2001/14/ES. V důsledku toho by jednotlivá
rozhodnutí nezávislých civilních soudů, případně nesladěná judikaturou vyšších
soudů, nahradila jednotnost kontroly prováděné příslušným orgánem, s výhradou
případného následného přezkumu ze strany soudů, které by rozhodovaly o žalobách
proti rozhodnutím tohoto orgánu, v daném případě správních soudů, jak je rovněž
stanoveno v článku 30 směrnice 2001/14/ES. Existovala by tak prakticky
nepřekonatelná obtíž, jak integrovat jednotlivá individuální soudní rozhodnutí
vydaná civilními soudy do nediskriminačního systému, a to i v případě, že by se
regulační subjekt snažil na tato rozhodnutí reagovat.
33. Obdobně pak Soudní dvůr v rozsudku ze dne 8. 7. 2021 ve věci Koleje
Mazowieckie – KM sp. z o.o. proti Skarb Państwa – Minister Infrastruktury i
Budownictwa obecnie Minister Infrastruktury i Prezes Urzędu Transportu
Kolejowego a PKP Polskie Linie Kolejowe S. A., C-120/20, dovodil, že ustanovení
čl. 30 odst. 2, 5 a 6 směrnice 2001/14 jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná,
a mají proto přímý účinek. Těmito ustanoveními jsou tedy vázány všechny orgány
členských států, a tedy nejen vnitrostátní soudy, ale rovněž všechny správní
orgány včetně decentralizovaných orgánů, a tyto orgány jsou povinny tato
ustanovení uplatňovat.
34. Nelze zároveň pominout, že v řízení ve věcech, o nichž bylo
rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o
přezkum správnosti rozhodnutí tohoto orgánu a jeho procesního postupu, ale o
nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl
tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo
pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení
nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního
orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z
bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí
stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení
před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné
opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního
orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené
vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo
jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k
jiným závěrům, než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na
řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že
spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před
správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být
vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010).
35. Navíc místní příslušnost soudů v řízení podle části páté občanského
soudního řádu není na prvním místě dána sídlem správního orgánu, který o sporu
nebo o jiné právní věci rozhodl, nýbrž obecným soudem účastníka, jemuž byla
nebo podle návrhu podaného u správního orgánu měla být uložena povinnost k
plnění, popř. na jehož návrh bylo řízení před správním orgánem zahájeno (srov.
§ 250 odst. 1 o. s. ř.), a tudíž se místní příslušnost soudů nahrazujících v
jednotlivých věcech rozhodnutí Úřadu může lišit.
36. K tomu pak lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 1 položil Soudnímu
dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, zda splňuje vnitrostátní úprava
dle části páté občanského soudního řádu požadavky na soudní přezkum rozhodnutí
regulačního subjektu dle čl. 56 odst. 10 Směrnice 2012/34/EU. Ačkoliv tato
žádost byla Soudním dvorem pro formální vady shledána zjevně nepřípustnou (jeho
usnesením ze dne 2. 5. 2022 ve spojených věcech C-221/21 a C-222/21), Evropská
komise k dané věci poskytla dne 30. 8. 2021 vyjádření, v němž uzavřela, že
právní úprava, podle níž (některá) rozhodnutí regulačního subjektu (Úřadu)
podléhají přezkumu občanskoprávními soudy v řízení podle části páté občanského
soudního řádu, je v rozporu s čl. 56 odst. 10 Směrnice 2012/34/EU, neboť v
případě takového přezkumu vstupuje soud do pozice regulačního subjektu a takový
postup proto není v souladu s povinností členského státu zřídit jediný
regulační subjekt ani se zásadou jednotnosti přezkumu jeho rozhodnutí.
37. Proto existovala-li pochybnost o souladu dosavadní právní praxe
založené na přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaných podle zákona o dráhách civilními
soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu s unijním právem
(směrnicí 2012/34/EU), jež zákonodárce legislativní cestou odstranil v rámci
novely č. 426/2021 Sb. tak, že k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu výslovně
určil příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví, pak
účel a smysl této zákonné úpravy vede k závěru o jejím použití i na soudní
řízení již zahájená a projednávaná (a tudíž i nadále případně nesouladná s
unijním právem) podle části páté občanského soudního řádu.
38. Jinak řečeno, pokud novela č. 426/2021 Sb. vložením ustanovení § 65a
odst. 2 do zákona o dráhách postavila najisto, že přezkum rozhodnutí Úřadu
náleží soudům jednajícím a rozhodujícím ve správním soudnictví, lze uzavřít, že
cílem novelizace bylo zavést právě takový režim soudního přezkumu, u něhož
nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem, což platí i pro soudní
řízení již zahájená.
39. Ostatně dle důvodové zprávy k návrhu novely č. 426/2021 Sb. je jejím
hlavním cílem dosažení souladu národních právních norem se závazky, které pro
Českou republiku vyplývají z jejího členství v Evropské unii.
40. Tento závěr pak nevylučuje ani absence přechodného ustanovení k
novelizované právní úpravě ani obecná aplikace zásady perpetuatio fori (§ 11
odst. 1 věty druhé o. s. ř.). K této problematice se již vyjádřil zvláštní
senát ve svých usneseních ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. Konf 104/2008, ze dne 8.
6. 2007, sp. zn. Konf 4/2007, nebo ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. Konf 3/2015,
tak, že okolnostmi ve smyslu § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. jsou právní
skutečnosti, se kterými úprava v zákoně spojuje právní důsledky. Těmito
okolnostmi však není možné rozumět právní předpis, a tedy ani změnu právní
úpravy. V případě takovéto změny je třeba vycházet především z přechodných
ustanovení, chybějí-li, z účinné právní úpravy (srov. obdobně i v právní teorii
WINTEROVÁ, Alena, a kol. Civilní právo procesní. 9. aktualizované vydání.
Praha: Leges, 2018, s. 49).
41. Namítá-li dovolatelka průtahy v řízení jako důvod, proč by v
projednávané věci měl zůstat příslušným civilní soud, když změnu věcné
příslušnosti soudů považuje za zásah do práva na rozhodnutí věci bez zbytečných
průtahů chráněné § 6 o. s. ř., čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (sděl. č. 209/1992 Sb.), je třeba uvést, že
samotná délka konkrétního soudního řízení (a z ní případně vyplývající újma
dovolatelky) není předmětem projednávané věci.
42. Lze tak uzavřít, že podle § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění
účinném od 1. 2. 2022 jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu příslušné soudy
jednající a rozhodující ve správním soudnictví i v řízeních zahájených před
tímto datem.
43. Dospěl-li v poměrech projednávané věci odvolací soud k závěru, že je
nutno řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti
soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, je rozhodnutí odvolacího
soudu při řešení dovolatelkou vymezené právní otázky, pro níž je její dovolání
přípustné, správné.
44. Dovolací soud dodává, že v projednávané věci neshledal důvod pro
položení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru (ve smyslu čl.
267 Smlouvy o fungování Evropské unie, ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13.
12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského
společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb. m. s.), neboť dovolací soud neřešil
samotnou otázku souladu či nesouladu právní úpravy zákona o dráhách (ať již
podle právní úpravy účinné do 31. 1. 2022 či podle účinného znění), nýbrž
výklad časové působnosti ustanovení § 65a odst. 2 zákona o dráhách, ve znění
novely č. 426/2021 Sb., na soudní řízení dříve zahájená, tedy výklad normy
vnitrostátního práva, a tudíž v řízení před dovolacím soudem nevyvstala žádná
otázka výkladu unijní právní úpravy. (K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 7. 2010 ve věci sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod
číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k výkladu unijnímu
srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci Srl CILFIT a
další a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?, 283/81, a ze dne
15. 9. 2005, ve věci Intermodal Transports BV proti Staatssecretaris van
Financiën, C-495/03.)
45. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
46. Za takovou vadu nelze považovat dovolatelkou namítané „reálné
účastenství“ Úřadu v řízení před odvolacím soudem. Z řízení před odvolacím
soudem neplyne, že by Úřad uplatňoval práva účastníka řízení ve smyslu § 250a
o. s. ř. a že by tak došlo k překročení postavení, které Úřadu náleží dle §
250c odst. 2 o. s. ř. Pokud Úřad ve vyjádření k žalobě uvedl i návrh, jak by
měl soud rozhodnout, či upozorňoval na skutečnosti relevantní pro dané řízení
(přerušení jiných obdobných řízení), uplatňoval tím své právo ve smyslu § 250c
odst. 2 o. s. ř., a to vyjádřit se k podané žalobě. Pokud dovolatelka poukazuje
na část rozhodnutí odvolacího soudu, v němž odvolací soud poukázal na spor
„účastníků řízení“ o výklad předmětné právní úpravy, pak sama tato skutečnost
neznamená, že by odvolací soud skutečně s Úřadem jednal v postavení účastníka
řízení.
47. Rovněž nelze za takovou vadu považovat tvrzené průtahy v řízení.
Případné průtahy v řízení nezakládají vadu, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadu uvedenou v § 229 odst. 1, odst. 2 písm.
a) a b) a odst. 3 o. s. ř., proto i kdyby byly zjištěny, nemohl k nim dovolací
soud při přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí přihlížet (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004).
V. Závěr
48. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je rozhodnutí odvolacího
soudu správné. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s.
ř. zamítl.
49. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §
245, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o.
s. ř., když dovolatelka právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a
jinému účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu