21 Cdo 2687/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce D. H., zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Panská č. 6, proti žalovanému ASTRON studio CZ, a.s. se
sídlem v Praze 9 - Letňanech, Veselská č. 699, IČO 26751305, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 10 C 74/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 19. října 2011 č.j. 62 Co 209/2011-51, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25.
listopadu 2010 č.j. 10 C 74/2010-38 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 5.3.2010 (a
změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že je
neplatné okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného ze dne
22.12.2009, které bylo žalobci doručeno dne 5.1.2010. Žalobu zdůvodnil zejména
tím, že dne 2.4.2002 uzavřel se společností Astron studio s.r.o., IČO 62586912,
Smlouvu o dodávce předtiskových prací č. AST_DTPR_DHAVA_0102, že dodatkem k
této smlouvě ze dne 1.3.2003 přešla práva společnosti Astron studio s.r.o. na
žalovaného a že dodatkem ze dne 1.11.2006 byla sjednána nová výše odměny.
Uvedl, že od uzavření uvedené smlouvy fakticky vykonával pro žalovaného
(právního předchůdce žalovaného) práci specifikovanou ve smlouvě, především
práce fotografické, a to ve fotografickém ateliéru žalovaného, který byl
součástí jeho provozovny, v pracovní době určené žalovaným, s pracovními
prostředky poskytnutými žalovaným (fotoaparátem, světly a dalším vybavením
fotografického studia), na náklady a na základě pokynů žalovaného, ve
spolupráci s ostatními zaměstnanci žalovaného a za měsíčně stanovenou odměnu.
Poslední jeho nadřízenou, která mu přidělovala konkrétní pracovní úkoly, byla
B. H., žalovaný mu poskytoval 4 týdny placeného volna (dovolené) v kalendářním
roce a v prvních letech spolupráce i stravenky. V průběhu srpna 2009 žalovaný
sdělil žalobci, že s ním hodlá ukončit spolupráci, neboť pozice fotografa,
kterou zastával, bude zrušena. Ke dni 30.9.2009 žalovaný žalobci zneplatnil
přístupový kód na pracoviště a B. H. mu sdělila, aby na pracoviště nedocházel,
že mu nebude přidělována práce. Dne 21.10.2009 žalobce obdržel od žalovaného
návrh dohody o ukončení Smlouvy o spolupráci ze dne 2.4.2002, který však
neobsahoval důvody ukončení pracovního poměru - organizační důvody, tvrzené
žalovaným. Žalobce dopisem ze dne 4.12.2009 žalovanému sdělil, že je ochoten
uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru za podmínek odpovídajících ukončení
pracovního poměru z organizačních důvodů. Poté od žalovaného obdržel dne
5.1.2010 výpověď smlouvy o dodávce předtiskových prací ze dne 2.4.2002,
datovanou dne 22.12.2009, z důvodu, že se žalobce nedostavil od 1.10.2009 k
provádění pro něho připravených zakázek. Žalobce se domnívá, že neporušil žádné
pracovněprávní předpisy a že tedy nebyly naplněny skutkové předpoklady pro
ukončení jeho pracovního poměru.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25.11.2010 č.j. 10 C 74/2010-38
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce jako zhotovitel uzavřel s
právním předchůdcem žalovaného jako zadavatelem dne 2.4.2002 smlouvu o dodávce
předtiskových prací, v níž se strany dohodly, že zadavatel bude u zhotovitele
zadávat výrobu zakázek zahrnujících fotografické práce s tím, že jednotlivé
zakázky budou realizovány na základě specifikací pověřených pracovníků
zadavatele, který je povinen poskytnout zhotoviteli vhodné pracovní místo a
pracovní prostředky, že zhotovitel bude sjednané práce vykonávat podle
sjednaného funkčního a časového harmonogramu v provozovně zadavatele nebo u
jeho obchodních partnerů, že zhotovitel má právo na odměnu ve výši 28.000,- Kč
měsíčně a že smlouva je uzavřena na dobu neurčitou s tím, že obě smluvní strany
ji mohou vypovědět bez udání důvodů v tříměsíční výpovědní lhůtě a že zadavatel
je oprávněn ji vypovědět okamžitě v případě opakovaného nebo zvlášť závažného
porušení podmínek této smlouvy nebo provozních podmínek ze strany zhotovitele;
podle dodatku č. 1 ze dne 1.3.2003 přešla práva a povinnosti vyplývající ze
smlouvy na žalovaného a dodatkem ze dne 1.11.2006 byla zvýšena odměna na
33.000,- Kč měsíčně. Žalovaný dne 22.12.2009 vypověděl smlouvu s okamžitou
účinností z důvodu, že se žalobce od 1.10.2009 nedostavil k provádění
připravených prací, tuto výpověď obdržel žalobce dne 5.1.2010 a reagoval na ni
dopisem ze dne 12.1.2010, v němž namítl, že mezi účastníky vznikl pracovní
poměr. Soud prvního stupně dále považoval za prokázané, že žalobce nabízel své
služby prostřednictvím internetové prezentace, v níž byl označen jako fotograf,
že po celou dobu trvání smluvního vztahu se žalovaným sám platil sociální a
zdravotní pojištění jako osoba zapsaná v živnostenském rejstříku a vystavoval
žalovanému za provedení fotografických prací v období 2005-2009 faktury
představující vyúčtování různých finančních částek za fotografické práce. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že "právní vztah mezi účastníky není vztahem
pracovněprávním, ale od počátku vztahem obchodním", že mezi žalobcem a právním
předchůdcem žalovaného "byla uzavřena smlouva o dílo podle obchodního
zákoníku", že "předmětná smlouva není zastřeným právním úkonem ve smyslu
ustanovení § 41a občanského zákoníku", neboť "žalobce se nikdy nechoval jako
zaměstnanec žalovaného (vystavoval faktury, platit sociální a zdravotní
pojištění, nabízel své služby na internetu) a také nikdy tuto skutečnost
neuplatnil ani u žalovaného, ani u jeho právního předchůdce".
Nezbytnou
náležitostí smlouvy o dílo je cena díla, která byla sjednána ve smlouvě
(později v jejím dodatku), zhotovitel se ve smlouvě zavázal, že zakázky budou
realizovány na základě specifikací pověřených pracovníků zadavatele (nemůže se
proto jednat o vztah podřízenosti a nadřízenosti), žalobce vyhotovoval práci
osobně a na svou odpovědnost a nikdy nepožádal zadavatele o souhlas s
provedením díla jinou osobou; ujednání smluvních stran o výkonu práce na
pracovišti žalovaného považoval soud za "irelevantní" z hlediska posouzení
právního vztahu účastníků, neboť "toto místo si účastníci sjednali ve smlouvě z
důvodu, že žalovaný měl fotografický ateliér k dispozici". Soud prvního stupně
dále odkázal na rozsah prací, které žalobce pro žalovaného vykonával (200 hodin
měsíčně), a na skutečnost, že žalobce své služby nabízel na internetu také
dalším klientům a že platil sociální a zdravotní pojištění jako osoba zapsaná v
živnostenském rejstříku. Další důkazní návrhy žalobce na doplnění dokazování
shledal jako nadbytečné a uzavřel, že mezi účastníky nevznikl pracovněprávní
vztah.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.10.2011 č.j. 62 Co
209/2011-51 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Se závěrem soudu
prvního stupně, který "úplně a spolehlivě zjistil skutkový stav věci", se
ztotožnil v tom, že "vztah mezi účastníky nebyl vztahem pracovněprávním, ale
vztahem obchodním". Zdůraznil, že "je třeba také vycházet ze smluvní autonomie
stran při volbě typu závazku" a že "v daném případě byla smlouva označena jako
smlouva o dodávce předtiskových prací, že strany byly označeny jako zadavatel a
zhotovitel, že zhotovitel byl označen jako podnikatel (identifikačním číslem) a
že předmět podnikání žalobce zapsaný v živnostenském rejstříku (fotografické
služby) vykonával žalobce na základě živnostenského oprávnění více než 2 roky
před uzavřením smlouvy". Žalobce "prezentoval svoji živnost na internetových
stránkách a nikdy se nechoval jako zaměstnanec žalovaného, po celou dobu
smluvního vztahu účtoval své služby žalovanému formou daňových dokladů, ne vždy
částky ve stejné výši, které ne vždy odpovídaly výši sjednané odměny, a platil
si své zdravotní a sociální pojištění". Žalobce "po dobu téměř 7 let nikdy
neuplatnil, že se jedná o vztah pracovněprávní", a o obchodním vztahu mezi
účastníky "svědčí i objem prací 200 hodin měsíčně, když délka pracovní doby
činí nejvýše 40 hodin týdně". Odvolací soud dále poukázal na to, že "zákoníku
práce neodpovídá ani možnost smlouvu vypovědět oběma stranami bez udání důvodu
v tříměsíční lhůtě, ani ujednání účastníků o právu na odměnu", že "smluvní
vztah nelze posoudit jako zastřený právní úkon představující pracovní smlouvu,
neboť účastníci uzavřeli platnou smlouvu o dílo, která obsahuje všechny
podstatné náležitosti".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že
odvolací soud se ve svém rozhodnutí odklonil od rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu a poukázal v tomto směru na "rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 920/2010 a 21 Cdo
4689/2008". Podle názoru žalobce vykazoval jeho právní vztah se žalovaným
všechny znaky závislé práce, neboť vykonával práci na základě pokynů nadřízené,
měl vymezenou pracovní dobu, která byla evidována, práci vykonával osobně v
prostorách žalované a s jejím vybavením, měl čtyři týdny dovolené, a smlouvu o
dodávce předtiskových prací lze považovat za "zastřenou pracovní smlouvu".
Žalobce současně vytýká soudům, že nesprávně při posouzení věci vyšly výhradně
ze smlouvy o dodávce předtiskových prací (z jejich formálních znaků) bez
provedení dalších stranami navrhovaných důkazů a že přikládaly význam
skutečnostem, které jsou z hlediska předmětu řízení nepodstatné; není totiž
rozhodné, jak byl vztah mezi účastníky formálně pojmenován, ale co je jeho
obsahem, a, byl-li obsahem tohoto vztahu "výkon závislé práce ve vztahu
nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance", nemůže být rozhodné,
zda jednotlivé úkony účastníků měly "některé formální znaky úkonů
obchodněprávních" Podle žalobce je smlouva po obsahové stránce "exemplárním
příkladem tzv. Švarc systému" a, odchyluje-li se smlouva od zákoníku práce, je
to v neprospěch zaměstnance, a to jak v rozsahu objemu prací (pracovní doby),
tak výpovědních důvodů. Skutečnost, že je určitá práce vykonávána v pracovním
poměru, sama o sobě nebrání zaměstnanci v tom, aby vedle svého zaměstnání
vykonával tuto činnost pro někoho jiného na základě živnostenského oprávnění,
argumenty soudů o tom, že žalobce disponoval živnostenským oprávněním na
činnost fotografa a že svoji činnost prezentoval i na internetových stránkách,
proto nemohou obstát. Žalobce uzavřel, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr,
který nebyl řádným způsobem ukončen, a navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Ztotožnil se se
skutkovými i s právními závěry soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobce uzavřel s právním předchůdcem
žalovaného dne 2.4.2002 Smlouvu o dodávce předtiskových prací, v níž bylo mimo
jiné sjednáno, že právní předchůdce žalovaného bude u žalobce "zadávat výrobu
zakázek zahrnujících fotografické práce, dále práce skenovací, práce grafické a
litografické práce s tím, že jednotlivé zakázky budou realizovány na základě
specifikací pověřených pracovníků" právního předchůdce žalovaného, který je
povinen poskytnout žalobci "k provedení sjednaných prací vhodné pracovní místo
a pracovní prostředky", že žalobce bude "sjednané práce provádět v souladu s
Provozními podmínkami zadavatele, podle sjednaného funkčního a časového
harmonogramu v provozovně" právního předchůdce žalovaného nebo jeho "obchodních
partnerů", že žalobce "je oprávněn pověřit prováděním prací jinou osobu jen s
předchozím souhlasem pověřeného pracovníka" právního předchůdce žalovaného, že
žalobce má právo na odměnu ve výši 28.000,- Kč měsíčně, která je splatná "v
souladu s Provozními podmínkami zadavatele", že žalobce se zavazuje, že "nebude
po dobu trvání této smlouvy bez souhlasu zadavatele vykonávat pro jiný subjekt
nebo na vlastní účet výdělečnou činnost, která je shodná či obdobná s předmětem
činnosti prováděné podle této smlouvy, pod sankcí 250.000,- Kč", že smlouva je
uzavřena na dobu neurčitou, že obě smluvní strany mohou smlouvu vypovědět bez
udání důvodů v tříměsíční výpovědní lhůtě a že právní předchůdce žalovaného je
oprávněn smlouvu vypovědět okamžitě v případě opakovaného nebo zvlášť závažného
porušení podmínek této smlouvy nebo Provozních podmínek ze strany zhotovitele.
Dodatkem ze dne 1.3.2003 bylo dohodnuto, že veškerá práva a povinnosti
vyplývající z uvedené smlouvy přecházejí na žalovaného, a dodatkem ze dne
1.11.2006 se smluvní strany dohodly na zvýšení odměny na 33.000,- Kč měsíčně.
Dopisem ze dne 22.12.2009 žalovaný smlouvu o dodávce předtiskových prací ze dne
2.4.2002 s okamžitou účinností vypověděl z důvodu, že žalobce "se od 1.10.2009
nedostavil k provádění připravených zakázek"; tuto výpověď obdržel žalobce dne
5.1.2010. Dopisem ze dne 12.1.2010 žalobce žalovanému sdělil, že vzájemný vztah
považuje za vztah pracovněprávní, že se žádného porušení pracovních povinností
nedopustil, neboť mu byl ze strany žalovaného od měsíce října znemožněn přístup
na pracoviště, a že tedy považuje uvedené zrušení pracovního poměru za neplatné
a trvá na dalším zaměstnávání.
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci
významné především vyřešení právní otázky, jaký vznikl právní vztah mezi
žalobcem a právním předchůdcem žalovaného na základě smlouvy označené jako
Smlouva o dodávce předtiskových prací, která byla uzavřena dne 2.4.2002.
Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku posoudil odvolací soud jinak, než je
rozhodována dovolacím soudem, a že její posouzení bylo pro rozhodnutí v
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Žalobce v dovolání - jak se podává z jeho obsahu - zpochybňuje závěr odvolacího
soudu o tom, že smlouva označená jako Smlouva o dodávce předtiskových prací ze
dne 2.4.2002 je smlouvou o dílo a že tedy mezi žalobcem a právním předchůdcem
žalovaného nevznikl pracovní poměr. Tuto právní otázku je třeba i v současné
době posoudit (srov. též § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce)
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,
č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.
167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000
Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb. a č.
6/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2002 (dále jen
"zák. práce").
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv
nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. § 240
odst. 1 zák. práce a § 34 občanského zákoníku). Sama okolnost, jak je právní
úkon (i dvoustranný) označen, není pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je
posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno.
Podmínkou zároveň je, že vůle musí být svobodná a vážná, projev určitý a
srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný [srov. § 242 odst. 1 písm. b) zák.
práce a § 37 obč. zák.]. Zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že
zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní
době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem
"podnikatelského" vztahu soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem
vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (srov. § 2
odst. 1 obchodního zákoníku).
Pro závěr, zda mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného vznikl pracovní
poměr nebo jiný pracovněprávní vztah nebo zda šlo o vztah "nepracovní", není
rozhodující, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na základě kterého mezi
nimi byl založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně
hodnocen, nýbrž významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí
své právní postavení - toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové
skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik příslušného právního vztahu
(srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura
roč. 2005, pod č. 75). Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se
zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo
výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den
nástupu do práce (srov. § 29 odst. 1 zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena,
jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních)
náležitostí, tj. lze-li úspěšně dovodit, že souhlasný projev vůle směřující k
uzavření pracovního poměru byl dovršen akceptací třeba i mlčky učiněné oferty.
Kromě podstatných náležitostí lze v pracovní smlouvě dohodnout další
náležitosti, na kterých mají účastníci zájem (např. ujednání o mzdě - odměně,
době trvání pracovní smlouvy, o pracovních podmínkách - o úpravě pracovní doby
apod.). Kdyby se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli v pracovní smlouvě na
podmínkách, které jsou v rozporu se zákoníkem práce, byla by pracovní smlouva v
této části neplatná, platnost ostatních částí pracovní smlouvy by zůstala
nedotčena.
Projev vůle je vždy třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za
kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§ 240
odst. 3 zák. práce). Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž
sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena
navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla
seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám,
jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného
vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem
aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný
projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o
tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené
konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle
toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2004 sp. zn. 21 Cdo
1299/2004).
Při úvaze o povaze právního vztahu založeného mezi žalobcem a právním
předchůdcem žalovaného soudy správně zvažovaly, zda šlo o právní vztah založený
smlouvou o dílo podle obchodního zákoníku a zda ve skutečnosti Smlouva o
dodávce předtiskových prací ze dne 2.4.2002 nepředstavovala jen simulovaný
právní úkon, jímž měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon (pracovní
smlouva). V takovém případě totiž platí, že simulovaný právní úkon je pro
nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný. Protože však
disimulace sama o sobě není protiprávní, je třeba platnost zastřeného úkonu
posoudit samostatně; má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné
náležitosti, je třeba uznat jej za platný [platí zastřený (disimulovaný) právní
úkon].
Soudy obou stupňů vycházely při posuzování právní povahy vztahu založeného
smlouvou označenou jako Smlouva o dodávce předtiskových prací ze dne 2.4.2002 -
jak správně namítl žalobce - pouze z formálních znaků smlouvy (z označení
smlouvy, označení účastníků smlouvy jako zhotovitele a zadavatele, ze zápisu
žalobce v živnostenském rejstříku, v němž má zapsán předmět podnikání
fotografické služby od 25.10.2000), aniž by zkoumaly skutečný obsah právního
vztahu, na základě kterého žalobce začal pro právního předchůdce žalované
vyvíjet činnost. Soudy tedy při právním posouzení akcentovaly jevovou stránku
věci, aniž by současně uvážily, zda žalobce a právní předchůdce žalovaného
opravdu chtěli vůči sobě zůstat ve vztahu podnikatelském nebo zda podstatou
jejich práv a povinností měl být výkon závislé práce (pracovního závazku)
žalobce pro právního předchůdce žalovaného.
Pro právní posouzení věci tedy nebylo důležité, jaký "typ závazku" byl "zvolen"
účastníky Smlouvy o dodávce předtiskových prací ze dne 2.4.2002, že žalobce byl
ve smlouvě označen jako "podnikatel (identifikačním číslem)", že žalobce měl
vykonávanou činnost zapsánu v živnostenském rejstříku, že žalobce nabízel své
služby "prostřednictvím internetové prezentace", že žalobce "účtoval" právnímu
předchůdci žalovaného a žalovanému úplatu za vykonanou činnost "formou daňových
dokladů" a že si sám platil "zdravotní a sociální pojištění". Uvedené okolnosti
totiž představují pouze jevovou stránku věci a byly (musely být) součástí
předstíraného (simulovaného) právního jednání, jehož účelem bylo zastřít
skutečnou povahu právního vztahu mezi žalobcem a právním předchůdcem
žalovaného; je nepochybné, že bez uvedení takových (a jim podobných) údajů ve
smlouvě nikdo dobře nemůže předstírat (simulovat), že se mezi účastníky smlouvy
nemá jednat o pracovněprávní, ale o obchodní vztah.
Vzhledem k tomu, že pro závěr o povaze právního vztahu je rozhodný - jak
uvedeno výše - skutečný obsah právního jednání, i když má (podle vůle účastníků
smlouvy) zůstat skryt třetím osobám, měly soudy přihlédnout k tomu, že podle
skutkových zjištění byl na základě Smlouvy o dodávce předtiskových prací ze dne
2.4.2002 mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného nastolen vztah
nadřízenosti právního předchůdce žalovaného a podřízenosti žalobce a že žalobce
vykonával práce podle pokynů právního předchůdce žalovaného a jeho jménem,
jakož i k tomu, že předmětem smlouvy byla opětující se činnost ("práce"),
kterou byl žalobce povinen vykonávat osobně a pouze pro právního předchůdce
žalovaného (jinak jen "se souhlasem pověřeného pracovníka" právního předchůdce
žalovaného a žalovaného), po předem stanovenou dobu a za sjednanou "úplatu", a
zabývat se tvrzením žalobce o tom, že mu právní předchůdce žalovaného a
žalovaný poskytovali "4 týdny placeného volna (dovolené) v kalendářním roce" a
že evidovali jeho docházku "do zaměstnání". Odvolací soud však uvedeným
způsobem nepostupoval, všechny rozhodné okolnosti neuvážil (a některé ani
nezjistil, i když žalobce v tomto směru navrhoval důkazy), a proto nemůže
obstát ani jeho závěr o tom, že mezi účastníky není pracovněprávní vztah.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu