ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně I. L., zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, proti žalované ACEMA Credit Czech, a. s. se sídlem v Praze 8, U libeňského pivovaru č. 63/2, IČO 26158761, zastoupené JUDr. Petrem Kočí, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, o neplatnost smlouvy o úvěru a určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 41/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2025, č. j. 62 Co 30/2025-421, takto:
Rozsudek městského soudu v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. července 2024, č. j. 7 C 41/2022-350, ve výroku II, jakož i ve výrocích II a III, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 10. 3. 2022 se žalobkyně domáhala určení neplatnosti smlouvy o úvěru č. XY, rozhodčí smlouvy a zástavní smlouvy, všech uzavřených mezi žalobkyní a žalovanou dne 25. 8. 2021. Uvedla, že těsně před podpisem úvěrové smlouvy jí byla za asistence zástupce žalované zřízena volná živnost, a to zcela zjevně účelově proto, aby úvěrová smlouva nepodléhala režimu zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně nikdy předtím nepodnikala a ani do dne podání žaloby podnikat nezačala. Má za to, že dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o úvěru, jejímž předmětem byl závazek žalované jako úvěrující poskytnout žalobkyni jako úvěrované úvěr do výše 1 500 000 Kč na dobu 240 měsíců ode dne předání peněz, v níž se úvěrovaná se zavázala platit úvěrující úroky z dlužné částky ve výši 19,9 % p. a., v níž bylo sjednáno množství poplatků a dle které byl úvěr poskytnut výhradně pro účely podnikání, absolutně neplatná. Žalobkyně se dále domáhala určení, že je neplatná i rozhodčí smlouva, ve které se strany dohodly, že veškeré majetkové spory vyplývající ze smlouvy o úvěru nebo vzniklé v souvislosti s ní včetně sporů ze zajištění závazků z této smlouvy budou řešit v rozhodčím řízení před rozhodcem, jakož i smlouva zástavní, která byla sjednána k zajištění pohledávek plynoucích ze smlouvy o úvěru. Podáním doručeným soudu dne 8. 4. 2022 pak žalobu rozšířila o požadavek na určení neexistence zástavního práva, jež mělo být zástavní smlouvou ze dne 25. 8. 2021 zřízeno, neboť zřízené zástavní právo nikdy nevzniklo.
2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě popřela, že by žalobkyni pomáhala zřizovat živnostenský list, že pokud žalobkyně neměla v úmyslu podnikat a podnikat nezačala, dopustila se trestného činu úvěrového podvodu, že kromě jediné úhrady ve výši 14 909 Kč žalobkyně neuhradila ničeho, že pokud považuje žalobkyně úvěrovou smlouvu od počátku za absolutně neplatnou, pak vědomě užívá peněžních prostředků bez právního titulu, dále namítala, že žalobkyně při uzavření úvěrové smlouvy vystupovala jako podnikatelka.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 7. 2024, č. j. 7 C 41/2022-350, – jde v pořadí o druhý rozsudek tohoto soudu, kdy první rozsudek ze dne 11. 10. 2023, č. j. 7 C 41/2022-168, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 62 Co 63/2024-227, dílem zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení, dílem změněn tak, že žaloba na určení neplatnosti zástavní smlouvy č. XY ze dne 25. 8. 2021 byla zamítnuta, a dílem zrušen a věc, týkající se žaloby o určení neplatnosti rozhodčí doložky, postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému – žalobě v celém rozsahu ve zbývajících žádáních (určení neplatnosti smlouvy o úvěru a určení „neexistence zástavního práva“) vyhověl (výroky I a II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky III a IV). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 občanského zákoníku, že žalobkyně při uzavírání smlouvy vystupovala jako spotřebitel, nikoliv jako podnikatel, a že protože žalovaná při uzavírání smlouvy postupovala tak, aby se vyhnula působnosti ustanovení na ochranu spotřebitelů, považuje veškeré smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou za absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku, neboť se zjevně příčí dobrým mravům a narušují veřejný pořádek, dále že neplatnost úvěrové smlouvy lze dovozovat i podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 62 Co 30/2025-421, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil (výrok I), ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jej změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná přistupovala k žalobkyni jako k podnikateli a nikoli spotřebiteli, nezkoumala úvěruschopnost žalobkyně podle § 86 zákona spotřebitelském úvěru, smlouva o úvěru je tak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelské úvěru neplatná. Je-li smlouva o úvěru neplatná, neexistuje ani zástavní právo, které bylo zřízeno k jejímu zajištění, neboť je zástavní právo právem akcesorickým a jeho vznik závisí na existenci platné pohledávky, kterou má zástavní právo zajišťovat.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, a to pouze v rozsahu části výroku I, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o určení neexistence zástavního práva. Přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze zástavní právo zřídit smlouvou jak pro dluh vzniklý ze smlouvy o úvěru, tak pro dluh vzniklý z důvodu případné neplatnosti této smlouvy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1014/ 2021. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení, dále aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozsudku.
6. Žalobkyně v písemném vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně aby jej zamítl. Uvedla, že akcesorický zástavní vztah je absolutně neplatný, je-li absolutně neplatný vztah zajišťovaný, že v nyní projednávané věci je dán jiný skutkový stav než v judikatuře, na kterou dovolatelka odkazuje, že prohlásit zástavní vztah za platný by bylo v rozporu s dobrými mravy a že pokud by žalovaná při uzavření úvěrové smlouvy neobcházela zákon o spotřebitelském úvěru, nedošlo by ani k uzavření zástavní smlouvy.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovolací soud se (s ohledem na obsah dovolání) nejprve zabýval otázkou, zda přípustnost dovolání není v této věci zapovězena podmínkou uvedenou v ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř., podle nějž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
11. Z obsahu spisu vyplývá, že skutková okolnost, na kterou dovolatelka v dovolání upozorňuje (a na které staví právní námitky), byla soudy nižších stupňů jako skutkové zjištění učiněna (srovnej bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž je precizně reprodukován obsah zástavní smlouvy ze dne 24./25. 8. 2021, včetně výčtu pohledávek, které jsou zajištěny, a bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); nejde tak o uplatnění nové skutečnosti, nýbrž o jiné právní hodnocení již zjištěného skutkového stavu než to, na němž odvolací soud (byť implicite) postavil své rozhodnutí.
12. Pakliže dovolatelka poukazuje na rozpor tohoto právního hodnocení s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (představovanou výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu), je dovolání přípustné.
13. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda zástavní právo lze smlouvou zřídit jak pro dluh vzniklý ze smlouvy o úvěru, tak pro dluh vzniklý z důvodu (případné) neplatnosti této smlouvy.
14. Dovolání je též důvodné.
15. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětná zástavní smlouva byla uzavřena dne 25. 8. 2021 – posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
16. Podle ustanovení § 1309 odst. 1 o. z. při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení § 1311 odst. 1 o. z. lze zástavním právem zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který má vzniknout teprve v budoucnu.
Podle ustanovení § 1311 odst. 2 o. z. lze zástavním právem zajistit i dluhy určitého druhu vznikající dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době nebo i různé dluhy vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu.
Podle ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. se zástavní právo zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.
17. Ve vztahu k výkladu uvedených ustanovení Nejvyšší soud již v (dovolatelkou správně poukazovaném) rozsudku ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1014/ 2021, dospěl (na naprosto totožném skutkovém terénu, jako je v nyní projednávané věci) k následujícím závěrům.
18. Z ustanovení § 1311 odst. 1 o. z. vyplývá, že zástavním právem může být zajištěn jak dluh, jemuž odpovídá peněžitá pohledávka, tj. pohledávka, která představuje právo na plnění v penězích (peněžitý dluh), tak dluh nepeněžitý. Zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění dluhu, který již vznikl, ale také za účelem zabezpečení dluhu, který má vzniknout teprve v budoucnu. Zástavním právem lze zajistit i dluh, o němž není jisté, zda vznikne, neboť jeho vznik je vázán na splnění podmínky (dluh podmíněný). Ve všech případech musí jít o dluh v určité výši nebo o dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Zástavní právo lze zřídit nejen k zajištění jednoho, ale i více takových (různých) dluhů. Ustanovení § 1311 odst. 2 o. z. upravuje tzv. globální zástavní právo, tj. zajištění souboru dluhů bez toho, aby bylo třeba jednotlivé dluhy konkretizovat. Zajištěny tak mohou být i dluhy určitého druhu vznikající dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době nebo i různé dluhy vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu. Může jít přitom i o dluhy více než jednoho druhu nebo o různé dluhy vznikající z více právních důvodů.
19. Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou, která musí obsahovat – jak vyplývá z ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. – označení zástavy a dluhu, pro který se zástavní právo zřizuje. Zajištěný dluh je individualizován zejména subjekty (věřitelem a dlužníkem), právním důvodem, z něhož vznikl nebo má vzniknout, předmětem (peníze či jiné plnění), rozsahem (např. peněžní částkou u peněžitých dluhů), datem splatnosti aj. Požadavek identifikace dluhu, pro který se zástavní právo zřizuje, lze mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizován natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaký dluh je předmětem zajištění, a aby jej nebylo možné zaměnit s jiným dluhem (srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14/2007 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 967/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011). Nemá-li zástavní dlužník vůči věřiteli v době uzavření zástavní smlouvy jiný dluh nebo jiné dluhy s předmětem plnění stejného druhu jako u zabezpečovaného dluhu (tedy jiné dluhy zaměnitelné se zabezpečovaným dluhem), je zabezpečovaný dluh v zástavní smlouvě dostatečně určitě označen i tehdy, vymezuje-li jej jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění, neboť za těchto okolností je z uvedených údajů zjistitelné, jaký dluh je předmětem zabezpečení, aniž by ho bylo možné zaměnit s jiným dluhem zástavního věřitele vůči dlužníku (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 257/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 786/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 583/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004). Jde-li o vymezení ještě nedospělého dluhu, jehož výše není v době uzavření zástavní smlouvy známa, nebo o vymezení více dluhů v rámci tzv. globálního zástavního práva, postačí v zástavní smlouvě podle ustanovení § 1312 odst. 1 části druhé věty za středníkem o. z. ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje [v odborné literatuře srov. BEZOUŠKA, P. § 1312, Zástavní pohledávka. In: SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1262–1267].
20. Z uvedeného rozboru pak vyplývá, že zástavní právo lze smlouvou zřídit jak pro dluh vzniklý ze smlouvy o úvěru, tak pro dluh vzniklý z důvodu (případné) neplatnosti této smlouvy.
21. Pakliže bylo zjištěno, že zástavní smlouvou ze dne 24./25. 8. 2021 byly zajištěny dluhy vzniklé jak z úvěrové smlouvy z téhož dne (č. XY), tak i vzniklé z důvodu odstoupení od úvěrové smlouvy a z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy (viz bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), je závěr odvolacího soudu o neexistenci zástavního práva, vázaný na (pouhé) zjištění neplatnosti smlouvy o úvěru č. XY, předčasný a neúplný, a tudíž nesprávný.
22. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadaném dovoláním není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
23. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
24. Důvody pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal a nerozhodoval o něm samostatným usnesením, neboť v nejkratším možném termínu (s ohledem na povahu projednávané věci) rozhodl přímo o dovolání, čímž odpadla potřeba rozhodování o návrhu na odklad právní moci jakožto návrhu akcesorickém.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2025
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu