21 Cdo 2727/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy právní věci
žalobce D. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem
v Praze 2, Lublaňská č. 673/24, proti žalovaným 1) E. R., zastoupené JUDr.
Petrem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce č. 282/12, a 2) Ing.
J. K., zastoupenému JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně,
Bubeníčkova č. 502/42, o určení, že na nemovitostech neváznou zástavní práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 102/2010, o dovolání
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 18
Co 261, 262/2014-354, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, č.
j. 18 Co 261, 262/2014-354, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k výkladu ustanovení § 127 odst. 2 a § 127a o. s. ř. z
hlediska dodržení všech obsahových náležitostí znaleckého posudku (revizního
znaleckého posudku) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp.
zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, v němž byl přijat právní názor, že, splňuje-li znalecký posudek
předložený účastníkem řízení předpoklady stanovené v § 127 odst. 2 a § 127a o.
s. ř., pohlíží se na něj jako na znalecký posudek vyžádaný soudem, a že to
platí i tehdy, jde-li o revizní znalecký posudek, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, v němž byl přijat právní
názor, že při úvaze o aplikaci ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. je třeba na
znalecký posudek vyhotovený mimo řízení a splňující náležitosti revizního
znaleckého posudku pohlížet stejně jako na revizní znalecký posudek vyžádaný
soudem; k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 a 3 a § 132 o. s. ř. srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný
pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a právní názor
uvedený v jeho odůvodnění, podle kterého „výsledky hodnocení důkazů umožňují
soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování,
jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato
skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti.
Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné
(více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-
li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná
skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V
takovém případě soud rozhodne v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.“] a není důvod, aby rozhodné
právní otázky byly posouzeny jinak.
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009, ze dne 19.
května 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, nebo ze dne 21. prosince 2012, sp. zn.
30 Cdo 3061/2012) je i výklad ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a závěr odvolacího soudu
o nezbytnosti bezpečného zjištění pro prokázání jednání v duševní poruše, s
tím, že „za bezpečné zjištění je třeba považovat tzv. procesní pravdu, tedy
skutkový závěr, jehož vysoká pravděpodobnost je odůvodněna pomocí dílčích
prokázaných zjištění a bezchybné logické dedukce“.
Napadené usnesení odvolacího soudu – jak vyplývá z jeho odůvodnění - současně
vychází také z právního názoru Ústavního soudu, který byl vyjádřen v nálezu ze
dne 20. srpna 2014, sp. zn. I ÚS 173/13, ve znění usnesení (opravného) ze dne
10. září 2014 (který při vymezení tzv. důkazního standardu pro vyslovení
neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby hovoří o
stanovení „vysoké míry pravděpodobnosti prokázání“).
V části dovolání, v níž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než který je
uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [kromě výčtu vad, které podle jeho
názoru mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž může dovolací
soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. - jen je-li
dovolání přípustné, dovolatel podrobuje kritice skutková zjištění, na nichž
odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalobce nejednal při podpisu
zástavních smluv dne 28. 12. 2009 a dne 11. 1. 2010 v duševní poruše, která by
jej činila k tomuto úkonu neschopným ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a
nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (zejména v řízení
provedené znalecké posudky, konkrétně žalovanou 1) předložený ústavní znalecký
posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o duševním stavu žalobce,
který byl vypracován Psychiatrickým centrem Bohnice na základě pověření
Obvodním soudem pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 79/2010, a který
je koncipován jako revizní ve vztahu k posudku MUDr. Karla Hynka, MUDr. Otto
Matanelliho, z nichž vycházeli v souvisejících řízeních mezi týmiž účastníky
znalci MUDr. Michal Maršálek, CSc., a MUDr. Ilja Žukov, CSc.; tím, že dovolatel
na odlišném hodnocení provedených důkazů zakládá jiné závěry o skutkovém stavu
věci a na nich buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní
posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní
posouzení věci odvolacím soudem rozhodující], dovolaní trpí nedostatky, pro
které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu