21 Cdo 2730/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátkou, proti žalované G. P.,
s.r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního
soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 51/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. listopadu 2006,
č.j. 35 Co 1112/2006-127, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 29. 10. 1998, označeným „Věc: Rozvázání pracovního poměru“,
žalovaná (její právní předchůdkyně K., spol. s r.o.) sdělila žalobkyni : „Na
základě operativního opatření firmy K., spol. s r.o., jste byla po skončení
nemoci, to jest od 26. 10. 1998, převedena do naší prodejny v K. L.,. Do
zaměstnání do této prodejny jste se nedostavila a tento stav trvá i nadále. Od
26. 10. 98 až do této doby jsou Vám vykázány absence, a proto s Vámi firma
rozvazuje pracovní poměr za hrubé porušení pracovní kázně. Váš pracovní poměr
končí 31. 10. 1998“.
Žalobkyně se (žalobou doručenou Okresnímu soudu v Děčíně dne 4. 11. 1998,
doplněnou podáním ze dne 4. 1. 1999 a ze dne 13. 2. 2003) domáhala, aby bylo
určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru, které dala žalovaná žalobkyni
dopisem ze dne 29. 10. 1998, je neplatné a pracovní poměr nadále trvá“, a aby
žalované byla uložena povinnost zaplatit jí na náhradě mzdy z titulu neplatného
rozvázání pracovního poměru „od 2. 11. 1998 do února 2003 částku 226.200,- Kč a
nadále od března 2003 vyplácet měsíčně částku 4. 350,- Kč“. Žalobu odůvodnila
zejména tím, že neporušila hrubým způsobem pracovní kázeň a že jednání žalované
považuje za „šikanózní“; proto žalované dne 2. 11. 1998 – po doručení dopisu ze
dne 29. 10. 1998 - oznámila, že trvá na tom, aby byla nadále zaměstnávána.
Okresní soud v Děčíně – poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 13. 11.
2003 řízení o nároku žalobkyně „na náhradu mzdy za dobu od 2. 11. 1998 do
února 2003 ve výši 226.200,- Kč a na přiznání peněžité částky 4.350,- Kč za
dobu následující“ vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, a co
usnesením ze dne 28. 1. 2004, č.j. 8 C 51/2003-48, k návrhu žalobkyně
připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalované K., spol. s r.o.,
vstoupila společnost G. P., s.r.o. - rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č.j. 8 C
51/2003-71, ve znění usnesení ze dne 24. 1. 2005, č.j. 8 C 51/2003-89, žalobě
vyhověl a rozhodl, že „právní zástupkyni žalobkyně“ advokátce se přiznává
odměna za zastupování v částce 5.300,- Kč“, že „žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5.300,- Kč na účet České republiky -
Okresního soudu v Děčíně“ a že „žalobkyně je povinna zaplatit České republice
na účet Okresního soudu v Děčíně soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč“. Soud
prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že byla zachována dvouměsíční
prekluzívní lhůta k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 64 zák. práce (když
vycházel z toho, že „se sice nepodařilo určit přesný den převzetí dopisu ze dne
29. 10. 1998 žalobkyní“, že však „nepochybně se tak stalo v době od 29. 10. do
2. 11. 1998, jak vyplývá z mezního vymezení lhůty ze strany obou účastníků“, a
když žaloba byla soudu doručena dne 4. 11. 1998), že žaloba byla podána vůči
pasivně legitimované žalované (společnosti K., spol. s r.o., jako tehdejšímu
zaměstnavateli žalobkyně), že „i stávající žalovaná, vůči níž bylo o nároku
žalobkyně soudem rozhodnuto, je ve věci pasivně legitimována (neboť v důsledku
smlouvy o prodeji podniku žalobkyně navrhla postup podle § 107a o.s.ř. a „došlo
i v rovině hmotného práva k přechodu pracovněprávních nároků na společnost G.
P., s.r.o.“), že byla zachována písemná forma okamžitého zrušení pracovního
poměru a že dostatečné je v něm i vymezení konkrétních skutkových okolností, v
nichž žalovaná spatřovala zvlášť hrubé porušení pracovní kázně žalobkyní.
Protože však nebylo prokázáno, že by žalobkyně, která od 27. 5. 1998 nastoupila
do práce u právní předchůdkyně žalované jako prodavačka, byla při podpisu
pracovní smlouvy dne 27. 5. 1998 seznámena s konkrétním rozsahem možných míst
výkonu práce, dospěl k závěru, že ujednání o místu výkonu práce v pracovní
smlouvě („výrobní a obchodní provozovny organizace“) je neurčité, a tedy
neplatné, že žalobkyně, která vycházela z ujednání místa výkonu práce v rámci
obvodu města D., nebyla povinna nastoupit v době od 26. 10. 1998 na provozovnu
v K. L. a že „její absence na tomto pracovišti není porušením pracovní kázně“;
proto okamžité zrušení pracovního poměru posoudil jako neplatné.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením
ze dne 1. 6. 2005, č.j. 35 Co 182/2005-94, rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v
posouzení včasnosti žaloby na určení neplatnosti rozvazovacího úkonu ze dne 29.
10. 1998 i otázky pasivní legitimace žalované. Vycházeje dále ze zjištění soudu
prvního stupně, že žalobkyně uzavřela s právní předchůdkyní žalované dne 27.
5. 1998 pracovní smlouvu na práci prodavačky, v níž bylo jako místo výkonu
práce uvedeno „výrobní a obchodní provozovny organizace“, dospěl odvolací soud
- na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že místo výkonu práce uvedené v
pracovní smlouvě bylo určeno „naprosto jednoznačně, srozumitelně a
určitě“ (neboť v kterémkoli okamžiku je objektivně zjistitelné, například
nahlédnutím do seznamu provozoven živnostenského rejstříku); okolnost, zda
žalobkyně v době uzavření pracovní smlouvy věděla o tom, jaké provozovny její
zaměstnavatel má, nepovažoval za významnou. Za správný nepovažoval odvolací
soud ani další závěr soudu prvního stupně, podle kterého „dopisem (ze dne 29.
10. 1998) zaslala společnost žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru“,
neboť soud prvního stupně se dosud nezabýval výkladem dopisu podle vůle právní
předchůdkyně žalované a nezkoumal, zda má náležitosti platného právního úkonu
směřujícího k rozvázání pracovního poměru žalobkyně ve zkušební době. Vycházel
přitom z toho, že listina samotná je označena pouze jako „rozvázání pracovního
poměru“ bez bližšího určení, zda se jedná o okamžité zrušení pracovního poměru
podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce či o zrušení pracovního
poměru ve zkušební době podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce, přičemž z ní
vyplývá, že „společnost v dopisu projevila vůli rozvázat s žalobkyní pracovní
poměr k 31. 10. 1998“; vytkl soudu prvního stupně, že dopis ze dne 29. 10. 1998
vyložil jen podle obsahu této listiny, která neumožňuje jednoznačný výklad
projevu vůle, a uložil mu, aby dokazování v naznačeném rozsahu doplnil.
Okresní soud v Děčíně poté rozsudkem ze dne 25. 5. 2006, č.j. 8 C 51/2003-106,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Vycházeje ze zjištění, že již ve vyjádření žalované ze dne 2. 4. 2004 její
jednatelka, resp. prokuristka H. K. (tedy táž osoba, která za právní
předchůdkyni žalované učinila písemný právní úkon – dopis ze dne 29. 10. 1998)
soudu výslovně sděluje, že „pracovní poměr byl ukončen ke dni 31. 10. 1998, a
to rozvázáním pracovního poměru okamžitým zrušením za hrubé porušení pracovní
kázně za neomluvené absence“, soud prvního stupně „při interpretaci dopisu
žalované a s přihlédnutím k rovněž osvětlenému vyjádření žalované“ dovodil, že
dopisem ze dne 29. 10. 1998 žalovaná (její právní předchůdkyně) „zcela
jednoznačně s žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr ve smyslu ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť žalobkyně po skončení své pracovní
neschopnosti nenastoupila do zaměstnání“; uvedl, že přihlédl jednak „k
jazykovému výkladu cit. právního úkonu obsaženého v učiněném dopise“, jednak „k
prvnímu vyjádření žalované k žalobě a k jejímu do té doby činěnému procesnímu
chování, které zcela jednoznačně podle názoru okresního soudu vyznívá v učiněný
závěr o okamžitém zrušení pracovního poměru“. Dospěl k závěru, že „otázka
výkonu práce žalobkyně byla napevno vyřešena v rozhodnutí odvolacího soudu“, a
proto „pracovní poměr žalobkyně u žalované (její právní předchůdkyně) skončil
okamžitým zrušením pracovního poměru učiněným formou dopisu ze dne 29. 10.
1998“; z toho - podle názoru soudu prvního stupně - vyplývá, že žaloba o určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně u právního
předchůdce žalované byla podána nedůvodně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 11.
2006, 35 Co 1112/2006-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že České republice
se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení zálohovaných státem.
Vycházel ze zjištění, že žalobkyně pracovala u právní předchůdkyně žalované od
27. 5. 1998 jako prodavačka s místem výkonu práce „výrobní a obchodní
provozovny organizace“, a to v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou, že
mezi účastnicemi byla platně sjednána zkušební doba v trvání tří měsíců, která
měla trvat do 27. 8. 1998, avšak z důvodu pracovní neschopnosti žalobkyně (v
době od 15. 7. 1998 do 26. 7. 1998 a dále od 12. 8. 1998 do 25. 10. 1998 –
celkem 20 pracovních dnů) došlo podle ustanovení § 31 odst. 2 zák. práce k
jejímu prodloužení tak, že trvala po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně
od 26. 10. 1998 dalších 10 pracovních dnů (do 6. 11. 1998) a že dopis ze dne
29. 10. 1998, jímž právní předchůdkyně žalované projevila vůli ukončit
pracovní poměr s žalobkyní ke dni 31. 10. 1998, byl žalobkyni doručen
„nejpozději dne 2. 11. 1998“. Protože listina ze dne 29. 10. 1998 je označena
pouze jako „rozvázání pracovního poměru“ bez bližšího určení, zda se jedná o
okamžité zrušení pracovního poměru či o zrušení pracovního poměru ve zkušební
době, a protože jak v případě okamžitého zrušení pracovního poměru, tak v
případě zrušení pracovního poměru ve zkušební době mluví zákoník práce o
„zrušení pracovního poměru“, přičemž ani při jednom z uvedených způsobů není
skončení pracovního poměru vázáno na uplynutí lhůty (oběma způsoby může být
pracovní poměr zrušen „okamžitě“), vyložil dopis z 29. 10. 1998 tak, „jak to
se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům“ ( §
240 odst. 3 zák. práce). Při výkladu tohoto právního úkonu přihlédl nejen k
jeho písemnému vyjádření, ale i k vůli „jednající osoby“, zejména k tomu, že
žalovaná v odvolání ze dne 16. 11. 2004 poukázala na to, že úkon byl učiněn ve
zkušební době, a dále v podání z 16. 3. 2006 a u jednání soudu prvního stupně
dne 25. 5. 2006 jednoznačně uvedla, že „tímto úkonem zaměstnavatel mínil
rozvázat pracovní poměr ve zkušební době“. Odvolací soud proto - na rozdíl od
soudu prvního stupně, který dopis žalované považoval za okamžité zrušení
pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce – dospěl k
závěru, že žalovaná (její právní předchůdkyně) k datu doručení dopisu ze dne
29. 10. 1998 platně zrušila s žalobkyní pracovní poměr ve zkušební době v
souladu s ustanovením § 58 zák. práce; skutečnost, zda se žalobkyně porušení
pracovní kázně uvedeného v dopise ze dne 29. 10. 1998 dopustila či nikoliv,
považoval za této situace za irelevantní.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu
soudu vytýká vady řízení, které spatřuje „v nepřípustném uplatnění nových
skutečností v odvolacím řízení“, když soudy „v rozporu s ustanovením § 205a
o.s.ř. přihlížely ke skutečnostem a důkazům, které byly žalovanou uplatněny až
v průběhu odvolacího řízení“, a „v nepodloženém a neodůvodněném závěru soudu o
hrubém porušení pracovní kázně“, a nesprávné právní posouzení otázky platnosti
či neplatnosti ujednání o místu výkonu práce, otázky možnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně ve zkušební době a
otázky výkladu vůle jednající osoby. Ve vztahu k vytýkané vadě řízení poukazuje
na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 21 Cdo 818/2003, „publikovaný v Soudní
judikatuře r. 2003, číslo 10, str. 784“, a zdůrazňuje, že – přestože u soudu
prvního stupně proběhlo několik ústních jednání a žalovaná učinila několik
podání a přestože soud prvního stupně při ústním jednání dne 20. 9. 2004
účastníky poučil ve smyslu ustanovení § 119a o.s.ř. – žalovaná poprvé ve svém
odvolání ze dne 18. 11. 2004 začala tvrdit, že k 29. 10. 1998 ještě trvala
zkušební doba, která byla prodloužena s ohledem na pracovní neschopnost
žalobkyně, a navrhla provedení důkazů potvrzeními o její pracovní neschopnosti;
s názorem odvolacího soudu v rozhodnutí ze dne 1. 6. 2005, že „uvedené tvrzení
a důkazy směřují k prokázání vad řízení“, nesouhlasí. Nesouhlasí ani s tím, jak
odvolací soud posoudil otázku ujednání o místu výkonu práce, a v tomto směru
namítá, že byla při sjednávání místa výkonu práce ujištěna o tom, že výrobními
a obchodními provozovnami se rozumí pouze provozovny v městě D.; při výkladu
ujednání o místu výkonu práce je - podle jejího názoru – „nutno přihlédnout k
nerovnému postavení ve vztahu zaměstnanec a zaměstnavatel i k tomu, že
zaměstnavatel byl prvý, který tento nejasný pojem použil“, přičemž „nejasnosti
mohl dobře předejít, pokud by přílohou pracovní smlouvy učinil seznam
jednotlivých provozoven, což však neudělal“. Ve vztahu k závěru soudu prvního
stupně o tom, že žalobkyně hrubě porušila pracovní kázeň tím, že se bez omluvy
nedostavila ve dnech 26., 27. a 28. 10. 1998 na pracoviště do provozovny
zaměstnavatele v Krásné Lípě, žalobkyně připomíná skutkové okolnosti případu a
namítá, že „soudy obou stupňů v tomto řízení zcela pominuly hodnocení
konkrétních okolností“ a že „svůj závěr o tom, že absence žalované (správně
žalobkyně) na pracovišti je porušením hrubým, v nejmenším neodůvodnily“. Žalobkyně - s poukazem na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,
sp.zn. 21 Cdo 347/2004, „publikované v Soudní judikatuře, ročník 2007, číslo 7,
strana 550“ – označuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že „jakékoli
okamžité zrušení pracovního poměru, je-li dáno v průběhu zkušební doby, se řídí
ustanovením § 58 zákoníku práce“; má zato, že „pracovní kázeň neporušila vůbec
(s ohledem na neplatné ujednání o místu výkonu práce)“ a že „pokud by její
jednání bylo porušením pracovní kázně, pak nikoli porušením hrubým“. Žalobkyně
dále nesouhlasí – rovněž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn.
21
Cdo 347/2004 – s výkladem projevu vůle „jednající osoby“, konkrétně
zaměstnavatele žalobkyně „při udělení okamžitého zrušení pracovního poměru“,
jak jej učinil odvolací soud; podle jejího názoru „při výkladu vůle žalované je
nutno vycházet z jazykového výkladu příslušného úkonu a z chování žalované
bezprostředně poté, kdy tento úkon učinila“, a „pokud později žalovaná výklad
projevu vůle změnila, je nutno takový výklad posuzovat kriticky a zvážit, zda
se nejedná o obranu účelovou“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil jak
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozsudek Okresního soudu v Děčíně a
aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby „dovolací soud, zjistí-li, že sepsané dovolání je
přípustné, podané včas a oprávněnou osobou, toto dovolání odmítl jako zjevně
nedůvodné“.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,
proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu může
přihlížet jen k těm důvodům, které dovolatel v dovolání označil; přihlédne též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího
přezkumu je úkon, který učinila právní předchůdkyně žalované dopisem ze dne 29.
10. 1998, doručeným žalobkyni „nejpozději dne 2. 11. 1998“ – podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tj. přede dnem,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o
zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce) – dále jen „zák. práce“.
V posuzovaném případě se žalobkyně - jak vyplývá ze žaloby doručené Okresnímu
soudu v Děčíně dne 4. 11. 1998 a z jejího doplnění podáními ze dne 4. 1. 1999 a
ze dne 13. 2. 2003 - domáhala mimo jiné určení, že „okamžité zrušení pracovního
poměru, které dala žalovaná žalobkyni dopisem ze dne 29. 10. 1998, je neplatné“.
V občanském soudním řízení je soud vázán žalobou a nemůže rozhodovat o něčem
jiném, než požadoval žalobce; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo
více, než čeho se žalobce domáhá, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možno
zahájit bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. § 153 odst. 2 o.s.ř.).
Řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru lze zahájit jen na
návrh a z právního předpisu v něm nevyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky. Soud je proto v tomto řízení vázán žalobou a může v něm
rozhodnout jen o tom, co žalobce požadoval.
Žalobkyně - jak vyplývá z výše uvedeného - učinila předmětem řízení neplatnost
rozvazovacího úkonu ze dne 29. 10. 1998, který považovala za okamžité zrušení
pracovního poměru a který jí byl doručen – jak potvrdila v podání ze dne 13. 2.
2003 (v němž uvedla, že „po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru
žalované dne 2. 11. 1998 oznámila, že trvá na tom, aby byla nadále
zaměstnávána“) – „nejpozději dne 2. 11. 1998“. Protože soud byl tímto návrhem
(tak, jak jím byl vymezen předmět řízení) vázán, mohla být žaloba důvodná -
kromě jiného - jen tehdy, jestliže žalovaná (její právní předchůdkyně) tímto
dopisem učinila právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením. Odvolací soud se tedy správně zabýval tím, zda dopis žalované (její
právní předchůdkyně), doručený žalobkyni „nejpozději dne 2. 11. 1998“, obsahuje
takový právní úkon žalované.
Způsoby, kterými lze rozvázat pracovní poměr, jsou taxativně vypočteny v
ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce. Ve vymezení způsobů rozvázání pracovního
poměru má zákoník práce nepochybně kogentní povahu; znamená to mimo jiné, že
pracovní poměr nelze rozvázat jinými způsoby, než které jsou vypočteny v
ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce, a že, kdyby přesto zaměstnavatel nebo
zaměstnanec přistoupili k takovému rozvázání pracovního poměru, jde o neplatný
právní úkon [srov. § 242 odst. 1 písm.a) zák. práce].
Podle ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce pracovní poměr může být rozvázán
dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 58 odst.1 zák. práce ve zkušební době může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec zrušit pracovní poměr písemně z jakéhokoliv
důvodu nebo bez uvedení důvodu.
Podle ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce písemné oznámení o zrušení
pracovního poměru má být doručeno druhé straně zpravidla alespoň tři dny přede
dnem, kdy má pracovní poměr skončit.
Okamžité zrušení pracovního poměru je jednostranným právním úkonem směřujícím k
rozvázání pracovního poměru (§ 240 odst. 1 zák. práce). Právní účinky
okamžitého zrušení pracovního poměru (učiněného v souladu s ustanovením § 55
zák. práce) nastávají ze zákona tím dnem, kdy byl písemný projev vůle o
okamžitém zrušení pracovního poměru druhému účastníku doručen; jakýkoliv jiný
časový údaj uvedený ve zrušovacím projevu vůle nemůže tyto zákonné účinky
změnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 3. 1971, sp. zn. 3 Cz
4/71, uveřejněný pod č. 14 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972).
Zrušení pracovního poměru ve zkušební době je samostatným druhem rozvázání
pracovního poměru [srov. § 42 odst. 1 písm.d) zák. práce], k němuž rovněž
dochází na základě jednostranného právního úkonu. Rozvázání pracovního poměru
tímto způsobem závisí pouze na úvaze zaměstnance nebo zaměstnavatele a důvody
vedoucí ke zrušení není třeba druhému účastníku sdělovat. Z ustanovení § 58
zák. práce vyplývá, že právní úkon směřující ke zrušení pracovního poměru ve
zkušební době má obsahovat také určení dne, k němuž se pracovní poměr ruší.
Nejde ovšem o podstatnou, ale jen o pravidelnou náležitost tohoto právního
úkonu. Jestliže si účastníci nesjednali předchozí oznámení zrušení pracovního
poměru ve zkušební době jako podmínku pro rozvázání pracovního poměru, není
zrušení pracovního poměru ve zkušební době neplatným právním úkonem jen proto,
že neobsahuje určení dne, k němuž podle něj má pracovní poměr skončit.
Ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce dále předepisuje, že zrušení pracovního
poměru ve zkušební době se má stát písemně.
Na rozdíl od okamžitého zrušení pracovního poměru, u něhož účinky zrušovacího
projevu nastávají ze zákona dnem, kdy byl doručen druhému účastníku, zákoník
práce při zrušení pracovního poměru ve zkušební době předpokládá, že k
rozvázání pracovního poměru dojde ke dni, který bude ve zrušovacím projevu
označen jako den zrušení pracovního poměru. Ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce
v návaznosti na tuto zásadu účastníku ukládá, aby zrušovací projev doručil
druhému účastníku pracovního poměru zpravidla alespoň tři dny přede dnem, kdy
má pracovní poměr skončit. Ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce nemá kogentní
povahu (srov. slovo „zpravidla“). Zrušení pracovního poměru ve zkušební době
proto není neplatným právním úkonem jen proto, že zrušovací projev byl druhému
účastníku doručen později, než toto ustanovení předpokládá, nebo že mu byl
doručen v den skončení pracovního poměru, ledaže by předchozí oznámení zrušení
pracovního poměru ve zkušební době bylo účastníky sjednáno jako podmínka (srov.
§ 241 zák. práce) pro rozvázání pracovního poměru. Ustálená soudní praxe je
jednotná v tom, že obsahuje-li zrušovací projev učiněný během zkušební doby
zpětné zrušení pracovního poměru, jakož i v případě, že ve zrušovacím projevu
vůbec nebyl označen den skončení pracovního poměru, pracovní poměr skončí dnem
doručení (oznámení) zrušení pracovního poměru účastníku. Jestliže byl jako den
zrušení pracovního poměru označen den následující po uplynutí zkušební doby,
pracovní poměr končí posledním dnem zkušební doby (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 28.4.1995, sp. zn. 6 Cdo 11/1994, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 10, roč. 1995, str. 415).
Dovolací soud se již v minulosti zabýval také právní otázkou prodloužení
zkušební doby a zaujal stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
29.1.2004, č.j. 21 Cdo 1807/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 20, roč. 2005), že sjednaná zkušební doba se
neprodlužuje o dobu překážek v práci, jestliže před jejím uplynutím překážky v
práci nepřevýšily deset pracovních dnů. Nemohl-li však zaměstnanec konat během
sjednané zkušební doby práci pro překážky v práci více než deset pracovních
dnů, prodlužuje se zkušební doba o jedenáctý a každý další pracovní den trvání
překážky v práci, a to i když jde o pracovní den, který následuje po uplynutí
původně sjednané zkušební doby.
Ustanovení § 58 a § 53 zák. práce tedy – jak vyplývá z výše uvedeného –
upravují dva samostatné způsoby rozvázání pracovního poměru jednostranným
právním úkonem zaměstnavatele. Zákoník práce, nejen že neurčuje jejich vzájemný
vztah (srov. § 42 odst. 1 zák. práce), ale ani nestanoví, že by rozvázání
pracovního poměru ve zkušební době bylo možné provést jen podle ustanovení § 58
zák. práce.
Na stejných východiscích je vybudován i dovolatelkou zmíněný rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 347/2004, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod č. 136, roč. 2004, v němž byl přijat (mimo jiné)
právní názor, že samotná skutečnost, že zaměstnavatel zrušil pracovní poměr se
zaměstnancem ve zkušební době, neznamená, že se vždy musí jednat o zrušení
pracovního poměru podle ustanovení § 58 zák. práce; i ve zkušební době lze
pracovní poměr okamžitě zrušit podle ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výše uvedených
obecně přijímaných právních názorů sice vycházel, při jejich aplikaci na
projednávanou věc však nepostupoval důsledně.
Žalobkyně v dovolání - mimo jiné - nesouhlasí s výkladem projevu vůle právní
předchůdkyně žalované (jako zaměstnavatele žalobkyně) „při udělení okamžitého
zrušení pracovního poměru“, jak jej učinil odvolací soud. Tím zpochybňuje
právní posouzení věci z hlediska závěru odvolacího soudu o tom, že dopisem ze
dne 29. 10. 1998 žalovaná (její právní předchůdkyně) s žalobkyní zrušila
pracovní poměr ve zkušební době podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce.
Dovolací soud souhlasí s názorem dovolatelky a soudů obou stupňů, že z dopisu
právní předchůdkyně žalované ze dne 29. 10. 1998 jednoznačně nevyplývá, zda se
jedná o okamžité zrušení pracovního poměru nebo o zrušení pracovního poměru ve
zkušební době. Proto se odvolací soud správně pokusil tento projev vůle, který
nepochybně směřuje ke skončení pracovního poměru, vyložit.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,
výpověď, dohoda apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku
těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zákoníku práce projev vůle je třeba vykládat
tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
Vzniknou-li o obsahu právního úkonu pochybnosti v tom směru, zda k rozvázání
pracovního poměru došlo okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době -
tak, jako tomu bylo v projednávané věci – je třeba se vždy pokusit pomocí
výkladu projevu vůle v právním úkonu obsaženého o odstranění takové nejasnosti;
pro takový případ se v ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce uvádí pravidla,
pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit.
Postup podle ustanovení § 240 odst.3 zák. práce předpokládá, že soud při
výkladu písemného projevu vůle přihlédne nejen k tomu, co bylo v listině
výslovně vyjádřeno, ale také k tomu, co lze spolehlivě dovodit z okolností, za
nichž byl takový projev vůle učiněn; vychází přitom z výsledků dokazování a
přihlédne též ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci.
Podle ustálené judikatury může výklad projevu vůle za použití pravidel
uvedených v ustanovení § 240 odst. 3 zákoníku práce směřovat jen k objasnění
toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze
„nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo
kterou neprojevil; není rovněž dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného
právního úkonu. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil,
byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.1996, sp. zn. 2 Cdon
198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné
věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp.zn. 3 Cdon
946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1997).
Uvedeným způsobem v projednávané věci odvolací soud nepostupoval, když dovodil,
že dopis ze dne 29. 10. 1998 obsahuje projev vůle směřující ke zrušení
pracovního poměru ve zkušební době. Při výkladu projevu vůle právní
předchůdkyně žalované učiněné v dopise ze dne 29. 10. 1998 odvolací soud sice
správně akcentoval, že k tomuto projevu vůle došlo v době, kdy trvala zkušební
doba, avšak při posuzování významu projevů vůle žalované v podáních ze dne 16.
11. 2004 (odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2004, č.j.
8 C 51/2003-71), ze dne 16. 3. 2006 (vyjádření k výzvě soudu prvního stupně ze
dne 1. 2. 2006), ze dne 25. 5. 2005 (protokol o jednání před soudem prvního
stupně) a ze dne 2. 4. 2004 (vyjádření k přípisu soudu ze dne 16. 3. 2004)
nedostatečně zohlednil, za jaké situace byly citované projevy vůle učiněny.
Jak již bylo uvedeno výše, výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění
toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze
„nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli. V projednávané věci jak žalobkyně (viz
obsah žaloby), tak žalovaná (viz její vyjádření ze dne 7. 4. 2003 a 2. 4. 2004)
neměly pochybnosti o tom, že obsahem dopisu ze dne 29. 10. 1998 bylo rozvázání
pracovního poměru okamžitým zrušením proto, že žalobkyně odmítala požadavek
žalované, aby vykonávala práci v prodejně v K. L.,. Teprve v dopise ze dne 16.
11. 2004 (odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2004, č.j.
8 C 51/2003-71) žalovaná zpochybňuje závěr soudu prvního stupně, že dopis ze
dne 29. 10. 1998 je okamžitým zrušením pracovního poměru a poukazuje na to, že
„jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec může ve zkušební době ve smyslu ust. § 58
odst. 1 zákoníku práce zrušit pracovní poměr z jakéhokoliv důvodu anebo bez
uvedení důvodu“. S touto námitkou však přichází teprve šest let poté, co
rozvazovací úkon učinila, a více jak rok a půl poté, co jí byla žaloba doručena
a co ve vyjádření k žalobě ze dne 7. 4. 2003 ani v dopise ze dne 2. 4. 2004
(vyjádření k přípisu soudu ze dne 16. 3. 2004) tvrzení žalobkyně, že šlo o
okamžité zrušení pracovního poměru, nezpochybnila. Smyslem výkladu projevu vůle
podle § 240 odst. 3 zák. práce však není zjišťovat, co si jednající s
(několikaletým) odstupem času myslí a jak své názory postupně mění, ale
objasnit, co bylo skutečně projeveno. Nepochybně je pro takové posouzení
významné i vyjádření jednajícího, podstatné ale je, na jaký projev vůle lze
usuzovat z okolností, za nichž byl učiněn. Jestliže (jako v projednávané věci)
několik let nejsou vznášeny o obsahu projevu vůle pochybnosti (žalobkyně
usuzovala na okamžité zrušení pracovního poměru a žalovaná tento její úsudek
nezpochybňovala), lze dovodit (nebrání-li tomu jiné podstatné okolnosti), že
bylo projeveno to, co účastníci dotčeného úkonu vnímali. Okolnost, že jednající
s odstupem času (a možná i ovlivněn vývojem sporu) začne svůj projev vůle
vykládat jinak, nemůže mít na (již předtím z okolností za nichž byl učiněn)
přijatý závěr o tom, co bylo projeveno, žádný vliv.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu (opřený o dodatečný výklad
jednajícího) o tom, jaký projev vůle byl žalovanou (její právní předchůdkyní) v
dopise ze dne 29. 10. 1998 učiněn, a proto ani rozsudek o tento závěr se
opírající, není správný.
Dovolací soud se nemohl zabývat dovolatelkou nastolenou otázkou platnosti či
neplatnosti ujednání o místu výkonu práce, vytýkanou vadou řízení, kterou
spatřuje „v nepodloženém a neodůvodněném závěru soudu o hrubém porušení
pracovní kázně“, ani jejím tvrzením, že „pracovní kázeň neporušila vůbec (s
ohledem na neplatné ujednání o místu výkonu práce)“ a že, „pokud by její
jednání bylo porušením pracovní kázně, pak nikoli porušením hrubým“; tyto
otázky totiž odvolací soud neřešil, když vycházel z (nesprávného) právního
názoru, že dopisem ze dne 29. 10. 1998 rozvázala žalovaná s žalobkyní pracovní
poměr ve zkušební době podle § 58 odst. 1 a 2 zák. práce.
Zabývat se dovolací soud nemohl ani další námitkou dovolatelky, kterou
odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, spočívající „v nepřípustném uplatnění
nových skutečností v odvolacím řízení“, když soudy „v rozporu s ustanovením §
205a o.s.ř. přihlížely ke skutečnostem a důkazům, které byly žalovanou
uplatněny až v průběhu odvolacího řízení“. Žalobkyně uvedenou námitku - jak
vyplývá z dovolání – vztahuje k usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 6. 2005
(č.j. 35 Co 182/2005-94), jímž byl rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 30.
9. 2004, č.j. 8 C 51/2003-71, ve znění usnesení ze dne 24. 1. 2005, č.j. 8 C
51/2003-89, zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Za této situace
by případná existence této vady řízení nemohla mít vliv na správnost napadeného
rozsudku odvolacího soudu (tj. rozsudku ze dne 1. 11. 2006, č.j. 35 Co
1112/2006-127), neboť se ho netýká. Z uvedeného důvodu je nepřípadný i odkaz
dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2003, sp.zn. 21 Cdo
818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 175, roč. 2003.
Protože, jak výše uvedeno, dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není
správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu