21 Cdo 2782/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a
soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněného
FOLTAN a spol. se sídlem v Opavě-Městě, Ostrožná č. 233/40, IČO 25865111,
insolvenčního správce dlužníka TROPPAU INVEST LEASING, spol. s r. o. se sídlem
v Opavě-Předměstí, Těšínská č. 2759/30, IČO 62362887, proti povinnému J. F.,
narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem
v Olomouci, Ostružnická č. 325/6, za účasti vydražitele R. P., narozeného dne
XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem v
Olomouci, Dolní náměstí č. 22/43, pro 2 389 459,25 Kč s příslušenstvím,
prodejem zástavy, vedené soudní exekutorkou Mgr. Zuzanou Sobíškovou,
Exekutorský úřad pro Prahu 6, pod sp. zn. 180 EX 17534/08, o dovolání povinného
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 66 Co
607/2019-387, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2019
č. j. 66 Co 607/2019-387 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr – vyplývající z odůvodnění
napadeného rozhodnutí – o tom, že podání návrhu povinného na odklad exekuce ze
dne 3. 7. 2019 „nebránilo soudní exekutorce v provedení dražby“, neboť návrh
představoval „svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva“)
je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby
rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K otázce, kdy jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013,
uveřejněné pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, v
němž byl přijat právní názor, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve
smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze
samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu
spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího
nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno; uvedený závěr se
nepochybně uplatní i v případě zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, jak s ním
počítá ustanovení § 54 odst. 2 věta první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“) [srov. Též rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011 č. j. 14 Kse 4/2011-79]. K otázce, jaký vliv na prodej zastavené nemovitosti v případě soudního prodeje
zástavy má žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, se za právní úpravy
účinné do 31. 12. 2013 vyslovil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4591/2017, podle kterého s účinností od 1. 1. 2002 (od nabytí
účinnosti zákona č. 317/2001 Sb.) došlo k zúžení možnosti obrany zástavního
dlužníka proti prodeji zástavy prostřednictvím žaloby na určení nepřípustnosti
prodeje zástavy pouze na případ prodeje zástavy ve veřejné dražbě, neboť řízení
o soudním prodeji zástavy je (na rozdíl od prodeje zástavy ve veřejné dražbě)
samo o sobě soudním řízením a v rámci soudního prodeje zástavy, a to zejména v
jeho druhé fázi (v následujícím řízení o výkon rozhodnutí, popřípadě v
exekučním řízení) má zástavní dlužník možnost bránit se prodeji zástavy
prostředky, které mu poskytuje občanský soudní řád, popřípadě exekuční řád
[zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce
(srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací
(excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267
o. s. ř.]; podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2002 proto nebylo možné podat
žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy v případě soudního prodeje
zástavy. K otázce, jaký vliv na prodej zastavené nemovitosti v případě soudního prodeje
zástavy má podání dovolání k Nejvyššímu soudu, srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 6. 1996 sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné pod č.
50 v časopise
Soudní judikatura číslo 6, roč. 1997, a v něm uvedený závěr, že „podání
dovolání nemá suspenzivní účinek“ a že „okolnost, že u dovolacího soudu byl
podán návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného dovoláním, není
důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí podle § 266 odst. 2 o. s. ř.“, na jehož
základě Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1465/2014,
uveřejněném pod č. 111 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014,
pro účely exekučního řízení dovodil, že za situace, kdy povinný navrhl odklad
exekuce z toho důvodu, že podal dovolání k Nejvyššímu soudu, šlo o návrh, který
je nutno označit za zřejmě bezúspěšné bránění práva. K odložení vykonatelnosti rozhodnutí srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 29 Cdo 78/2016, podle kterého k předpokladům, za nichž může být
vykonatelnost odložena, patří mimo jiné, že podle dovoláním napadeného (výroku)
rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit)
exekuci. Z uvedeného vyplývá závěr, že odložit vykonatelnost lze pouze v tom
řízení, ve kterém je napadené rozhodnutí vydáno (a v žádném jiném), a za
předpokladu, že je ve výroku takového rozhodnutí uložena povinnost, při jejímž
nesplnění je možno nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Z uvedených závěrů potom
Nejvyšší soud přímo v této projednávané věci vycházel při rozhodnutí o
odmítnutí dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
30. 8. 2018, č. j. 15 Co 128/2018-65, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního
soudu v Opavě o zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení soudní
exekutorky o vydání dražební vyhlášky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 9. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2815/2019). V souladu s uvedenými závěry tedy odvolací soud dovodil, že návrh povinného na
odklad exekuce ze dne 3. 7. 2019 odůvodněný podáním žaloby na určení
nepřípustnosti prodeje zástavy a tím, že dosud nebylo rozhodnuto o dovolání
povinného podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo potvrzeno
usnesení Okresního soudu v Opavě o zamítnutí návrhu povinného na odklad
vykonatelnosti usnesení soudní exekutorky o vydání dražební vyhlášky, je zřejmě
bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva. Namítal-li povinný v návrhu na odklad exekuce ze dne 3. 7. 2019 nepříznivé
důsledky provedení exekuce „pro něj a jeho rodinné příslušníky“, bylo o této
námitce rozhodnuto již dříve (usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 2. 2018 č. j. 18 Nc 416/2008-219), a uvedená námitka proto dalším úkonům
směřujícím k provedení exekuce (tedy i provedení nařízené dražby) – jak vyplývá
z ustanovení § 54 odst. 2 věty druhé exekučního řádu – nebránila (srov. odůvodnění shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1465/2014). Provedení dražby dne 11. 7. 2019 proto ani nebránilo, že v
té době dosud nebylo rozhodnuto o odvolání povinného proti usnesení Okresního
soudu v Opavě ze dne 9. 4. 2019 č. j. 18 Nc 416/2008-250, jímž byl zamítnut
předchozí návrh povinného na odklad exekuce ze dne 12. 3.
2019 odůvodněný
stejnými nepříznivými důsledky provedení exekuce pro povinného a tím, že dosud
nebylo rozhodnuto o dovolání povinného podaném v insolvenčním řízení vedeném na
majetek jeho otce. Poukazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3165/2017, pak nebere náležitě v úvahu, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je se závěry v tomto rozhodnutí uvedenými v souladu, avšak
uváděné rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je
dán v projednávané věci, neboť v jím posuzovaném případě skutkové okolnosti
neodůvodňovaly závěr, že návrh povinného na odklad exekuce je svévolným nebo
zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. exekučního řádu].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2020
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu