21 Cdo 2815/2018-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkem
Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8, proti žalované
Správě pohledávek OKD, a.s. (dříve OKD, a.s.), se sídlem v Karviné, Doly,
Stonavská č. 2179, IČO 26863154, zastoupené JUDr.Renatou Kadlubcovou,
advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Hradišťská č. 119, o 380.120,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 19/2015 a
24 C 59/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 30. května 2018 č. j. 16 Co 15/2018-143,
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou, kterou Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 5.11.2015
č. j. 24 C 19/2015-47 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí) domáhal,
aby mu žalovaná zaplatila na náhradě ošetřovného za období od 1.9.2013 do
30.6.2015 celkem 380.120,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 31.7.2012 utrpěl jako zaměstnanec žalované
pracovní úraz (pohmoždění zápěstí a prstů levé ruky), pro jehož následky byl od
31.7.2012 do 14.9.2013 v pracovní neschopnosti, jeho léčení však pokračovalo i
v dalším období a „v určitém rozsahu trvá dosud“. Úraz zanechal na zdraví
žalobce trvalé následky (v podobě omezení lymfatického oběhu, omezení hybnosti
levého ramene, levého lokte a zápěstí, poruchy úchopové funkce palce, ukazováku
a tří prstů levé ruky), žalobce dosud není schopen provádět činnosti vyžadující
jemnou motoriku. O žalobce pečovala po pracovním úrazu jeho družka A. H.,
přičemž intenzita péče byla v prvních měsících větší a postupem času klesala
(pomáhala mu při podávání a porcování stravy, čištění a stříhání nehtů, zvedání
předmětů, domácím cvičením levé ruky, stlaní lůžka, čištění a krájení potravin,
mytí nádobí, skládání a přepírání drobného prádla, běžném úklidu a prováděla mu
masáže levé ruky). Vzhledem k tomu, že ošetřování žalobce omezovalo jeho družku
v jiných činnostech, má žalobce za to, že tato péče „jednoznačně přesahuje
rámec běžné rodinné solidarity a zasluhuje odškodnění podle příslušných
předpisů“. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 18.10.2017 č. j. 24 C 59/2015-120
žalované uložil, aby žalobci zaplatila 85.620,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od
17.4.2015 do zaplacení, „ve zbytku“ žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované „54,96% nákladů řízení ve výši 27.292,26 Kč“ k rukám
jejího zástupce a České republice na účet Okresního soudu v Karviné na soudním
poplatku 4.281,- Kč a na nákladech řízení 11.271,80 Kč a dále 3.276,20 Kč „s
tím, že po započtení zaplacené zálohy ve výši 3.000,- Kč je povinen doplatit
276,20 Kč“. Soud prvního stupně po vyhodnocení skutečností týkajících se
potřeby pomoci při úkonu, jejich doby a četnosti dospěl k závěru, že potřebná
doba pomoci druhé osoby nad rámec běžné denní solidarity činí jednu hodinu
denně, kdy tato doba se „nijak výrazně neodchyluje od doby stanovené znalkyní
(max. 30 minut denně), která však zdůraznila, že se jedná pouze o hrubý odhad“. Ve prospěch žalobce přihlédl k tomu, že pro řadu činností (jídlo, mytí,
oblékání) je potřeba i určitá příprava (např. ke krájení masa trvající 3-5
minut je potřeba přičíst přípravu nádobí, jeho umytí a uklizení), která nutně k
úkonům pomoci náleží. V jeho neprospěch soud přihlédl k tomu, že žalobce řadu
činností může zvládnout s pomůckami či vhodným oblečením, že jeho omezení se
týká levé (nedominantní) ruky a že podstatná část činností není každodenních
(nákupy, praní, žehlení, uklízení bytu) a ve svém souhrnu nepřestavují tak
výraznou časovou potřebu pomoci druhé osoby, jak žalobce v rámci žaloby
dovozoval. S ohledem na vyhlášku č. 505/2006 Sb.
soud stanovil hodnotu prací
spojených s péčí o žalobce na částku 120,- Kč za 1 hodinu v roce 2013 a v
dalším období 130,- Kč za 1 hodinu. Za dobu od 1.9. do 31.12.2013 tak žalobci
náleží částka 14.640,- Kč (122 hodin x 120,- Kč), za rok 2014 částka 47.450,-
Kč (365 hodin x 130,- Kč) a za dobu od 1.1. do 30.6.2015 částka 23.530,- Kč
(181 hodin x 130,- Kč), tedy celkem 85.620,- Kč. Po podání odvolání proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně žalobce podáním
ze dne 13.4.2018 navrhl, aby na místo žalované vstoupila do řízení společnost
OKD Nástupnická, a.s. (nyní OKD, a.s.) se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179,
IČO 05979277, do jejíhož základního kapitálu byl jako nepeněžitý vklad vnesen
smlouvou o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018 obchodní závod žalované,
včetně pohledávky uplatňované v tomto řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.5.2018 č. j. 16 Co 15/2018-143
návrhu žalobce, aby na místo dosavadní žalované vstoupila do řízení společnost
OKD, a.s., se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, nevyhověl. Vycházel ze zjištění, že dne 27.3.2018 došlo k uzavření smlouvy o vkladu
obchodního závodu mezi žalovanou jako vkladatelem a společností OKD
Nástupnická, a.s. (nyní OKD, a.s.), na základě které žalovaná vložila svůj
obchodní závod do základního kapitálu společnosti OKD Nástupnická, a.s., a to s
výjimkou ve smlouvě uvedených položek, které zůstaly ve vlastnictví žalované, a
že podle čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu jsou
součástí obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům
vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí vlastnického
práva k obchodnímu závodu společnosti OKD Nástupnická, a.s. Dovodil, že v
případě smlouvy o vkladu závodu se použijí ustanovení občanského zákoníku o
koupi závodu, že koupě závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele, že
na přejímajícího zaměstnavatele přecházejí, nestanoví-li zákon jinak, veškerá
práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele jen vůči těm zaměstnancům,
jejichž pracovní poměr do dne převodu neskončil, a že smlouva o tom, že práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na někoho jiného, aniž by šlo o
případ stanovený zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, je
nepřípustná. Dospěl proto k závěru, že ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b)
přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018 je neplatné
pro rozpor s ustanovením § 338 odst. 4 zák. práce a pro zjevné narušení
veřejného pořádku, neboť odporuje zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení
zaměstnance podle ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, že k této neplatnosti je
třeba podle ustanovení § 588 o.z. přihlédnout i bez návrhu a že v posuzované
věci - vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne
17.9.2013, tj. před okamžikem rozhodným pro přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů - nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují
přechod práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení jde. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Namítala, že
pojem pracovněprávní vztahy je širší, než pojem pracovní poměr, že chtěl-li by
zákonodárce vyjádřit, že nedotčena zůstávají práva a povinnosti dosavadního
zaměstnavatele pouze vůči zaměstnancům, jejichž pracovní poměr do dne převodu
zanikl, nic by mu nebránilo, aby ustanovení § 338 odst. 4 zák. práce v podobném
duchu formuloval (místo termínu pracovněprávní vztahy použil například termín
základní pracovněprávní vztahy). Má za to, že ustanovení smlouvy upravující
převzetí závazků z pracovněprávních vztahů i vůči bývalým zaměstnancům žalované
lze považovat za ujednání o převzetí dluhu a podání žalobce podle ustanovení §
107a o. s. ř., kterým navrhl, aby na místo dosavadní žalované vstoupila
společnost OKD Nástupnická, a.s., za souhlas věřitele s převzetím dluhu, že
převzetí dluhu podle ustanovení § 1888 o. z. je nutné posoudit jako právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, a že názoru žalované, že k
přechodu práv a povinností došlo nezávisle na zákoníku práce v důsledku smlouvy
o vkladu obchodního závodu, svědčí i stanoviska Ústavního soudu. Dovolatelka
dále zdůraznila, že cílem převodu bylo zajistit i bývalým zaměstnancům větší
právní jistotu, neboť společnost OKD Nástupnická, a.s. je aktivním ekonomickým
subjektem, který pokračuje v původní činnosti žalované, dále těží uhlí a
zaměstnává tisíce zaměstnanců, na rozdíl od žalované, která je v insolvenci a
žádnou aktivní hospodářskou činnost nevyvíjí ani v budoucnu vyvíjet nebude,
naopak její aktivita se soustředí na výplatu věřitelům a vedení soudních sporů
s tím, že v horizontu několika let bude přistoupeno k její likvidaci. Podle
jejího názoru ustanovení čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu
obchodního závodu ze dne 27.3.2018 nelze považovat za absolutně neplatné podle
ustanovení § 588 o. z., neboť se nepříčí dobrým mravům, neodporuje zákonu a
zjevně nenarušuje veřejný pořádek, a že i kdyby ustanovení § 338 odst. 4
zákoníku práce na tento případ dopadalo, lze se o něj odchýlit ve prospěch
zaměstnance. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
změnil tak, že návrhu žalobce se vyhovuje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., přezkoumal napadené
usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je
opodstatněné.
Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž
právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka
řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout,
aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon
vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo
dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o. s. ř. (srov. § 107a odst. 1 o. s. ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že
po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce;
souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje
(srov. § 107a odst. 2 větu první o. s. ř.). Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo,
soud - jak vyplývá z ustanovení § 107a o. s. ř. - ve vztahu k jím označené
právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o
takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod
nebo přechod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle
právních předpisů nemůže mít za následek převod nebo přechod práv), zda
označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek
převod nebo přechod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Je mimo pochybnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů
může dojít jen v případech stanovených zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“) nebo zvláštním právním
předpisem (srov. § 338 odst. 1 zák. práce). Dochází-li k převodu činnosti
zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů
zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího
zaměstnavatele; práva a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí na
přejímajícího zaměstnavatele na dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však
do konce následujícího kalendářního roku (srov. § 338 odst. 2 zák. práce). Práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž
pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud
zvláštní právní předpis nestanoví jinak (srov. § 338 odst. 4 zák. práce). Zaniklými pracovněprávními vztahy, z nichž práva a povinnosti dosavadního
zaměstnavatele vůči zaměstnancům zůstávají ve smyslu ustanovení § 338 odst. 4
zák. práce nedotčeny, je třeba rozumět základní pracovněprávní vztahy (pracovní
poměr, popřípadě právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo
pracovní poměr - srov. § 3 zák. práce) [k tomu srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 2124/99, rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2000 sp. zn. 21 Cdo 1422/2000 nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 1367/2015].
Vzhledem k tomu, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z
dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít jen na základě
právního předpisu, je vyloučeno, aby nastal jen na základě smluvního ujednání
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.6.1999 sp. zn. 21 Cdo
253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 9, roč. 1999, s. 300, nebo
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94,
uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku smlouvy mezi
zaměstnavateli je možný - jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, jestliže
právní předpisy s uzavřením smlouvy určitého typu takový následek
- vyplývající ze zákona, nikoliv ze smlouvy samotné - spojují. Jedním z
takových případů je uzavření smlouvy o vkladu závodu do základního kapitálu
obchodní korporace, na kterou se použijí přiměřeně ustanovení občanského
zákoníku o koupi [srov. § 21 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění
pozdějších předpisů a § 2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], neboť vklad závodu se
považuje za převod činnosti zaměstnavatele (srov. § 2175 odst. 2 o. z.). Smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřená dne 27.3.2018 mezi žalovanou jako
vkladatelem a společností OKD Nástupnická, a. s. (nyní OKD, a. s.), na základě
které žalovaná vložila svůj obchodní závod do základního kapitálu společnosti
OKD Nástupnická, a. s., proto představuje právní skutečnost, která je způsobilá
mít za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze žalované
jako dosavadního zaměstnavatele na společnost OKD Nástupnická, a. s., jako
přejímajícího zaměstnavatele. Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil, že ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018,
podle něhož jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a povinnosti
vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do
okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD
Nástupnická, a. s., je pro rozpor se zákonem neplatné (srov. § 4 zák. práce a §
580 odst. 1 o. z.). Neplatnost tohoto ujednání, které odporuje ustanovení § 338
odst. 4 zák. práce, totiž vyžaduje smysl a účel tohoto kogentního ustanovení,
kterým je (obecně vzato) zejména nekomplikovat (neztěžovat) právní postavení
zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztahy k dosavadnímu zaměstnavateli do dne
převodu jeho činnosti nebo úkolů (jejich části) zanikly, změnou subjektu
povinného k uspokojování jejich práv z (již zaniklých) základních
pracovněprávních vztahů, v důsledku níž by se se svými nároky byli nuceni
obracet na někoho, kdo nebyl jejich zaměstnavatelem, a který vyjadřuje zásadu
zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, jež je jednou ze základních
zásad pracovněprávních vztahů [srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce].
Neplatnost pracovněprávního jednání se rozeznává - jak plyne z ustanovení §
586-588 o. z. (srov. § 4 zák. práce) - absolutní a relativní. Absolutní
neplatnost znamená, že nedostatek právních účinků pracovněprávního jednání
nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží v řízení před soudem,
správním úřadem nebo jiným orgánem veřejné moci „i bez návrhu“, tedy bez ohledu
na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal (z
úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). Relativně neplatné pracovněprávní
jednání se považuje - navzdory vadě, kterou je postiženo - za platné, jestliže
se neplatnosti nedovolal ten, kdo je k tomu oprávněn; soud, správní úřad a ani
nikdo jiný nemůže k relativní neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti (a
považovat pracovněprávní jednání za neplatné), i kdyby byla vada nepochybná, a
vychází z toho, že jde o platné pracovněprávní jednání, dokud neplatnost nebude
uplatněna. Byla-li neplatnost relativně neplatného pracovněprávního jednání řádně
uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky
jako v případě absolutní neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami)
pracovněprávních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky]. Obě neplatnosti
působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož
práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V
případě relativní neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné
osobě, aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat
postižené pracovněprávní jednání nadále platným, nebo se dovolat jeho
neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má
to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení
kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy stran
základních pracovněprávních vztahů (jiných subjektů pracovněprávních vztahů) se
nadále řídí (musí řídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním
(srov. § 586 odst. 2 o. z.). Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má
ten, kdo je pracovněprávním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech
a v jehož zájmu je neplatnost pracovněprávního jednání stanovena, a to za
předpokladu, že nezpůsobil neplatnost pracovněprávního jednání (srov. § 586
odst. 1 a § 579 odst. 1 o. z.). Je-li pracovněprávní jednání neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení §
580 odst. 1 o. z., jde o neplatnost absolutní v případě, že právní jednání
„zjevně narušuje veřejný pořádek“ (§ 588 věta první o. z.); jestliže takové
pracovněprávní jednání veřejný pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o
narušování „zjevné“, je pracovněprávní jednání i v tomto případě neplatné jen
relativně. Veřejný pořádek v soukromém právu postihuje především právní základy
společenského řádu, prostupuje celý právní řád a představuje jednu z
nejpodstatnějších náležitostí právního státu v demokratické společnosti. V
pracovněprávních vztazích vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek, v
první řadě základní zásady pracovněprávních vztahů, vypočtené v ustanovení § 1a
odst.
2 zák. práce, tj. zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance,
uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého
odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich
diskriminace. Podstatnou hodnotou, na níž je založen demokratický právní řád,
je právní jistota; požadavek právní jistoty je proto nepochybně další hodnotou,
která chrání veřejný pořádek v pracovněprávních vztazích. Z hlediska ustanovení § 588 věty první o. z. je významné, zda právní jednání,
které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné), narušuje veřejný pořádek „zjevně“. Požadavek na „zjevnost“ narušení
veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí dosáhnout
narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o
absolutní neplatnosti pracovněprávního jednání. Okolnost, zda narušení
veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň „zjevnosti“, nebo zda bylo
méně závažné, je třeba hodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním
případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně
podle okolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisek
závisí, zda pracovněprávní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu
ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné), je v konkrétním případě neplatné
absolutně, nebo jen relativně. Pro účely posouzení, zda v případě ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b)
přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018, podle něhož
jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým
zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí
vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD Nástupnická, a.s., které
je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné, jde o neplatnost
absolutní, nebo jen relativní, se proto měl odvolací soud zabývat okolnostmi,
za kterých byla smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřena a za kterých k
uvedenému ujednání došlo. Bylo-li vskutku cílem tohoto ujednání zajistit i
bývalým zaměstnancům žalované větší právní jistotu, neboť společnost OKD
Nástupnická, a.s., je aktivním ekonomickým subjektem, který pokračuje v původní
činnosti žalované, dále těží uhlí a zaměstnává tisíce zaměstnanců, na rozdíl od
žalované, která je v insolvenci a žádnou aktivní hospodářskou činnost nevyvíjí
ani v budoucnu vyvíjet nebude, naopak její aktivita se soustředí na výplatu
věřitelům a vedení soudních sporů s tím, že v horizontu několika let bude
přistoupeno k její likvidaci, bylo by možné jen stěží dovodit, že uvedené
ujednání za takových okolností odporuje zásadě zvláštní zákonné ochrany
postavení zaměstnance (popřípadě jiným základním zásadám pracovněprávních
vztahů) do takové míry, že tím zjevně narušuje veřejný pořádek, a že není na
místě ponechat na jednotlivých dotčených (bývalých) zaměstnancích žalované, aby
sami uvážili, zda je pro jejich individuální zájmy výhodnější ponechat
předmětné ujednání (v části, která se týká jejich nároků – srov. § 576 o. z.)
nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti.
Vzhledem k tomu, že odvolací
soud se okolnostmi uzavření smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018
a ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 této smlouvy z uvedeného
pohledu nezabýval, nemůže být jeho závěr, že k neplatnosti tohoto ujednání je
třeba přihlédnout i bez návrhu a že v posuzované věci nenastala skutečnost, s
níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení
jde, (zatím) správný. Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správné
a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a
věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.)
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu