21 Cdo 2836/2024-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. F., zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni 1 – Severním Předměstí, Vlastina č. 602/23, proti žalovanému statutárnímu městu Chomutov se sídlem magistrátu v Chomutově, Zborovská č. 4602, IČO 00261891, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 30 C 152/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. května 2024, č. j. 11 Co 23/2023-194, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni 1 – Severním Předměstí, Vlastina č. 602/23.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 11 Co 23/2023-194, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
3. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný pod č. 7-8/1995 v časopise Práce a mzda, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., anebo již ve vztahu k ustanovení § 52 písm. g) současného zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4596/2014].
4. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen „aritmetickým“ průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
5. V projednávané věci bylo žalobkyni, která u žalovaného pracovala jako úřednice, ve výpovědi z pracovního poměru dané jí dne 31. 8. 2020 žalovaným vytknuto, že nedodržuje „základní pravidla slušného chování“ (zejména klienty vůbec nepozdraví, oslovuje je slovy „co chcete“, místo slušného požádání a předložení dokladů uděluje nepříjemným způsobem rozkazy, dává klientům najevo, že ji v podstatě obtěžují, jedná „arogantně a nepříjemně“, používá „tykání, přestože se jedná o dospělé osoby“, v jednom případě si dovolila žadatele o vydání řidičského průkazu na motocykl označit za „dalšího dárce orgánů“ a její jednání je ve stížnostech charakterizováno slovem „otřesné“). Žalovaným uplatněný důvod výpovědi odvolací soud posoudil – s ohledem na závazný právní názor vyslovený v této věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3701/2023 – podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.
6. Přihlédl-li odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobkyně vytýkaného jí ve výpovědi ke skutečnosti, že žalobkyně pracovala pro žalovaného přes třicet let, že v roce 2017 jí vedoucí poskytl příznivé hodnocení, že v hodnocení za rok 2018 byla její práce ohodnocena slovy „dobrý výkon, splňující očekávání“, za rok 2019 opět „dobrý výkon, splňující očekávání“ a dále slovy „schopnost interakce s ostatními spolupracovníky a nadřízenými, týmová spolupráce a ochota poskytnout součinnost v případě potřeby nebo vyžádání, … projevuje zájem o růst odborné kvalifikace, při jednání většinu situací zvládá a jedná ve veřejném zájmu …, při provádění řešení daných úkolů projevuje pracovní disciplínu, … neutrálnost, schopnost pracovat samostatně, dodržování termínů a pokynů, … zvládání zátěžových situacích, kvalita výkonu ve veřejné správě“, že žalobkyni byly opakovaně vypláceny v souvislosti s výkonem práce „odměny/prémie“, že žalovaný žalobkyni na nevhodnost jejího chování neupozornil a že její „pochybení“ nemělo na činnost žalovaného „žádný zásadní dopad“, a dospěl-li k závěru, že žalobkyně, která byla „dlouhodobě spolehlivým a dobře pracujícím zaměstnancem“, se dopustila pouze méně závažného (a nikoliv závažného) porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci [které samo o sobě (bez upozornění na možnost výpovědi v případě soustavného méně závažného porušování pracovní povinnosti) nemůže být důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce], je tento jeho závěr v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
7. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (vytýká-li odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. neposoudil všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, že je nezhodnotil způsobem odpovídajícím zásadě volného hodnocení důkazů, že neuvedl, „zda a jakým způsobem … posoudil svědecké výpovědi … a proč při hodnocení předmětného hlediska k těmto důkazům nepřihlédl, resp. proč vycházel pouze z písemných hodnocení“, a že „vyvodil nesprávný závěr ze zjištěného skutkového stavu“).
8. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
9. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
10. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu